Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Text, překlad a studie (Pavel Mervart, Praha 2012)

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Text, překlad a studie

168 stran, Pavel Mervart, Praha 2012, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87378-18-2

*

Nakladatelství Pavla Mervarta nám nedávno představilo výbor z orfických textů pod názvem Orfeův sestup do podsvětí.

Papyrus Derveni našel v roce 1962 Petros Themelis u Derveni. Šlo o zbytky zuhelnatělého papyru spáleného během pohřebního rituálu a následně vysušeného, takže nepodlehl rozkladu. Přírodní podmínky v Řecku totiž nejsou pro zachování papyrů vhodné. Nad rozbalením papyru bděl Anton Fackelmann z vídeňské národní knihovny, který jej nejprve napustil čerstvou papyrovou šťávou a pak pomocí statické elektřiny ze svitku postupně odlupoval kousky. Bohužel je neuspořádal podle pořadí, v jakém je ze svitku odlupoval, nýbrž jak se zdá, často se prostě řídil jejich velikostí. Text, který se na papyru nachází, byl na svitku rozmístěný tak, jak bylo v antice obvyklé: na svitek, který se rozvíjel a zavíjel po délce, se psalo v krátkých svislých sloupcích. V případě Papyru Derveni jich bylo zrekonstruováno celkem 26.

Pokračování →

Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů (ed. Krištof A. Erhart, Pavel Mervart, Praha 2011)

Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů

236 stran, ed. Krištof A. Erhart, Pavel Mervart, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87378-82-3

*

Tento výbor představuje průřez doposud nejlepší edicí orfických zlomků a svědectví, kterou sestavil španělský odborník na problematiku orfismu Alberto Bernabé. Orfismus je obtížně definovatelný fenomén starověkého řeckého náboženství, v jehož rámci vytvořil jakýsi organizovaný útvar, jehož učení uchovávala sekta, nebo společenství stejně smýšlejících stoupenců. Následovníkům Orfea bylo přisuzováno označení Bakchos (Dionýsův epitet). Dokonce se výslovně zakazovalo pohřbívat „nezasvěcené“ (totiž „ty, kteří se nestali Bakchy“). Výraz „stát se Bakchem“ navíc předpokládá průběh přechodového rituálu, v němž zasvěcený prodělá změnu svého stavu a vstoupí do stavu jiného, mezi ostatní zasvěcené – „mysty a bakchy“.

Myšlenky orfismu se mísily se starým pythagoreismem na jedné a orgiastickými kulty Dionýsa na druhé straně. Nikdy nevytvořil svébytný náboženský systém, současně však platí i to, že se prolínal do ostatních náboženských proudů té doby, ovlivňoval je a sám jimi byl ovlivňován. Patrně docházelo (nebo minimálně alespoň jednou došlo) k tomu, že z této symbiózy vzešla i komunita, kteří sami sebe nazývali „orfiky“, jako tomu bylo ve starověké Olbii.

Pokračování →

Martin Stejskal: Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí (Eminent, Praha 2011)

Martin Stejskal: Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí

1008 stran, Eminent, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-247-3561-0

*

Český surrealista Martin Stejskal je vedle svých časopiseckých prací (ANALOGON, TAMTO, LOGOS, Revue HORUS aj.) znám rovněž pozoruhodnou literární tvorbou (Hvězda, Volvox Globator 1994; Cesty za hvězdou – Zrcadlo hermetismu v české krajině, Paseka 2001), jež představuje vcelku ojedinělý zjev v českém hermetismu, a to svojí hermetickou interpretací domácích a zahraničních architektonických památek, ale i našich pověstí a některých pohádkových postav, kterou se obrací k řadě svých duchovních otců (Fulcanelli, Bernard Roger, Eugene Canseliet, Louis Charpentier, Guy-René Doumayrou, René Alleau), na překladech některých jejich prací se i podílel.

V roce 1991 mu vyšla v nakladatelství Paseka kniha Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa. Ta veskrze originálně a poprvé systematicky zmapovala tajemné kouty naší vlasti, přičemž slovenskou část tehdy zpracoval Albert Marenčin.

