Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Jak Flash

Tato série fotografií mladého britského fotografa Jaka Flashe by se mi líbila i tehdy, kdyby se na nich nevyskytovali pohlední muži; přitažlivost se nachází v thaumaturgii. Pro opus Velká arkána si vzal jako zdroj inspirace tarotové trumfy a snaží se reinterpretovat jejich symbolismus, zatímco lpí na hieratické povaze tradičních obrazů. O tomto díle říká fotograf následující:

„Rozvinul jsem svá vlastní témata opírající se o geometrické tvary, takže jsem mohl zakódovat do obrazů své vlastní významy. Obrazy na sebe navazují a lze je do určité míry číst téměř jako příběh nebo komentář. Různé náznaky, jež používám, jako třeba krychle, trojúhelníky a koule pomáhají sdělovat mé ideje. Krychle například představuje hmotný svět a trojúhelník naznačuje změnu. V takovém obraze, jakým je Viselec, vidíme dva muže pevně usazené na velké krychli, zatímco nad jejich hlavou se jiná krychle dělí na malé kostky a ty krouží kolem nich. … Milenci jsou interpretací pádu člověka z Ráje. Muž zde představuje samotné lidstvo při jeho pádu poté, co pojedl ovoce ze Stromu poznání (dobrého a zlého), když odmítl věčný život (více zde).“

Sám Jak Flash o sobě říká: „Inspiraci nalézám u: filosofie, mužů, fotografování, fantasy, anime, umění, ničení, módy a sexu. Mé motto: Navrhovat. Stvořovat. Ničit. Předělávat.“

Kniha The Major Arcana je dostupná u Blurb.

Pokračování →

Tato kniha měla dříve název Anubis a vztahuje se k 20. klíči, jímž jest „Anděl.“

0. Chrám je v temnotách a mluvčí vstoupil na své místo, aby započal rituál Vstupujícího, jenž následuje.

1. Procul, O procul este profani.

2. Bahlasti! Ompehda!

3. Ve jménu Mocného a Strašlivého prohlašuji, že jsem zapudil slupky v sídla jejich.

4. Vzývám Tahutiho, Pána moudrosti a mluvy, Boha, který přichází zpoza závoje.

5. Ó ty! Majestáte božství! Moudrostí korunovaný Tahuti! Pane vesmírných bran! Tebe, Tebe já vzývám!
Ó ty, Ibisohlavý! Tebe, Tebe já vzývám!
Ty, který třímáš hůl dvojité moci! Tebe, Tebe já vzývám!
Ty, který neseš v levici růži a kříž světla a života: Tebe, Tebe já vzývám!
Ty, jehož hlava je co smaragd a tvoje čelenka co modř noční oblohy! Tebe, Tebe já vzývám!
Ty, jehož kůže plane oranží, jako by hořela v peci! Tebe, Tebe já vzývám!

6. Hle! Já jsem včerejšek, dnešek a bratr zítřka!
Rodím se znovu a znovu.
Má jest neviditelná síla, z níž vzešli bohové! Je jako život pro ty, co dlí v hláskách universa.
Já jsem vozataj Východu, Pán minulosti i budoucnosti.
Shlížím svým vlastním vnitřním světlem: bůh vzkříšení; Ten, který přichází ze soumraku, a rodím se z Domu smrti.

7. Ó vy dva božští sokolové na věžičkách!
Vy, kteří držíte stráž nad universem!
Vy, kteří děláte družinu márám do Domu spočinutí!
Vy, kteří řídíte bárku Raovu na cestě k nebeským výšinám!
Pane svatyně, která stojí ve středu Země!

8. Hle! On jest ve mně a já v Něm!
Má jest zář, v níž se Ptah nese nebeskou bání!
Putuji výšinami!
Stoupám nebeskou klenbou Nu!
Zažehuji zářivý plamen bleskem svého Oka!
Stále v pohybu a v záři každým dnem velebeného Ra: dávám život svůj obyvatelům Země.

9. Vyřknu-li „Vyjdi nad hory!“, nebeské vody potečou na můj pokyn.
Neboť jsem vtělený Ra!
Cheprer tělem učiněný!
Jsem eidolonem svého otce Tmua, boha Města slunce!

