Kázání 58
Ubi est qui natus est rex Judeorum? (Mt 2,2)
„Kde je ten právě narozený král Židů?“
Nuže, všimněte si, kde k tomuto narození došlo! „Kde je ten, který se narodil?“ Já vám říkám, jako jsem už řekl mnohokrát, že se toto věčné narození děje v duši úplně stejně, jako se děje ve věčnosti, ani méně, ani více, neboť je to jedno narození a děje se v samém bytí a v základu duše.
Z toho vznikají otázky. Bůh je jako rozum a smysl ve všech věcech přítomen, a to vnitřněji a přirozeněji než ty věci samy, a kde Bůh jest, tam musí i působit, sám sebe poznávat a říkat své Slovo. Jaké tedy vlastnosti pro toto působení Boží má duše oproti jiným rozumným stvořením, v nichž Bůh také jest? Dejte pozor, v čem je rozdíl.
Proměnění Páně (ikona, 1403)
Bůh je ve všech věcech, bytostně, účinně a mocně. Rodit však může jen v duši – neboť všechna stvoření jsou jen stopy Boží, ale duše je svou přirozeností utvářena podle obrazu Božího. A tento obraz se musí oním narozením ozdobit a dovést k dokonalosti. Tomuto působení a tomuto narození je ze všech stvoření otevřena pouze duše. Věru, každá dokonalost, která se má do duše dostat, ať Božské světlo, milost nebo blaženost, musí tam vstoupit jen a jen tímto narozením a nijak jinak. Čekej jen na toto narození v tobě, a nalezneš všechno dobro a všechnu útěchu, a všechnu rozkoš, všechno bytí a všechnu pravdu. Zmeškáš-li je, zmeškal jsi všechno dobro a všechnu blaženost. A cokoli ti přijde v něm, přinese ti čisté bytí a stálost, cokoli jsi hledal nebo našel mimo ně, zahyne všechno, dělej co dělej. Toto jediné dává bytí, a všechny ostatní věci zahynou. V tomto narození dostáváš účast na božském vlévání a na všech jeho darech. Stvoření, v nichž není obraz Boží, tyto věci přijímat nemohou, neboť obraz duše k tomuto věčnému narození zvláště patří. Děje se vlastně a výlučně v duši, narozené z Otce v samém základu a nejvnitrnějším nitru duše, kam nikdy nepronikl žádný obraz, ani nenahlédla žádná síla.‘
Druhá otázka zní: toto narození působí v samém bytí a v samém základu duše, působí tedy právě tak v duši hříšníka jako dobrého člověka; jaká milost či užitek mi tedy z toho kyne? Neboť základ přirozenosti je u obou stejný, ba dokonce i v pekle zůstává vznešenost této přirozenosti věčně zachována.
Všimněte si, v čem je rozdíl. Tomuto narození je vlastní, že se děje se stále novým a novým světlem. Vždycky přináší do duše velké světlo, neboť takové už dobro je, že kdekoli je, musí se vylévat. V tomto narození se Bůh se světlem vlévá do duše tak, že v samém bytí a základu duše je světla tolik, až vyráží a přetéká do sil duše i do vnějšího člověka. Tak se stalo i Pavlovi, když se ho Bůh dotkl svým světlem na cestě a když k němu mluvil: odraz toho světla bylo vidět i navenek, takže je viděli jeho průvodci a obklopilo Pavla jako blažené. Přebytek světla, které je v základu duše, přetéká do těla, a to se naplňuje jasem. To však hříšník přijmout nemůže a není toho ani hoden, protože je plný hříchu a zla, čili temnoty. Proto říká: „Temnota nepřijímá a nepojímá světlo.“ Je to zaviněno tím, že cesty, po nichž by to světlo mělo vcházet, jsou zahrazené a zatarasené lživostí a temnotou. Neboť světlo a tma nemohou obstát vedle sebe, a Bůh a stvoření také ne: má-li vstoupit Bůh, musí stvoření pryč. O tomto světle člověk dobře ví. Kdykoli se obrací k Bohu, hned do něho vklouzne a zazáří světlo a dává mu znát, co má dělat a čeho nechat a mnoho dobrých rad, o kterých předtím nic nevěděl a nechápal.
