Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Patrik Linhart: Horrory roků (Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků
(Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků

368 stran, Paper Jam, Hradec Králové 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87688-43-4

 

Výbor 11 esejů, 17 kritik, 1 kalendářní glosy spolu s úvodem k músopedii chronologicky uspořádaných literárních a výtvarných počinů přes dvacet století včetně 16 s rozmyslem zvolených ilustrací představuje nová kniha Patrika Linharta, jehož předchozí, rozsahem stejně imperiální dílo Vyprávění nočních hubeňourů, počaté v radosti z tvorby, jsme uvedli našim čtenářům již před dvěma lety.[1]

Úvodu vévodí okulturní esej Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl předznamenávající autorův zámysl, s nímž se jal po boku Noren spřádat předivo svých myšlenek. Mrtvá krajina Leona Spillaerta jenom podtrhuje jeho v úvodu vykřičené obvinění, „že jsme svět připravili o veškerou magii.“

Neplatí to však v jeho případě, neboť o vlastní iniciaci se postaral sám s horlivostí Panurga, který na příkaz Lahvice BACBUC vypil všechny knihy v dosahu svého magického kruhu a stal se učeným až po játra znaje jako bohové vše dobré a zlé z pera „Huysmanse, Maupassanta, Machena, Meyrinka, Stokera, Blackwooda, Jakuba Böhma i Swedenborga, Papuse, Eliphase Léviho, Lasenice a Junga.“

I vypravil se do světa, by hledal epifenomenální momenty a hned jich rozhodí čtoucím & pijákům přehršli: Joyce, Borges, Meyrink, Charms, jejichž magické přechodníky, obchvatníky & záchodníky zvou do absolutního jinde, neboť „příchod zvěstovatelů rozbíjí »tvrdý« svět a dává směr a smysl naší existenci.“

V celoživotním očekávání „přílivové vlny“ coby „zranění andělé“ sníme o stavbě chrámu ve snové krajině a o naplnění našeho údělu v tomto „neobyčejném světě“.

Linhartovo desatero a ještě něco mimochodem ve třetí aktualizované verzi, která už zřejmě není „střelbou z hodně rezavého kulometu“, jest soupisem literárních skvostů, které by se měly pomazaným znovuzrozencům vkládat již do kolébky. Jeho kánonem je literatura dekadentní a frenetická a přiznává, že „jak stárne, čte si častěji před spaním Aloysia Bertranda než Frantu Gellnera a Sherlocka Holmese než Čtyřlístek.“ Asi proto, aby ho v nočních můrách nepronásledovala strašidelná postava Radka Hořejšího zřejmě si zakládající obrovské folianty nebohými postavičkami jako záložkami.

K těm dobrým tipům se řadí i Karel May (byl sedativem mých nočních můr), jehož dvorním ilustrátorem se stal Sascha Schneider, podtrhující secesně laděnými obrazy nenápadnou až skrytou mystiku jeho díla, ačkoliv Patrik Linhart tímto slovem označuje dvoudílný epos Ardistán a Džinistán, v němž se „Kara ben Nemsí ocitá v podobné situaci jak Haggardův Quatermann v Bílé bohyni.“

Bohové devadesátek se autorovi vemluvili v krátkém eseji Jakoby šlo o pokus o generační román, čili 90 pokračuje, které pro něj zásadně znamenaly svobodu. V oné „polistopadové době se literární i hudební scéna docela spontánně vyvíjela a pořád se něco dělo,“ s čímž nelze než souhlasit, protože pak už se dostavila jen stále přetrvávající blbá nálada, protože dnes „se vlastně neděje nic“, a na dědictví devadesátek navazuje bonmot: „Je to naděje, která se neděje.“ A možná nám nezbude než právě s ní vzhlížet k Hvězdnaté noční obloze Arthura Rackhama, která jest pro nás ztělesněním Eckhartova intellectus possibilis.

