Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Mýtoetymologické eseje
(Trigon, Praha 2013)

D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Mýtoetymologické eseje

456 stran, nakladatelství Trigon, sv. 6, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 440 Kč
ISBN 978-80-86159-68-3

*

Když v roce 1993 vyšel D. Ž. Bor se svojí knihou Abeceda stvoření. Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, bylo vnímavým čtenářům zřejmé, že se objevilo dílo nadčasové, nemající v současné hermetické literatuře obdoby nikde na světě, třebaže jisté nepřehlédnutelné signály přicházely už s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí (1992), neboť už i tam nacházíme mýtoetymologické prvky (viz str. 9-44), a kniha tak tvoří se současně recenzovaným dílem nerozbornou trilogii a jako takovou ji i čtenářům doporučujeme.

Jak čteme z důležité ediční poznámky (od str. 444), která objasňuje genezi knihy a postup při editaci textu k vydání, vyšel Tajemný svět pravěku dva roky po smrti D. Ž. Bora. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie. Vydáním Abecedy stvoření však nic neskončilo. Přitahován mnohými výhonky na zeleném stromu svého pěstěného poznávání shromažďoval postupně další materiál, jak o tom svědčí dopis básníku Jiřímu Veselskému z 8. července 1998:

„Dá-li Bůh, ještě jednou se vrátím k Abecedě stvoření a mýtům. Svého času, někdy před dvaceti lety, jsem se zabýval zmizelou »želví« civilizací. Měl bych se na ni ještě jednou znovu podívat.“

Pokračování →

Timothy d’Arch Smith: Alembic (1992)

Právě jsem dočetl Alembic (1992), kuriósní novelu Timothyho d’Arch Smithe, jehož dřívější práce se řadily k literatuře faktu, mezi jinými studie o básnících Uranské skupiny [efebofilní a víceméně tajná skupina básníků publikujících v letech 1858 (kdy William Johnson Cory publikoval své dílo Ionica) až 1930], dále napsal bibliografii Montague Summerse a The Books of the Beast, jednu z mnoha knih o Aleisteru Crowleym. Alembic reflektuje některé z těchto libůstek a mísí je s dalšími, především alchymií a rockovou hudbou, čehož výsledkem jest do šířky se rozbíhající, čárkami a uvozovkami prostoupená próza, a dovedu si představit, že by ji řada čtenářů shledala jako odpudivou. Z popisu na záložce:

Alembic je znepokojující novelou o šílenství a alchymii, gnozeologii a rock’n'rollu, magii a perverzi. Thomas Graves, mladý antikvář pracující pro ALEMBIC, britský vládní úřad zabývající se možnostmi soudobého uplatnění tajemství alchymie. Podivný svět alchymie je však tak záhadný jako svět rock’n'rollu, v němž se pohybuje Thomasův přítel Nicholas Spark, vedoucí osobnost skupiny Celestial Praylin podobné Led Zeppelin. Jak se pohybuje napříč těmito světy, barvitě líčenými d’Arch Smithovou libozvučnou prózou – někdy elegantní, jindy komickou – cítí Thomas Graves, že jeho smysl pro realitu je soustavně ohrožen; přitažlivost, již pociťuje k čtrnáctileté dceři jednoho ze svých kolegů, komplikuje jeho další existenci. Dramatický obrat událostí nastane ve chvíli, kdy se jeho obavy a touhy projeví naplno, a naznačí se tím, že svět je šílený zrovna tak, jak si to o sobě myslí i Thomas. Alembic sám o sobě je alembik, nádoba umožňující hmotu rozložit a transformovat ji do nové pročištěné substance. Příběh se odehrává počátkem 80. let dvacátého století, a končí počátkem jednadvacátého století, kdy je alchymie strůjcem nového světa temnoty a perfektnosti, destrukce a věčného života, čímž novela velké originality a churavého obsahu končí. 

Pokračování →

Coagula: The Gold Book in the Tela Quadrivium

Ve středověkých iluminovaných manuskriptech nacházíme mnoho různých výkladů alchymických procesů, jež se tam vykládají, se zelenavými příkrasami a snovými obrazy plných surrealistických a symbolických zvláštností. Všeobecná shoda panuje v těchto výkladech nad tím, že líčí probíhající alchymické procesy a experimenty ve fyzikální laboratoři a jsou metaforami transmutace samotných alchymistů. Může tomu tak vskutku být, ale je fakt, že se často děly a dějí fyzicky, aby se napomohlo završení oněch výlučně duchovních cílů, což se možná dost často nezdůrazňovalo z důvodů, jež nejsou veskrze pochopeny…

