Úzkost má mění se v úžas

45
Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích (Protimluv, Ostrava 2015)
Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích
(Protimluv, Ostrava 2015)

Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích

272 stran, Protimluv, Ostrava 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87485-27-9

 

MJ Martin Jiroušek (*1972) je absolventem oboru Teorie a dějiny dramatických umění na UP v Olomouci (1998), přičemž studium uzavřel prací Nekonvenční horor a jeho základní rysy.

Pochází z dnes už neexistující části Orlové-Lazy, odkud byl – jak se dočteme ze zadní strany přebalu – nuceně vystěhován z poddolovaného domu, takže od roku 1995 už trvale žije v Ostravě.

Od roku 1997 spolupracuje jako kulturní redaktor s ostravskou redakcí MF Dnes v oblíbeném seriálu Ostravské stopy, v němž představuje osobnosti kulturního života a jejich osobitý pohled na jedinečné místní lokality.

Především se však věnuje filmovému a literárnímu hororu, avantgardě, experimentálnímu a němému filmu, pro studenty středních a vysokých škol přednáší o vztahu filmu a literatury; ve vybraných knihovnách seznamuje s výklady o neobvyklých fenoménech ve světě literatury a filmu, podílí se kurátorsky na výstavách originálních filmových plakátů slavných českých výtvarníků (horor, zločin, komedie).

Zabývá se také filmovou cenzurou a nezařaditelnými osobnostmi filmového umění, např. Andrzej Źulawski, Marek Piestrak, Zora Ulla Keslerová, Mario Bava, Dario Argento, Lucio Fulci, Joe D´Amato, Juraj Herz a mnoho dalších.

V současnosti působí na volné noze a provozuje antikvariát.

Martin Jiroušek
Martin Jiroušek

Zvolený předmět historicky nemá v českých luzích a hájích ustláno na růžích. Jenom náhodně se podařilo protlačit přes cenzuru nebo díky příznivým dějinným okolnostem výbor hrůzostrašných povídek: např. Tichá hrůza (vybral, uspořádal a přeložil Tomáš Korbař. Mladá Fronta, Praha 1967 a 1970), či teoretickou práci – srv. Jan Zábrana: Rozkoš z hrůzy (stať básníka, prozaika, překladatele a editora, která vyšla v roce 1970 jako předmluva ke knize Lupiči mrtvol), nebo Iordan Chimet: Hrdinové, fantomy & myši (Vyšehrad, Praha 1984).

Nezbytným úvodem ke knize Černý bod jest předmluva Horor v pravé poledne, uvozený citátem z Železné košile, tady bych si ale dovolil malou poznámku, že ne každý ví (i když se to záhy dozví), že autorem vypravování tohoto jest sám Václav Rodomil Kramerius, takže by se bývalo hodilo uvést tuto informaci společně s titulem a vročením pod linkou.

Autor upozorňuje, že „Černý bod se věnuje tematice hororu v české kultuře neboli českému hororu a hrůze v uměleckém provedení, a to převážně v literatuře, odkud přesahuje i k výtvarnému umění a filmu,“ ovšem „kniha není pouhý písemný text, ale také objekt… neoddělitelnou součástí je materiál… pach papíru, jeho drsnot, vzdušnost… výtvarný doprovod, ilustrace, typografie a především obálka nebo vazba,“ tedy řada okolností, na něž se v současné vydavatelské činnosti rádo zapomíná.

Psát Černý bod představovalo především provést důkladnou inventarizaci dosud „neprobádaných končin českého hororu.“ Jeho vývoj zásadním způsobem utvářely i dějinné události, např. „válka třicetiletá a sedmiletá (Erbenova Svatební košile), první světová válka (Dům o tisíci patrech Jana Weisse, příp. jeho povídky ze sbírek jako Zrcadlo, které se opožďuje či Bláznivý regiment) nebo druhá světová válka (dílo filmového režiséra Juraje Herze, tvorba malíře Aloise Mikulky, ilustrátora primární antologie Rej upírů). Autor práci na něm začal už někdy v roce 1982, jeho rozsah je omezený, přesto však je téma rozsáhlé, takže se kniha soustředila toliko na literární část. A přestože některé naše vlastní „propasti z černé minulosti“ jsou násilně zahlušeny hlušinou, „stále existují slova postav, jichž se dle Jakuba Arbese zmocňuje podivná úzkost a získávají výraz bezměrné beznadějnosti.“ Zdůrazňuje i skutečnost, že „arbesovské výjevy předjímají poetiku osobností typu Lovecrafta, ale také Bergmana, Buňuela nebo další mistry.“

