Panův dotek

138
Algernon Blackwood

S dílem Algernona Blackwooda jsme vás seznámili již prostřednictvím povídek Hórova křídla (Revue HORUS, 1/92, str. 61-84) a Dům minulosti (Revue HORUS, 11/93, str. 74-80).

Do třetice uvádíme ukázku z díla tohoto brilantního mystického spisovatele, jednoho z nejlepších od dob Edgara Allana Poea.

Panův dotek patří k oněm fascinujícím příběhům, které se dotknou duše každého, kdo ocení dobře napsanou povídku s nádechem mysteriózních a novopohanských tónů.

*

Jak Heber chápal, idiot je osoba, v níž se neprojevuje inteligence – působí instinkt, ale ne rozum. Naproti tomu blázen je někdo, jehož rozum se pomátl – mozkový mechanismus byl poškozen. Blázen nemá vztah se svým prostředím; idiot byl pouze zdržen en route.

Ať je to jak chce, Heber věděl, že blázna nemá člověk poslouchat, kdežto idiot – vlastně spíš idiotka, do níž se zamiloval, v sobě ovšem určitě skrývala jakési instinktivní poznání, jež bylo nejen radostí, ale dokonce jakousi naprosto vrozenou radostí. Pravděpodobně to byla ona čirá vrozená radost ze života, jež je podle rozumových argumentů nevzdělaná a méněcenná. V každém případě se – ve třiceti – oženil s touto ženou místo s dcerou jedné vévodkyně, s níž byl předtím zasnouben. A dnes spolu vedli onen šťastný, přirozený, tulácký život, jenž se nazývá idiotským, poněvadž si nevšímá světa, který většina rozumných lidí žije pouze pro vzpomínku.

Ačkoli se Heber narodil v prostředí uměle vytvořené společenské kliky, která mu to ztěžovala, měl přesto rád prosté věci. Především příroda pro něho znamenala mnoho. Raději navštěvoval zalesněnou krajinu potaženou mlhavým oparem modrých zvonku než všechny zámky na Loiře; pomyšlení na horské údolí za svítání pokaždé způsobilo, že si začal připadat v nejskvělejších sídlech osamělý a roztoulaný. Ale právě v těchto domech byl pevně zakotven jeho domov. Ne že by podceňoval světské věci – jejich hodnota byla příliš očividná – ale přesto chtěl něco jiného. Nevěděl jen přesně, co vlastně chce, dokud mu právě tento případ idiota nezjednal v té věci jasno.

Případ té ženy byl možná lehký, k tomu titulu přišla spíš na základě implikace než výslovného vyjádření. Její rodina neříkala, že je imbecilní nebo poloblbá, ale že »to nemá v hlavě v pořádku.« Snad viděla v lidech kráčející stromy, možná že viděla sklem temně… Heber, který se s ní předtím už několikrát setkal, ale dosud s ní nepromluvil, nezkoumal, do jaké míry je schopna vnímat, poněvadž v něm osobně probouzela radost a údiv, v němž se zároveň projevoval téměř náznak úžasu. Ta její část, kde to »neměla v pořádku«, pobývala »někde jinde«, a právě tuto oblast chtěl poznat. Chtěl ji s ní sdílet. Zřejmě vnímala určité šťastné a žádoucí věci, jež před námi skrývá rozum a přílišné přemýšlení.

Prostě to instinktivně a bez zkoumání příčin tak cítil. Hodnoty, jež vkládali do životních výher, byly podobné. Peníze pro ni byly jen ražený kov, sláva jen hlasitý hluk davů a postavení pro ni neznamenalo vůbec nic. Pokud šlo o lidi, jež vnímala podobně jako třeba pes nebo pták – ti pro ni byli buďto hodní, anebo zlí. Její rodiče, kteří shromáždili značné množství kovu a dosáhli jistého postavení, potom dělali s určitým úspěchem nějaký ten hlasitý hluk, a poněvadž nepřispívala vzhledem ani projevy vlastního vkusu jejich ctižádosti, zanedbávali ji a různě to omlouvali. Styděli se za to, že existuje. Obzvláště její otec ospravedlňoval Nietzscheův pronikavý postřeh, že nikdo, kdo mluví příliš nahlas, nemůže naslouchat subtilním myšlenkám.

Bylo jí snad šestnáct let, i když na to nespadala, osmnáct či devatenáct spíš odpovídalo datu v jejím rodném listu. Její matka však byla ráda, že se obléká, jako by byla mladší, protože cizím lidem říkávala raději, že dcera je taková dětská, než že je duševně zaostalá.

»Nikdy se holčičko, nevdáš«, říkávala matka, »a tím spíš, budeš-li se tvářit jako nějaký králík. Tak nemůžeš ulovit slušného mladého muže, s jehož pobytem u nás bychom byli ochotni se smířit. Spousta sboristek, které mohou nabídnout míň než ty, ho ulovila docela snadno. Tvoje sestra si s tím poradila úspěšně. Proč to neuděláš také tak? Nemáš se přece za co stydět ani čeho se bát«.

»Ale já se nestydím ani nebojím, máti. Jen se nudím. Totiž oni nudí mně«.

Na dívku to nepůsobilo, byla sama sebou. Znuděný výraz v očích – ten výraz králíka naznačující, že nemá všech pět pohromadě – někdy ustoupil jinému pohledu. Ale ne často a také ne v přítomnosti každého. A právě tento jiný pohled probudil neobvyklou radost v muži, který se do ní zamiloval. Ať jí bylo šestnáct nebo devatenáct, vypadala tehdy na – tisíc.

Domácí oslava byla uspořádána ve stylu, jaký tehdy v Heberově světě převládal. Manželé a manželky nebyly pozvány společně. Projevovalo se cynické přezírání slušných (ne hloupých) konvencí, jež čpělo spuštěním a snad i dekadencí. On sám šel jen kvůli naději, že znovu spatří tu duševně zaostalou dívku. Její milionářští rodiče ho rozčilovali, elegantní chytří lidé ho unavovali. Jejich osobitá záliba ve zvláštním vyjadřování, jejich podobné přesvědčení, že jsou důležití, jejich zacházení se služebnictvem, jejich vypočítavá snadnost, s níž si odpouštěli, to vše mu šlo proti srsti ještě víc než obvykle. V nitru celou touto společností prázdných lidí upřímně pohrdal. Měl nepříjemný pocit, že do ní prosté nepatří. Ačkoli nebyl žádný nafoukaný mravokárce, hrozil se, jak samozřejmě byli tito lidé přesvědčeni, že představují vrchol skvělého života. Jejich neskrývaná amorálnost ho znechucovala, jejich nevybíravé milování mu bylo jen odporné: pozoroval, jak se dívka, s níž se měl konečně usadit ve společném životě, chová právě tak, jak od ní celá tato klika v posledních chvílích svobody očekává, a znuděn náporem takového množství »modernosti« se snažil uniknout. Bylo už dávno po odpolední svačině, přestávka, jíž je západ slunce, lákavě zvala, on pocítil touhu spatřit stromy a pole – a utekl. Planoucí červnový den se právě vytrácel v závanu chladu. Nad prastarým domem se vznášel soumrak a zahaloval nápadné nové křídlo, které k němu bylo přistaveno. A na konci příjezdové cesty, kolem níž se ve večerním větru chvěly břízy, potkal idiotku.

