Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Archív kategorie ‘ART’

Mystérium pražského (mimo)chodce

San Květen - 6 - 2014

→ Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

John Coulthart: Bílí lidé

John Coulthart: Bílí lidé

Ve slavné novele velšského spisovatele Arthura Machena Bílí lidé se »vypráví o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je. Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych byla šťastná na věky věků.«[1]

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[2] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka.

Pokračování →

Každé přání začarování jest

San Duben - 21 - 2014

Stefan Eggeler (Austrian, 1894-1969), Der Spielmann und der Teufel im verwunschenen Schloss. The musician and the devil in the enchanted castle, 1920. Woodblock print, 17 x 18 cm.Rakouský malíř a grafik Stefan Eggeler (1894-1969), který – přestože byl dvorním ilustrátorem Hannse Heinze Ewerse a Gustava Meyrinka – nemá doposud ani v německé mutaci Wikipedie svoji vlastní stránku, vytvořil v roce 1920 přízračný dřevoryt Der Spielmann und der Teufel im verwunschenen Schloss [angl. The musician and the devil in the enchanted castle].

Stojí za povšimnutí, že anglické »enchanted« stojí za německým »verwunschenen«, přičemž »wunsch« značí přání, takže „každé přání začarování jest.“

Mám jediné přání, a to nemít žádná přání.

Nech osudu jeho běh

Martin M. Mrskoš Duben - 14 - 2014
Vladimír Kiseljov: Mystéria Richarda Wagnera v obrazech (162 stran, Pavel Pražák – Nakladatelství Magda, Brno 2013)

Vladimír Kiseljov: Mystéria Richarda Wagnera v obrazech
(Pavel Pražák – Nakladatelství Magda, Brno 2013)

Vladimír Kiseljov: Mystéria Richarda Wagnera v obrazech. Obrazová kniha manifestující mysteria a symbolickou řeč Gesamtkunstwerku Richarda Wagnera v malbách Vladimíra Kiseljova, doprovázená fotografiemi jeho maleb ke všem třinácti Wagnerovým hudebním dramatům, výkladovými sondami, rozborem klíčových témat a jejich poselstvím z duchovního hlediska

162 stran, Pavel Pražák – Nakladatelství Magda, Brno 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-904694-3-3

*

Vladimír Kiseljov je velmi činorodá osobnost: interdisciplinární tvůrce v oborech malby, nástěnné malby, scénografie, režie, performance a arteterapie. Jeho díla vznikají v úzkém propojení hudby, barvy a pohybu Ducha v prostoru. Svým dílem se snaží zachytit proud energie, který pramení z jeho osobního pochopení a prožití hudby a různých mytologických, pohádkových a symbolických idejí a chce pozitivně působit na společnost a vnášet energické duchovní impulsy do všedního života svého okolí. Prostě: Ein Gesamtkünstler.

Z poslední doby je takovým příkladem všeuměleckého propojení lidí, technik a uměleckých projevů příprava klipu trojice Kiseljov – Pelc – Maděryč s názvem Prvocit performance s využitím body-paintingu. Často realizuje svá díla ve veřejném prostoru – zde to bylo živé tělo, jindy nástěnná malba – četné výstavy doma i v zahraničí; workshopy v Brně, Praze. Je prezidentem Sdružení Richarda Wagnera v Brně a absolvoval i stipendium na wagnerovských Bayreuther Festspiele (2004) a na Kunstuniversität Graz (2006-7).

Pokračování →

Architekti hrůzy

John Coulthart Březen - 5 - 2011

J. K. Potter: Pan Lovecraft (1979)

→ I

Rok 1920: spisovatel spočívá ve svém křesle, je noc, venku za okny spí staré město, na prázdnou stránku se line měsíční světlo. Sedí a čeká na příval slov. Jakmile se dostaví, zapíše je, často cítí beznaděj a marné snažení, jemuž se odevzdaně poddává. S neočekávaným návalem navracející se choroby popohání nedostatek uznání jeho ambice. Když ho předčasně sklátí nemoc a smrt vítězí, umírá s přesvědčením, že vyhynul, s jistotou, že jeho slova se ztratí spolu s posledním vydechnutím.

