Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Richard Erdoes: Tóny fléten a jiné indiánské legendy (Siyotanka Agency, Praha 2011 )

Richard Erdoes: Tóny fléten a jiné indiánské legendy

120 stran, Siyotanka Agency, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-254-8935-2

*

Ti z vás, kteří už narazili na indiánské legendy, třebas Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi Jana F. Ullricha, Trnová dívka (Příběhy severoamerických Indiánů) Jáchyma Topola, erotické Příběhy z parní lázně Herberta T. Schwarze nebo O muži, který šel za sluncem (Mýty a legendy severoamerických Indiánů), sáhnou bezpochyby po další takové sbírce. A Richard Erdoes, od něhož máme v češtině už rozebraného Chromého Jelena (společně s Johnem Fire Lame Deerem) a bilingvní Indiánské příběhy (spoluautor Ortiz Alfonso), hned v úvodu popisuje, jakým způsobem knížka Tóny fléten vznikala.

„Celý život jsem naslouchal indiánským přátelům, kteří vyprávěli příběhy a legendy svého lidu … asi polovinu jsem nahrál na magnetofonový pásek, ostatní jsem si zaznamenal přímo při vyprávění … a jeden nebo dva jsem psal podle paměti.“

Kniha obsahuje v zásadě tři typy mýtů: šibalské pověsti s lakotským pavoučím mužem jménem Iktómi (Iktome, Iktome, Iktome; Iktome a jestřáb; Příchod Wašičuna; Iktome a kachny, Zaječí chlapec atd.), bajky o zvířatech (např. Hadí bratři; Orel a netopýr aj.) a mýty s lakotským kulturním hrdinou nebo všeobecné mýty kreacionistické povahy (např. Hromoví ptáci, Hledání vize; Inyan Hokši, chlapec z kamene; Stvoření nového světa a další). V tomto duchu se rozeznívá i titulní příběh, Tóny fléten. Vypráví se v něm o první indiánské flétně šiyótanka z jalovce (poslechněte si k tomu na podmalování Coyote Oldman: Medicine Flute), která přišla k zasvěcovanému ve snu prostřednictvím kouzelného datla s červenou čepičkou. Právě taková se stala logem Siyotanka Agency.

Pokračování →

Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně (Argo, Praha 2005)

Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně

328 stran, Argo, Praha 2005, vydání první, vázané
ISBN 80-7203-670-X

*

V úvodu knihy se píše o lidech majících dar vidění a vypráví se o nich, že „prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni“. Vidí to, co většině lidí zůstává skryté.

A o tom a o nich je tato kniha sebraných legend, pověstí a pověr z Bretaně.

Třebaže je titul knihy odvozen z téměř strašidelného příběhu Potopené zrcadlo, po hlubším studiu se zdá, že ústředním je Peronnik Hlupáček.

Jestliže se u něj zastavíme trochu déle, není to přezírání ostatních příběhů, nýbrž jeho naprosto výjimečná osobitost, původnost a narativní struktura. Vyprávění obsahuje mnoho alchymických a magických detailů, jež můžete dlouho promýšlet a následně domýšlet, o čem vlastně Peronnik přináší zprávu.

Po prvním přečtení seznáte, že z kategorie příběhů O hloupém Honzovi je tento ten nejpůvodnější. Peronnik Hlupáček je také uveden jako pohádka od Kulatého stolu.

Peronnik se řadí k nevinným človíčkům křtěným zaječím olejem. Z poznámky vyčteme, že jde o toho, který rozumu moc nepobral, ba pojedl málo vtipné kaše.

Pokračování →

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

158 stran, Argo, Praha 2008, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Lidová slovesnost se v novoguinejských vyprávěních prolíná s autochtonním animismem, vírou v nadpřirozenou sílu mana, černou magií a kultem předků legendárních prapředků, které vyznává a pěstuje převážná většina místních etnik.

Mana je neosobní síla nebo vlastnost, která se zdržuje v člověku, zvířatech a případně i v neživých předmětech. Slovo je příbuzné ve všech oceánských jazycích, ale najdete ho právě tak i v Koreji, Tibetu, Indii, Rusku, Moldávii, Finsku (kde ovšem Mana je přímo jméno finského podsvětí), u Anglosasů je to označení životní síly nebo charisma plynoucí z božské linie králů. Jde o universální archetyp procházející různými kulturami, magická síla, předmět sympatetické magie.

Inuitové ji nazývají sila, evropská alchymie éterem, Baskové adur, Egypťané ka, Íránci aša.