Opírala se o jednu z děsných soch – představovala satyra – jimiž byl poset celý trávník. Byla k němu obrácena zády: hleděla na nesouvislou skupinu borovic v parku za trávníkem. Na okamžik se zastavil a potom šel rychle dál a přitom si ze všech sil lámal hlavu, aby si vzpomněl, jak se dívka jmenuje. Přiblížil se k ní natolik, že spolu mohli snadno mluvit.

»Slečno Elizabeth!« zvolal, ale ne příliš hlasitě, aby mu nezmizela stejně náhle, jako se předtím objevila. Ihned se otočila. Oči a rty ho vítaly úsměvem, který nic nepředstíral. Nedala najevo sebemenší překvapení.

»Jste první ze všech, kdo vyslovil správně mé jméno«, zvolala, když přistoupil až k ní. »Všichni mi říkají Elizabeth místo Elspeth. To je pitomé. Nedají si ani tu práci, aby mi říkali správným jménem«.

»Je to«, souhlasil, »dost pitomé«. Neopravil ji však. Třeba opravdu řekl Elspeth – ta dvě jména jsou velice podobná. Její dokonale přirozený hlas mu zněl vděčně a chlácholivě. Prohlédl si ji celou s neskrývaným obdivem a ona si toho všimla a rovněž neskrývala, že se jí to líbí. Byla velice neupravená, na štíhlých, živých nohou měla roztrhané punčochy a krátkou sukénku postříkanou blátem. Světle hnědé lesklé a husté vlasy jí volně spadaly na šíji a ramena. Místo obvyklého pásku si kolem pasu uvázala barevný šátek. Klobouk neměla. Nevěděl, co dělala, aby se přivedla do takového stavu, zatímco její rodiče pořádali »vybranou« oslavu, ale nebylo těžké to uhodnout. Buď lezla po stromech, anebo jezdila na koni bez sedla a stranou, což bylo ze všeho nejpravděpodobnější. Ale její neupravenost jí velice slušela a výraz, s nímž ho uvítala, ho potěšil. Pamatovala si ho, byla ráda. A on byl také rád a v srdci se mu probudil šťastný a zároveň bezstarostný pocit. »Jako divoké zvíře«, řekl, »vycházíš ze soumraku…«

»Abych si hrála s také takovým«, odpověděla náhle a podívala se po něm tak vyzývavým pohledem, že se mu prudce rozbušila krev v žilách.

Opřel se na chvilku o sochu a přitom se ptal sám sebe, proč ho těší tato mladá Popelka z parvenuovské rodiny, když ho všechny londýnské krasavice ponechávají chladným. Celá jeho bytost jako by se pozvedala, zatímco ji pozoroval, štíhlou a plnou, s půvabem zářícím zpod neupraveného moderního úboru – téměř jako by na sobě neměla nic. Napadl ho panter stojící na zadních nohou. Její postoj byl tak zneklidňující – jedna paže spočívala na mramorové římse, noha ohnutá přes druhou, linie boků připomínající ohnuté ptačí křídlo. V mysli se mu honila divoká zvířata a ptáci, cosi nezkroceného a přírodního. Ještě vteřinu a mohla by se skokem ztratit – nebo se mu vrhnout do náruče.

Tuto duševní představu v něm probudil sladký pocit, který prožíval. »Ryzí a přirozená«, zašeptal v jeho srdci právě díky němu hlas v jeho srdci, »to je stejně jisté, jako že tamti jsou přesným opakem!« A toto vzrušení neomylně zasáhlo samé kořeny onoho neklidu, jaký vždy zakoušel v životním stavu, k němuž byl povolán. Dodávala přirozenému čistotu a ryzost. Tato dívka a on sám byli nějak spřízněni. Propuklo v něm to primitivní.

Tyto myšlenky mu prolétly myslí během dvou minut, zatímco s ní stál u té vulgární sochy. Ale zpočátku žádnou z nich nevyslovil. Promluvil formálně, přestože neměl daleko k hlasitému smíchu odpovídajícímu jeho štěstí.

»Tak oni tě nepozvali na oslavu? Nebo o ni nestojíš? Jak to je?«

»Tak i tak«, odpověděla, a přitom mu beze strachu pohlédla do očí. »Ale já tu čekám už deset minut. Proč ti to trvalo tak dlouho?«

Takovouto otevřenou upřímnost zdaleka nečekal, ale přesto v jistém smyslu nebyl zdaleka překvapen. Její pohled byl velmi pronikavý, velmi nevinný a velmi upřímný. Vnímal ji čistou a příjemnou jako nějakého mladého fauna, který si rovnou řekne, že chce hladit a laskat. Řekl jí pravdu: »Nemohl jsem se odtud dostat dřív. Musel jsem to hrát a…« V tom ho netrpělivě přerušila:

»Oni tě nechtějí«, vykřikla pohrdavým tónem, »ale já ano.«

A než si stačil vybrat jednu z několika odpovědí, jež ho v mžiku napadly, šťouchla ho nohou, kterou zvedla jen natolik, aby si všiml, že má rozvázanou tkaničku střevíce. Sklonila k ní hlavu a vykasala si o kousíček sukni, poněvadž se k ní okamžitě sehnul.

»A stejně«, pokračovala, když se potýkal s tkaničkou a dotýkal se jí přitom dlaní kotníku, »se oženíš s jednou z nich. Četla jsem to v novinách. Budeš mít mizerný život. To je blbé.«

Krev se mu vhrnula do hlavy, ale nevěděl, jestli to bylo tím, že se sehnul, anebo něčím jiným.

»Přišel jsem proto… přijal jsem pozvání jenom proto«, vysvětloval rychle, »že jsem chtěl znovu vidět tebe«.

»Samozřejmě. Přiměla jsem matku, aby tě pozvala«.

Udělal, co mu velel instinkt. Ačkoli před ní klečel, sklonil ještě trochu hlavu a náhle políbil její měkkou šedou punčošku – a potom vstal a pohlédl jí do očí. Smála se štěstím a vůbec na ní nebyla znát sebemenší stopa rozpaků ani uražené cudnosti. Vypadala prostě velmi spokojeně.

