Nakrknutý krkavec

6
Jana Richterová: Zahrada. Návrat (Kruh, Heřmanovice 2015)
Jana Richterová: Zahrada. Návrat
(Kruh, Heřmanovice 2015)

Jana Richterová: Zahrada. Návrat

292 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2015, vydání první, brožované

ISBN 978-80-905628-9-9

 

Návrat se ve třetím dílu Zahrady stal pro čtenáře Severinovou cestou do temnot (Paul Leppin), ponorem k sebezpytování a sebereflexi. Protichůdný pohyb vede k volatilizaci fixovaného, k rozvázání spoutaného. Setkáváme se znovu s totemovým zvířetem, vládcem vzduchu, havranem Krummem:

»Naskládala si k posteli hranici knih a nebyly to žádné dívčí románky. Má tím pádem o večerní program postaráno. Ale začne něčím čtivějším, vzala do ruky „Ženy, které běhaly s vlky“. Ona zase lítá s havranem. Stejně si četla jenom chvilku, než usnula.

Propadla se do snu jako do měkké peřiny. Na druhé straně ji přivítalo vzrušené krákání.

Krumme, kamaráde starý.

Poleťme, poleťme, náhlil Krumm.

Jo, leťme, souhlasila. Padali spolu obrovskou rychlostí temným prostorem, ona v těsném závěsu za ním. Divím se, že nevzplanu, vzdychla si. Namočila ses, odsekl. Byl nějaký nakrknutý. … Ocitli se nad rozlehlou tmavou střechou. Havran ji zahalil svými křídly. Jdem, ať nás nevidí a neslyší. …

Měla kolem sebe havraní křídla rozprostřená jako temný plášť a dívala se Krummovýma jasnýma očima. …

Vypadalo to, že je pozoruje, ten sedící. Kdo to je? Uviděla ho v tentýž okamžik, kdy si to přála. Nahá, smutně zmrzačená postava se dívala černými dírami prázdných očnic. Bledá promodralá tvář byla pomazána sraženou krví. Krumm vyrazil zděšený výkřik. Nebo to byla ona sama?

Karolina se ostražitě rozhlédla pátravým hadím pohybem. „Asi se mi něco zdálo

Na moment pozorovatelů, na dvojici „Marty a Daniela“ Franka Herberta (Kapitula: Duna), jsme upozornili už minule: „Všiml sis někdy, jaké mají pocity, když se na ně koukáme?“

A k tomu jsme nyní dospěli – k samotnému jádru, ke zmučené duši:

„Nahá, smutně zmrzačená postava se dívala černými dírami prázdných očnic.“

Duše zbavena masky (persony), „nahá“, schopnosti „vidět“, „bez zřítelnic“, tedy bez „okna do nitra“, následkem nějakého násilného aktu, znetvoření obličeje, narušení „tvářnosti“ (srv. Ursula Wirtz: Vražda duše. Portál, Praha 2005, str. 47). Někdy jsou to také „postavy bez rukou.“ Marta, מרתה, znamená „paní domu“ a Daniel, דַנִיאֶל, zase „Bůh je můj soudce.“

Čteme: „Bůh je soudce paní domu.“ A kdo ona jest?

„A kam teda vlastně patříš?“

„Jaká jsi teda doopravdy?“

„Jaká? No, vezmi si to moje vaření. Samé chutě a vůně, ruce věčně v těstě. Nejsem žádná upištěná holčička. Poznávám svět skrze smysly a nijak moc nehloubám. Ani nemám potřebu věci příliš rozebírat s kamarádkami, když už jsme u toho. Asi jsem celkem zemitá a taky požitkářka.“

„Jsem jak červená Karkulka, takže k vlkovi. Slepému a pěkně nebezpečnému,“ odpověděla. S tím nemohl souhlasit. „V mém příběhu ne. Ty jsi Kráska, která se nechce vrátit do zakletého hradu. Už mě nevysvobodíš a já zůstanu zvířetem.“

Věčně v těstě. Jako kvásek. Tvárná duše, tekutá – ovšem také nezachytitelná, protékající mezi prsty. Nic pro jod, všechno jako he. Země a na ní zakletý hrad a v něm Zvíře.

