Chodec po těle Matky

26
Ivo Chocholáč: Vezměte mne se sebou, Cesty (Trigon, Praha 2015)
Ivo Chocholáč: Vezměte mne s sebou, Cesty
(Trigon, Praha 2015)

Ivo Chocholáč: Vezměte mne s sebou, Cesty

80 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2015, vydání první, brožované

ISBN 978-80-87908-06-8

 

Malé zamyšlení nad krajinou a nejen nad ní. Věnováno živlům.

Neb jest tato knížka určena poutníkům po cestách světa i duše, otevřel jsem sobě Délského potápěče k Hérakleitově řeči [1] (str. 428) abych se podíval na původní zápis zlomku B 123 v jazyce Hérakleitově, když jsem pojednou zahlédl souzvuk mezi slovem filei a filius. V dalším výkladu (str. 269) se dočteme, že φύσις vzniklo jako postverbale, z hotového slovesa φύει prostým odloučením slovesných znaků, a znamená „plodit, vydávat, způsobit“, nebo v ději – kdy sice podmět vykonává (tedy „činný rod“), ale buď na sobě samém (tedy „trpný“, resp. „reflexivní“) či nějakým způsobem ve vztahu k sobě, ve svůj prospěch, tedy tam, kde v češtině používáme zvratné sloveso – znamená „růst, vznikat, narodit se, pocházet, vzmáhat se.“ Jde tedy o růst, nikoliv pouhé množení se a přibývání. Příroda jako to, „co se přihodilo, přírůstek“ a snad i to, „co vzniká bez zásahu člověka“.

Takto se místo úvodu ocitáme filiací rovnou v přirozenosti člověka, který „svými chodidly, v rytmu vlastní chůze, vpisuje do těla naší Matky zvláštní obrazce našich cest“. Chodec po těle Matky s Holí v ruce co opora nebo berla, neb dokonce zbraň. By hook or by crook, říkají Angličané, kdežto my už ne tak magicky „po dobrém či po zlém“. Odvíjející se klikatá cesta, labyrint světa, a uvnitř číhající Mínotaurus, pro jednoho meta s poučením, pro druhého poslední cíl.

Tak před námi defilují Návštěvník, Blázen-Bloud, Poutník, Kejklíř-Mág. Vždy prostor v pohybu, pokaždé však na jiné cestě.

Zakoušení proměn a promítání vnější krajiny do vnitřní a (hobití) „zase zpět“.

Ivo Chocholáč
Ivo Chocholáč

Ivo Chocholáč, autor spjatý s Podkrkonoším, znalec a popularizátor fenoménu tamního spiritismu, připsal knihu samosvojné krajině a pohybu v ní.

Psychogeografie. U nás v době dávnější najdeme několik pozoruhodných děl k tomuto fenoménu, např. nedávno vydaného průvodce Franze Ferdinanda Effenbergera Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála v Čechách z roku 1828 nabízející možnost „poutníkům“, aby lépe poznali maloskalský panteon a rovněž nahlédli do myšlenkového světa romantismu.

Koncem 19. století se věnovalo duši krajiny pár proslulých literátů, mj. William Blake a Arthur Machen, který zkoumal přístup do Gwlad y Tylwyth Teg, což jest velšská fráze pro „pohádkovou zemi“. O Tylwyth Teg píší též John Brand a Sir Henry Ellis v díle Observations on the popular antiquities (sv. 2, str. 74). Dále to byl Thomas de Quincey, ze soudobých autorů bychom neměli pominout Iaina Sinclaira (pojednávající okultní psychogeografii Londýna), Petera Ackroyda (se zvláštním zřetelem na historii a kulturu Londýna) a ve filmových dokumentech ji zachytil také Patrick Keiller.

Orogeneze, volně přeložena do češtiny jako horotvorba či horotvoření (z řeckého oros „hora“ a genesis „vznik“), je horotvorný proces, který vede ke vzniku pásemných pohoří, vznikajících většinou vlivem ohromných tlaků a teplot k vrásnění a tavení hornin. Rosikruciáni říkali, že geologické podloží dává duchovní základ lidu, který na něm žije. C. G. Jung měl kdysi rozhovor s náčelníkem indiánů Pueblů, který se jmenoval Ochviä Biano, což znamená „Horské jezero“. Sdělil mu své dojmy o bílém muži a řekl, že ten je neustále rozčilený, pořád něco hledá, a v důsledku toho je jeho tvář pokrytá vráskami, které tento muž považoval za známku neustálého neklidu.[2]

jiráskoPro naše staré byla Gaia bohyní, kameny byly jejími kostmi, země jejím tělem, vody její krví, rostliny jejími vlasy.

To, že člověk dobývá z lůna Země rudy, znamená odnášet „ještě nenarozené“ – metal (řec. métallon, kov, důl, lom, dílo), je to předčasné vyjmutí Jejích dětí.