»Zavázal jsem uzel, který se tak rychle nerozváže…« začal větu, ale pak se prudce zarazil. Protože když to říkal a upřeně hleděl do jejího rozesmátého obličeje, ve dvou velkých světle hnědých očích se objevil nový výraz. Něco z jeho srdce se mu vrhlo vstříc. Snad to byl ten hravý polibek, snad to byl způsob, jakým jej přijala, ale v každém případě se v této nové emoci skrývala síla, jež ho zbavila jistoty, kým je a na koho se dívá. Zapomněl, kde je, kdy žije, kdo je on sám a kým je ona… Trávník mu zmizel zpod nohou a s ním i anglický západ slunce. Zapomněl na hostitele a hostitelku, ostatní hosty a dokonce i jak se jmenuje jeho otec a on sám. Byl unesen velkou vzedmutou vlnou a tu dívku měl neustále vedle sebe. Opustil pobřeží rýsující se v dálce, na něž už stejně napůl zapomněl, linii označující jeho výchovu, vzdělání, mravy, společenský postoj – vše, k čemu ho jeho otec jakožto potomka staré zavedené anglické rodiny s maximální péčí vychoval. Tato dívka vytrhla kotvu ze dna. Ta však byla už předtím trochu uvolněna, snad jeho vlastním nevědomým a neklidným úsilím…

Kam ho unášela? Na jakém ostrově mají přistát…?

»Jsem mladší než ty – mnohem mladší«, přerušila příval nálady, která se ho prudce zmocňovala. »Ale na tom ani trochu nezáleží, že? Ve skutečnosti jsme přibližně stejně staří«.

Když uslyšel její šťastný hlas, mimořádný prožitek pominul – anebo se spíš stal normálním. Ale že trval určitou dobu, prokazovala skutečnost, že odešli od té sochy na trávníku, dům za nimi už nebylo vidět a teď místo toho kráčeli vedle sebe uprostřed skupin mohutných rododendronů. Přivedly je k železné brance parku. Opřeli se o horní tyč a on pocítil, jak se ho dotýká ramenem – zarývá se do jeho – a společně hledí na borový háj.

»Připadám si nesmyslně mladý«, řekl bez stopy afektovanosti, »a přesto jsem tě hledal tisíc let a snad ještě déle.«

Odlesk zapadlého slunce jí zalil obličej; odtud se jí svezl na uvolněné vlasy a neupravenou blůzu, až zčervenaly sytě jantarovým odstínem. Vypadala nejen jemně a pěkně, ale přímo mimořádně krásně. V hlubokých očích se jí znovu objevil ten podivný výraz, mladá hruď se jí lehce vzedmula a z celého jejího vzezření čišela radost a vzrušení. A on při pohledu na ni pochopil, že vše, co právě prožívá, je způsobeno její bezprostřední přítomností, ovzduším, které z ní vane, její vůní i jejím tělesným teplem a živostí. To vše emanovalo přímo z její bytosti.

»Samozřejmě«, řekla a zasmála se, až ucítil na obličeji její dech. Sklonil se, aby hleděl přímo do jejích očí, jež dosud upřeně hleděly na pole za plotem parku. Byly čisté a světélkovaly jako dvě tůně a ve středu každého z nich spatřil ostře jako na fotografii odraz borového háje, který byl snad sto yardů od nich. A viděl jej do všech podrobností, prázdný a nepohnutý v mihotavém světle červnového soumraku.

Potom cosi upoutalo jeho pozornost. Prohlédl si obraz pozorněji. Trochu se přiblížil. Málem se dotýkal obličejem jejího a na okamžik zapomněl, čí jsou oči, které mu slouží za zrcadlo. Neboť při tomto vědomém pohledu se mu zdálo, že se tam něco hýbe, pobíhá sem a tam, jako by mezi stromy byly nějaké postavy… Potom celý obraz zničehonic zmizel. Sklopila víčka. Uslyšel ji, jak mluví – na obličeji znovu ucítil teplý dech:

»V srdci toho lesa žiju já«.

Srdce mu znovu poskočilo – tentokrát prudčeji než poprvé, neboť ta věta ho zasáhla jako kouzlo. Ze slov čišel popěvek a rytmus, zázrak a krása, jež je měnila v poezii. Důraz kladla na zájmeno a podstatná jména. Znělo to jako konec nějaké kouzelné severské básně zapsané runami.

»V srdci toho lesa – žiju já…«

A v tom mu blesklo hlavou: ten oživený les plný pohybu a živých bytostí byl její myšlenkou. Právě tak si jej představovala, tak jej viděla. Její povaha se prudce vrátila k životu, který chápala, životu, jenž ji potřeboval a žádal si jí. Umělé hodnoty vypočítané jen na předstírání, jež ji obklopovaly, odmítala, stejně jako o ni nestáli hosté na vybrané rodinné oslavě pořádané její ctižádostivou rodinou, ochotnou podílet se na takovéto společenské maškarádě.

Poznal tedy její tajemství, protože mu je prozradila. A bylo to zároveň i jeho tajemství. Byli si navzájem příbuzní stejným způsobem, jako si jsou příbuzná zvířata a ptáci. Patřili společně do nějakého svobodného a otevřeného života, který byl přirozený, divoký a nezkrocený. Tento nespoutaný život teď kolem nich proudil, zdvíhal se a pulsoval se slastným tepem v jejích i v jeho žilách, ale presto byl nevinný jako sluneční svit – protože byl tak svobodně rozpoznán.

»Elspeth!« vykřikl, »vezmi mě s sebou! Půjdeme ihned. No tak – pospěš si – než zase zapomeneme, jak být šťastní nebo si naopak vzpomeneme jak být moudří…!«

Zarazil se v půlce věty, poněvadž ho ovanula jakási vůně, zrozená snad z letního soumraku, ale příjemná pronikavým kouzlem, jež způsobilo, že jeho smysly se zachvěly vzpomínkou na nějakou radost. Nevydala ji žádná květina ani žádný voňavý zahradní keř. Byla to vůně mladého, všemi hrstmi rozhazujícího života, sladká v ryzosti, kterou ještě neposkvrnilo roční období. Dívka se přitiskla blíže. Uchopila uvolněné vlasy mezi prsty a přejela mu jimi po tvářích a po očích, štíhlým horkým tělem se k němu přitiskla a se smíchem se opřela.

»Po tmě«, zašeptala mu do ucha, »až měsíc postaví dám na sochu!«

A on pochopil. Její svět leží mimo pole sprostých zírajících pohledů. Obrátil se. Zaslechl šustění sukní – ještě zahlédl rychle se míhající lehké šedé punčošky, a vzápětí zmizely za hustými skupinami rododendronů. A byla pryč.