„Ale odkud a jak to víš?“ Pohleď a pamatuj si: Tvé srdce se často pohne a odvrací od světa. Čím jiným by se to mohlo dít než oním osvícením? To je tak něžné a radostné, že se ti omrzí všechno, co není Bůh ani božské. Vábí tě to k Bohu a všimneš si mnoha dobrých napomenutí, a nevíš, odkud se berou. Tento vnitřní příklon jistě nemůže pocházet od stvoření ani z nějakých jeho podnětů, neboť cokoli stvořené podněcuje nebo působí, přichází vždycky zvenčí. Samého základu se však „dotýká jen toto působení a čím prostší a oproštěnější si je uchováš, tím víc světla a pravdy i poučení nalezneš. A proto ještě nikdy žádný člověk v ničem nezabloudil – leda tak, že hned na počátku z toho vyšel ven a příliš se upnul navenek. Svatý Augustin říká: „Je mnoho takových, kteří hledali světlo a pravdu, jenže všichni hledali vně, kde žádná není.“ Tak se nakonec dostanou tak daleko, že se už nikdy domů nevrátí a dovnitř nevstoupí. A proto také pravdu nenašli, neboť pravda je uvnitř, v samém základu, a ne vně. Chceš-li tedy najít světlo a náhled veškeré pravdy, očekávej a přijmi toto narození v sobě a ve svém základu: tím se prosvětlí všecky tvé síly i vnější člověk. Když se Bůh vnitřně dotkne tvého základu pravdou, vleje se do tvých sil takové světlo, že pak člověk někdy dokáže víc, než by ho byl kdo mohl naučit. Jak říká prorok: „Porozuměl jsem nad všechny, kteří mne kdy učili.“ Hleďte, proto, že toto světlo v hříšníkovi nemůže zářit ani svítit, proto se ono narození v něm vůbec nemůže stát. To narození nemůže být pohromadě s temnotou hříchů, i když se neděje v duševních silách, nýbrž v bytostném základu duše.
Tu vzniká další otázka. Když Bůh Otec rodí pouze v bytostném základu duše a ne v jejích silách, jak se to týká těchto sil? Čím k tomu mohou přispět, budou-li jen nečinně čekat a pak se radovat? K čemu to je, když se ono narození v silách duše neděje? To je dobrá otázka. Dávej pozor, v čem je rozdíl.
INRI
Každé stvoření působí své skutky k nějakému účelu. Ten účel je vždycky tím prvním v úmyslu a tím posledním v uskutečnění. Tak zamýšlí Bůh ve všech svých skutcích jeden jediný požehnaný účel, totiž sebe sama, a aby duši se všemi jejími silami dovedl do tohoto cíle, to jest do sebe sama. Kvůli tomu činí Bůh všecky své skutky, kvůli tomu rodí Otec svého Syna v duši, aby všechny síly duše dospěly do téhož cíle. Jde za vším, co je v duši, a všecko to zve k této hostině a ke svému dvoru. Jenže duše se se svými silami rozestřela a rozptýlila navenek, každá do svého díla: síla zraku do očí, síla sluchu do uší, síla chuti do jazyka, a tak je její působení dovnitř o to slabší, neboť každá rozptýlená síla je nedokonalá. Proto chce-li uvnitř silně působit, musí všecky své síly svolat zpátky domů, posbírat je ze všech rozptýlených věcí do jednoho vnitřního působení. Svatý Augustin říká: Duše je víc tam, kde miluje, než tam, kde dává tělu život. Poslyšte příklad. Byl jeden pohanský mistr, který se soustředil na jedno umění, totiž umění počítat. Seděl v prachu a počítal a hleděl si svého umění. Tu k němu kdosi přišel a zvedl meč – nevěděl, že to je mistr – a řekl: „Řekni rychle, jak se jmenuješ, nebo tě zabiju!“ Ten mistr byl tak pohroužen do sebe, že toho nepřítele neviděl ani neslyšel a vůbec si nevšiml, co po něm chce. Nedokázal ani říci: „Jmenuji se tak a tak.“ A když ten nepřítel dlouho a silně křičel a on neodpovídal, srazil mu hlavu. To bylo všechno jen aby se naučil přirozenému umění. O co víc bychom se měli ode všech věcí odpoutat my a sebrat všechny své síly, abychom uviděli a poznali tu jedinou, nezměrnou, nestvořenou, věčnou pravdu! K tomu seber všechny své smysly, všechny své síly, celý svůj rozum a celou svou paměť, obrať je k samému základu, kde je skryt tento poklad. Aby se to stalo, věz, že se musíš zříci všech ostatních skutků a musíš dojít do jisté nevědomosti, jinak ho nenajdeš.