10. V mých ústech je bůh, který přikazuje!
Bůh moudrosti je v mém srdci!
Můj jazyk jest svatyní pravdy!
A bůh sedí mi na rtech.

11. Každého dne se završuje mé slovo!
A přání mého srdce se vyplňuje samo jako přání Ptahovo, když tvořil svá díla!
Jsem věčný; pročež všechny věci jsou jak mé záměry; proto vše je poslušno mého slova.

12. Tak tedy přijď ke mně ze svého tichého příbytku: Nevyslovitelná Moudrosti! Všesvětlo! Všesílo!
Thothe! Herme! Merkure! Odine!
Ať už tě volám jakýmkoliv jménem, jsi stále celou věčnost bezejmenný: jen přijď, pravím, a pomoz i ostříhej mě v tomto díle Umění.

Edmund Dulac: Israfel

13. Ty, hvězdo Východu, jež jsi vedla mágy!
Tys stále Týž, všudypřítomný jak v nebi, tak i v podsvětí!
Ty, který kmitáš mezi světlem a temnotou!
Vycházející, zapadající! Stále se měnící, přesto vždy týž!
Slunce jest tvým Otcem!
Matkou tvou Luna!
Vítr tě zrodil ve svém lůně a Země povždy kojila neměnnost božství tvého mládí!

14. Přijď, pravím, přijď!
A všichni duchové ať se mi klanějí:
aby každý duch nebeský,
i éteru,
na zemi,
i pod zemí,
na souši
i ve vodě,
ve vířícím vzduchu
i hučícím ohni,
a každé kouzlo i metla boží, Toho Nesmírného, mne byli poslušni!

15. Vzývám kněžku Stříbrné hvězdy rituálem ticha, Asi, tu, jejíž tělo se klene.

16. Otevírám bránu rozkoše; sestupuji z hvězdného paláce; vítám vás, objímám vás, ó dítka země, jež jste se shromáždila v síni temnot.

17. (Odmlčení.)

18. Řeč v tichu.

19. Slova proti Synu Noci.
Hlas Tahutiho v universu v přítomnosti Věčného.
Formule poznání.
Moudrost dechu.
Kořen kmitání.
Chvění neviditelného.
Rozestoupení temnot.
Zviditelnění hmoty.
Probodení šupin krokodýla.
Záblesk světla!

19. (Následuje čtení.)

20. Řeč jest u konce; mlčení temnot ať jest prolomeno; ať se promění v ticho světla.

21. Mluvčí mlčky odchází; posluchači se rozptýlí do svých domovů; arci, rozptýlí se do svých domovů.

*

Translation © San
© okultura, MMVII

Svatým Městem, Nebeským Jeruzalémem, není nic jiného než 32 æthyrů aneb 32 Bran Moudrosti. Ona obrovská hloubka nevědomí je koridorem vedoucím ke Kolébce Korunovaného a vítězícího Dítěte a na této cestě přicházíme do kontaktu se Svatým Andělem Strážcem a mluvíme s Ním v samotě duše. Každý pohyb zde ve světle je zaznamenáván tam dole, v temnotách. Abych se dopustil paradoxu, řeknu, že jsou to ‚temnoty nejjasnější‘.

Mávnutí nahoře, bouře dole. Mávnutí dole, bouře nahoře.

Podobné zakoušel i Otokar Březina, který to vypsal v eseji Tajemné v umění ¹:

„Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraků: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených.“

•

Pokračování →

Zdeněk Neubauer, Jakub Hlaváček: Slabikář hermetické symboliky & čítanka tarotu

Zdeněk Neubauer, Jakub Hlaváček: Slabikář hermetické symboliky & čítanka tarotu

*

316 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2003, vydání první, vázané, cena neuvedena
ISBN 80-86702-01-4

*

Kniha, kterou bychom si sami přáli napsat. Může být pro dychtivé a moudralačné studenty tarotu a hermetismu lepšího doporučení?

Autoři nám sdělují: „Milý čtenáři, slabikář, který držíš v ruce, má za sebou dlouhou dobu zrání a vznikání…“

A tak tomu opravdu jest: píší se dnes různé knihy, málo jich ovšem dýchá takovým prožitkem a samostatně nabytými poznatky jako je tato.