Dumas Žena se sametovou páskouPrvní kapitola, 1853 – Zlatohlávek v oku lebky, s podtitulem Poe, Kramerius, Kolár a Erben, předurčuje historické pozadí počátků českého hororu a – v neposlední řadě – také hororu v českých zemích všeobecně. Vůbec prvním překladem z díla E. A. Poea se pyšní obrozenecký časopis Lumír, který vyšel v roce 1853, a dalším významným milníkem je „pozoruhodně zralé dílo“ Josefa Jiřího Kolára Pekla zplozenci (srv. recenzi Jaromíra Typlta Zapeklitost k nezasvěcení). Další iniciaci představoval pro moderní český horor Zlatý chrobák a autor na tyto souvislosti upozorňuje také v článku Ve stínu Zlatého chrobáka 1853-2013. Týdeník Lumír se postupně „stal tribunou vlivných hororových povídek; od soukromého prožitku První noci u mrtvoly (1886) Jakuba Arbese až po salonní šarády extravaganta a okultního mága de la Cámary (srv. jeho méně známý portrét v knížce Martina Jůny Studie o životu a smrti hraběte de la Cámary. Epika, Jindřichův Hradec 2011), který Poeovu Leonoru vyměnil od dob Jiřího Karáska ze Lvovic a jeho seschlých mumií za make-up hvězdy Pearl White (jejíž podepsanou a dedikovanou fotografií se Cámara pyšnil), a takové perly, jakou jest třeba jeho méně známá povídka Vampirfliege.

V podkapitolce Česká a německá strašidla určují chod světové hrůzy se dozvíme o inspiraci českých spisovatelů českým prostředím, přičemž v této psychogeografii „je určující i jihlavská a brněnská etapa Karla Hanse Strobla, Šumava rozepsala Alfreda Kubina, Olomouc vytvořila magický a nekromantický román Franze Spundy.“

Kapitola Hrobník v zahradě pekelných orchidejí naráží na Sabinova Hrobníka, kterým se dotčený žánr „pozvedl nad kramářskou úroveň lidové tvorby.“ Tady někde by mohlo s českou poetikou sousedit třeba (Lovecraftovo) mystické místo Dunwich, když se „amorfní hrůza, rozplizlá hniloba a invazivní sliz“ (houby z Yuggothu, Barva z kosmu) „objevuje v českém hororu zásluhou Sabiny daleko dříve,“ přičemž „iniciační prvek českého děsu vyvěrá zejména z ponurého okolí hnilobného rybníka, z jeho nadměrné bahnivosti uprostřed parného léta,“ jehož ústředním literárním hrdinou se stává žravé bahno.

Již v předcházejícím odstavci zmíněné dílo Pekla zplozenci je v celé šíři pojednáno v kapitolce Česká mandragora, květ na dlaních cizinců (str. 39-48).

Blavacká Příšerné povídkyKapitola Valerie a ďáblovy knihy aneb Plody krvavé Múzy, uvozená citátem z Černého Beneše aneb Bratrovraha a paliče z roku 1875, začíná historií kolportážního románu, fenoménu druhé poloviny 19. století, lidově zvaného krvavý nebo černý, který navázal na tradici kratochvilného čtení. Jejich vzdáleným kmotrem byl autor hrůzostrašných románů sídlící v Bezděkově u Klatov, Christian Heinrich Spiess. Psal sice také německy, ale třeba v díle Hans Heiling, vierter und letzter Regent der Erd-, Luft-, und Wassergeister (1798) zaznamenal pověst o Janu Svatošovi, knížeti duchů, jenž sídlil v desátém století poblíž Lokte. Další českou pověst zpracoval v mystickém Kamenném svatebním lůžku (1867), jehož první vydání bylo vytištěno právě ve Stroblově Jihlavě a pozornost mu věnoval i Josef Váchal – v knize, jejíž titul tvoří spisovatelovo jméno, z roku 1933 vytvořil idealizovaný Spiessův portrét.

Nezvalův poetický horor Valerie a týden divů (1945), nemající daleko k čistokrevné temnotě, byl napsán v létě roku 1935 a jej zdobí „podivné“ a atypické ilustrace Kamila Lhotáka (např. Dílo upíra); je poznamenán pestrým surrealismem, uhranut šerosvitem ozývajícím se později v díle Upír Nosferatu; dílo později zpracoval do filmové podoby režisér Jaromil Jireš.

O sociologických souvislostech hororu, šestákového a černého románu a pojednává kapitolka Knihy ďáblovy aneb Ve spárech knižní inkvizice. Společenské nebezpečí zaznamenal šik lítých koniášovských hubitelů, jejich kladivem se stal tisk Knihy ďáblovy. Jde o mravoličný příběh o tom, kterak konzumace krváků zcela rozvrátí rodinný blahobyt a vede k totální zhoubě. A nezůstalo jen u toho: součástí zmíněného dílka jest i příručka Seznam knih ďáblových a prostředků proti nim; obsahuje na osm desítek „závadných“ titulů.