V některých výkladech alchymie se zdůrazňuje mysl (koneckonců cílem jest Kámen filosofů) coby prima materia, jinde duch nebo duše jako olověná nádoba, již jest třeba rafinovat až do zlata. V těchto přístupech se skrývá pravda, přesto tělo z rovnice odstranit nemůžete, jinak tu nebude žádného trvalého duchovního dosažení. Neboť zde ve světě forem, v němž přebýváme, je to náš svatý posvátný chrám i naše jediná brána k jiným dimenzím reality. Bez zachování zdraví a fyzické svěžesti bude chřadnout i naše duše a tíhnout k olovu. Jsme prostě živoucí vtělené energetické kanály. Poznání pochází z poznávání, nikoliv jen ze znalostí, a pravé poznání je v našich srdcích a střevech, svalech i v samotné krvi a kostech, nikoliv pouze v mozku. Vědomí není něco od těla odděleného, je to interface pro průchod dechu a prány mezi myslí a formou, totiž individua a prostředí coby jejich extenze a reflexe prostřednictvím postřehování.

Pokračování →

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

118 stran, Malvern, Praha 2010, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-73-5

*

Po stěžejním díle Počátky kabaly, jež podrobně analyzuje původ a raná stadia vývoje kabaly, mapuje nakladatelství Malvern dílo Gershoma Scholema (1897–1982), jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. století a znalců židovské mystiky, další základní kritickou a typicky „scholemovsky“ hutnou studií Alchymie a kabala, věnující se vývoji vztahu židovské mystiky a alchymie, která se opírá o množství známých i zcela neznámých rukopisů a tisků a podrobně zkoumá zvláštní spojení těchto dvou spirituálních tradic i jejich rozkvět v tzv. křesťanské kabale a theosofii.

Hned na úvodních stránkách vzpomene dvě knihy jistého autora, jenž byl nazýván Abú Aflach as-Sarkastí, přičemž – jak píše – není jisté, zda je to jméno historické osoby nebo fikce. Obě knihy, jež se pod jeho jménem dochovaly, jsou k dispozici pouze hebrejsky, přestože není pochyb o jejich arabském původu. Autor se vyjadřuje vysloveně jako muslim. Tou první je Kniha palmy – Sefer ha-Tamar, velmi pozoruhodný traktát o teorii i praxi „pneumatické filosofie,“ což je nauka o přitahování hvězdného pneumatu pomocí okultních praktik. Na Scholema musela učinit velký dojem, neboť v poznámce sděluje, že ji vydal v hebrejském originálu (sešit I., Jeruzalém, 1926) s německým překladem (sešit II., Hannover, 1927) a dodává: „Do dneška patří k těm nejzáhadnějším textům arabské okultní literatury.“

Objasňuje se tím prastará tradice, jež se váže až počátkům posvátných teokratických dynastií, kdy se mágové pokoušeli stáhnout z nebes dolů hvězdné pneuma.

Pokračování →

Třebaže jsem byl do 33° a posledního stupně svobodného zednářství přijat už velice dávno, v roce 1900, nepojal jsem žádného podezření až do léta roku 1912. Mluvím o své víře, že za lehkovážností a žoviálností naší nejvyšší instituce leží ve skutečnosti tajemství nevýslovné a zázračné, schopné ovládat síly Přírody, a učinit z lidí nejen bratry, nýbrž učinit je božskými. Ale v době, o níž mluvím, za mnou přišel muž, jeden z těch mysteriózních mistrů esoterického svobodného zednářství, kteří jsou jeho očima a mozkem, a kdož existují v jeho samém středu – nepoznaní často ani jeho uznávanými vůdci. Tento muž sledoval mou okultní kariéru již několik let, a nyní mě považoval za hodného podílet se na velkých tajemstvích.

Postupně mě s nimi seznamoval, a od té doby je můj život oddaný hlavně jejich studiu a praxi.

Říkám praxi, protože jejich předmětem není pouhé intelektuální naplnění. Naopak, znalosti o hlavním tajemství bych klidně mohl sdělit třemi slovy, pokud by mi v tom nebránily stejnou měrou přísaha a vlastní zdravý rozum. Praktické užívání tohoto tajemství vyžaduje práci, inteligenci, a – něco více!

V mém vlastním případě, nestačily dva a půl roku zkoumání podle tohoto návodu k tomu učinit mě dokonalým, jen stát se ochotným vsadit asi tři ku jedné, že bych v jakékoliv dané práci uspěl.

V manifestu nejtajnějšího řádu, jehož hlavou je můj mistr, se píše: „V jeho nitru (řádu) spočívají velká tajemství; jeho mozek vyřešil všechny problémy filosofie a života.“

„Vlastní tajemství kamene mudrců, elixíru nesmrtelnosti a universálního léku.“

„Nadto vlastní tajemství schopné realizovat odvěký sen celého světa o lidském bratrství.“

Právě v tomto kritickém bodu se jeho adepti zabývají poslední výše zmíněnou prací. Zamýšlejí přiložit ruku k dílu při rekonstrukci Starého světa, a znemožnit další podobnou katastrofu jakou je současná válka. Zároveň vítají válku, neboť jim poskytla jejich příležitost.