Potěší, když narazíte na dílo, jež vás uvádí do souvislostí a nepředkládá toliko informace. Navíc, jak jsme již uvedli shora, má svůj vnitřní život, takže sice není definitivní, leč může (jako člověk) žít dál a proměňovat se. Sympatickým je i přiznání o fundamentu, z něhož autoři vycházeli, a sice z Wirthova tarotu, který je v něm znatelný. Návdavkem jsou ovšem četná rozvinutí náhledů a náhlých zjevení – pokud jde o spojení kabaly a tarotu – jež jsou zaznamenána v původní síle sdělení prostřednictvím imaginace i „křehkostí svého povstávání“.

Do vínku se mu tak dostalo schopnosti vyjít do širého světa a zažívat s vámi interakce, což je určitě výsadním přáním jeho rodičů, jimž netřeba se báti potratu nebo dementního děcka. Vtipně podotýkají etymologii slova „archetyp“, což původně znamená „formu pro ražbu“. Nu ovšem, jsa poučeni četbou Duny páně Franka Herberta a funkcí Vtiskovatelek, jakož i poněkud antikvárnějším dílkem Liber de causis, můžeme dokázat podle svých vlastních stop a otisků dospět až k původnímu obrazu raznice, jejímž dunivým dopadnutím se náš milý Bůh uráčil nás vyrazit směrem do existence. Pokračování →

Jednou z autorit v popisu „plamene Hospodinova“ je bezesporu Kniha Zákona Aleistera Crowleyho, stejně jako Had Genese Stanislava de Guaity.

*

V první kapitole Knihy Zákona se říká, že Nuit „se sklání v extázi (!), aby líbala tajemnou řeřavost Haditu“ (AL, I:14). Další verš odhaluje symboliku Knihy a její alchymické pozadí: „Proto on (Hadit) je vždy slunce a ona (Nuit) luna. Avšak pro něj je okřídleným tajným ohněm a pro ni klenoucím se hvězdným světlem“ (AL, I:16).

A pokračuje: „Vzplaň na jejich čele, ó zářivý hade!“ (AL, I: 18), k tomu srovnej verš 2M 34,29-30. Podobné rysy, jež obsahuje výklad k Sefer Jecira – týká se rozjímání o nekonečnosti úhlopříčných hranic – má i verš „Poněvadž jsem Nekonečný Prostor, a Nekonečno Hvězd v něm“ (AL, I: 22). Víme, že hvězdou je „každý muž a každá žena“ (AL, I:3).

Nuit o sobě dává kabalistickými slovy vědět, že její slovo (jméno, sefer) je „šest a padesát. Dělte, sčítejte, násobte a porozumíte“ (AL, I:24-5). To znamená Vau-Hřeb a Nun-Ryba. Křesťanská symbolika je tu zjevná.

Podle Fabre d‘Oliveta kořen Nun-Vau (koncové Nun však má jinou číselnou hodnotu, tj. 700) se týká všeho, co je „rozkošnictví,“ „tělesná hebkost,“ „vlídnost,“ „bezstarostnost.“ V textu níže uvedenou metodou aiq bekar přijdeme na omračující sovislosti, když 700=70=7; tj. koncové Nun=Ajin=Zain – písmena OZ, Ajin-Zain, dávají slovo kozel, Pan (!).

Arabský kořen popisuje „umdlévání“, „být enervován“ (!). A konečně v etiopštině slovo thouni naznačuje zcela nezakrytě: „být zmožen rozkoší.“ To vše vystihuje Nuit velmi dobře (srovnej AL, I).

Je to však i 50+6=56, a 5+6=11.

Jedenáctka je v magii veliké číslo a naznačuje tajně nejvyšší magickou metodu. (AL, I: 60) „Mé číslo (sefar) je 11, a tak všechna čísla těch, kteří patří k nám“. 11 je i součtem čísla 65, numerace Božího jména Adonai (hebr. Alef-Dalet-Nun-Jod), Svatého Strážného Anděla.

A co je duchem (ruach, sipur) Nuit?

