Většina z nás jsou prostě pracující mrtvoly

8
James Hillman, Michael Ventura: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší (Malvern, Praha 2016)
James Hillman, Michael Ventura: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší
(Malvern, Praha 2016)

James Hillman, Michael Ventura: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší

232 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-040-9

 

„Vstoupil jsem do pohádek a vstoupil jsem do mýtů, literatury, filmů. Svým utrpením jsem vstoupil do světa imaginálního,“ říká James Hillman a Michael Ventura [MV] chápavě dodává: „Vstoupil jsi do Času snění.“

Je s podivem, že tak významný psycholog, jakým James Hillman [JH] byl a stále je, ještě nemá na wikipedii českou stránku, ale nejspíše to jenom dokresluje všechno to, o čem se na stránkách knihy, zachycující jejich dialog, dovídáme.

Vysvětlení volby názvu tohoto knižního titulu najdeme hned na prvních stránkách (str. 32):

„Jedním z problémů se vzděláváním psychoterapeutů je to, že se psychoterapeuti neučí dost o literatuře, dramatu a životopisech.“

Chtělo by se – s přihlédnutím k detailu – dodat: ano, nemají povědomí o (nejen řecké) mytologii, obecné i speciální symbolice, etymologii a nakonec i přidružených vědách – což může být, koneckonců, podle založení psychoterapeuta vlastně cokoliv – od kvantové fyziky, přes pop-kulturu až po film.

MV si nebere servítky a pojmenovává přetlak v současné společnosti velmi přesně: „Takový vztek, ta zuřivost a zlomené srdce by se měly zpracovat. … No ale co s tím pak má člověk dělat, když ne zpracovat? Jak chceš kurva »procházet individuací«, anebo aspoň vyrůst, když to nezpracuješ?“

JH mu sekunduje: „No dobře, co s tím udělal Jonathan Swift? Napsal neuvěřitelné satiry. … Tohle je materiál pro umění. Rilke o terapii řekl: »Nechci se zbavit svých démonů, protože by s sebou vzali i mé anděly.«

Zranění a jizvy jsou materiálem, z něhož se tvoří charakter. Slovo charakter doslova znamená něco jako »značku nebo rytinu s ostrými liniemi«; podobá se to zářezům, které se dělají při iniciaci.“

Jedním z problémů se vzděláváním psychoterapeutů je to, že se psychoterapeuti neučí dost o literatuře, dramatu a životopisech.

Čím musel Rainer Maria Rilke vykoupit tyto nebeské verše?

Ta noc je kouzelná a bílá,
v ní všechny věci stříbrné.
Snad se i hvězda ustrne
nad pastýři a třpytná síla
k Dítěti cestu prohrne.

Daleko v prachu démantovém
spí řeka v úvalu i luh
a v srdci cítí snivý sluch
bezbřehou víru, vzhůru plove
tiše, jak divy činí Bůh.

Jenže MV se nedá a řeže do toho: „Hele, ale nemůžeme přece být všichni umělci. Každý není Joyce nebo Jonathan Swift. Většina z nás jsou prostě pracující mrtvoly toho či onoho druhu. Co si máme počít?“

Caligula
Caligula

JH mu odpovídá: „Nemyslím, že je potřeba být přímo umělec. Jde o to, že existuje způsob, jak může imaginace pracovat s těmito mocnými záležitostmi. Umělci jsou prostě příkladem lidí, kteří začali prostřednictvím imaginace pracovat s věcmi. Proto je užitečné číst životopisy umělců; protože životopisy ukazují, co udělali se svými traumaty; ukazují, co je možné udělat prostřednictvím imaginace s nenávistí, vztekem, hořkostí, s pocity neužitečnými a méněcennými či bezcennými. Umělci nalezli v imaginaci způsob, jak to zpracovat.“

Zpracovat totiž neznamená „opravovat“. Rudu nemůžete opravit, musíte ji vytěžit. A to je proces. Destilace, žíhání, zkapalnění, krystalizace – a pořád dokola. Nekonečná mučivá bolest.

JH se vtipně ptá: „A proč tam psyché tu bolest dala?“

Ta bolest je anděl s mečem strážící svaté pole. Tady přistupujeme k tomu nejniternějšímu, k pokladu pokorných (Maurice Maeterlinck). Chcete rudu, musíte ji dobývat. JH říká abreakce: tedy „dostat to ven“; aktualizovat niterné obsahy, „odžít to“, a buď sarkasticky, nebo s nadsázkou – jak kdo chce – podotkne: Myslím, že to udělá šest měsíců, anebo taky šest let zármutku. Truchlení. Dlouhý rituál terapie.“ Protože pro duši je „šest měsíců, anebo taky šest let“ jako nic – nebo věčnost.

MV: „Když to nějakým magickým způsobem provedu, surová ruda už nebude existovat.“

A JH, veselá kopa, to znovu pěkně nakopne: „Můžu to využít, anebo se toho můžu zbavit, ale když to není k užitku a pořád to mám, je to kurva neefektivní. … Nemáme v duši dost materiálu, pořád se zbavujeme svých surovin!“

Zranění a jizvy jsou materiálem, z něhož se tvoří charakter.

