Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti

Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti

Vybral, přeložil a komentáři opatřil Jan Luffer
250 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0096-9

*

Překlady z japonské literatury, potažmo pohádek a pověstí, představují pro kultivovaného českého čtenáře už bohatou a letitou tradici. Vedle bibliofilní rarity Osm tváří na jezeře Bivském: Milostné příběhy japonské v překladu Vedviky Velímské, výborů Petra Denka (Japonské pohádky a žertovné povídky, Japonské rozprávky a Tajemné zrcátko: Výbor z japonských pohádek), Barbory Markéty Eliášové (Japonské pohádky, Z vlasti samurajů: zkazky z Nipponu starého i nového), Zlaty Černé a Miroslava Nováka (Prodaný sen: Japonské pohádky), půvabné Princezny lásky: Román o japonských kurtisanách orientalistky a spisovatelky Judith Gautier (v překladu Arnošta Procházky, vydala Kamila Neumannová, Knihy dobrých autorů, 1925), Japonské pohádky W. E. Griffitha, nezapomenutelné knihy Jana Havlasy (Bloudění duší: Kniha japonerií, Japonská pohádka o dvou dědcích, Přízraky a zázraky: Kniha japonerií, Roztříštěná duha: Kniha japonerií), Kaidan, příběhy a studie podivných věcí Lafcadio Hearna (v překladu Rudolfa Chalupského). Japonským duchařským příběhům se říká kaidan, což lze nejlépe přeložit jako zvláštní nebo podivné příběhy. Příznivce H. P. Lovecrafta potěší skutečnost, že v jednom z doslovů k výboru jeho povídek Bezejmenné město a jiné povídky: Nadpřirozená hrůza v literatuře a jiné texty líčí Stanislava Menšíková, jak se „podivný exotický cestovatel Lafcadio Hearn ještě víc vzdaluje z říše skutečnosti a se svrchovaným mistrovstvím citlivého básníka spřádá fantazie pro průměrného spisovatele nedosažitelné. Jeho Fantastika (Fantastics), napsaná v Americe, obsahuje některé z nejpůsobivějších příběhů o ghúlech, jaké v literatuře existují, kdežto v Japonsku napsaný kaidan (kwaidan) krystalizuje s nevyrovnatelnou zručností a křehkostí podivné pověsti a šeptané báje onoho barvitého národa.“ Další jsou např. podivné příběhy Krabí zjevení Kótaró Tanaky, a pak především povídky Julia Zeyera shrnuté pod názvem Gompači a Komurasaki. Do stejné kategorie však patří i strašidelná scéna z magického rozměrného románu Sen v červeném domě Cchao Süe-Čchina (v jedinečném překladu Oldřicha Krále) o mladíkovi, jehož život zmarnila succuba tak, že se s ním pohlavně stýkala a vyčerpala jej do té míry, že po posledním aktu zůstala pod jeho chladnoucím tělem celá louže chámu.

Pokračování →

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu

308 stran, Triton, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7387-259-5

*

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Pokračování →

Železná opona

Čtyři pojmy vyjadřují jediné. Jejich kladné a záporné významy pro lidský život a jeho cíl chceme v tomto zamyšlení znázornit. Co v nich je společného, může nám být pobídkou k nové morálce na přelomu aeonů – právě prožívaného údobí.

• OSA – je zavedené společné jsoucno, k němuž vztahujeme objekty či události téhož řádu (např. symetrie, stejnoleh­lost, geometrické místo bodů);

• PILÍŘ – je opěrným nosným stanovištěm záruky a spolehlivosti;

• MEZ – odděluje od sebe jsoucna, která ve svých významech (intencích) nemohou navzájem prolínat, je tím, co nemůže s jedné či druhé strany být přesaženo;

• HRANICE – konečně v pojetí tohoto eseje formuje jsouc­na ve smyslu postřehnutí, pojetí (apprehense-in-tuitus = názor [představa]; diskurs-conceptus = pojem [myšlení]); je to ono jsoucno, které v nerozlišeném chaosu „objektivního světa“ zavádí řád a systém. Chaos se „rozpadá“ čili formuje do množství „předmětů,“ věcí: transcendentalit.

Ale hranice je ono jsoucno, ke kterému lze dospět, za nímž je však něco úplně jiného, cizího a snad neznámého: třeba smrt; nebo pro obyvatele rozděleného světa ten svět za (železnou) oponou; nebo třeba nejmenší možná vzdálenost či největší rychlost ve fyzice.

