Éterické otisky

7
Steve Roach: Etheric Imprints (CD, PRO319, Projekt, 2015)
Steve Roach: Etheric Imprints
(CD, PRO319, Projekt, 2015)

Steve Roach: Etheric Imprints (CD)

PRO319, Projekt, 2015
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

 

Steve Roach nás zásobí skoro každý půlrok aspoň jedním albem, abychom měli co poslouchat a také rozebírat a porovnávat, jestli se jeho tvorba vyvíjí dál, když je tak plodný.

U tohoto alba uvádí v bookletu, že na něm pracoval rok. Myslím, že on spíše ve svém studiu, které si přejmenoval z Timeroom na Timehouse – asi je teď mnohem větší – pracuje pořád, vše si nahrává a z toho, co se mu líbí, potom sestavuje nová alba.

Ústřední a první skladba tohoto alba, Etheric Imprints, je půl hodiny dlouhá (29:43). Připadá mi, že se v ní jakýmsi modernějším způsobem hraní vrací ke svým počátkům z doby alba Structures from Silence. Také je pomalá, rozjímavá, s dozvuky tónů. Je hrána na elektrické piano se zastřeným zvukem, intervaly mezi jednotlivými tóny jsou spíše větší, takže připomínají moderní vážnou hudbu a proto má i menší melodičnost. Na rozdíl od Structures from Silence, které jsou prosté, zde máte dojem komplikovanosti a temnější nálady. Skoro se mi až vybavuje odpolední, zamračený den. To podtrhují právě doznívající spodní, temné tóny.

Zbývající tři skladby alba jsou všechny dlouhé kolem 15 minut. Indigo Shift (12:07) by se dala zařadit skoro do industriální hudby. Stoupá a klesá v ní dost nepříjemně znějící, skřípající cluster, na jehož pozadí je zmatek temných tónů netvořících melodii a dále houpající se hluboké drones. Ke konci to vše připomíná ladění orchestru.

Zato Holding Light (17:15) je krásně melodická, projasněná skladba. Od začátku proti sobě putují dvě plochy – jedna harmonická, jasná, která se přibližuje a zase vzdaluje a druhá trochu temnější, která ji příjemně doplňuje. Je to takový minimalistický kousek. Má v sobě řád a přirozenou logiku a z toho vychází nádhera. Vše mohutní do jakéhosi chorálu.

Závěrečná The Way Forward (14:49) je obdobná, jen v trochu temnějších polohách a nejdou proti sobě dvě plochy, ale spíše dvě melodické linky. Máte pocit pouhého nádechu a výdechu. V tomto klidu album končí.

Takže celkově shrnuto, jde o čtyři minimalistické kousky, z nichž vybočuje druhá skladba svou disharmonií.

 

Uložit