Nového a podstatně rozšířeného vydání se dočkala přesně po dvaceti letech v nakladatelství Eminent, a to pod názvem Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí. Autor se v úvodu zmiňuje o řadě pokračovatelů, kteří dílo citovali, stejně jako o sběratelích a editorech (mj. Bazal, Fibich, Havlic, Koudelková, Polášek, Puchmajer, Řeháček, Tříška), z jejichž kolekce čerpal. Během onoho času rovněž došlo k vydání překladů krajových německých pověstí, jež v minulosti citelně chyběly. Zmiňuje také pár chyb, jež byly z prvního vydání opraveny a uvedeny na správnou míru.

Pokračování →

Signor Gualdi (alias Auguste Melech Hultazob), princ alchymie

Ale vraťme se zase zpět k signoru Gualdimu, neboť to nebylo odbočení jen tak mimochodem, poněvadž jsme už měli určité podezření, že patří k onomu druhu zvláštních lidí, ať už jsou to rosikruciáni nebo nesmrtelní, o nichž pojednáváme. Vše povstalo následkem tajuplných okolností, které se pak objevily ve vztahu k němu a byly oznámeny tiskem.

Benátský šlechtic byl pak se signorem Gualdim v natolik důvěrném vztahu, že mu mohl jednoho večera ve svém domě říci, že slyšel o jeho krásné sbírce obrazů, a že by ho, kdyby mu to nebylo nepříjemné, rád některého dne navštívil, aby sbírku spatřil. Šlechticova dcera, která byla hovoru přítomna a v zasnění shlížela na stůl – skoro až po uši zamilovaná do cizince – a hluboce přemýšlela o něčem, co signor právě pravil, při vyslovení tohoto přání svého otce zdvihla rychle oči a zdálo se, třebaže to neřekla, že v souladu se svými pocity, plna velké žádosti, si přeje být přítomna zhlédnutí obrazů. Bylo přirozené, že se tajně těšila na tuto příležitost intimně se seznámit s domácím životem tohoto muže, kterého pozorovala s rostoucím zájmem. Cítila, že pouhá skutečnost, že bude jeho hostem a bude pod jeho střechou, mu ji zřejmě přiblíží. A co je u milujících obvyklé, zdálo se jí, že by toto společné prodlévání mohlo oba sblížit alespoň v názorech. Signor Gualdi byl velice dvorný, ochotně pozval šlechtice do svého domu a pozvání rozšířil též na mladou dámu, kdyby chtěla svého otce doprovodit, neboť z výrazu její tváře usuzoval, že je to její přání. Pak byl určen den návštěvy a signor se rozloučil s oboustranným vyjádřením přátelství, kterým obvykle končívala jejich příjemná setkání.

Podle této domluvy šli v onen den otec s dcerou do domu signora Gualdiho. Byli signorem přijati s vřelou přívětivostí a provázeni v jeho pokojích s veškerými projevy přátelství a poct. Šlechtic si prohlížel obrazy signora Gualdiho s velkou pozorností, a když ukončil obchůzku galerií, vyjádřil své uspokojení, přičemž signorovi pravil, že nikdy neviděl hezčí sbírku, vezme-li v úvahu počet obrazů. Byli nyní ve vlastním pokoji signora Gualdiho, v poslední místnosti jeho apartmá, právě se chystali dát sbohem a odejít a Gualdi zdvihl zdvořile závěs přede dveřmi, stalo se, že šlechtic, jenž zůstal stát, aby jim uvolnil cestu, náhodou vrhnul pohled nahoru nad dveře, kde visel obraz, zjevně samotného cizince, a závěs nad ním zůstal náhodou rozhrnut. Benátčan se na obraz pochybovačně podíval a po chvíli se jeho tvář zasmušila. Ale brzy se zase jakoby s úlevou rozjasnila. Udivený pohled jeho dcery se nyní rovněž upřen na tento portrét, který byl Gualdimu velice podobný; pozorovala jej však s uzarděním a pohledem plným něžnosti. Benátčan přeběhl očima od obrazu na Gualdiho, a pak zase zpátky na obraz. Uběhla chvilka, než promluvil, a když tak učinil, zněl jeho hlas cize.