Tu vzniká otázka. Nebylo by lepší, aby si každá síla hleděla svého vlastního díla, aby jedna druhé v jejím působení nepřekážela, aby ani Bohu nepřekážely v jeho díle? Může přece ve mně být nějaké vědění o stvořeném, které by ničemu nepřekáželo, tak jako Bůh všecko ví bez překážek a jako svatí? To je užitečná otázka. Dávejte pozor, jak ji rozebereme.
Svatí vidí v Bohu jeden jediný obraz a v něm poznávají všechny věci, a Bůh sám také hledí do sebe a v sobě poznává všecky věci: Nepotřebuje se obracet od jednoho k druhému, jako musíme my. Kdyby to v tomto životě bylo tak, že bychom měli před sebou zrcadlo, a v něm v každém okamžiku viděli všechny věci a poznávali je v jediném obraze, nebylo by nám působení ani vědění žádnou překážkou. Protože my se však musíme od jednoho obracet ke druhému, proto u nás jedno vždycky musí překážet druhému. Duše je totiž tak silně vázána na své síly, že se s nimi vylévá všude tam, kam se vylévají ony, neboť v každém díle, které ty síly působí, musí být i duše při tom, oddaně a usilovně, jinak by vůbec nijak působit nemohly. Když se tak duše se svou oddaností rozptýlila do vnějších skutků, musí pak nutně uvnitř být o to slabší ve svém vnitřním díle. Pro ono narození Bůh chce a musí mít duši prostou, nezatíženou a svobodnou, v níž není nic než on sám a která nic a nikoho nečeká než jeho samého. Jak řekl Kristus: „Kdo miluje něco jiného mimo mne a má rád otce a matku a mnoho jiných věcí, není mne hoden. Nepřišel jsem na svět učinit pokoj, ale meč, abych odsekl všecky věci a oddělil bratra, dítě, matku, přítele, kteří jsou vpravdě tvými nepřáteli.“ Neboť cokoli je ti blízké, to je vpravdě tvým nepřítelem. Chce-li tvé oko vidět všecky věci a tvé ucho všecky věci slyšet a tvé srdce o všem uvažovat, věru se tvá duše ve všech těch věcech musí rozptýlit.
Proto říká jeden mistr: Má-li člověk vykonat nějaké vnitřní dílo, musí všechny své síly soustředit dovnitř, jako by do koutku své duše, schovat se před všemi obrazy a tvary, pak teprve může působit. Musí tu dojít do jistého zapomenutí a nevědění. Jenom v jistém tichu a jistém mlčení může to slovo být slyšet. Ničím mu nemůžeš vyjít vstříc než tichem a mlčením: v tom je můžeš uslyšet, a rozumíš-li tomu správně, v nevědění. Kde člověk nic neví, tam se ukazuje a zjevuje ono samo.
