O dítěti s hvězdnou korunou

18
Carl Gustav Jung: Duch Merkurius
(Malvern, Praha 2017)

Carl Gustav Jung: Duch Merkurius

106 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-059-1

 

C.G.Jung v této útlé knížce přechází od výkladu pohádky bratří Grimmů o duchu v láhvi k analýze podob a funkcí Merkuria v alchymických textech, a nakonec k postavě Herma v gnostických traktátech. Ohledně jejího přesného znění odkazujeme p.t. čtenářstvo na sebrané Německé pohádky,[1] č. 99: Duch v láhvi (Der Geist im Glas).

Výklad se počíná vysvětlením k lesu a stromu. Stromy, stejně jako ryby ve vodě, jsou živoucí obsahy nevědomí. Je mezi nimi jeden, mimořádně významný strom-obsah, který je označen za „dub“ a v jistém smyslu jest králem lesa. Podrobnější výklad tohoto symbolu viz kap. Král lesa v knize J. G. Frazera Zlatá ratolest.[2] Je totiž prototypem bytostného Já (Selbst), symbolem počátku (rozlišení; vědomí a nevědomí) a cíle (lapis philosophorum) procesu individuace.

Tajemství stromu netkví v koruně stromu, nýbrž v jeho kořenech. Logos, Slovo Boží, o mnoha jménech a s tisíci oči je „skryto v kořeni vesmíru,“ praví Hippolytus, podobně jej vidí Hildegarda z Bingenu na zlatém stánku, jak se o tom můžeme přesvědčit v Liber Scivias na vyobrazení Die Seele und ihr Zelt. Ono tajemství jest osobnost (persona) mající hlas, řeč a vědomý záměr – žádá od studenta, aby je vysvobodil, neboť je zajato a zavřeno do láhve (vitrinus) proti své vůli, a to do země mezi kořeny stromu usazenými v nerostné – rozumějme: nikoliv vegetativní – říši a alchymie vykládá čtvero elementů jako radices (kořeny; radikály).

Tento duch je numen stromu, jeho spiritus vegetativus, což je podle Junga definice Merkuria, trinus et unus, jak dovozuje Eulogius Alexandrijský, jehož „dobré slovo“ zní: „Hle, u Otce kořeny, v Synu ratolest a v Duchu plod – je jedno jediné jedno.“ Starořecké podstatné jméno οὐσία jest příčestí přítomné ženského rodu od slovesa εἰμί, eimí, tj. „být, já jsem“, z předhelénského *ehmi, a předindoevropského *h₁ésmi („jsem, existuji“), příbuzné staroanglickému eom (jsem), latinskému sum, sanskrtskému अस्मि (asmi), staroarménskému եմ (em).

Liber Scivias: Die Seele und ihr Zelt

Psychologické poselství pohádky by mohlo znít takto: merkuriální esence, principium individuationis, by se za normálních okolností svobodně rozvíjela, ale zevní úmyslný zásah ji zbavil svobody, zotročil, uměle ji uzavřel (do nádoby) a jakožto zlého ducha zaklel; jeho „zlovolnost“ se projevuje vražedně. Lze z toho usuzovat, že mistr, který principium individuationis, měl zřejmě dobrý úmysl. A kým on jest, tenhle „mistr s dobrým úmyslem“, který má moc zaklít individuační princip člověka? Jestliže někomu přísluší taková moc v duchovní oblasti, pak je to jedině ten, kdo ovládá duše. Ještě u Schopenhauera je principium individuationis pramenem zla, a co teprve v buddhismu. Ovšem i v křesťanství lpí na přirozenosti člověka peccatum originale (prvotní hřích) a z té poskvrny ji vysvobozuje Kristova vlastní oběť.