Jaroslav Panuška: Upíři
Jaroslav Panuška: Upíři

Černá hvězda krvavého Trachty vypráví o jedné z nejpozoruhodnějších postav v historii černého románu, o Karlu Trachtovi (1846-1895). Svéhlavý vydavatel kolportážních románů, jehož s mladší generací prokletých básníků spojuje nespoutaná představivost a černá voda literárních krajností, byl od počátku pronásledován a zesměšňován (viz karikaturu na stránkách Palečka z roku 1881, kde jako vypasený štětináč s barokní sádelnatou postavou jest opřen o knižní pult a zarputile hledí na příchozího hocha, žádajícího do krajáče levnou krev…). Trachta se vyučil u vydavatele Zikmunda Bensingera, od něhož převzal charakteristický styl barvotiskových ilustrací, a specializoval se na černé romány. „Stejně jako jiní mistři hrůzostrašných historií umírající strašlivou smrtí naplnil také Karel Trachta své životní poslání a jeho černá hvězda pohasla v záři krvavých kapitol. Podle dobového tisku si našel milenku, která jej vyhnala z domu a pak zešílela. Trachta propadl alkoholu a skončil ve vězení pro dlužníky.

„My žijeme svou smrtí, vy mrtvi jste svým životem…“

Následující kapitola Krvavá sága vypráví o Proměnách českého upíra; od středověké Neplachovy kroniky, přes okultistu Matouška, Jana Nerudu, K. J. Erbena, Jakuba Arbese, Karla Hlaváčka, Josefa Šimánka, de la Cámaru, Josefa Váchala, Jaroslava Panušku až k Juraji Herzovi a Jaromilu Jirešovi. „Geniální Vampyr nahlédl spolehlivě do nitra oběti, následuje jedovaté oči lichváře z Gogolova prokletého portrétu,“ jehož filmovou podobu geniálně jako Podobiznu pojal v roce 1947 režisér Jiří Slavíček.

I když průměty hororu na filmové plátno nebyly zásadně pojednány v přítomném svazku a jsou zřejmě ponechány pro širší souvislosti do samostatného svazku, předkládá kapitolka Rej po plese upírů řadu filmových děl pojednávajících drakulovské téma. V samém jejím závěru potěší zmínka o Zrcadle, které se opožďuje Jana Weisse (1927), která rozvíjí téma neviditelných paprsků Černé hvězdy…

Paleček - údajná karikatura Karla Trachty
Paleček – údajná karikatura Karla Trachty

Básníci hrůzy – česká Strassidla kráčejí se čtenářem Cestou na světové popraviště, aby utrhli semeno hrůzy, mandragoru a hřbitovní kvítí české literatury, které zasadili předchůdci romantismu, sbírka sestavená Váchalovým nadaným žákem Hruškou znamená v předválečném hororu unikátní plejádu strašidelných povídek od šibeničního vrchu. MJ trefně poznamenává, že H. P. Lovecraft napíše svoji verzi Poeova příběhu Chladný vzduch teprve tři roky po vydání Cesty na popraviště!

Přízraky a fantasie: Vteřiny hrůzy, Galerie fantastů a dobrodruhů… série samostatně uzavřených příběhů na malé ploše: tento způsob psaní obhájil zkušený novinář Edgar Allan Poe se svým požadavkem „tady a teď“, nejlépe za půl hodiny. Časově vytížený čtenář získá ideální čtivo na cestu vlakem nebo tramvají. Jak moderní!

Edici Přízraky a fantasie tvoří 22 čísel – malé, ale silné jádro ilustrující postupnou proměnu tohoto plátku: sešity od čísla 11 (!) prošly radikální proměnou. Nastal čas na novou zkušenost, na záhrobní existenci. Na každé další obálce je zachycen jedinečný výjev, často silně hororový.

Vzpomínka jest věnována i Knihovně Saturnu „s fantasticky jízlivým hororem, pohotově Ukřižovaným Tannhäuserem (č. 1920), jak jinak než od Ewerse.“ Následuje např. Poeův skvost Muž davu (The Man of the Crowd, 1849), předjímající povídku Zástup (The Crowd) od Raye Bradburyho.

