O pouti za poutem ku Světlu

10
Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem (Vyšehrad, Praha 2015)
Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem
(Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem

144 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-639-0

 

Jak si vlastně Augustin představoval rozpomínku na nadčasově platné, např. matematické zákonitosti, které si duše sama nevymýšlí, ale které nalézá?

Ve své nové studii se Lenka Karfíková vrací k platonskému motivu poznání jakožto rozpomínání a všímá si, jakými proměnami prošlo Augustinovo pochopení platonské anamnese, vzpomínky na minulé vidění inteligibilních předmětů, jež duše zřela před svým vstupem do těla, anebo jako cosi vtělené duši stále přítomného.

„I neškolení lidé, jsou-li dobře tázáni, z toho důvodu, že je jim přítomno světlo věčné ratio – nakolik jsou schopni je zachytit –, v němž tyto neproměnně pravdivé věci spatřují, než že by je byli kdysi znali a posléze zapomněli, jak mínil Platon a jemu podobní.“

Augustinův vývoj od platonské anamnese k Plotinově představě osvícení počítal vždy s božským světlem, v němž lze nahlédnout inteligibilní obsahy:

„Bože, inteligibilní světlo, v němž, od něhož a skrze něhož inteligibilně září vše, co inteligibilně září.“

Toto světlo nebylo ztotožněno s ratio, nýbrž s Bohem; ratio je chápáno spíše jako schopnost intelektuálního vidění přítomná v mysli: „Je to Bůh sám, kdo osvěcuje.“

Představa inteligibilního světla, kterého je třeba ke zření obsahů s ním sourodých, tedy zřetelně není pozdní alternativou k platonské anamnesi, nýbrž Augustinovou myšlenkou setrvalou, která se může a nemusí se „vzpomínkou“ na tyto obsahy pojit. Augustin si byl platonské provenience této myšlenky dobře vědom, měl však pro ni i oporu křesťanskou, totiž úvod čtvrtého evangelia, kde četl o „pravém světle, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“ (J 1,9).

Podle Sokratovy interpretace této nábožensko-poetické kompilace má duše poznání „všech věcí“, protože je během svého putování „zde i v Hádu“ již viděla. „Vzpomenout si“ či „být upomenut“ na jednu stačí jako východisko k hledání všech věcí, poněvadž celá příroda je „sourodá“ (sygenés):

„Protože tedy je duše nesmrtelná a mnohokrát se narodila a viděla, co je zde i co je v Hádu, i všechny věci, není nic, co by nebyla poznala; proto není nic divného, že je schopna i o zdatnosti a o jiných věcech si vzpomenout na to, co již dříve věděla. Protože totiž je celá příroda sourodá a duše poznala všechny věci, nic nebrání, když si člověk vzpomene toliko na jednu – což lidé nazývají učením – aby všechny ostatní nalezl sám, je-li statečný a neúnavný v hledání; neboť hledání a poznávání je tedy vůbec vzpomínání.“

„Učitelnost“ je areté, „ctnost“ nebo „zdatnost“. Přechod od správného mínění k vědění jest označen jako „rozpomínka“ (anamnésis). Duše v sobě „po všechen čas“, když je lidskou bytostí (ve smrtelném těle) i když jí není, má pravdivá mínění, která se mohou stát věděním. Sokrates praví, že duše má v sobě „vždycky“ „pravdu o tom, co jest“:

„Jestliže tedy pravda o tom, co jest, je v naší duši vždycky, je patrně duše nesmrtelná, takže co právě nyní nevíš – to jest, na co sis nevzpomněl – to máš směle se snažit hledat a vzpomínat si na to.“

Porovnání s představami Platonovými a Plotinovými, jež jsou nastíněny v úvodu, ukazuje, že se Augustin od jakéhosi rigidního plotinismu přes platonskou vzpomínku na minulou znalost dopracoval k představě blízké Plotinovi.

Jestliže tedy pravda o tom, co jest, je v naší duši vždycky, je patrně duše nesmrtelná, takže co právě nyní nevíš – to jest, na co sis nevzpomněl – to máš směle se snažit hledat a vzpomínat si na to.

Vzpomínání je pouhým obrazem pro vnitřní evidenci umožněnou trvalou přítomností pravdivých mínění v duši, tj. jakou její apriorní výbavou. „Znali jsme stejnost napřed, ještě před oním časem, než jsme poprvé při spatření stejných věcí pomyslili, že všechny tyto věci se sice snaží být takové, jako je stejnost, ale že přitom mají jistý nedostatek. … Tedy nežli jsme počali viděti a slyšeti a vnímati ostatními smysly, musili jsme někde nabýti vědomosti, co je stejné samo, jestliže jsme měli stejné věci ze smyslových vjemů uváděti s ním ve vztah a souditi, že sice všechny usilují být takové, jako jest ono, ale že jsou proti němu méně dokonalé.“

V závěrečném vyprávění (Faidros) o egyptském bohu Theuthovi, vynálezci písma, je naopak paměť (memorabilia) představena ve své schopnosti „rozpomínat se zevnitř na nás samé“, nikoli opakovat cizí „zvenku“ naučené mínění.