Jenže slova přežívají. Zachycena z éteru nového století, jeho citlivá inteligence z nich pro tuto chvíli stvořila mytologii, ztvárnila síly, které jeho současníci jenom matně – jestli vůbec – tušili. Mytologie těchto nezměrných, neosobních, a přesto ovladatelných sil visela ve vzduchu přicházejícího věku, mytologie konspirace pozdvižené na úroveň metafysiky, mytologie tyranie a změn, paranoie a holokaustu.

→ II

Tímto spisovatelem je Franz Kafka. Když v roce 1924 zemřel, H. P. Lovecraft nebyl znám mimo stránky časopisu Weird Tales, v nichž už byla otištěna hrstka jeho příběhů, třebaže nikoliv těch, jež ho později proslavily. (Volání Cthulhu přišlo až v roce 1926.) Je nepravděpodobné, že by Lovecraft znal Kafkovo dílo, bez ohledu na první překlady z 30. let XX. století, přesto je tu však jistá podobnost, nejen v působivém líčení hrůzy a odcizení, jež jeden líčil sporým a neafektovaným stylem, zatímco druhý barokním argotem šestákových plátků, nýbrž i proto, jak oba zachytili ducha své doby a tohoto světa, který pak čtenáři začali považovat za vizionářství.

Pokračování →

Kubistický Cthulhu

John Coulthart Únor - 27 - 2011

John Coulthart: Kubistický Cthulhu

No, možná, že tomu tak není, ale tato formulace mi přišla na mysl před pár dny, takže jsem si pomyslel, že bych se mohl pokusit udělat si pár skečů a uvidí se, co z toho povstane. Z jednoho výkladu v povídce Volání Cthulhu je patrné, že Lovecraft měl v úmyslu, aby své ohavnosti vypodobnil právě takto, co se popisu R’lyehu týče:

Aniž věděl cokoli o futurismu, Johansenovi se podařilo dosáhnout něčeho podobného, když vyprávěl o městě; místo aby popisoval nějaké konkrétní stavby či budovy, lpěl na obecných vjemech širokých úhlů a povrchu kamenů – povrchů příliš velikých, aby patřily čemukoli správnému a náležitému této zemi, navíc znesvěcených hroznými obrazy a hieroglyfy. Zmiňuji se o jeho slovech týkajících se úhlů, neboť to souvisí s tím, co mi Wilcox vyprávěl o svých děsivých snech. Říkal, že geometrie onoho snového místa, jež viděl, je abnormální, ne-eukleidovská a ohavně vzdálená všem sférám a dimenzím, jaké máme my. Nyní cítil nevzdělaný námořník totéž, když hleděl na hroznou realitu.
– H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu

Jakákoliv cizí monstrozita může být dokonce ještě strašnější, když nepřipomíná nic organického nebo alespoň vzdáleně pozemského. Tradičnější pojetí Zplozenců z hvězd (srv. »… poznámku, kterou starý Castro utrousil před Legrassem v souvislosti s původními Velkými: „Přišli z hvězd a přinesli s sebou Své obrazy.“«), mých kreseb Velkých Starých, lze nalézt zde.

Zdvojení

Jaromír Typlt Leden - 14 - 2011

„Bylo by zajímavé být dvěma králi současně (být nikoli jednou duší těch dvou, nýbrž dvěma dušemi).“
~ Fernando Pessoa, z Knihy neklidu

*

1.

Ladislav Zívr: Dvojice, 1960, polychromovaná pálená hlína, v. 78, Galerie moderního umění Hradec Králové, foto Ondřej Polák

Do povrchu sochy se zařezává rudá síť. Ale i kdyby jí nebylo, máme tu před očima dvě bytosti tak pevně semknuté, že už by stejně nemohly existovat odděleně. Dávno už srostly v jedno tělo.