Pokračování →

Emma Jungová a Marie-Louise von Franz: Legenda o grálu (Portál, Praha 2001)

Emma Jungová a Marie-Louise von Franz: Legenda o grálu. Hlubinně psychologický výklad středověké legendy

296 stran, Portál, Praha 2001, vydání první, brožované, cena 449 Kč
ISBN 80-7178-439-7

*

Marie-Louise von Franz vystudovala klasickou filologii a dvacet osm let spolupracovala jako žačka s C. G. Jungem. Působila v soukromé praxi v Curychu a vyučovala na Jungově institutu.  Publikovala řadu knih. V nakladatelství Portál již od ní vyšla díla Psychologický výklad pohádek (1998),  Mýtus a psychologie (1999) a Sen a smrt (2000).

Emma Jungová, manželka a žačka C. G. Junga, je autorkou několika drobných studií. Spolupráce na Legendě o grálu je jejím nejvýznamnějším autorským počinem. Jejím cílem nebylo zkoumání pověsti o grálu z literárně-historického hlediska.

Látka poskytnutá vyprávěními o grálu má být zde zkoumána spíše z hlediska hlubinné psychologie C. G. Junga. Podobně jako ve středověké alchymii a její zvláštní produkci symbolů se totiž i v těchto poetických fantazijních výtvorech a jejich symbolice odrážejí hluboko uložené, nevědomé duševní procesy, které mají dodnes mimořádný význam, neboť připravují a předjímají náboženský problém moderního člověka. Souvislosti mezi příběhy o grálu a alchymií jsou tak bohaté a hluboké, že se musíme ptát, proč je C. G. Jung nezahrnul do svého výzkumu alchymistické psychologie. Důvodem bylo, že se příběhem o grálu po třicet let zabývala paní Emma Jungová a připravovala na toto téma podrobnou publikaci. Její dílo ukončila roku 1955 smrt. Na přání prof. C. G. Junga se von Franz ujala pokračování a dovedla práci do konce.

Pověsti o grálu podněcují k psychologickému zkoumání zejména již proto, že obsahují mnoho prvků, se kterými se setkáváme v mýtech a pohádkách.

Pokračování →

Martin Stejskal: Cesty za hvězdou - Zrcadlo hermetismu v české krajině (nakladatelství Paseka, Praha 2001)

Martin Stejskal: Cesty za hvězdou. Zrcadlo hermetismu v české krajině

176 stran, nakladatelství Paseka, Praha 2001, vydání první, vázané, cena 219 Kč
ISBN 80-7185-374-7

*

Český surrealista Martin Stejskal, známý vedle svých časopiseckých prací (ANALOGON, TAMTO, LOGOS, Revue HORUS aj.) rovněž pozoruhodnou literární tvorbou (Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka 1991; Hvězda, Volvox Globator 1994), kterou představuje vcelku ojedinělý zjev v českém hermetismu, a sice svojí hermetickou interpretací domácích a zahraničních architektonických památek, ale i našich pověstí a některých pohádkových postav.

Nezůstane však jen u toho: odvážně předkládá v knize Cesty za hvězdou – Zrcadlo hermetismu v české krajině vlastní zážitky z cest nejen do krajin své duše, nýbrž i těch reálných, při nichž hledá všelidské kořeny. A tak se jeho magický svět prolíná se světem lidí a hranice mizejí. Může pak docházet k synchronicitě až nečekané, jako při cestě autem za Fulcanelliho katedrálami do Francie a v pitoreskních nástrahách nevědomí při pokusech proniknout do Španělska.

Líčení zážitků je zároveň alchymickým výkladem, neboť autor vnímá životní tok jako jediný opus, v němž není nahodilostí a jednotlivostí, ale mocí svého královského umění to vše sceluje do oné říše, jejíž gravitace otáčí vše k sobě a přitahuje jako Magnetová hora. Občas máte zvláštní pocit, že se navrátil vypravěčský duch Meyrinkův, jindy vám před očima probíhají útržky děje filmu Devátá brána, jemuž se najednou dostává nového rozměru pochopení: I tak to může být.