A o pár řádků dále to JH dotáhne do konce: „Cíl mojí terapie je výstřednost, která vyrůstá z jungovského pojetí individuace. Jung říká: »Staň se, čím jsi.« A nikdo není pravoúhlý. Každý má, jak říkají Švýcaři, uražený roh.“

Problémem ovšem jest, že pokud lidé nedobývají svou rudu, nevědí, kým jsou a nemohu se stát těmi, kým mají býti. „Uražený roh“ jest totéž co „důvod Pádu“ a „kořen individuace“, který má svůj jedinečný výraz v sexualitě. Každý má své libido „na své straně“ a briliant srší tím více světla, čím více „uhlíků a peříček“ v něm jest, takže po vstupu světelného paprsku dochází zákonem lomivosti doslova k zakletí světla do kamene, a třebaže jsem to použil poprvé v jiné souvislosti, jde vlastně také o vločkování světla.

Hodně jsem si užil pop-kulturní druhou část, Dopisy, nazvanou Život žitý popředu, pozpátku, napříč, o „vytváření duše“, což jest pojem i myšlenka pocházející od Johna Keatse, Williama Blakea a D. H. Lawrence.

De Sade
De Sade

Potěší, že se MV dostal až k postavě Strážce (str. 84) a čtenáři s kontinuitou jenom nalistují patřičnou stránku v Železném Janovi Roberta Blye[1], nebo u Gustava Meyrinka[2]Bílém dominikánovi, který vůbec představuje topologii duše, když „vnější prostor tvoří alegorické město, obemknuté řekou, která je obtéká ze všech stran. Město zde symbolizuje tělesnost a život, okolí je posmrtnou existencí. Most, ležící na spojnici mezi městem a okolím symbolizuje lávku mezi bděním a spánkem, mezi životem tady a na onom světě. Sídlo Jöcherů, kde se odjakživa snažili hranici mezi životem a smrtí překonat je říší snů a fantazie. Každá generace buduje další a další patro a stavba tak roste a čeká na svého krále, aby jí nasadil korunu. Topos domu zdůrazňuje soukromí, oddělenost hrdiny od vnějšího světa, je intimním prostorem, místem ochrany a útěchy. Vertikální uspořádání a členění domu na patra symbolizuje podle Junga duši člověka a její růst. Ve sklepě pak bývá skryto tajemství. Sestup do nižších pater značí katabasis hrdiny. Pojetí domu s esoterickým tajemstvím navázalo na iniciační hrad, palác, zámek. Přes úzkou uličku bydlí panna, duchovní spojení, s kterou znamená pro adepta nejvyšší androgynní svazek. Tento druhý dům hlídá Paris, nevlastní otec Ofélie, strážce prahu. Svět vnitřní, skrytý běžnému člověku, je symbolizován nekonečnou cestou, ve vnějším prostoru ekvivalentem řeky, nekonečně plynoucí kolem.“[3]

Rozhodně bizarní je citace o „děsivém románu Marca Behma The Eye of the Beholder z roku 1980“ a může čtenáře vybavené angličtinou ponouknout k tomu, aby si zmíněné dílo přečetli alespoň v originále, případně k tomu přibrali zajímavý esej Imrana Khana Oedipal Death-Cycles in ‚The Eye of the Beholder‘,[4] a shlédli zfilmovanou předlohu v režii Claudea Millera[5] s názvem Mortelle randonnée.

Podobné role však najdeme v různém stupni i v dalších románech, např. v postavě uprchlého trestance Magwitche, který stojí v pozadí životního příběhu pana Pipa, nebo Jean Valjean z románu Bídníci Viktora Huga.

Svět fantazie mohou osvobodit jen vysoce výkonné bordely.

Provokativní proklamace mají pak posloužit rozvolnění spoutaných představ a nastartování asociací (str. 204).

  • Svět fantazie mohou osvobodit jen vysoce výkonné bordely.
  • Šoustání v rituálním prostoru.
  • Šoustání jako sakrální zkušenost.
  • Lidé často podstupují obrovská rizika, aby mohli provozovat svoji perverzi.
  • Sade jako pohádková kniha imaginace.

*

V textu se objevuje chybné psaní jména Jonathan Swift (Johnathan Swift). Trochu jsem rovněž přemýšlel o volbě slova „surovina“ (str. 34). Chápu, že jde o „prima materia“, rudu, kterou je třeba dobýt a zbavit nečistot. Když potom ale čtu: „potlačování vlastních surovin,“ zní to dost podivně. Nešlo to jinak?

*

U čtenáře právě zvoní telefon a je slyšet ženský hlas. „Zvedni to, jestli tam jsi.“

Čtenář jest žádán, aby zvedl tuto knihu.

Konce se bát nemusí. Bude to pro něj začátek.

*


© LvcSan
© okultura ixMMxvi


 

[1] Argo, Praha 1998, str. 60-61.

[2] Gustava Meyrinka Bílý dominikán vyšel česky v roce 1927 (překlad Antonína Bayera).

[3] Daniela Hodrová: Místa s tajemstvím. KLP, Praha 1994.

[4] Viz http://www.popmatters.com/column/murder-for-two-oedipal-death-cycles-in-the-eye-of-the-beholder/.

[5] Francie, 1983. Viz http://www.csfd.cz/film/21880-mortelle-randonnee/.

Uložit

Uložit