Pokračování →

POLYP POHLCUJÍCÍ SVÉ MLADÉ: Odpoutaný Paracelsus

Analýza filmu F. W. Murnaua Nosferatu: Symfonie hrůzy

Film Nosferatu, který natočil Friedrich W. Murnau v roce 1922 s Maxem Schreckem v hlavní roli, začíná buržoasní sentimentalitou nebo scénou, jež k ní patří jako vyšitá. Nadto je tato útěšná všednost narušena dotěrností, dokonce až vlezlostí.  Temnota padá vprostřed světla, je tu jakýsi náznak blouznění, a rovněž i šílenství a zoufalství. To vše krouží jako neblahá předzvěst kolem Knocka — zlotřilého obchodníka s nemovitostmi, pokud to tak vyjádříme. (Poznámka: Není úplně tou postavou z Drákuly Brama Stokera, z nějž vychází scénář, má ovšem mnohem více společného s knihou Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně chorých) Hanse Prinzhorna). V dalším záběru už se vine pohoří Karpat — a to naznačuje prosté radosti, často i ty skryté. Totiž negaci, jež nabývá podoby vlka; a snad je to i rys, rosomák, kojot nebo norek. Samozřejmě,  vyklube se z toho divoká kočka, s níž přichází studený závan; to poslední donutí staré rolníky, aby se pokřižovali. Mezitím mladík Jonathan Hutter, pomocník obchodníka s nemovitostmi, se posadí, aby si něco přečetl. Co to má v rukách? Člověk neví přesně; ale začíná být zjevné, že to má cosi společného s upírstvím, neviditelným hřbitovem, a snad i se satanismem.

Se svítáním však přichází svěžest přinášející úlevu a seskupuje se kolem světla nebo je jeho předzvěstí. Je ho už tolik, že stačí k ranní toaletě nebo opláchnutí. Hutter (nebo Harker) spěchá do pasti nebo sednout na vějičku, a kamera ve chvatu zabírá alespoň na okamžik temnou horu. Je to zlověstný karpatský vrcholek — zvedá se bouře a kdesi se zablýsklo. Vposledku vozka odmítne jet dál a jako důvod uvádí, že: “Tady začíná země přízraků…”

Pokračování →

Steve Roach/Mark Seelig: Nightbloom
(CD, PRO248, Projekt, 2010)

Steve Roach/Mark Seelig: Nightbloom (CD)

PRO248, Projekt, 2010
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Tak Steve Roach nám stihl do konce roku 2010 vydat ještě jedno album. Tentokrát si přizval spoluhráče, německého zpěváka alikvotních tónů (v duchu Tuva) Marka Seeliga, s nímž již pár alb natočil.

Pak se dozvídáme ještě o dvou hostech – na tánpúru hraje Beate Maria, ale je tak vmixovaná do celkového zvuku, že jsem ji ani nerozeznal, a v nové skladbě dodal groove electronics Dwight Loop.

Celková délka je opět kolem 74 minut, které by měly být rozděleny do pěti částí, ale ty jsou jen očíslovány jako tracky, ale ani v bookletu nenajdete časy, takže vše přechází postupně do další skladby.

Jinak je však zvuk velmi jednolitý po celou dobu. Roach se drží svými drone a dalšími plochami ve velmi temných polohách. Plochy se převalují do alikvotních zvuků svou rotací a on k nim přidává stejnoměrně pulzující rytmus.

Seelig pro změnu svými tóny v první skladbě šetří. Ozvou se jen občas a drží se ve flétnovém rejstříku hlavně na jednom mizejícím se a vracejícím se tónu. Jak se zesiluje rytmus, jde jeho zpěv do nižších poloh a je zřetelnější.

V druhé části se stanou rytmus i alikvoty mnohem výraznější, v třetí se rytmus zrychlí a zhoustne, čemuž se přizpůsobí i rytmizované alikvoty. Zato ve čtvrté části se opět vše zpomalí, rytmus skoro vymizí, jen se líně převalují velmi temné, hluboké plochy a alikvoty ustoupí do pozadí, vše ke konci přechází do meditace.

Zdá se, že nás již nic nepřekvapí, ale v páté části náhle nastane ještě jeden zlom a vůbec nejdůležitější rytmus, objevuje se i hrdelní zpěv spojený s obdobně znějící elektronickou plochou. To vše ale začne od poloviny asi 16-ti minutové skladby opět uvadat a postupně nastává zpomalení a ztišení. Na albu je pěkné to, jaký má svěží duch a že dokáže po celou dobu udržet stejnou náladu.

*

© okultura & Jiří Mazánek, MMX