K soše Dvojice z pálené hlíny, vytvořené v červnu 1960, se Ladislav Zívr připravil kresbou, podle signatury pocházející už z podzimu 1959. I na ní jsou obě ženy omotány, ovšem vlákny nápadně širšími, která vyvolávají dojem, jako by byla utkána z pavučiny. Na provázanosti obou žen, na jejich postupném splývání, se tak mnohem patrněji projevuje působení času a zvyku. Vnímáme něco až dušičkového, zásvětního, co tuto dvojici proměňuje bezmála v přízrak.

Je až překvapující, jak dobře k popisu této sochy a kresby přiléhá symbolistický jazyk Josefa Karla Šlejhara, Zívrova krajana, který v povídce Černohlávek, vydané v roce 1902 v knize Temno, zpodobnil dvojici nečekaně osiřelých sester:

„Jakýmsi stejným letem, zlomeným a uděšeným štkáním spěly pak na své pouti jako pár družných vlaštovic, jimž zhrouceno bylo rodné hnízdo. Tkvěly vespol co dvé hynoucích květin na záhonu vyrvaných a v ušlapání svém naposled s neobsáhlou výčitkou vzhlížejících tím mroucím okem nedávno tak šťastných květů svých.“

Takové semknutí dvou bytostí v jednu ale u Ladislava Zívra v roce 1960 nebylo námětem novým. Sochař, kterému tehdy bylo padesát jedna let, se tu znovu vrátil k řešení, jímž se intenzivně zabýval už o osmnáct let dříve. Na přelomu let 1942–43 v Nové Pace, ve dnech oddechu mezi vyčerpávajícími směnami v hrnčířské dílně svého otce, totiž modeloval postavy dvou těsně u sebe stojících dívek. Socha nakonec dostala název Družičky, ale než se ustálil, Zívr ji v deníku pojmenovával i jako Dvě nevěsty nebo Dar života a smrti.

Pokračování →

Fenomén Kuks(i)

M. M. M. Leden - 3 - 2011

Kris Kuksi: Divination And Delusion

Kris Kuksi: Divination And Delusion

140 pages, hardcover, color, 12 x 8.5 inches, beinArt Publishing, $39.00
ISBN 9780980323139

*

Kdo by neznal nejvýznamnějšího představitele českého vrcholně barokního sochařství Matyáše Bernarda Brauna a jeho proslulé plastiky Ctnost a Neřest před špitálem v Kuksu, a také plastiky v přilehlém přírodním areálu zvaném Betlém? Jenže co má co společného Braunův Kuks s Krisem Kuksi?

Na první pohled je zjevná podobnost v barokním manýrismu, propracovaných detailech a občas expresionistické vizionářství, jehož pokrevním příbuzným je kupodivu i William Blake (srv. např. sochu Juana Garina (u jeskyně v areálu Betléma). Zaujmou především všechny sochy kajícníků, a to včetně sousoší Jákobovy studně vytvořené mezi lety 1726-29, dále pak reliéfy Klanění pastýřů, Příchod tří králů a dnes přenesené sochy anděla Gloria a Křesťanského vojína.

“Post-industriální rokokový umělec Kris Kuksi obsesivně uspořádává postavy a vytváří architektonicky asymetrické kompozice s vynikajícím smyslem pro dramatičnost. Namísto kamenů a lastur používá křiklavé plastické vojáčky, miniaturní bloky strojů, do výše se pnoucí cimbuří a spirály a různý drobný odpad, aby vytvořil své krajiny.

Politický, duchovní a hmotný konflikt těchto svatyní je ztvárněn tiše zírajícími božstvy a velebnými postavami. Kuksi dokáže v jednom okamžiku evokovat svatostánek i mausoleum pro našeho zadušeného ducha.”

~ Guillermo del Toro

Sousoší Krise Kuksiho, vypracované do nejmenšího detailu bez sebemenší chybičky, evokují grandiósní reminiscenci barokní éry. Kuksi s úspěchem mísí tuto okázalé ozvěnu dob minulých se satirickým a kritickým komentářem našeho moderního industriálního světa.

Pokračování →

Spřízněné weby