Dlouho stál na místě a opíral se o železnou branku… K tomu, co snad bylo přítomností, ho přivolal až gong vyzývající hosty, aby se převlékli k večeři. U dveří zimní zahrady potkal při návratu svého význačného bratrance, který pomáhal dívce, již si měl sám vzít, aby si užila »posledních chvil svobody«. Podíval se na něho. Náhle si uvědomil, že bratranec je vtělením zlomyslnosti. Nikde slunce, vítr ani květiny – zbyla jen zkaženost, chtíč místo smíchu, vzrušení místo štěstí. Bylo to vypočítané, ne spontánní. Vložila se do toho jeho mysl. A bylo to bez radosti. Nebyl přirozený.

»V celém tom hejnu není jediná dívka, která by stála za pohled«, ulevil si nahlas s povznesenou nudou bratranec a zároveň se tím hloupě omlouval za své nevázané chování. »Ráno odjíždím«. Pokrčil aristokratickými rameny. »Tihle milionáři! Střílení jim ještě jakž takž jde, ale ty jejich sešlosti o víkendech – ach!« A pak dokončil gestem, co chtěl říci zvláště o tom dnešním. Pohlédl ostře a ošklivé po svém společníkovi. »Tváříš se, jako bys něco našel!« dodal s chápavým úsměškem. »Nebo jsi snad spatřil ducha, za kterého zaplatili zároveň s tímto domem?« A potom vyprskl smíchy a nechal spadnout monokl. »Lady Hermione požádá o vysvětlení, že?«

»Idiote!« odpověděl mu Heber a vyběhl nahoru, aby se převlékl k večeři.

Ale to slovo nebylo správné, uvědomil si, když za sebou zavíral dveře. Chtěl říci blázen, ale zároveň i ještě něco víc. Viděl totiž toho elegantního moderního záletníka v podobě jakéhosi zvířete.

 

II.

Šel si lehnout téměř o půlnoci poté, co musel přežít večer naplněný zábavou, která pro něho byla nesnesitelná. Uvolněný morální postoj, všeobecná hrubost, pohrdání všemi kromě sebe sama, ošklivé legrace, hrubozrnná zábava nevkusných mozků, která se považovala za veselost, a ze všeho nejvíc nestydatost žen, jež se pod pláštíkem jemného vychování opičily po emancipaci, v něm probouzely nudu hraničící se zoufalstvím.

Teď už vše chápal s nebývalou jasností. Jak svého bratrance, tak tyhle lidi. Viděl, že berou život s drzou vyzývavostí, již považují za svobodu, a přitom popírají sám život. Cítil se vysát upíry a ponížen, spontánnost ho opustila. Skutečnost, že se otevřeně hovořilo o tom, kde má kdo ložnici, jako by utvrzovala platnost neřesti, z níž se mu udělalo špatně. Unikl – nepozorován.

Zamkl, došel k otevřenému oknu, vyhlédl do noci a v tom sebou trhl. Trávník a park byly jakoby postříbřené a stín domu ležel temně přes bohatě upravenou zahradu a měsíc, jak si všiml, byl tak vysoko, že opravdu postavil dům na sochu. Komíny dosahovaly přesně k piedestalu.

»To je divné!« zvolal. »Divné, že jsem přišel právě v tuto chvíli…!« Potom se usmál při pomyšlení, jak špatně by bylo vykládáno jeho navrhované dobrodružství, jak by byla zničena jeho přirozená nevinnost i duch, kdyby byl spatřen. »A v takovéto noci by mě určitě někdo zahlédl. Po zahradě se ještě potloukají různé dvojice«. A letmo pohlédl na keře a skryté cestičky, jež vypadaly, jako by se vznášely v teplém červnovém vzduchu coby nějaké ostrovy.

Chvíli zůstal stát v rámci prudkého elektrického osvětlení, a potom se obrátil zpět do pokoje, ale v tom okamžiku se z trávníku pod oknem rozlehl tichý zvuk připomínající ptačí volání. Znělo to tiše a flétnově, jako by někdo zahrál dvě noty na rákos – takové písknutí. Byl spatřen a čekala na něho. Než si stačil sám uvědomit, odpověděl jí podivně podobným způsobem a poté zhasl světlo.

Za tři minuty, už převlečen do prostšího úboru a s čepicí naraženou hluboko do čela. došel přes zimní zahradu a místnost s kulečníkem na trávník vzadu za domem. Na okamžik se zastavil, aby se mohl kolem sebe rozhlédnout. Nebyl tam nikdo, ačkoli světla dosud zářila naplno. »Jsem idiot«, uchichtl se sám pro sebe. »Podléhám instinktu!« A rozběhl se.

Voňavý noční vzduch ho zaléval od hlavy k patě; měl v sobě sílu i očistnou moc. Trávník byl zvlhlý, leskl se rosou. Málem cítil vůni hvězd. Opustil pach vína, doutníků a umělých voňavek, ovzduší vydechované civilizací, těžkými úvahami a příliš oblečenými a nemoudře podněcovanými těly – to vše bylo zapomenuto. Klid a mír volné oblohy sestoupil dolu na zem. Zahrada ležela v černobílém, po okraj překypovala krásou, osvětlena starožitným stříbrem měsíce a poseta starým zlatém hvězd. A noční vítr šuměl v hustých rododendronech, jimiž vanul.

Ve chvíli stanul u sochy, kterou teď zahaloval stín domu, a z rozmazaného mihotání tmy se mlčky vynořila dívka. Kolem krku se mu vrhly ruce, na obličej se mu snesl příliv hebkých vlasů vydechujících opojnou vůni země, listí a trávy a v témže okamžiku se už ze všech sil společné rozběhli směrem k borovému háji. Dusot jejich nohou po navlhlé trávě nebylo slyšet. Běželi tak rychle, že za sebou zvedali vítr, který mu vehnal do očí její vlasy.

A ten náhlý kontrast vyvolal otřes, který mu snad zastřel mysl, takže přestal vnímat řád ve věcech, jež si pamatoval. Neboť to už nadále nebylo jen toto konkrétní dobrodružství, ale spíš to vnímal jako návrat k nějakému zvyku a přirozené radosti.

Nebylo to nic nového. Uvědomil si rytmus štěstí, možná trochu kostrbatý, ale rozhodně povědomý Hnali se po cestičkách vysypaných štěrkem, jež protínaly skvěle ošetřovaný trávník, s výsměchem přeskakovali květinové záhony, tak pracně udržované, přehoupli se přes ozdobné železné ploty a pohrdli brankou parku. Potom mu delší tráva ve vlhkých sprškách setřásala na kolena rosu. Sehnul se, jako by se pošetile pokoušel cosi zvednout, a v tom si uvědomil, že má bosé nohy. Ona měla šat vysoko vykasaný a uvolněný, poněvadž byla také jako on sám bosá. Spatřil její útlé kotníky, mokré a třpytící se v měsíční záři, a vrhl se na zem, nadšeně je políbil a přitom se obličejem zabořil do orosené, provoněné trávy. Její zvonivý smích se smísil s jeho vlastním, poněvadž padla na zem v téže chvíli jako on, vlasy se jí rozprostřely ve stříbřitém mraku a oči jí plály tímto závěsem, upřeně zahleděny do jeho, a potom si zničehonic navlhčila dlaně bohatou rosou a přejela mu jimi obličej s jemností, jež připomínala závan nějakého provoněného jižního vánku.