5×60=300.

300 je Šin, tradičně element Ducha, „plamen Hospodinův“, jeho „ohnivý keř.“

Hieroglyf písmene Šin (zuby) naznačuje zřetelně tři plamínky, tvořené třemi Jod.

Pokračování →

*

Přišel ke mně ve snu anděl a řekl mi: „Správné slovo není Jesod, ale Pešod!“

Jesod je základ, spojení (Svatého, budiž požehnán, s jeho Nádherou!), na Stromu Života děleného na způsob lidského těla odpovídá pak ‚pohlaví‘; to, co je universální; trůn.

A klíč k tomuto slovu leží v samotném Jesodu.¹

Jesod, Jod-Samek-Vau-Dalet, je číselně 4+6+60+10=80. Tajemství. Pé jako Svatý falus.

Pé je plno ohně. Pur a pyr.

Klíčem k otevření této růžové brány (Porta Rosæ) je Šin, padající jako rosa zevnitř Jesodu na horkou, do červena rozpálenou zemi, na rudého (gules) muže – Adama.

Ve snu jsem viděl obra jako hora vysokého, a v ústech mu běhal právě takový rudý muž.
A mezi dalšími dvěma velehorami ryl hlavou v kotlině, maje hlavu celou orosenou z ranní trávy.

80 = Pé.

Proto „není správné slovo Jesod, ale Pešod!“

Je čas na piktografické srovnání hebrejských písmen:

a

Tady se znovu u obou (Tau a Pé) objevuje známá „třešinka“ s nebeskou rosou (punktace; bod; samohláska!), upomínající hieroglyficky na tajný smysl a původ Kamene.

Pešod, Pe-Šin-Vau-Dalet, je číselně 4 + 6 + 300 + 80 = 390 = 12 = 3.

Æthyrem, do něhož jsem s tímto andělem vstoupil, vířilo množství symbolů, v nichž jsem viděl velikou jednotu.

Změnil jsem slovo sefer (slovo) Jesod na sefar (číslo) Jesod (80), abych tak dostal sipur (ducha) Jesodu (Pé). 80 je Pé, které ideograficky znamená ‚ústa‘.

Jiří Langer píše v Erotice kabaly ², že „slovo sfirah souvisí s asyrským slovem šapirau (regent), protože deset sefir představuje principy, s jejichž pomocí Bůh všechno stvořil, udržuje a všechno také ovládá. Kabalisté sami odvozují výraz sfirah ze slova saper (vyprávěti), protože sefiry vyprávějí o slávě Boží, nebo ze slova sapir (safír), protože (!) ‚jsou čisté a zářivé jako safíry.“

Podstatné vývody týkající se Jesodu obsahuje celá 8. kapitola této knihy, nazvaná Horní světy a jejich erotika. Srovnej se slovem zefír (vánek).

Je to totiž temná narážka na Slovo Æonu, ABRAHADABRA (viz AL, III:1; III:47; III:74-75), vysvětlované již v Revue HORUS³ takto: „Stvořuji, když mluvím.“

Niterně spojené s logogenesí a svatodušní mocí, i s podstatou Nového æonu.

A to je Klíč k Jesodu-Erótu – Pé.

Záměna Pé za Jod má skrytý erotický význam, neboť:

Pé-Samek – PS je to, co označuje pouze díl kruhu nebo totality věci. Část, tvář (Parcufin, Obličej: „Jesod-pohlavní úd ‚Starce‘ končí na prsou ‚Velkého Obličeje,‘⁴ fáze. Akt umenšování, ubývání, tříštění na kousky (!).

Vau-Dalet – DV v arabštině nese tentýž kořen vždy ideu ‚lásky, přátelství, náklonnosti‘ a v moderním idiomu naznačuje ‚vzdělávat přátelství k někomu‘, ‚podat důkaz družnosti.‘⁵

Hebrejské slovo Ajin-Jod-Nun-Kaf – ‚Tvé oko‘ – hluboce souzní s XVI. tarotovým trumfem (atu, domem), kterému se připisuje právě písmeno Pé. Dominantním rysem této karty je Oko Hórovo.