A to je také vnitřním pokladem této knihy, který má pozorný čtenář nalézt: Proměna sebe prostřednictvím proměny jiného. Umění má býti předáno, a jenom tak je ospravedlněno a naplněno vlastní dílo.

Rozcestí: kudy kam?

Martin Stejskal se obrací k řadě svých duchovních otců (již zmíněný Fulcanelli, Bernard Roger, Guy-René Doumayrou, René Alleau), na překladech některých jejich prací se i podílel, projevuje však dnes již bohužel dosti vzácnou sečtělost, z níž prýští jeho obrazotvornost. Můžeme tak např. narazit na zmínku o poměrně vzácné práci A. Fuxe (O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských), při výkladech uplatňuje své znalosti heraldiky a znovu oživuje nepříliš udržovaný směr mytologický, jenž pojednává o astralogemách (viz např. Dr. A. Czubrynski: Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925).

V kapitole Magie Šumavy však ku škodě čtenářů zůstává pramen informací utajen (J. Voráčková v knize Světýlka na Křemelné zpracovala pověrečná vyprávění R. Předotové, M. Krňanské, A. Sleisové, F. Kortuse, R. Voldřicha, M. Wastlové, L. Voldřichové, R. Blaschkové) a kapitola Za Divým mužem z Thiersu zůstala interpretačně nedotažena obsahujíc pouze historii lokality a popis domu.

Na mnohých místech je však básníkem v próze, který světské dojmy transmutuje ve vzácné kovy: jména měst nabývají barev Díla, katedrály ční z krajiny jako olbřímí vybělené kosti zapomenutých tvůrců a každý krok zapadá do mozaiky magického obrazu.

Jít s ním znamená nacházet svoji orientaci a vytyčovat svůj vlastní prostor. Tato kniha nás zve na nevšední pouť. Pokuste se toto pozvání nepominout…

*

© San
© okultura, MMI

Zdeněk Neubauer, Jakub Hlaváček: Slabikář hermetické symboliky & čítanka tarotu

Zdeněk Neubauer, Jakub Hlaváček: Slabikář hermetické symboliky & čítanka tarotu

*

316 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2003, vydání první, vázané, cena neuvedena
ISBN 80-86702-01-4

*

Kniha, kterou bychom si sami přáli napsat. Může být pro dychtivé a moudralačné studenty tarotu a hermetismu lepšího doporučení?

Autoři nám sdělují: „Milý čtenáři, slabikář, který držíš v ruce, má za sebou dlouhou dobu zrání a vznikání…“

A tak tomu opravdu jest: píší se dnes různé knihy, málo jich ovšem dýchá takovým prožitkem a samostatně nabytými poznatky jako je tato.

Potěší, když narazíte na dílo, jež vás uvádí do souvislostí a nepředkládá toliko informace. Navíc, jak jsme již uvedli shora, má svůj vnitřní život, takže sice není definitivní, leč může (jako člověk) žít dál a proměňovat se. Sympatickým je i přiznání o fundamentu, z něhož autoři vycházeli, a sice z Wirthova tarotu, který je v něm znatelný. Návdavkem jsou ovšem četná rozvinutí náhledů a náhlých zjevení – pokud jde o spojení kabaly a tarotu – jež jsou zaznamenána v původní síle sdělení prostřednictvím imaginace i „křehkostí svého povstávání“.

Do vínku se mu tak dostalo schopnosti vyjít do širého světa a zažívat s vámi interakce, což je určitě výsadním přáním jeho rodičů, jimž netřeba se báti potratu nebo dementního děcka. Vtipně podotýkají etymologii slova „archetyp“, což původně znamená „formu pro ražbu“. Nu ovšem, jsa poučeni četbou Duny páně Franka Herberta a funkcí Vtiskovatelek, jakož i poněkud antikvárnějším dílkem Liber de causis, můžeme dokázat podle svých vlastních stop a otisků dospět až k původnímu obrazu raznice, jejímž dunivým dopadnutím se náš milý Bůh uráčil nás vyrazit směrem do existence. Pokračování →