Ale právě teď je mým úmyslem mluvit spíše o elixíru života.

Pokračování →

Marie Louise von Franz: Sen a smrt (Portál, Praha 2000)

Marie-Louise von Franz: Sen a smrt. O čem vypovídají sny umírajících

176 stran, Portál, Praha 2000, vydání první, brožované, cena 159 Kč
ISBN 80-7178-404-4

*

Co říká lidské nevědomí, tedy svět instinktů člověka, ke skutečnosti blížící se smrti? Sny jsou hlasem přírody v nás, a vyvstává otázka, jak nás sama příroda připravuje na smrt.

C. G. Jung sice výstižně zdůraznil, že nevědomá psýché věnuje smrti jako náhlému konci tělesného života relativně malou pozornost a dělá, jakoby duševní život, případně individuační proces jedince prostě pokračoval. Nevědomí totiž zcela zjevně „věří“ v život po smrti. Skeptik by přirozeně mohl namítnout, že takové sny se zakládají na pouhém přání, ale proti tomu lze namítnout následující: to, že sny odrážejí jen nevědomá přání, naprosto neodpovídá obecné zkušenosti. Jung naopak ukázal, že sny většinou zobrazují zcela objektivní, jáskými přáními neovlivněnou aktuální duševní „přirozenou událost“. V případech, kdy si snící dělá iluze o blížící se smrti nebo si není její blízkosti vědom, se dokonce často objevují sny, které to zcela brutálně a nelítostně oznamují.

Jung proto zdůrazňuje, že je „ve vážném ‚zájmu‘ stárnoucího člověka,“ aby přijal možnost smrti.

Pokračování →

Carl Gustav Jung: Paracelsica. Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři (Vyšehrad, Praha 2002)

Carl Gustav Jung: Paracelsica. Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři

132 stran, Vyšehrad, Praha 2002, vydání první, vázané
ISBN 80-7021-548-8

*

AVREOLVS PHILIPPVS THEOPHRASTVS BOMBASTVS VON HOHENHEIM – PARACELSVS.

Přesný den jeho narození není znám, má se však za to, že spatřil světlo tohoto slzavého údolí 1. května 1493 v Einsiedeln ve švýcarském kantonu Schwyz, snad pouhých deset let po Martinu Lutherovi. Koperník tehdy začínal na universitě v Krakově svá astronomická studia. Rok předtím se Kryštof Kolumbus vypravil hledat námořní cestu do Indie a spustil kotvu u jednoho ostrova před pobřežím Střední Ameriky. Na německém trůně seděl Maxmilián I. V srpnu roku 1493 zemřel Friedrich III., poslední německý císař, který byl korunován v Římě. Šlechta zchudla. K starým švábským rodům patřili také Bombastové von Hohenheim, o nichž se v úředních listinách děje zmínka už na počátku XII. století.

Famoso Doctor Pareselsvs

Při křtu dostal syn Wilhelma von Hohenheim jména Philippus Theophrastus. Jméno Aureolus bylo spíše lichotivé; „Zlatohlávkem“ volali na chlapce asi rodiče. Nelze přesně říci, co pohnulo otce k tomu, aby zvolil jméno Philippus, nápadné je Theophrast, a usuzuje se, že ho otec dal svému synu z úcty k Theophrastovi, žákovi řeckého filosofa Aristotela. Tohoto jména si také Paracelsus po celý život cenil. Wilhelm von Hohenheim po desetiletém manželství ztratil svou ženu, osmiletý chlapec přišel o svou matku. Od matčiny smrti byli na sebe otec a syn vnitřně odkázáni.

Na doporučení benediktinského opatství v Einsiedeln mniši kláštera v St. Paul v údolí Levantu vzali na sebe úkol vštípit Paracelsovi základní znalost latiny a uvést ho vůbec do věd. Už tehdy začal doprovázet otce na lékařských pochůzkách, kde u loží nemocných poznával bídu utrpení a neúprosnost umírání. Celý Theophrastův život ve Villachu byl založen na pravém nazírání a na smyslové zkušenosti – tam poznal „živoucí“ vody, tryskající z hlubin země, používané k léčebným účelům i život člověka v šachtách, když pozoroval žíly kovu prostupující horninou. Po boku svého otce denně stál před mnohostranností života v říši rostlin, zvířat a lidí a nic nevěděl o skvělé, břitké logice a o duchaplných slovních potyčkách. A když tento svět opouštěl, aby se jako jeho otec stal lékařem, nevěda ani o tom, přinášel si již do světa vysokých škol svůj vlastní, pevně ohraničený svět, který tam musel prokázat.

500 let Paracelsových. (Podle knihy Ludwiga Englerta: Paracelsus – člověk a lékař.) Revue HORUS, 1/1993, str. 42-68.

Pokračování →