Stephen Mace se narodil v Kalifornii v roce 1948 a v období dospívání se odstěhoval do Milfordu ve státě Connecticut. Magií se zabývá od roku 1970 a pravidelně přispívá do anglického časopisu Chaos International. Napsal knihy: Stealing The Fire From Heaven: A Technique For Creating Individual Systems Of Sorcery; Squeezing Being: A Modern Approach To Reality Manipulation, a Taking Power: Claiming Our Divinity Through Magick. Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás a podstata Spareovy magie spočívá v jeho řešení hlavolamu objektivity a subjektivity, makrokosmu a mikrokosmu.
*
Celá podstata otázky »Co je skutečné?« spočívá v zásadě v tom, že nás trápí touha poznávat už od té doby, co si lidé začali být vědomi sami sebe a dokázali si uvědomit, že na ni potřebují znát odpověď. Největší obtíže způsobuje problém vymezit, co je objektivní a co je subjektivní, nebo co se opravdu nachází vně a co je jen na ni projektováno našimi vlastními dispozicemi – našimi nadějemi, potřebami, obavami a také předsudky, ať už jsou vědomé nebo nevědomé, připouštěné nebo potlačované. To všechno, co známe, je tím, co postřehujeme, takže je zhola nemožné, aby to bylo absolutně objektivní, a přesto je objektivní realita sdostatek reálná, což může potvrdit každý, kdo měl automobilovou nehodu.
Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem.
Eliminace dispozic vnímajícího je jediným hlavním cílem vědecké metody i se svým důrazem na měřitelnost a opakovatelnost, které mají zajistit, aby vědecké teorie fungovaly pokaždé, když je chce někdo odpovídajícím způsobem použít. Tyto pojistky však dostoupí svých mezí, jakmile začneme studovat něco, co má vědomí, neboť mysl nemůže být změřena a na pokusy donutit ji, aby vyhověla požadavkům na opakovatelné experimenty, odpoví s perverzním a výsměšným vzdorem. A přestože tomu tak je, pořád ještě se jistí akademičtí psychologové snaží redukovat veškeré mentální funkce na něco, co lze kvantifikovat v laboratorních podmínkách a dojít ke zcela logickému závěru, že mysl není nic víc než vedlejší účinek existence nervové tkáně. Má to asi takový smysl, jako kdybychom se pokoušeli napravit zlomenou nohu modlitbou a zároveň je to i nejjasnějším důkazem toho, že striktně vědecký postup na tomto místě přestává fungovat.
Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem, neznamená to však, že tak unikneme hlavolamu objektivity a subjektivity. Namísto toho zformulujeme tento problém znovu jakožto problém makrokosmu a mikrokosmu. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás. V tradičním pojetí mágové předpokládají, že ten či onen starodávný planetární mytologický aspekt je popisem sil těchto »bohů«, kteří působí jaksi zvenku a že lidská entita – jakožto »kreace« či »emanace« těchto bohů – je skladbou těchto sil, které takto zakoušíme zvnitřku. Jakmile mág jednou zvolí patřičnou božskou strukturu, má – ať už jde o muže či ženu – k dispozici techniky ceremoniální magie, s jejichž pomocí může manipulovat se silami, které jsou v této struktuře obsaženy a může díky nim buď tuto moc povznést nebo ji upozadit, přivolat ji nebo ji nechat zeslábnout, podle toho, jak tomu chce jeho vůle.
Pokračování →