Kde jest, básníku, vykoupení?

11
Adam Borzič: Orfické linie (Malvern, Praha 2015)
Adam Borzič: Orfické linie
(Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie

LVI stran, Malvern, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-015-7

 

Orfeus svým následovníkům zanechal nástroj na urovnání disharmonie, a musíme mít také na paměti, co nám sděluje Hargrave Jennings ve svém díle Rosikruciáni. Rituály a mystéria:

»Rosikruciáni tvrdí, že hudba nebo melodie – která je očarováním – prochází celou přírodou v jejím zdárném nebo zamýšleném pokroku, ačkoli je jen nářkem či bědováním instinktivní duše nad její „poraněnou“, „obětovanou“ nebo „zničenou schopností“. Běduje nad svým „původním ztraceným rájem“. Hudba sfér není nic nereálného, nýbrž je tak reálná jako atmosféra duchů, neboť „harmonie je sférou duchů“ a disharmonie (třebaže je nutností, podporou a vyrovnáním stvoření) je médiem pro prosté a nižší duchy, kteří zároveň zaplavují svět výměty a sedlinami. V disharmoniích nebo v neharmonickém boji mezi tóny je lůza mezi duchy pobádána k závistivosti, úskočnosti, zlovolnosti, vrtošivosti a trulantskému žití. Přitom krása není nutně krásou; může být svodem. Neboť vyšší stupně odbojných a rebelujících duchů, kteří nacházejí svoji moc ve svém původním vymezení (fenomény mají existovat), jsou svým způsobem – nebo z domýšlivosti – krásní, líbezné tvary duchovního života a přírody; a mnohdy odolávají nejlepším pohnutkám andělů světla. Kabalisté si šeptají, že Bůh „stvořil svět pomocí hudby“; že hudba, tak jak ji známe, je v podstatě mocí; že je slabou, silně proměněnou a pokleslou tradicí, zbytkem ztraceného ráje člověka a vzpomínkou na něj; že (původně skrze ni) bylo všechno možné jakožto dar Boží, což vysvětluje klasické báje o Orfeovi, Amfiónovi a o dalších mytických hudebních divotvůrcích; že hudba je modulována podle pohybů planet v novém řádu postdiluviálního světa a v souladu s novým uspořádáním sluneční soustavy podle mysteriózní aberace (kataklysmatu); že lidstvo tuto hudbu už nemůže slyšet a že lidská duše je tak pokleslá, že jen částečně postihuje slabou a přerušovanou ozvěnu univerzální hudby, která v jiném – nyní materiálním – smyslu vytváří život a podporuje růst a zář každé jednotlivé věci.

Není tu nejmenší hvězdy, na kterou bys patřil,
Jež by po cestě své nezpívala jako anděl,
V chóru tiše s cherubíny světlookými;
Taková harmonie je v duších věčných;
Avšak protože jsme nyní oblékli toto špinavé
odění pádu, nikdy je už neuslyšíme.

Hudba je magie, je svatá a je mocí, jakou každá harmonie musí být; nervy světa, dech žijících věcí, kouzlo, které vniká do ještě připojeného nadpřirozeného života a které povznáší; reálné vchází v ideální.«

 

AB

Adam Borzič (1978) je český básník, překladatel, publicista. Od roku 2013 je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar. S Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem založil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou sbírku Fantasía (Dauphin, 2008). Následovala sbírka Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (Malvern, 2015). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do několika evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou.

foto-1-wb
Adam Borzič

Čtenář, držící v jedné ruce dílo Adama Borziče, by možná měl tou druhou sáhnout po starších sbírkách Bořivoje Kopice, především Jsi, Vysočino (Práce, Praha 1979) a Fragment (Melantrich, Praha 1981). Kopic je sice trochu exklamativnější, podáním je v něm více krve Tristana Corbièra, ale onu poetičnost intimních chvil mají společnou.