„Přirozený“ člověk takový, jaký se vyskytuje co danost, není dobrý a není čistý, a kdyby se rozvíjel per vias naturales, vyšlo by z něj pěkné „čertovo“ kvítko, v podstatě se neodlišující od zvířete. Vládla by čirá pudovost a naivní neuvědomělá bezděčnost přírodní bytosti nezkalená vědomím viny, kdyby „mistr“ tyto reje nezatrhnul tím, když přerušil bezuzdný rozvoj přirozené bytostí tak, že rozlišil „dobré“ a „zlé“ (distinkce) a nad „zlem“ vyslovil svoji přísnou klatbu. Protože bez vědomí viny by nebylo morálního vědomí a bez vnímání odlišnosti by nebylo vědomí vůbec.

Bez vnímání odlišnosti by nebylo vědomí.

Tímto Mistrem a Alchymistou je samotný Bůh. Podle této pohádky je zlo zakleto do „kořenů“ – srv. devátou episodu páté řady Akt X s názvem Schizogonie,[3] v níž paranormální strom a kořeny hrají hlavní roli; viz rovněž film Panův labyrint – tzn. do země, tedy do těla. Zlovolný duch je uložen do lahvice, alchymické vas hermeticum, hermeticky zapečetěné, je vitrum, průhledné sklo – cosi jako pevná voda nebo tuhý vzduch a obojí jest synonymem ducha, a je okrouhlé, aby znázorňovala vesmír a také anima mundi.

Jak poznamenává Jung, je pozoruhodné, že německý text pohádky označuje ducha zakletého do láhve jménem pohanského boha Merkura, identického s německým Wotanem, Odinem, Fuotanem. Hermés je předobrazem všech strašidel (tenebriones), Odin pak lesních démonů, divoké honby a běsů bouře, Merkurius duší kovu (spiritus metallicum) či kovového mužíčka (Erzmännchen) a homunkula, draka (draco nebo serpens mercurialis), řvoucího ohnivého lva, volavky (nycticorax) a černého orla, což jsou zároveň i synonyma ďábla. Duch v láhvi se skutečně chová jako čert českých pohádek: stejně jako on obdarovává bohatstvím, neboť proměňuje neušlechtilé kovy ve zlato, a podobně jako on je rovněž obelstěn.

Abychom byli nápomocni dílu Stvoření a obelstili Rohatého, k tomu nám dopomáhej Bůh.

*

Některé přeložené pojmy Petra Babky nutí k zamyšlení, např. „Kámen moudrých“ (str. 19) je jistě „Kámen mudrců“, tamtéž v pozn. č. 15 anglický text[4] páté kapitoly Thomase Nortona z díla The Ordinall of Alchimy pojednává o souladu či harmonii, a to dokonce hned o pateru („He that wol take our Warke in hande, Five Concords he must understande.“), a zní spíše takto: „Ta pátá jest o souladu a lásce mezi tvým dílem a nebeskou sférou.“ O té je tam řeč několikrát: „The sixt Chapter is of Concord and love, Between low natures, and heavenly spheares above…“ a „Into which places the Heavenly Spheare, Sendeth his beames directly everie yeare.“

Sazba občas minula oko korektora, např. na str. 54, začátek sedmé věty seshora, čteme: [m“,115]!

Přídavné jméno „arkánová“ (str. 77) jsem našel jen v obskurních internetových překladech, přiklonil bych se k frekventovanějšímu tvaru „arkánní“. Není ani jasné, proč píše jméno „Lucifer“ s malým písmenem (str. 100).

Lepená vazba také nebyla nejlepším řešením, párkráte jsem knihu rozevřel a už se chystá rozpadnout…

Obsah její ovšem nabízí mnoho přemítání a zdrojů k dalšímu studiu. Dokud však nebudeme mít v češtině zásadní Jungovo dílo Mysterium coniunctionis, zůstává čtenář stále v půli cesty, proto mu přejme, aby se ho brzo dočkal.

*

© San, vMMxvii
© okultura.cz


[1] Bratři Grimmové: Německé pohádky. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1961, str. 306n.

[2] James George Frazer: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977, str. 13n.

[3] Způsob nepohlavního rozmnožování organismů rozpadem jádra mateřské buňky na množství jader dceřiných. https://en.wikipedia.org/wiki/Schizogeny.

[4] Srv. http://www.alchemywebsite.com/tcbordinall.html.

Uložit

Uložit