»Teď jsi pomazán Nocí«, vykřikla. »Nikdo tě nepozná. Jsi pro svět zapomenut. Polib mě!«

»Budeme si navěky věků hrát«, vykřikl, »věčnou hru, která už byla stará, když svět byl ještě mladý«. Uchopil ji do náruče a políbil ji na oči a na rty. V srdci měl jakési přirozené požehnání písně a zněl mu v něm taneční smích, živelné požehnání, jež je společně uchvátilo jako se vítr a sluneční světlo chápou větví stromů. Vyskočila ze země, aby se setkala s jeho rozevřenými pažemi a v mžiku se mu pověsila na ramena. Rozběhl se s ní, potom ji odhodil a obratně ji zachytil v pádu. Tančila před ním, vyhýbala se tomu, aby ji znovu chytil a vztahovala k němu jednu zářivou paži, aby ji přesto mohl následovat. Ruku v ruce se spolu proháněli čistým letním svitem měsíce. Ale přesto cítil na šíji a na ramenou cosi hladkého a hebkého, co připomínalo kožešinu, a v té chvíli spatřil, že dívka na sobě má hnědavou kožešinu, jež jí lne těsně k tělu, a sám ji má na sobě také a že její kožešina podobně jako jeho vlastní je opravdu rozkošné hnědá, hrající do tmavého odstínu jakoby za soumraku.

Poté si ji přitáhl a pohlédl jí upřené do očí. Chvíli ten po hled zblízka snesla, ale ne déle než vteřinu, poněvadž se mu se záchvatem jiskřivého smíchu znovu vrhla do náruče, a než ji stačil setřást, popadla dva růžky, jež se skrývaly v hustých kučeravých vlasech za ušima a hned za nimi a pohladila je.

A díky tomu úmyslnému pohlazení zdivočel a ztratil zábrany. Ten dotek jím projel hluboko do matky země. Vyskočil a rozběhl se a zpíval a vydával přitom zvuk připomínající hlasitý smích. Víno věčného mládí mu naplnilo všechny žíly radostí a starý, starý svět znovu omládl a všechny podněty přirozeného štěstí byly ještě znásobeny vzedmutou, napěněnou vlnou života samotné Země.

Od hlavy k patě se chvěl jarní rozkoší, překypoval tvořivou silou. Samozřejmě že mohl létat nad keři a divoce křepčit ve volném prostoru! Samozřejmě že k němu vítr a měsíční svit lnuly těsně jako kůže! Samozřejmé že měl mládí a krásu za druhy svých her a mohl s nimi tančit, smát se, zpívat a líbat se po libosti! Protože on sám i dívka byli opět přirození. Byli svobodní jako za oněch dávno zapomenutých dnů, kdy »Pan tančil v růžích v měsíci červnu…«!

S dívkou, která se mu kymácela sem a tam přes rameno, potřásal rohy hned šibalstvím a hned zase touhou, její vlasy mu poletovaly před očima a potom sebou zase trhla, až odletěly stranou, tanečními kroky spěchal, aby se připojil k ostatním společníkům v borovém háji ozářeném měsíční září za…

 

III.

Anglické borovice se v měsíčním světle rýsovaly snad poněkud špičatě, až by si někdo mohl pomyslit, že připomínají spíš cypřiše. Mezi kořeny jim zurčel potok, rostl tam mech a kapradí a bylo vidět i hrubé šedé balvany porostlé lišejníkem. Ale zato nikde nebyla ani stopa po šeru, poněvadž stříbro měsíce se volně lilo větvemi jako slabý odlesk slunečního světla, jímž ostatně také bylo, a vzduch jim spěchal vstříc s opojnou vůní, jež byla mnohem moudřejší než víno.

Dívku, spočívající na jeho ramenou, v mžiku smetl vítr a uchopilo ji tucet paží. které ji přenesly přímo do středu veselého, bezstarostného davu. Výskot, jásot, rej! Byla pryč, ale místo ní se objevila jiná, ještě hezčí se stejně jemnou kůží a koleny, která se k němu tiskla stejně pevně. V očích měla tekutý jantar, mezi malými ňadry měla zavěšené hrozny, ovíjela ho pažemi hladšími nad mramor a stejně chladnými. Měla křišťálový smích.

Ale on ji odmrštil, až padla po zádech rovnou doprostřed skupiny mohutnějších postav, které dorážely na zkroucený kořen a bouřily radostí, až jejich hlasy burácely refrénem písně jako vítr. Uchopily ji, zlíbaly a pak ji vyhodily do vzduchu. Byly konec konců šťastnější svým radostným zpěvem. Třímaly kamenné poháry, jež se jim červeně leskly a přetékaly v mohutných dlaních.

»Hory zůstaly za námi« vykřikl někdo, kdo právě tančil kolem. »Konečné jsme dospěli do svého údolí potěšení. Hrozny, ňadra a kypré rudé rty! Hoho! Nastal čas je lisovat, aby tekla šťáva života!« Postava zamávala ve vzduchu svazkem kapradí a zmizela v oblaku písně a smíchu.

»To je naše. Užívej si toho!« odpověděl hluboký, zvonivý hlas. »Údolí jsou naše. Už dost šplhání!« A ze všech stran mu odpověděl vichr výkřiků: »Život! Život! Život! Hojný, překypující – užívejte jej, užívejte jej!«

Vyřítila se skupina nymf, unikly lesu roztoužených rukou a rtu, ale přitom neskrývaly svou vlastní touhu. Pronásledoval je sem a tam uprostřed vlnících se větví a dívka, jež ho tam přivedla, ho neustále následovala, honila se kolem něho a zase unikala. Uchopil tři lesklá jemná hnědá těla, potom pod ně upadl, dusil se a bublal veselým smíchem – pak se vyprostil, zatímco se ho znovu snažili zmocnit, osvobodil se a jedním skokem se vrhl po štíhlejší a milejší siluetě, která se vyhoupla vzhůru – v poslední chvíli na spodní větev, odkud se k němu sklonila se sítí rozpuštěných vlasů a rozzářenýma očima. Kousek mimo jeho dosah se smála a škádlila ho – ta, jež ho náhlá do hry, ta, již odjakživa hledal a která odjakživa hledala jeho…

Rej se změnil v divokou oslavu přírodních dětí, které křepčily a s nenucenou radostí si hrály pod měsícem. Poněvadž svět byl mladý a ony, jeho šťastné ratolesti, žhnuly životem, který do nich tak bohatě vléval. Všichni se promíchali a smějící se hlasy se pozvedly v pěně písně, která se roztříštila o hvězdy. Obtížné hory byly zdolány a zapomenuty. Dobře! Tak tedy užívejme údolí plného plodů a zalitého světlem a buďme šťastni! A oni byli opravdu šťastni, až po okraj naplněni spontánní energií, přirození jako ptáci a zvířata, jež se řídila rytmem velkého, hlubokého rytmu prostšího věku – přirození jako vítr a nevinní jako sluneční světlo.