„Člověk musí poznávati podle tak řečeného eidos, které vychází z mnoha vjemů a je myšlením (logismó) sbíráno v jednotu; toto pak jest vzpomínání (ánámnesis) na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu spolu s bohem, když se povznesla nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu ke skutečnému jsoucnu.“

Tato pasáž zcela neodpovídá vzpomínce na krásu, jak ji vyvolává erotické okouzlení, protože nejde o fascinaci jednou bytostí v její nezaměnitelnosti, nýbrž naopak o nalezení jednoty v „mnoha vjemech pomocí myšlení“. Platon má na mysli ještě něco jiného než erotickou anamnesi krásy, nebo chce spíše na této zkušenosti ukázat cosi obecnějšího, totiž rozpomínku na ideje vůbec. Augustin zvažoval posléze odmítnutou možnost představy vzpomínky na minulou blaženost, již chová každá duše individuálně, anebo je dědictvím lidského rodu. Přesto však cestou ke skutečnému jsoucnu je schopnost uvolňovat skryté obsahy (logoi).

Mistr Eckhart píše, že právě tyto „cesty, po nichž by světlo mělo vcházet, jsou zahrazeny nepravostmi a temnotou. Světlo a temnota – Bůh a to stvořené – přece nemohou být pospolu. Má-li Bůh vstoupit, musí to stvořené pryč. Tohoto světla je si člověk dobře vědom. Kdykoliv se obrátí k Bohu, světlo v něm začne zářit a dá mu znát, co má dělat a od čeho se oprostit, a mnoho jiných dobrých rad stran věcí, o nichž dříve nevěděl nic a nechápal je.“

Eidos musí být něčím odlišným od idejí, co se tvoří abstrakcí a anamnesí zároveň. Předzvěstný smysl aneb Platonův výklad o časové předchůdnosti poznání idejí znamená, že duše se obrací k idejím výlučně „pamětí“. Augustin počítá toliko s božským učitelem, který sídlí v duši, „ve vnitřním člověku“, který jí tyto (vnitřní) obsahy ukazuje. Tato „pravda sama“ je přítomna každé racionální duši, míra poučení (učitelnosti) ovšem závisí na vůli duše – ctnost se nevyvíjí sama, musí býti školena.

Augustin říká: „U tohoto světla přece hledáme pomoc, aby nám ukázalo viditelné věci, nakolik jsme schopni je spatřit.“ Kdo má oči k patření, viz!

Toto pojetí navazuje na představu Boha jako světla a zároveň se velmi blíží „osvícení“. Sv. Dionýsios Areopagita ve svém spise O mystické teologii. O božských jménech nabádá svého žáka Timotea a praví k němu: „Milý synu, opanuj své smysly, jež už ničeho nedbají, a vystup vzhůru, překonej se v každém ohledu, oprosť se od poznání a rozumu, skutků, nade všechny způsoby a bytí; vejdi do skryté tiché temnoty, abys poznal nepoznatelného a více než božského Boha“ (k pojmu „temnoty“ srv. tamtéž výše, str. 58-90). Gerd Bergfleth (viz José Sánchez de Murillo: Eros, Schlaf, Tod. Aufgang. Jahrbuch für Denken, Dichten, Musik – 4, 2007, str. 128. W. Kohlhammer Verlag, Stuttgart 2007) rozvádí předchozí úvahu o temnotě: „Temnota se tu stává módem světla, jímž sama o sobě temnota jest. Tato třetí temnota je nyní jiným výrazem pro tvořivou sílu (potenci, moc) světla, je oním »světlem nade všechna světla«. Toto umocnění temnot se odráží v Eckhartově snaze dosáhnout ještě čistšího Boha, a odtud dochází až k »více než božskému Bohu«.“ Vždyť Eckhart končí tento svůj odstavec právě těmito slovy: „Člověk se musí oprostit ode všech věcí. Bohu se protiví působit prostřednictvím obrazů.“

Kdo má uši k slyšení, slyš! Co je gramatika? Hlas vtištěný do stopy, v níž je znovu vyvolávána, evokována, jako by zněla, ačli již nezní, neboť je jako vůně, která když pomíjí a rozptyluje se ve vzduchu, afikuje čich, a tak předává paměti svůj obraz, který rozpomínáním opakujeme.

Závěrem k tomu pozoruhodný odstavec z Prokla (Radek Chlup: Proklos. Herrmann & synové, Praha 2009, str. 401), kapitoly o Platónových námitkách XV.:

„Co je tedy divného na tom, když Homér vypráví, že byli Arés s Afrodítou spoutáni pouty Héfaistovými, jestliže i Tímaios označil ony tvůrčí formující principy (logoi), s jejichž pomocí nebeští bohové zrozené věci (imagines) sestavují, jako „pouta“? Univerzální Tvůrce je totiž vším a působí spolu se všemi bohy. A ovšem, když zase na druhou stranu mladí bohové ve snaze svého Otce napodobit vytvářejí smrtelné živé bytosti, které pak po smrti opět přijímají nazpátek, plodí všechna pouta v našem světě právě ve spolupráci s Héfaistem, a stejně tak předjímají i příčiny jejich rozpojení. Kdo totiž pouto poskytuje, ten zároveň ve všech případech ví, že je nutné je i rozpojit.“

O pouti za poutem ku Světlu padlo pár slůvek, jež povstaly z malého spisku Lenky Karfíkové, jejíž „rozpomínání“ končí stranou 92, avšak téměř každý odstavec, ba věta, je inspirací, dýcháním „vnitřního člověka“, k němuž možno přibrati celou kopu pramenů a pomocné literatury, aby nešlo o pouhé pokašlávání, nýbrž mocné nádechy. Dobrý dech a Ducha!

*

© San
© okultura xiiMMxv

 

Uložit