Jakkoliv se má zato, že transsubstanciace je vlastní toliko katolické církvi, přesto proměna rituálního předmětu v tělo Boží (pozřením) není omezena geograficky, nábožensky, kulturně ani etnicky. Přenos životní magické síly, mana, na nového nositele je možný požitím lidského masa – při slavnostech sing-sing, po vybojované kmenové válce, jako trest za provinění proti místní tradici či tabu. „Dlouhé prase“ (lidská oběť) umožňovalo převzetí žádoucích vlastností a stojí za zamyšlení, zda židovský zákaz jíst maso z prasete nemá nějakou dávnou vazbu právě na kanibalismus. Na území kmene Kumulu se nikdo neodvážil vstoupit a kdo tak učinil, zmizel a nikdy už ho nikdo neviděl. Stejně hodující Kukukukuové byli nazýváni „krvaví vrahové v pláštích z kůry.“ Popisovaný způsob rituálního usmrcení je prazvláštní: náčelník vyhrabe z ohniště oblázek velký jako ptačí vejce, k zajatci přiskočí několik mužů, chytnou ho za ruce a nohy a sednou mu na břicho a na hlavu. Náčelník mu jediným surovým pohybem široce otevře ústa a nacpe mu žhoucí kámen do hrdla a pak kusem dřeva ještě hlouběji. Kruh, který muži i ženy vytvořili kolem náčelníka a jeho oběti, propukne v chraptivý, rytmický, zběsilý jásot, všichni podupávají a tleskají, ozbrojenci máchají oštěpy a štíty. Pohled na tělo, svíjející se v strašných bolestech, v nich vyvolává šílenou extázi. Takhle usmrcený člověk, který vlastně začíná být pečen zevnitř ještě zaživa a teprve pak bude dopečen v hromadě řeřavých oblázků a žhavého popela, jim poskytne takový chuťový zážitek, jako žádný jiný mezi kanibaly oblíbený způsob přípravy „dlouhého prasete.“

Pokračování →

John Bauer: Odin a Sleipnir

Mimo hranice skandinávské oblasti se zachovalo jen velmi málo stop Wodenova kultu. Přesto existuje dostatek dokladů na to, aby bylo možno ukázat, že oba hlavní aspekty tohoto boha, presentované v Ynglinga (str. 6, 7), totiž lstivost, magie, bardství na jedné straně a válečnictví na straně druhé, byly známy  i neskandinávským Germánům. Onen první aspekt je vidět z latinské interpretace tohoto boha jako Mercuria a z merseburgských magických veršů. Staroanglické Leechdoms představují Wodena, zabývajícího se věštěním: „pak Woden vzal devět „prutů slávy“ (třísek pro věštění); pak udeřil zmiji tak, že se rozlétla na devět kusů.“ Je též možné, že jej staří Angličané pokládali za objevitele (runové) abecedy. V dialogu Salomona a Saturna se objevuje následující pasáž: „Rci, kdo první objevil písmena? Pravím ti, že Mercurius, ten gigant.“(Mercurius se gygand). Je ovšem možné, že se zde jedná o řecko-latinského Mercuria. Další možnou zmínku lze nalézt v runové básni: „‚Os‘ je počátkem každé řeči“ atd. Smysl této pasáže je mimořádně nejasný. Je možné, že báseň byla přepracována někým, kdo zcela neporozuměl jejímu originálu. Ve starší verzi mohlo os znamenat Woden. Na druhé straně je Wodan (Woden) jako dárce vítězství nejjasněji zobrazen v langobardské sáze (Origo Gentis Langob.; Paulus: Historia Langob. I. 8). V tomto aspektu byl znám též Angličanům, srov. Ethelwerd II. 2: „pohané poté uctívali Wodena jako boha svatokrádežnými poctami a obětovali mu, aby se jim dostalo vítězství či udatnosti.“

Oběti Wodenovi zmiňuje Tacitus (Germ. 9), podle něhož Germáni „z bohů ctí nejvíce Mercuria a považují za bohulibé přinášet mu o určitých svátcích i lidské oběti.“

Podle Jonase z Bobbia (Mabillon, Acta sanctorum ord. Bened. II., str. 26) Columbanus (cca r. 620) nalezl společnost Svévů, „obětujících“ Wodanovi. Seděli kolem velké nádoby naplněné pivem; povaha obřadu však není popsána. Dle Ethelwerda Angličané Wodenovi obětovali.

Pokračování →

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Přeložil Petr Janda
146 stran, Argo, Praha 2010, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0328-1

*

Edice řízená Markétou Novou přišla s dalším svazkem nenahraditelného rohu hojnosti pohádek a mýtů, tentokráte z vyprávění tchajwanských domorodců. Zdá se, že tento nejsevernější výběžek skupiny tichomořských ostrovů trpí stejným traumatem jako jeho jižní sousedi – potopou.

„Mořská voda stoupala a stoupala, zalila pobřeží, pole a vesnici. Netrvalo dlouho a celý ostrov zmizel pod vodní hladinou, nad níž zůstaly jen vrcholy Wang-nan a Fang-nan.“

A není to jediné trauma, jež leží na bedrech tchajwanského lidu. Z moře nevyšel jenom Dagon, ale další příšery, jako ta z moře (O příšeře), jež uprchla do moře směrem na východ. Jak běžela mořem, sahala jí voda jenom po kolena a všichni se nad tím podivovali.