Ale navzdory všemu nezkrotnému běsnění pod povrchem pulsovala síla krásy. I když se nejdivočejší oddání blížilo žáru orgie a bezstarostnost působila dojmem přehnanosti – i tehdy se ve všem skrýval onen podivuhodný dotek příjemnosti, který činí vše přirozené posvátným. Byla tam sourodost, účel, naplnění skvělého zákona a – zbožňování. Jeho podoba byla naštěstí stejně zvláštní jako divoká, ale v této zvláštnosti dřímala nevinnost a čistota a v samém běsnění šlehal duch, který je božský.

Neboť se konečně octl vedle ní. Rozkošné hnědé tělo jí žhnulo vzrušením ze znemožněného útěku, oči se jí třpytily jako jasné hvězdy a v žilách jí pulsoval rozbouřený život – byla bezmocná a vzdávala se síle, která ji tiskla k zemi mezi kořeny. Pohled jeho očí ovládl její. Vzhlédla mu do očí, poslušná, šťastná, zjihlá láskou a vzdávající se s týmž rozkošným odevzdáním, jež ji předtím na chvilku vrhlo do náruče jiného. »Nakonec jsi mě chytil«, zašeptala. »Jen jsem si chvilku hrála.«

»Držím tě navždy«, odpověděl a napůl se divil hrubé síle, jaká mu čišela z hlasu.

Právě tehdy se jí do obličejíčku, do poslušných očí i do pootevřených rtů vloudilo zbožňující ztišení. Přestala s úmyslným vzdorem.

»Poslouchej«, zašeptala. »Slyším nějaký krok na stéblech za námi. Irisy a lilie se otvírají, země je připravena a čeká; my musíme být také připraveni! Přichází!«

Pustil ji a vyskočil; spolu s ním vstali i všichni ostatní. Stáli tam se skloněnou hlavou. Na okamžik zavládl těžko postižitelný zmatek, ale byl vyvolán zbožnou hrůzou, jež předchází sestoupení božstva. Neboť vanul vítr větvemi a vydával přitom zvuk, který je nejstarší, a tudíž i nejmladší na světě. Nad ním se ozvalo pronikavé, slabé pípání rákosu…

Bylo slyšet pouze prvotní, pravdivé zvuky – vítr a vodu: pleskání padajících kapek, šumění větví ve větru. Ale oni slyšeli to pípání. V tichu hvězd, jež se klonily k zemi, aby slyšely, ustalo běsnění, orgie skončila a dozněla. Postavy očekávaly a poté ve všeobecném souladu poklekaly. Naslouchaly se – Zemí.

Sidney Stanley: Pan

»Přichází… Přichází…« dýchalo údolí, jež se prostíralo kolem nich.

Nezničeným a neposkvrněným světem k nim zdálky mířily jakési kroky. Odpovídaly hlasům větru a vody, a jak se blížily, oživily sladce celé údolí. Přes řeky a lesy kráčel jemně a něžně, ale zároveň rychle a se silou, jíž nechyběla majestátnost.

»Přichází… Přichází…« ozývalo se zároveň s větrem a vodou z davu shromážděných se skloněnými hlavami.

Krok se blížil a šlapal po světě ztichlém zbožňováním. Došel až k háji. Vstoupil do něho. Rozlil se jím pocit nesnesitelné slasti překypujícího života, unesení. Tisíc obličejů se zvedlo jako mrak. Slyšeli blízké pípání… A tak přišel On.

Ale přišel s požehnáním. V jeho ohromující přítomnosti vládla radost, radost z hojného, přirozeného života, čirého jako sluneční světlo a vítr. Procházel mezi nimi. Nastal velký pohyb – jako když se chvěje les, jako když se zvonek zbavuje břemena rosy, jež nesl z lásky příliš dlouho. Procházel mezi nimi a dotýkal se všech hlav. Velká dlaň něžně pohladila každý obličej a prodlela okamžik na každém srdci. Vládla tam roztomilost, mír a krása, ale především – život. Schválil každou přirozenou radost, již v sobě měli, a požehnal svou tvořivou mocí každé vášni… Avšak každý ho viděl jinak: někdo jako manželku nebo dívku, po níž ohnivě toužil, další jako mladého nebo oddaného manžela, někteří jako postavu zahalenou hvězdami nebo skrytou v hávu světélkující mlhy, jež je stěží dosažitelná, a byli i takoví – těch bylo nejméně, nejvýš dva nebo tři – kteří v něm viděli záhadný div, který láká srdce od dobře známé slasti na poušť nevyzpytatelných kouzel bez masa a krve.

Zvlášť k těm dvěma se přiblížil natolik, že cítili na očích jeho dech kopců a polí. Pohladil mramorová ňadra, sáhl na skryté růžky, a jak se skláněli, jejich rty se na okamžik vzájemně dotkly, uchopil její paže a ovinul si je kolem sehnuté hnědé šíje, aby ho mohla držet ještě těsněji…

Znovu se nezničeným světem rozlehl krok… a On byl pryč – vrátil se zpět do větru a vody, z nichž vyšel. Tisíc obličejů se zvedlo, všichni vstali a dosud mlčeli ve své zbožnosti. Jejich klid byl klidem svítání. Nad lesy a poli se vznášelo pípání a pomalu se rozplývalo v tichu. Všichni se po sobě podívali… A potom znovu propukl smích a divoká hra.

»Půjdeme se podívat«, zvolala, »na jiný svět, v němž život visí lidem na očích jako vězení!«

A v mžiku přeběhli zvlhlou trávu, trávník a květinové záhony a octli se u zdí mohutného sídla. Nahlédl dovnitř oknem a zvedl i ji, aby se také podívala. Poznal svět, do něhož na první pohled patřil, chápal, vydral se mu tichý povzdech a nepatrné zachvění projelo dívčiným tělem a přeskočilo do něho. Odvrátila oči. »Vidíš«, zašeptala mu do ucha, »je to ošklivé, není to přirozené. Cítí se provinilí a zahanbení. Neznají nevinnost!« Viděla muže; on spatřil především ženy.