Aleister Crowley se v Knize Thothově zmiňuje o tom, že „existuje v souvislosti s touto kartou ještě její tajný magický význam, který se otevřeně vysvětluje pouze zasvěcencům XI° O.T.O.“⁶ Narážka na to, že se „nedá pochopit ani studiem Oka v atu XV,“ znamená, že je zde skrytá souvislost, hodná přinejmenším povšimnutí. Zvláště když hned poté podotkne, že „je možná přípustné zmínit se o tom, že o tomto předmětu psávali, bez ostražitosti, arabské ságy a perští básníci.“

Ve výronu tohoto Oka se koupe (a nyní si osvojuje dokonce již třetí význam, jenž se naznačuje v atu XV) nejen holubice nesoucí olivovou ratolest (ód), ale také had (ób; viz AL, I:57). Opět tu přečnívá pokyn na logogenetické plození. Karta se vztahuje k planetě Mars a jeho astrologicko-hieroglyfickému symbolu.

A proč je tu Jesod zároveň „ústy“ i „pohlavím“?

*

Poznámky:

¹ Jiří Langer: Erotika kabaly, Brno 1991, str. 104.
² Ibid., str. 103.
³ Revue HORUS, Solstitium Æstatis 1991, str. 89.
⁴ Jiří Langer: Erotika kabaly, Brno 1991, str. 123.
⁵ Ibid., kap. Mužská láska aj.)
⁶ Viz Aleister Crowley: Liber C vel Agape vel Azoth, HORUS, Brno 1996.

*

© San
© okultura, MMIV

Josef Jiří Kolár: Pekla zplozenci

Josef Jiří Kolár: Pekla zplozenci

192 stran, nakladatelství Herrmann & synové, Praha 2002, vydání první, vázané, cena 159 Kč
ISBN neuvedeno

*

Kolárův román Pekla zplozenci byl prvně otištěn roku 1853 v časopise Lumír, knižně o devět let později v druhém ročníku Slovanských besed. Třetí a za autorova života poslední vydání, které je základem této edice, pochází z roku 1877 (první svazek Spisů J. J. Kolára v Kobrově Národní bibliotéce).

Osud díla po smrti jeho autora odpovídá skeptickému postoji oficiální české kritiky ke Kolárovým prózám; za zmínku stojí pouze přepracování J. Karáska ze Lvovic (z roku 1940 jako Zplozenci pekla), jež ovšem podstatně zjednodušuje spisovatelův jazyk i celkovou kompozici románu; roku 1997 se k Pekla zplozencům vrátil v brněnském Hostu J. F. Typlt.

Jazyk Kolárův připomene bibliofilům onen z Domu U tonoucí hvězdy Julia Zeyera, který podobně svým magickým obsahem vyčnívá z jeho tvorby jako je tomu u Kolára. Grotesknost řady scén ovšem připomene pilnému čtenáři ještě jiného mistra okultní prózy, a sice raně expresionistického Gustava Meyrinka. Jest to užívání podivných slov evokujících magickou atmosféru, jako tomu jest v kapitole Lilitha, výkřiky „Schvaixtix! Schvaixtix!“, římské zaříkávání „Huat, hanat, huat, ista pista sista, domiabo damnaustra“ nebo „Hahiri!“. Tato stať ovšem jest i první českou literami vysázenou satanistickou scénou! Dle tohoto popisu vskutku leckterá šlakovná lóže mohla by svých zlých rejdů činiti a popustiti lustovních chtíčů. Ajta, arci a ba! I smrtelných tělesných výpotků jest třeba pro zrození mandragory, tu napsáno jest, jak tomu na kloub.

Pneumatologiæ occultæ et veræ, toť vtip, jenž rozbřeskuje zasmušilou tvář dnešních mágů hledajících humor, kterého jest pomálu nejen v našich luzích: za Rudolfova věku mnohému bystrému duchu pomátla kolečka a zavedla v močály klamných světélek.

S potěšením zde nabízíme rajcovní doslov páně Jaromíra F. Typlta, který stačí sám co grandiosní pozvání ku čtení tohoto pekelného traktátu. Zplozenci, sem!

Duševní tvůj prostor bude zde rozšířen…

*

© San

* Pokračování →