Arcadia Borealis

8
Erik Wøllo & Bernard Wöstheinrich: Arcadia Borealis
(CD, DIN 34, 2010)

Erik Wøllo & Bernard Wöstheinrich: Arcadia Borealis (CD)

12 skladeb | DiN | DIN 34
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Když se sejdou dva severští interpreti jako na tomto albu, tak se dá očekávat, že budou chválit své země. Nemusí to být pravidlem, ale na tomto CD tomu tak je. Ovšem chválí pouze názvem alba a navíc hudbou. Pro méně znalé snad přiblížím.

Arkádie byla bájná země ve středním Řecku, která byla básníky, ale také mystiky a třeba i výtvarníky opěvována jako místo, kde je vše idylické, dokonalé. Básně se nesly v duchu pastýřských selanek a mystikové tento název přenášeli na označení jakéhosi ráje. V tomto duchu si ji označili zase lidé žijící na severu Eurasie a Severní Ameriky, kteréžto oblasti se říkalo boreální, neboť byla trochu teplejší než arktická a rostly tu hlavně jehličnaté lesy, za místo ideální. Asi si nedovedli představit, že by mohla být místa ještě teplejší. Jinak určitě všichni lidé touží po slunci a teplu, protože jsou dárci a udržovateli života. Takže tu máme CD, jež má na obálce bookletu ledové kry a moře a 12 skladeb, které se snaží vyjádřit krásu této oblasti.

O Eriku Wøllo jsme si psali v souvislosti s jeho spoluprací se Steve Roachem. Jeho hudba je obvykle melodická, má zkušenosti z různých hudebních stylů a nezabývá se jen elektronickou a ambientní hudbou. Bernhard Wöstheinrich spolupracoval se Subsonic Experience s Thorstenem Niestrathem (2003), s Markusem Reuterem, a také s Klausem Hoffmann-Hoockem a Ianem Boddym.

Základním motivem hudby na albu Arcadia Borealis byl pohled zpět do 18. století, kdy polární výzkumníci dorazili do Arktidy a byli ve své době něco jako astronauti projektu Apollo. Odvážili se do neznáma, aniž měli jistotu, že se vrátí domů. Byla to doba románů Julesa Verna a H. G. Wellse, kteří snili o vědeckém pokroku. Album tedy pozve posluchače na cestu do nových a neprozkoumaných končin a neodhadnutelného počasí, které dobře zná i Wøllo ve své domovské zemi Norsku.

Vzniklá hudba v sobě má krásnou, společnou myšlenku, která se povedla. Osobně bych čekal hudbu křišťálově průzračnou, z níž je cítit jakýsi chlad a strnulost těchto oblastí. Většina skladeb má délku kolem 6 minut, čili jsou to taková malá dílka, skvosty dotažené k dokonalosti. Skladby jsou melodické, většinou ve středním tempu, s velmi pěknou baskytarou. Je vidět, že hudebníci si dali práci s každou z nich, aby vyjádřili své pocity, které vložili do jejich názvů. Pouze poslední by se dala zařadit mezi ambientní, ostatní jsou spíše elektronická záležitost pro vydavatelství DiN.

© Jiří Mazánek
© okultura, MMX

*

Uložit