Soustředit se tak, jak oheň umí v lijavci.
– Roman Szpuk: Chraplavé chorály

Bloudit Skrytou knihovnou nejkrásnějších jmen nepoštěstí se každému: vyžaduje to oddanost (Pénelopé), horlivost (Horly) a vytrvalost (Nimroda). Teprve pak začne „Ta s kostěným šklebem a černým paraplíčkem“ propouštět drobečky z trhlinky, vzácně, jako když vycházeli elfové z Roklinky. Do tohoto intimního reservoiru skrytých sil nás autor vpouští nahlédnout k roznícení představivosti a dychtění po obsahu stránek předkládaných knih: Kašpar noci, Ďábel u tabule, Triumf zla…

Arci, rozumíme velmi dobře, že jde o iniciaci čtenáře na první dotek, kterýž jest pro něj osudový: nastaví mu filiace, vějíř se roztáhne a rozběhne se k policím a pultům antikvariátů vyhledávat brány, milníky a ukazatele na pouti k poslední bibliotéce. I tady však smrtka nastražila své pastičky, kdy mnohomluvné a výmluvné tituly jsou toliko mazáním medu kolem nenažrané huby, mrkví před hlavou osla a mucholapkou na blbce. Vari!

Harry Clark: Maelström

Harry Clark: Maelström

Na úplném konci tohoto eseje možno se pak potěšiti Světem fiktivních knih a zalistovat v nich, pokud možno bez přítomnosti démona…

Je libo tiskařskou černí naloženou okurčičku? Vstupte na Loď bláznů a vychutnejte si Záporné postavy v sladkokyselém nálevu. Při každém zalovení natrefíte na nějakého šmakovného zlosyna, ať už je to Mažňák st. ze Stínadel, český prototyp Stínu, profesor Moriarty – jehož jméno už samo navádí k vraždě jako krásnému umění – až ku vtipné definici darebáka dle Ivo Medka Kopaninského, jejíž repetici si zde pro gaudium čtenářů neodpustím: „Darebák je každý, kdo chce zadarmo knihu, jejíž vydání jsem do posledního pětníku zaplatil. A padouch je každý, kdo ji nechce vůbec.“

Ztělesnění běsů či démonů však vyvstává z tesaných hieroglyfů, klínopisu, listů pergamenů i stránek knih od nepaměti, jako Ten, který podal jablko Živě, Kain, nebo Zeyerova paní Dragopulos, de Lautréamontův Maldoror, Mistr z Čarodějova učně Otfrieda Preußlera, č. 44 coby Neznámý cizinec Marka Twaina, až po ambivalentního Ozymandiase ze Strážců a morbidního Pána Petra Stančíka.

Dost jsem si užil připomínaje si Mizery, gaunery, zlosyny i zlodcery, Rošťáky, lumpy, poberty, až se jeden v konci zastaví u moudrosti Michela Leirise, v níž se praví, že „za každou literární zpovědí je nepřiznaná touha dojít odpuštění,“ a autor se značnou vcítivostí připomene: „Kdo jiný než nějaký transsenzační zlosyn či zlodcera by po takové metě měl toužit?“

Naše Paní čeština nejčko dostává pěkně na zadnici a Patrik Linhart o tom velmi barvitě vypráví. Bohužel jest pravdou, že denně ve zlosíti zakopnu o fatální projevy neznalosti gramatiky, přičemž nejčastějším prohřeškem je mužskoženskostředorodní zápas s –i/-y.

Což takhle trošku polemiky ku slovu „selfíčko“ a navrhovanému neologismu „sebíčko“? Sáhneme-li po Komenského slovu, jímž jest do češtiny překládán Eckhartův zásadní pojem eigenschaft, takto „úsobí“,[2] nabídneme všem narcistním skvostné „úsobíčko“.

Magie, sex a komika v životě a díle rytíře de Seingalt vypráví o genius loci Duxu alias Duchcově, který se stal příbytkem našeho autora, jenž pro něho jako filosofujícího a magnetizujícího historika znamená sycení jeho aury, jistou podobnost s Casanovou u něj dokonce spatřuji ve vtipné a satirické sžíravosti, za všechny alespoň jeho odpověď jistému italskému sběrateli náboženských kuriosit, který se ho ptal, „proč může Církev shromáždit tolik pokladů,“ a Casanova mu pádně odpověděl: „Protože mnichové znají víc ďáblů než my.“ A můžeme říci, že znalost duchů a ďáblů Casanovovi zjevila 69 pravidel milování, mj. i to, „že sex, jídlo a vůně tvoří nerozlučnou triádu.“ A nejen to: „ve svém utopickém fantastickém románu Icosameron … předpověděl elektřinu, televizi, automobilismus a letadla.“ Je dost možné, že se na něm poučil i Bulwer-Lytton a Poe. Oba hlavní hrdinové totiž „pronikli do podzemí v malé ponorce obřím vírem Maelströmem.“ A opět v duchu Jitra kouzelníků dostává se nám „deliciosní filiace: Kirchner – Holberg – Casanova – Poe – Verne – Třetí říše.“

Posledních 13 let prožil Casanova v azylu v Duchcově, neboť „jeho znalosti hermetismu a příslušnost k zednářské lóži mu zjednaly přízeň hraběte Valdštejna.“

Proslulý Arthur Machen přeložil jeho paměti a dva přední protagonisté symbolismu, Gustav Kahn a Arthur Symons, navštívili Duchcov. Jednou bude takto kultovně navštěvován i hrob Patrika Linharta, pokud jej však někdo mezi rudoarmějci najde.