Předváděly se bez půvabu s jakousi troufalostí, jež měla prosadit nezávislost, a kouřily cigarety s vyzývavostí, již se snažily skrýt, ale zároveň ji dávaly nepokrytě najevo. Viděl známý svět v jeho nahotě. Záda měly odhalená navzdory všem rafinovaným šatům, jež měly na sobě, předváděly nečistě svá ňadra a v očích jim žhnula světýlka, která nikdy nepoznala nezakryté slunce. Poněvadž doufaly, že jsou svůdné a žádoucí, předstíraly v té věci provinilou nevědomost. Všechny něco předstíraly. Místo větru a rosy ve vlasech spatřil květiny, jež byly uměle vypěstovány, aby se opičily po přírodní kráse, kadeře bez lesku vypůjčené z brlohů velkoměstských fabrik. Sledoval, jak cvičí s muži, slyšel temné věty, zachycoval napůl naznačená gesta, jejichž smysl měl jen prozradit náznak viny, aby se zvýšila rozkoš. Ty ženy byly vypočítavé, ale nebyly nikde šťastné, ti muži byli zkušení, ale nikde nepoznali radost. Předstíraná nevinnost byla zahalena závojem čehosi, co tajně šeptalo a zůstávalo skryto a zahanbeno, ale přesto se projevovala drzým výrazem, který jim do úsměvů místo slunečního světla vkládal výsměch. Neřest se předváděla jako maškara slasti, krása byla degradována ve vypočítané triky. Nebyli přirození. Neznali radost.

»Ti pokročilí, civilizovaní!« smála se mu do ucha a rázně ho zatahala za růžky. »My jsme zaostalí!«

»Nečistí«, zamumlal, poněvadž si vybavil heslo, jímž se řídil svět, na který hleděl.

Ti byli civilizovaní! Byli uhlazení a vzdělaní – pokročilí. Generace promyšleného plození, kde si partner pečlivě vybíral partnera, pokryl kastovním leskem ruce a obličeje, na nichž se třpytily směšné, nevkusné klenoty – prsteny, náramky, náhrdelníky visící nesmyslné ve všech možných úhlech.

»Ale jsou vyparáděni pro zábavu«, zvolal spíš sám pro sebe než pro dívku v kůži, která se mu tiskla k rameni nahou paží.

»Svlečení!« odpověděla a hravě mu přejela hnědou rukou přes oči. »Jenže oni zapomněli i to!« A z jejího těla do něho přejelo další zachvění. Obrátil se a zabořil obličej do hebké kožešiny, jež se dotýkala jeho obličeje. Políbil její tělo. Uchopila ho za růžky a se šťastným smíchem ho k sobě přitiskla.

»Podívej«, zašeptala a znovu zvedla hlavu, »vycházejí ven«. A opravdu uviděl dva z nich. muže a mladou dívku, kteří se poté, co si vyměnili kradmé spiklenecké pohledy, vytratili z místnosti a dostali se až ke dveřím zimní zahrady, jež vedly ven. Byla to jeho předurčená manželka – a jeho význačný bratranec.

»Ach, Pane!« vykřikla škádlivě. Dívka se vytrhla mladíkovi z náruče a ukázala před sebe. »Půjdeme za nimi. Vdechneme jim do žil přirozený život!«

»Nebo panickou hrůzu«, odpověděl jí, uchopil žlutou panteří kůži a šel rychle za ní kolem domu. Držel se ve stínu, přestože ona vyběhla na plné měsíční světlo. »Ale vždyť nás nemohou vidět«. zvolala a na okamžik se ohlédla přes rameno. »Snad by mohli naši přítomnost vycítit«. A jak se tanečními kroky hnala přes trávník, zdálo se. že z mladé břízky, již vítr ohnul k zemi, sklouzl měsíční paprsek a pak se vznesl zpět k obloze.

Drželi se těsně před dvojicí a vedli ji způsobem, jaký je instinktivně znám živelné krvi, ale nedá se nijak přenést – vedli je směrem k hájku čekajících borovic. Noční vítr šuměl tlumeně ve větvích, někde se probudil pták a nečekaně zazpíval. Tyto zvuky byly zřetelně slyšitelné. Ale čtyři špičatá ouška zaslechla za větrem a ptačím zpěvem jinou, divočejší melodii – výkřiky a zvonivý smích, skoky a šťastný zpěv jejich příbuzných v lese.

A rej se potom zarazil, aby sledoval, jak se přibližují ti »civilizovaní«. Po chvíli došli ke stromům, zastavili se, rozhlédli se kolem, chvíli váhali – a potom uspěchaně, jako by se styděli a báli, že budou přistiženi, vstoupili do hájemství stínu.

»Pojďme sem«, řekl muž bez hudby v hlase. »Borové jehličí na zemi je suché a nikdo nás nemůže vidět«. Šel první a vedl ji: dívka si podkasala sukni a následovala ho přes pruh dlouhé vlhké trávy. »Tady na nás čeká kláda«, dodal, posadil se a s uspokojeným vzdechem si ji přitáhl do náruče. »Posaď se mi na kolena, bude ti tam tepleji«. Spiklenecky se ušklíbl, očividně se k sobě chovali důvěrně, poněvadž sice naoko váhala, ale ve skutečnosti vůbec nevzdorovala a strpěla tuto nepěknou hrubost. »Ale jsme tu zcela v bezpečí? Víš to jistě?« zeptala se mezi polibky.

»A co na tom, i kdybychom nebyli?« odpověděl jí otázkou a usadil si ji bezpečněji na kolenou. »Ale vlastně jsme tu ve větším bezpečí než v mém domě«. Dychtivě ji políbil. »Přisámbůh, Hermione, ty jsi ale božská«, vykřikl vášnivě, »božsky krásná, miluju tě celým tělem i duší«.

»Ano, drahoušku, já vím – totiž vím, že ano, ale…«

»Jaképak ale?« zeptal se netrpělivě.

»Ti hrozní detektivové…«

Zasmál se. Ale přesto mu to zřejmě bylo nemilé. »Moje žena je příšera za to, že mě dává takhle sledovat, viď?« vyhrkl.

»Jsou všude«, odpověděla a z hlasu jí čišelo náhle ochladnutí. Chvilku pozorovala okolní stromy a potom trpce dodala: »Nenávidím ji, prostě ji za to nenávidím«.

»Ale já tě miluju«, vykřikl a prudce ji k sobě strhl, »a jedině na tom teď záleží. Neplýtvejme časem řečmi o ostatních věcech«. Zachvěla se a skryla obličej do jeho kabátu, zatímco on ji zasypával polibky na šíji a na vlasy.

A vznešené borovice je přitom pozorovaly, stříbřitý měsíční svit padal na jejich obličeje a kolem nich se vznášela vůně čerstvě posečené trávy, z níž se mělo stát seno.