„Byla vyčerpaná. Ten rozhovor ji stál všechny rezervy. Oči se jí rychle klížily, až usnula úlevným spánkem, v němž se kmitaly útržky barevných snů jako japonští kapříci v jezírku. Ale pak se situace prudce změnila. Nečekaně ucítila strašnou ránu do hlavy a rozevřel se před ní zející jícen černého bezvědomí. Něco bylo na jeho dně, neurčitý dojem podobný usazenému kalu v hrnku s kávou. Otevřela ústa a zkusila tu sedlinu ochutnat. Zachytila jakýsi pocit, srozumitelný zhruba tak, že všechno, na čem by snad ještě mohlo v životě záležet, je už definitivně pryč. Ten a k němu železitou pachuť krve.“

To Železný Jan leze z lesního jezírka – sám „zející jícen černého (ne)bez/vědomí,“ je to souběh protikladů (cointidentia oppositorum), nebo jak to popisuje C. G. Jung: „Nadbytek jakékoliv síly nutně ústí ve svůj opak.“

Ovšem! Nejblíže království nebeskému mají ti největší hříšníci. Jako by se Bohu snadněji překlápěl ten největší hřích v to největší dobro. Bůh sám běží tomu hříšníkovi naproti. A Mistr Čuang praví: „V hluboké tmě jen ta osoba vidí světlo.“

Nebo Lao-c‘ (Tao te ťing, LII): „Dívat se do temnot jest jas. Vědět, kterak se poddávat, znamená sílu. Užívat své vlastní světlo a navracet se ke zdroji světla. Tomu se říká cvičit se ve věčnosti.“

A kterak vstupovati do Lesa?

„Říkají tomu vlčí čaj, je to jakási pomalu vařená bylinná směs. Raději ani nepřemýšlet, co v ní všechno může být, ale funguje to tak, že potom zdivočí, mají obrovskou sílu a jako by pro ně na chvíli přestaly platit fyzikální zákony. Je to opojné…“

„Vlčí čaj“, to, co osvobozuje psa z obojku domestikace a činí jej opět svobodným vlkem. To, co umožňuje opětovný vstup, návrat do Zahrady:

„… kolem tiché ševelení zahrady. Klížila se jí víčka, zatímco okolní zvuky sílily v hlasitý šum přecházející v prudký, hučící větrný vír. Obklopilo je blýskavé světlo, které se slilo v ohnivý prstenec, rotující okolo nich závratnou rychlostí jako vysoká hradba oproti jasnému nebi. Pak zazněl z prostoru hlas a vytrhl ji z mrákoty. On je tam venku, došlo jí, v tom ohni a vichru. Ne v těle, jež ji tam objímalo, nebo ne docela. Jako odpověď na její myšlenku se hukot kolem ní ještě zesílil. Měla pocit, že ji ta prudká síla urve ze země a vynese vzhůru k nebi, podobnou nicotnému suchému listu. … Stejně jako v tom zeleném snovém labyrintu, nebo když byla ještě hodně malá. Tehdy se uměla pustit země, vždycky k tomu měla jen kousíček.“

Umět se „pustit země“, nechat věci zprchavět k éterickému a vyvanout. Když ovšem pes, ač spoután, zdivočí, stane se z něj „vlčák“, jen pudové a běsné okamžiky, které dorážejí vůkol.

„Velmistr má obrovské zkušenosti. Moc dobře ví, co dělá, když chlapy drží zkrátka, a vlčáky zvlášť. Mám dojem, že začínají být příliš uvolnění. Tohle jim nesvědčí, víš? Ne v takové míře. S jídlem roste chuť. Dožadují se mnohem více krmení a dalších věcí, které v Komendě neměly nikdy místo. …

Kdo drží kopí? Kdo je pánem Lesa? Což také těm černým krkavcům už brzy ukážeš.“

„Padal zeleným stropem dubového lesa,“ aby se oděl novým tělem a, „Ach! … Ten před ním byl zářivě mladý a krásný. Podej mi, chlapče, živé vody, nechť bude tělo beze škody, jako kdy prve.“

Nigredo.
Nigredo.

Trauma smrti, čtvrté coniunctio, ukazuje znovuzrození Krista na velikonoční ráno, kterak vystupuje z hrobu: s návratem ducha jakožto Ducha svatého sjednocujícího Otce a Syna, a s návratem duše jakožto Královny Nebes (srv. Kouzelná flétna) vstupují Syn a Matka ve sňatek, tělo hermafrodita je vzkříšeno ke své poslední podobě jakožto oslavené a neporušitelné tělo Kristovo; ten mává praporcem vítězství a činí tak znamením Trojnosti (červená, modrá, bílá), má gloriolu Spasitele a vstává s velikonočním sluncem: „Po všelikém utrpení a převelikém mučednictví vystupuji opět transfigurován, očištěn od každé poskvrny.“ Tato „transfigurace“ se vztahuje ku Spasitelovu „oslavenému tělu“ (corpus glorificatum), jež bývá adepty popisováno jakožto pevné a průhledné, jasné jako křišťál a s ohnivým rubínovým odstínem (barvy krve), jak praví Hermés: „Barvou duše jest nyní rudá. Bělost chce zrudnout. Albedo jest [nyní] naše rubedo.“ Výsledkem vitrifikace jest skleněné tělo závěrečného znovuzrození.