Jak básník přežije léto závisí na tom, zda-li jest jeho způsob poněkud zvláštní i pro našince, nebo naopak tone v potu, a pak jakákoliv aspirace může ovšem být lehce narušena „střídáním cyklů »štika-paštika«… a touhu po dosažení »nadsvětských výšin umění« deprivuje drsný svět ekonomické reality.“ Jenže, jak píše Mistr Eckhart, „vůlí vůle jest blaženost,“ takže „básník poctivě píše essaye, recense a modlitby v podobě vlastních povídek“ a úzkostlivě dodržuje patero ordálií, z nichž obzvláště milé je to poslední, v nichž doporučuje číst romány, „kde nejde o čas,“ neboť ten v tu dobu odsypává ústím přesýpacích hodin spíše vzhůru než-li dolů…

Zatím ke mně podzimní mlhou proniká inspirace: „Rock Is My Life, And This Is My Song…“[3]

Alkomagie podle Kalendáře Staré milenky obnažuje ciferník tajného srdce hodin i ledví mnohých múz a dovedu si představit, jaká rozkoš to pro pisatele musí být trhat z něj listy za současného pokukování do dedikovaných děl. Koneckonců, magické kaly spřádané pod rukama trojice dís – sudiček Urd, Verdandi a Skuld – se znovu a zeširoka rozběhly v Pokusu o orientaci ve dvaceti stoletích a několika letech navíc. Nepředstírá se načtenost, ba spíše jde o blaho v zahradě kvetoucích broskví, jež může šťastlivec prožívat ve všech svých třech životech: v tom minulém, přítomném i budoucím, a pokaždé najde svoji perlu v podobě knihy Möbiovy.

„Nenechal jsem se nikým zastrašovat. Jsem autor. Píšu si, co chci.

*

Drobné chybky, na něž jsem v textu narazil: „tyfoniánskou magií Kennetha Granta“, přípona „-ian“ je nadbytečná a anglikanizující, postačí prosté „týfónskou“. Také se správně píše „Ixaxaar“, „Choronzon“. Na str. 32 ve druhé větě v prvním odstavci seshora zřejmě vypadlo sloveso. Na str. 100 mne málem pohltila bezedná „kabela“: „Mluvil jsem pak s hrabětem o magii a kabele i o makarónech.“ Tak jsem vzal od hraběte pistoli a taky si z autora kabalisticky vystřelil

*

Edward Gorey: Příšerní

Edward Gorey: Příšerní

Číst Patrika Linharta znamená košatění košatosti. Ovšem jen pro toho, kdo již založil korunu svého světostromu a důmyslným a citlivým řezem zpevňuje její nosné větve ponechávaje jí malých větviček co cestiček, které se rozvětvují, jakož i plodonosných (zlatých) ratolestí se zlatými jablky servírovanými přímo na tabuli iluminátů, na niž dohlíží Oko z trojúhelníku.

Přečetl jsem si, co jsem chtěl, a nechal se odvézt v kočárku za blahosklonného přihlížení chlupatých Příšerných.

*

 

(Psáno pro Tvar 1|2017 a okultura.cz)


© San
© okultura xMMxvi

[1] Viz http://www.okultura.cz/WordPress/?p=8701.

[2] Viz Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi. Vyšehrad, Praha 2011, pozn. č. 46, str. 114.

[3] Bachman-Turner Overdrive: Not Fragile. Mercury 1974. Srv. https://youtu.be/gGipBDiiI34. Úvodní slova refrénu skladby „Rock Is My Life, And This Is My Song…“, tedy When the music’s over, jsou bezesporu zaníceným odkazem této kapely na stejnojmennou skladbu Jima Morrisona & The Doors: „When the Music’s Over“, viz https://youtu.be/YkKRU1ajKFA. Well the music is your special friend…

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b