Nastoluje se otázka, zda-li vůbec dnes psáti? A autor si v duchu evangelií hned i odpovídá:

„Básníci se nemýlí, i když nic nevědí – Bůh totiž přeje dětem – i kdyby byl jen hypotézou jedné temné noci.“

Proč ne, když je v ní/v Něm skryto veškeré (příští) světlo. Nám jest pouze „se prudce obrátit ve světle“, abychom uzřeli svůj/Jeho stín. Ano, může to být „nepředstavitelné“, neboť nejde o představu, nýbrž transcendentální akt nutný k tomu, „aby z rohu lesa vyšly básně.“ Z rohu lesa – z ostrého i tupého úhlu nevědomí zároveň – vycházejí střípky světa nepřístupného běžným smyslům vyjma imaginace, oživené a rozžhavené obrazivosti, jíž se „dostává mladých odpovědí.“ Arci, Der Jüngste Tag není soudný den, nýbrž „ten nejmladší den,“ v němž se nám teprve dostane těch nejmladších odpovědí. Jdeme tmě po krku, jdeme po tmě, jdeme potmě – jsme potemníci!

„Psát můžu
Jen když do tmy ze tmy zazpívám“

Magie až ke Crowleymu byla prosta humoru. AB mě také rozesmál! Vzácné koření u barda jeho druhu:

„Vy iluze! Co já se vás vynachválil!“

Na válečných polích poesie zuří lítý boj. „Duchovní bitva je stejně surová jako válka.“ Obávám se však, že Mars jest údělem podnebesí, či – jak říká řecky Proklos – egkosmu. Kosmos ega. Velké Dílo (XIII. – zde atu Smrt!) jest snoubením protikladů syčení hasnoucího ohně a vody proměněné v páru. Prostě – „Magie. Div divů – svět posedlý výlučně hmotou dospívá přes černé díry v obludě nekonečna k nekonečně se násobícím vzorcům, k číselné ose bez míry—“

Je matoucí & černočernou tmou těžkou sedající, že nemožno dobrati se konce – však toť prokletí Stvoření i sladkost a tajemství Boží. Najdeme to i u Památky Kennetha Patchena, bílých a černých čísel rostoucích tak rychle, „čísla mají podobu těl v čase…, protože čísla jsou čas.“

Růst, „zeleň ze zeleně“, Hildegarda z Bingenu a její koncept zelenosti, „obrať naši tvář ke světlu… tak málo jich ví o zeleném ostrově.“ Smaragdový ostrov. Avalon. Vílový svět. Multiplikace: „světlo ze světla… světlo se sneslo… světlo kleslo. Čas času začíná.“

 

Co ti poví skvrny na měsíční noze páva?

Stvořitel světa a sedm andělů, z nichž nejpřednější je Melek Táús, Paví anděl.

„Z Východu jsem zamířil na Západ. Zabloudil jsem do paláce. Žila v něm mladá tma.“

Jdeme po tmě.

 

Hořké konce

Jakpak to jest se zachycením orfických linií? Moře ze svých útrob zašeptalo:

„Sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě
Sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě sítě trhám

„Najednou smrtelné bylo, co smrti neznalo dříve, smíšené co dříve čisté…“, pravil Empedoklés a Faust mu po tisíciletích odpověděl: „Té síly díl jsem já, jež chtíc zlo vždy dobro vykoná.“

Jen hrou přivoláváme živé, ostrými zvuky píšťaly probuzení vyvádíme je ven, aby svět znovu zachvátila svatba. Svět má být zachvácen svatbou, duše křehká na mlat vyvedena, a pak náhle na kost čirostí světla jsme.

„Jsme děti pravého poledne (Raherachtej), kdy černé slunce vysílá paprsky a naše chodidla dřou matný písek.“

Jdeme po tmě.

 

Chaos

„Černá matka mi černá z nitra, otevřela oči nebo dveře, dveře nebo oči…“

Slyšte svatý řev Chaosu, kdy oblaka zachvátí světelný třas a „nebesa hřmějí jako tehdy, když se řítil a z jeho koruny padal smaragd (Lucifer), když nebesa klesla do pekla a jejich slzy zažehly potopu…“

Ach! Barde, tyto verše ti otevřely nebeskou bránu dokořán, však zatím „vlny černé jako klíh“, a „vesmír (upadlý) do křečí… křičí verše černého slunce… slunce je už jen černošské.“ Jdeme po tmě.

Olbřímí Zulukafr vyskakuje z bodu menšího než nic a není nic než on. Nyx.

„Noc je ořech s bílým jádrem, až bude vyloupnut, pohyb se konečně zpomalí – zpomalí a – nezastaví. Sykot tance nikdy neustává.“

Kéž nikdy neustane ani pohyb tvého pera po papíře, černé na bílém, bílé v černém. Jdeme po tmě.

*

AB-Ra-Had-AB-Ra.

*

© San, viiMMxvi
© okultura.cz

 

 

Uložit

Uložit