Náručí zelené Venuše propadnout a navrátit se z Lesa jako Zelený (muž). Jednomu přijde na mysl scéna z filmu Brazil (1985) Terryho Gilliama, v níž se spícímu hrdinovi zdá o velebné a žírné venkovské krajině, kterou ve výši krouží anděl v brnění a v bílém závoji se tam vznáší krásná žena, když tu pojednou se ozve drásavý výkřik a z trhající se a rozervané země se začnou vynořovat vysoké obrovské kvádry, jakoby mrakodrapy bez oken, a anděl a žena jsou od sebe odděleni touto hradbou. Tedy to, co nastalo předtím.

„Lovec sní Les podle své vůle, on otvírá a zavírá stezky. Když zatroubí na roh, nikdo jeho volání neodolá, zvedne ruku a jeho příkaz je zákonem člověku i zvířeti, pokud jsou zde, v lesním království.“

Do hlubin zrcadla, za podobou, která jest toliko odrazem, však za zrcadlem jest vše tak magické:

„Zapálila svíčky, sedla si před toaletním stolkem a rozpustila vlasy. Malý rituál. Stříbřitá plocha zrcadla jí vrátila podmračenou tvář. … Byla dost unavená, myšlenky se jí po chvíli rozplizly a hleděla do nikam tak dlouho, až uslyšela zakrákat havrana.

Pojď, letíme. … Pojď, leťme dál, zakřičel Krumm. Zvedla k němu oči a vznesli se.

Uviděla nevelké lesní jezírko, zdola k ní zavanul chlad a vlhkost. Chci se tam podívat, bez varování se střemhlav spustila proti němu. Z druhé strany, z vodního světa, jí odpověděl tentýž zrcadlově souměrný pohyb. Jen pár centimetrů pod hladinou spatřila stříbřitě bledou rybí tvář, obklopenou spoustou vlajících zlatých hlasů. Jako by tam naráz rozkvetl bílý květ, leknín nebo odraz Luny. Spustila ruku, aby se té zvláštní tváře dotkla.

Ne! Bleskově ji popadl zobanem a vytrhl nahoru. Páni, havran byl vylekaný!

… vší silou hodila po Lovci borovicovou šišku. Trefila ho do stojatého psího ucha, jak dětinské. Pomalu otočil hlavu směrem k ní. Zasvítily na ni oči jako led. Rychle, Krumme, uviděl mě. … A hůře, blížilo se také napřažené kopí. Zděšení ji zcela ochromilo. … Hrot ji napnul až k prasknutí a celý jeden nekonečný moment to vypadalo, že projde skrz, přímo do jejího těla. … Pak se však membrána zrychlujícím pohybem smrštila a kopí se vzdalovalo zpět, násadou do Lovcovy ruky. V tu též vteřinu, kdy jej zase chytil, se zrcadlo opět vyrovnalo a s třeskem prasklo. Střepy se zvonivě vysypaly na stolek, na podlahu a bolestivě jí pokropily ruce. … Náhle si ostře uvědomila, že právě o pouhý vlásek unikla smrti. … nepřítomně sledovala, jak jí na rukou vystupují malé červené krůpěje z řezných ran. S hrůzou jí došlo, že to, co se právě stalo, znamená pouze jediné, Longin je mnohem silnější než kdy dřív. A že už neexistuje žádný bezpečný prostor, kam by před ním mohli uniknout.

Ten, jemuž nelze uniknouti. Odpůrce. Ten, který prubuje. Čtenáře i autorku. Tentokráte je to na pomezí glosování, neboť výhrady, které zazněly posledně, stále přetrvávají – nerozpouštět děj v přemíře slov, neboť mnohé obrazy jsou vskutku jedinečné a vzniká obava, aby se neztratily a nezanikly dříve, než je zachytíme…

*

Chyba, jíž záhodno se vyvarovati: „Filozofie“ (str. 197), ono je to sice podle nových pravidel v pořádku, ale my víme, že žádná „Žofka“ není, toliko „Sofia“…

„S“ a „Z“ – v těchto písmenech se ukrývá celý příběh Pádu…

*

© San
© okultura, iiMMvi

Uložit