Teď byste ovšem mohli namítnout: pane, vy říkáte, že naše spása je v nevědění, a že to je jako v nějakém nedostatku.
Bůh stvořil člověka k tomu, aby věděl, jak říká prorok: „Pane, učiň je vědoucími.“ Kde je nevědění, tam je nedostatek a prázdnota, takový člověk je jako dobytek, jako opice, hlupák, a to tak dlouho, dokud zůstává v tom nevědění. – Člověk tu musí dospět k jinému přetvořenému vědění, a to nevědění nemůže vzniknout z nevědomosti, ale člověk má dojít od vědění k „nevědění“. Pak se stane vědoucím božským nevěděním a jeho nevědění bude zušlechtěno a ozdobeno nadpřirozeným věděním. A zde, kde jen trpně snášíme, jsme dokonalejší, než kdybychom něco činili a vykonávali. Proto jeden mistr řekl, že sluch je daleko vznešenější než zrak, protože sluchem se člověk naučí více moudrosti než zrakem, a také víc v té moudrosti žije. O jednom pohanském mistru čteme, jak ležel a umíral, jeho žáci před ním mluvili o nějakém velkém umění. A ten umírající zvedl hlavu, poslouchal a řekl: „Podívejme, tomu umění se musím ještě naučit, abych je mohl věčně užívat.“ Slyšení přináší spíš dovnitř, kdežto vidění ukazuje spíš ven, aspoň činnost vidění sama o sobě. A proto nás ve věčném životě bude daleko víc oblažovat schopnost slyšení než schopnost vidění. Neboť skutek slyšení věčného Slova, ten je ve mně, kdežto skutek vidění vychází ze mne, ve slyšení jsem trpný, kdežto ve vidění činný.
Ale naše blaženost nespočívá v činnosti, nýbrž v tom, že trpně snášíme Boha. A oč je Bůh vznešenější než stvoření, o tolik je dílo Boží vznešenější než moje. A právě z nezměrné lásky položil Bůh naši blaženost do trpného snášení: neboť trpíme víc, než činíme, a nesrovnatelně víc dostáváme, než dáváme. A každý dar připravuje naši otevřenost pro nový dar, pro větší dar, a každý božský dar rozšiřuje vnímavost a touhu přijímat ještě víc. A proto říkají někteří mistři, že právě v tom je duše souměřitelná s Bohem, neboť jako Bůh nezná míry v dávání, tak nezná ani duše míru v braní a přijímání. A jako je Bůh všemocný ve svém působení, tak je duše bezedná ve své trpnosti. Proto bude přetvořena Bohem a v Bohu. Bůh, ten má činit, a duše trpět, on má poznávat a milovat sama sebe v ní, kdežto duše má poznávat jeho poznáním a milovat jeho láskou. Proto je duše daleko blaženější tím, co je jeho, než svým vlastním, a také její blaženost spočívá víc v jeho působení než v jejím vlastním. Žáci svatého Dionýsia se ho jednou ptali, proč je všechny Timotheus překonává dokonalostí? Dionýsius jim řekl: „Timotheus je člověk, který trpí Boha. Kdo to dokáže, překoná všecky lidi.“
Proto tvé nevědění není nedostatek, nýbrž tvá nejvyšší dokonalost, a tvá trpnost se tak stává nejvyšší činností. A tak, tímto způsobem se musíš zříci vší své činnosti a umlčet všecky své síly a schopnosti, mašli v sobě vpravdě nalézt toto zrození. Chceš-li nalézt toho narozeného krále, musíš překonat a hodit za sebe všecko ostatní, co kde nalézáš.
Abychom překonali a ztratili všecko, co se tomu narozenému králi nelíbí, k tomu nám pomáhej ten, který se stal lidským dítětem proto, abychom se my stali dětmi Božími. Amen.
*
Dedikace:
Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.
© okultura, mmvi