Černá magie a satanismus: jaké příznačnější – a možná i přízračnější? – motto zvolit než tuto proklamaci z Josefa Šimánka (1906), kterou by si klidně mohl střihnout i Anton Szandor LaVey:

„My žijeme svou smrtí, vy mrtvi jste svým životem…“

Prvními krotiteli temnoty a zároveň „hymniky“ černé magie a satanismu z přelomu 19. a 20. století byli Karel Dražďák, Maryša Šárecká, již jmenovaný Josef Šimánek, Otokar Griese, Josef Váchal, Gustav Meyrink, Karel Weinfurter, Arvéd Smíchovský, de la Cámara a další zástupci, jež čtenář nalezne v plné šíři např. u Patrika Linharta ve Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. Když Lovecraft začal osahávat svazky zakázaných věd, v Praze a okolních městech už existovala propracovaná démonologie. Právě „Josef Šimánek, jedna z nejbarvitějších osobností českého hororu, měřitelná s Arthurem Machenem nebo Lovecraftem, muž který světový horor předčí výsostně poetickým jazykem, ve svém démonickém mládí uzavřel satanský pakt“ a „Křišťálový pohár naplní vrchovatě vlastní šťávou, osobní zkušeností, požehnal svatý grál černé magie v Čechách“ (str. 148n). MJ pro něj nalezne srovnání až v díle Kennetha Angera.

„Až budete nejvíc očekávat od života – něco zlého vám přesekne všecky naděje – něco zlého náhle – jako nožem!“
Anna Maria Tilschová, 1924

E. A. Poe: Muž davu (il. Harry Clark)
E. A. Poe: Muž davu (il. Harry Clark)

Černý bod přibližuje dílo Jiřího Sumína – autorky pravým jménem Amálie Vrbová (1863-1936), „moravská královna hrůzy z mlýnice“. MJ připomíná, že „jedny z nejsugestivnějších hororů napsali realisté, Gogol, Dostojevský, Maupassant, Bierce, Ewers aj. vrcholem českého hororu zůstává Sumínova povídka Až za hrob. „V přízračném a přitom tak realistickém příběhu se tématem hrůzy stává šílená jízda v kruhu, kterou stahuje ruka neviditelného démona. Sumínova hrdinka ještě živá přepadávala v nočním lese vozky, aby je objímala se jménem svého zemřelého muže na rtech. Obraz její rozkládající se mrtvoly se osudově vtiskne do bázlivé mysli dvěma zvědavcům. Situace vyznívá ponuře a temně. Při převozu se oba převozníci snaží děsivou vizi setřást, řítíce se neovladatelně do propasti bezvědomí“ (nevědomí). „Fenomén Jiřího Sumína,“ jak píše MJ, „je nenahraditelný a pro český horor nepostradatelný. V takovýchto zákoutích šílenství se učil Jaroslav Havlíček, jiný velký psycholog české hrůzy.“

Poetika hrůzy je uvozena citátem ze Záhady Alberta Dryma od Karla Piskoře (1917). S potěšením zaznamenáme vzpomínku na Karla Budínského a jeho Hlasy stínů, jde o úvod k k Lebkám vyskakujícím z obálky – samozřejmě knižní – jako bílý bod ve tmách, v níž září přesladce jako homole cukru, za níž se plouží přízraky… „Dnes už klasický začátek Weissova expresionistického hororu Dům o tisíci patrech (1929) začíná strašlivým snem o duté lebce plné tmy s malým světélkem. Noční můra vzniká v koncentračním lágru, navazuje na expresionistickou Metropolis (1927) a předjímá nacistické tábory. Cestou plnou lebek kráčí i Mácha na Pouť krkonošskou.“ Podrobnější studii na téma motivu lebky v literatuře a ilustrační tvorbě jsem dosud nezaznamenal. Další pojednanou hororovou rekvizitou jsou pak Rakve (str. 202), následují Oči (207), Utíkající oběšenci (str. 213), Strašidelný mlýn (str. 217), luciferská i meyrinkovská Zelená, až k závěrečnému akordu o Bílé paní i Černé dámě v kapitolce poslední: Nastává poslední noc, znějí hrany.

*

Pečlivost Martina Jirouška se projevila i v zadní části knihy, kde nejprve narazíme na Obrazovou přílohu (str. 223), která skvělým způsobem roznítí čtenářovu představivost, poté jej vrhne do vyhledávání titulů z Výběru z použité literatury (str. 257), a také z Vybrané sekundární literatury (str. 262), kde si rozšíří obzory, a pomyslnou třešničkou je stále zřídka viděný, přesto neméně potřebný Jmenný rejstřík (str. 263), byť by byl jen výběrový, a závěrem nadto sekce Filmová díla (str. 269) s přehledem nejdůležitějších nebo v textu citovaných kinematografických kousků, anglické Resumé (str. 270) a na straně následující pak Obsah.

*

Libé čtení plné vybízejících odboček do tmavých uliček, kde jest ještě stále možno objevovati zapadlé kouty české literatury. Bravo!

*

© San, viiiMMxvi
© okultura.cz

Uložit

Uložit