»Miluju tě z celé duše«, opakoval s důraznou přesvědčivostí. »Udělal bych cokoli, vzdal bych se všeho, snášel bych, co by bylo třeba, jen abych ti mohl připravit třeba jen jediný okamžik štěstí. Přísahám ti to – před Bohem!«

Mezi stromy se za nimi ozval slabý zvuk a dívka se zneklidněně napřímila. Byla by se postavila, ale držel ji pevně.

»Co s tebou k čertu dneska je?« zeptal se jiným tónem, z nějž byla zřetelně patrná jeho dotčenost. »Jsi nervózní, jako by nesledovali mne, ale tebe.«

Odpověděla až po chvíli a položila si přitom prst na rty. Mluvila pomalu a trochu ztlumeným hlasem:

»Sledovali!« opakovala jeho výraz. »Přesně tak jsem to cítila. Cítím se tak od chvíle, co jsme vkročili do toho lesa«.

»Nesmysl, Hermione. Vykouřila jsi moc cigaret«. Přitáhl si ji zpět do náruče a zvedl jí násilím hlavu, aby ji mohl lépe líbat.

»Určitě je to nesmysl«, řekla s úsměvem. »Stejně už je to pryč.«

Začal obdivovat, jaké má vlasy, šaty, střevíčky, pěkné kotníky, a ona se bránila způsobem, který prozrazoval, že v tom má praxi. »Ale ty nemiluješ mne«, pitvořila se, ale zároveň se doslova koupala v jeho chvále. Naslouchala jeho opakovaným ujištěním, že ji miluje celou »duší« a je ochoten přinést jakoukoli oběť.

»Připadám si s tebou v bezpečí«, říkala tlumeným hlasem, protože znala pravidla této hry stejně dobře jako on. Vzhlédla k němu provinile, zatímco on ji hltal s vášní, již snad považoval za radost.

»Než uplyne léto, vdáš se«, řekl, »a bude po všem vzrušení a touze. Chudinko Hermione!« Opřela se mu zády o paže, jimiž ji objímal, přitáhla si oběma rukama jeho hlavu a políbila ho na rty. »Budeš s ním víc, než budeš schopna snést, že? Ale stejně tolik, kolik sama chceš.«

»Budu mnohem volnější«, zašeptala. »Všechno bude snazší. A někoho si přece vzít musím…«

Znovu se polekala a nedokončila větu. Za nimi se opět cosi ozvalo. Muž nic neslyšel. Bezpochyby mu krev bušila příliš hlasitě ve spáncích.

»Co zas má být?« zeptal se ostře.

Hleděla do lesa, kde plochy temných stínů a pruhy zalité měsíčním svitem vytvářely ve vzduchu podivné nepravidelné tvary. Spodní větev blízko nich se zachvěla ve větru.

»Slyšel jsi to?« zeptala se bázlivě.

»Vítr«, odpověděl otráveně, poněvadž mu změna její nálady přerušila slast.

»Ale něco se tam pohnulo…«

»To byla jen větev. Jsme tu úplně sami v naprostém bezpečí, vždyť ti to říkám«. Z hlasu mu při těch slovech čišel drsný tón. »Nesmíš mít tak bujnou fantazii. Dovedu se o tebe postarat«.

Vyskočila. Měsíční svit zalil její postavu a odhalil mladé křivky jejího těla, jež byly ztlumeny drahými šaty. Vlasy jí při zápase trochu zplihly. Muž ji dychtivě hltal očima, udělal směrem k ní rychlé, netrpělivé gesto, ale pak se prudce zarazil. Spatřil, že se jí v očích zračí hrůza.

»Buď zticha! Co je to?« zašeptala zneklidněným tónem. Zdvihla prst. »Pojď se, prosím tě, vrátit. Tenhle les se mi nelíbí. Jsem vyděšená.«

»Hloupost«, odpověděl a snažil se ji uchopit v pase.

»V domě je to bezpečnější – v mém pokoji – nebo ve tvém…« vyhrkla a znovu se mu vysmekla. »Támhle to je – copak to neslyšíš? Jsou to nějaké kroky!« Obličej měla bledší než měsíc.

»Říkám ti přece, že je to vítr ve větvích«, zopakoval jí naštvaně své původní vysvětlení. »No tak, prosím tě. Zrovna nám začalo být spolu hezky. Není se čeho bát. Nemůžeš mi věřit?« Snažil se ji znovu silou posadit si ji na kolena. V obličeji měl nepříjemný výraz, který byl napůl žádostí a napůl úšklebkem.

Ale dívka se od něho odtáhla. Pořád se kolem sebe vyděšeně rozhlížela. Bedlivě naslouchala.

»Běhá mi z tebe mráz po zádech«, vykřikl rozzlobeně a znovu ji popadl v pase s vášnivou rozdychtěností, jež však už prozrazovala podrážděnost. Byl zklamán a stával se proto hrubým.

Dívka sebou prudce trhla, jako by chtěla vyrazit na útěk, a obrátila se, aby viděla všemi směry. Tiše vřískla.

»Byly to nějaké kroky. A blízko tady za námi. Slyšela jsem je. Někdo nás sleduje!« vykřikla v hrůze. Vrhla se k němu, ale vzápětí se stáhla zpět. Tentokrát se jí nepokusil dotknout.

»To bude tím měsícem!« zabručel. »Zkazila jsi mi – totiž nám svými hloupými nervy – příležitost.«

Ale ona ho zřejmé neslyšela. Stála a celá se třásla, jako by se do ní nečekaně dala zima.

»Támhle. Viděla jsem to znovu. Jsem si jista. Něco kolem mne proletělo vzduchem.«

A muž, který stále ještě myslel jen na vlastní zkaženou rozkoš, těžce vstal a v očích měl cosi, co mohlo být hněvem. »Tak dobře«, řekl nedůtklivě, »jestli chceš dělat bengál, tak radši půjdeme. V domě je to asi bezpečnější, jak říkáš. Víš, kde mám pokoj. Tak pojď!« Neriskoval ni to. Miloval ji přece »celou duší«.

Vyplížili se kradmo z lesa, dívka šla kousek před ním a neustále se polekaně ohlížela. Vyděšení, provinilí a zahanbení se s výrazem, jako by byli přistiženi, odkradli zpět k zahradě a k domu a potom zmizeli z dohledu.

A náhle se zvedl se zasvištěním vítr, prolétl lesem, jako by jej měl vyčistit a vymést z něho umělou vůni a stopy hanby a naopak tam vrátit píseň, smích a šťastné křepčení. Přehnal se s rykem parkem, zalomcoval okny v domě a potom utichl stejně rychle, jako přišel. Stromy zůstaly opět nehybně stát a střežily své tajemství v čistém, něžném měsíčním svitu, jež držel svět ve snu, dokud nepřišlo svítání a vlády nad zemí se s radostí opět neujalo sluneční světlo.

*


Translation © Zdeněk Hron
© Revue Horus, 1994
© okultura, MMxvii

Uložit