Původ lidí se připisuje moři, ale najdeme tu i zprávy o tom (O původu lidí ), že „úplně první lidé Atayal vyšli z kamene,“ což připomíná rozklad Louise Charpentiera (Obři aneb Mysterium počátků ) o kameni jménem Loghoun, což je zástupný obraz pro Logos. I jeden z východních mýtů vypráví o tom, že se Mithra zrodil ze skály (de petra natus), stejně jako antropomorfní Ullikummi, frýžský Agditis a jeden známý hrdina osetinské mytologie (srv. Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II, str. 286).

Zemětřas je dalším tématem vyprávění, jednou jsou to kozy, jejichž drbání o skály je schopno přivodit zkázonosné chvění, jindy se ani nedalo vařit, jak voda vyskakovala z hrnců, džbány padaly a koulely se po zemi sem a tam.

Prazvláštní je podání o tom, kterak mezi lidi přišla smrt (O smrti ). Praotec Saťiniouťi získal semeno prosa, vysel ho (tady snad jedna z mála námitek: osivo a semena se vysévají, toliko sazenice se vysazují), a zralé ho rozdělil mezi ostatní lidi. Nikdo neví proč, ale Saťiniouťi chtěl vše zase zpátky (!), ale nikdo nechtěl proso vrátit. Saťiniouťi se rozhněval, vykopal si hrob a lehl si do něj. Tak začali lidé umírat. To je klasický příklad sympatetické magie, kdy se napodobováním přenese moc kouzla na určený cíl.

Pokračování →

Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků

Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků

228 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Kdo stavěl monumentální megalitické stavby a proč? Žili na zemi obři nebo jde jen o skrytý význam pro velikány ducha? Odkud přišli druidové a co s tím vším má společného posvátná geometrie? To jsou jen některé z otázek, které si klade francouzský spisovatel, badatel a mystik Louis Charpentier v knize Obři aneb Mysterium počátků. Stejně jako ve svých ostatních dílech, i tentokrát pátrá po tajemstvích, která provázejí lidský rod už od počátku věků. Po proudu času se s ním vydáváme na cestu z doby kamenné až do časů mocných Keltů a zjišťujeme, že se dějiny nemusely ani zdaleka odvíjet tak, jak nás to učili ve škole.

Vlasta Marek napsal v roce 1997 v 0. čísle časopisu BARAKA v recenzi na knihu Louise Charpentiera Mystérium katedrály v Chartres (Půdorys, Praha 1995) toto:

„Budiž chvála váhavcům a těm, kteří nesouhlasí s davem. Kteří trvají na svém ‚tušení.‘ Kteří neposlechli volání doby a neodevzdali své nadšení, svou imaginaci a intuici na špalek vědeckého paradigmatu.“

V případě Charpentiera to platí dvojnásob.

Pokračování →

Lovecraft: Black & White

John Coulthart nás na svých stránkách v žurnalistické sekci »feuilleton« zpravuje o knižní novince Lovecraft: Black & White, vydané v Itálii nakladatelstvím Dagon Press, v níž najdete černobílé ilustrace zakládající se na díle tohoto mistra z Providence. Vedle méně známých umělců, jako třeba Rotundo, Enoch, Frau, Olivares, Gabos, Palumbo, tu naleznete i ilustraci Johna Coultharta Azathoth z roku 1999.

Howard Phillips Lovecraft (1890-1937) je v hrůzostrašné literatuře symbolem přechodu od staré okultní prózy k moderněji pojatému horroru. Ono sebeuvědomění si vlastní existence, k němuž Lovecraft osobně napomohl, znamenalo pro hrůzostrašný žánr definitivní oproštění od závazků ke čtenářům obecné literatury a uspíšilo jeho krystalizaci jakožto svébytného literárního žánru, a nikoliv nevýznamné kategorie na knižním trhu. Nelze opomenout fakt, že nejprodávanější autor na světě, Stephen King, tvoří převážně právě v oblasti hororu a že to byla sbírka Lovecraftových povídek, objevená v zaprášené bedně na půdě, která mladého Kinga uvedla do soumračných krajin hrůzostrašné literatury.

„Všechny mé povídky,“ napsal H. P. Lovecraft, „ať už spolu mají, nebo nemají souvislost, jsou založeny na základním mýtu, podle něhož byl tento svět kdysi obydlen jinou rasou, která při experimentech s černou magií přišla o svůj domov a byla odtud vyhoštěna, ale žije dál kdesi Venku, vždy připravena převzít Zemi zpět do svého vlastnictví.“

Ačkoliv se Lovecraft hluboce zajímal o okultní vědy, jeho vlastní pohled na svět byl veskrze racionální. To se však v jeho pojetí nevylučovalo s pocity mrazení v zádech, neboť kosmické rozměry a netečnost vesmíru i nesouměřitelnost lidského poznání s hlubinami Neznáma nabízely tomuto autorovi bohatou látku ke tkaní příběhů. Možná to byl tento „kosmický“ aspekt jeho próz, který nejvíce zapůsobil na čtenáře a který Lovecrafta řadí nad jeho souputníky na poli hrůzy.

Pokračování →