Řízně se o železném moru šířícím se z Mordoru rozepisuje klasik fantasy J. R. R. Tolkien ve druhém díle Pána prstenů. Stromovous popisuje jeho původce s nelibostí takto:

„A jsou taky věci, na jejichž straně vůbec nejsem; jsem úplně proti nim: tihle – burárum (opět v něm hluboce zahřímalo odporem) – tihle skřeti a jejich pánové.“

V tomto obrazu se skrývá odvěký rozpor mezi dvěma cestami. Lidstvo zvolilo cestu strojové civilizace (technae), jež se rozrůstá na úkor zeleného společenství (sizzus), ale byla ještě jiná cesta, kterou líčí podobenství o podivném souboji sira Gawaina se Zeleným rytířem.

A znovu J. R. R. Tolkien:

„Myslím, že teď už vím, oč mu jde. Chce se stát mocí. Myslí mu to v kovu a v kolečkách, nezáleží mu na věcech, které rostou, leda když mu právě mohou posloužit. A teď je jasné, že je to černý zrádce. Dal se dohromady s těmi ohavnými skřety. Brr, húm! A ještě hůř: něco s nimi provedl. Něco nebezpečného. Vždyť ti Železní jsou podobní spíš zlým lidem. Znakem zlých věcí, které vzešly z Velké tmy, je to, že nesnášejí slunce; ale Sarumanovi skřeti je snášejí, i když je nenávidí. Co to asi udělal? Jsou to lidé, které zkazil, anebo zkřížil skřety a lidi? To by bylo černé zlo!“

Starý ent, stromová bytost, se otřásá odporem, když na tu zradu musí myslet. Duše, královna, se kurví za cizím, jemuž „to myslí v kovu a v kolečkách“. Fangorn byl opuštěn, stvoření, jež mluvila vlastními hlasy, už někde měří na sáhy anebo se v nich zabydlel červotoč a překrucuje své chodbičky vlevo i vpravo, jenom ne rovně a na zem se v malých porcích snáší už jen dřevěný popel jejich skvostných duší, jež měly dar věčného růstu…[3]

Práci s kovy oduševnil až bůh Vulkán nebo Mulciber[4], umělecký kovář pracující s kovy v ohni, nebo v rámci přírodních sil, první Alchymista.

Patriarchální přístup k Ní nás zavádí až na okraj propasti, s každým dalším krokem můžeme zakusit Hlubinu, v níž je ukryt chaos.

Hargrave Jennings uvádí[5], že „templ Grálu se nacházel na jedné hoře uprostřed hustého lesa. Jméno této mysteriózní hory (jako Meru u Indů a Olymp u Řeků) naznačuje vznešenost a skrytost. Guyot ji nazývá Mont Salvagge, divoká nebo přístupná hora (nebo Svatá cesta). Grál byl vyroben z divuplného kamene nazývaného exillis, který býval kdysi nejskvělejším šperkem v „koruně archanděla Lucifera“ – oním drahokamem byl smaragd (zelený, tj. v den pátek: v jednom smyslu je to nešťastný den, v jiném den „zasvěcený“ ženství). Tento proslulý legendární kámen byl sražen z okřídlené koruny knížete archandělů (Lucifera) v jeho boji s protivníkem, „generálem nebes“ sv. Michaelem, „nebeským hrdinou“, bojovým ochráncem nevinnosti a „panenskosti“. Tento nesmrtelný „kámen“, Grál, spadl do „propasti“ a byl mytologicky opětovně nalezen. „Kámen“ byl snesen z nebe andělem a předán do ochrany Titurela, prvního grálového krále, jenž jej předal Amfortasovi, druhému králi, jehož sestrou byla Herceloida, matka Parsivala, třetího krále Svatého grálu.“

Jak se píše v anotaci: „Stačí se zastavit, shýbnout pro kamínek a z jeho kresby přečíst celý Příběh.“

Naše Matka je jako kniha, „skládá se z vrstev a vrstviček, z prasklin, které jako by vytvářely jednu obrovskou klenbu se svým kamenem úhelným, vazebným. Stejný princip přenesli někteří Mistři také do plachtoví svatostánků. Jde o jakési zadržené padání, které vytváří zvláštní kresby na těle naší Matky. Bohužel, lidstvo na Ni postupně zapomíná a Ona zapomíná na své Děti; pomalu sílící patriarchální přístup k Ní nás zavádí až na okraj propasti (stejně jako toho, »kdo se jen potlouká«), s každým dalším krokem můžeme zakusit Hlubinu, v níž je ukryt chaos.“

Aby se vám návštěva vnitřních okrsků země stala zároveň očistou, při níž najdete onen grálový kámen skrytý v Propasti, k tomu vám dopomáhej Ona.

*

Chocholáčovy psychogeografické výklady o krajinné kresbě provázejí vynikající váchalovské ilustrace Vojtěcha Jiráska, novopackého malíře, sochaře a měditepce. Dlouho jsem takovou vizionářskou grafiku neviděl. Vytištěno na krásném papíře.

*

© San
© okultura ixMMxv

[1] Zdeněk Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Hermann a synové, Praha 2006.

[2] Aniela Jaffé: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015, str. 214.

[3] San: Okultura. Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění. Ineditní tisk.

[4] „Změkčovatel“. Příjmení římského boha kovářů Vulkána nebo Héfaista, jež je narážkou na změkčování kovů v jeho ohnivé peci.

[5] Hargrave Jennings: Rosikruciáni: Rituály a mystéria. Ineditní tisk.

Uložit