Skeptikova mystika

91

Ivan Štampach hodnotí publikaci Sama Harrise Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení, jež nabízí spiritualitu důsledně propojenou se standardní vědou včetně její radikální skepse k čemukoli náboženskému.

Sam Harris: Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení
(Dybbuk, Praha 2017)

Sam Harris: Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení

208 stran, Dybbuk, Praha 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7438-173-7

V prvních desetiletích mého života bylo populární rčení: Náboženství ano, církev ne. V těchto letech došlo k posunu a říká se: Spiritualita ano, náboženství ne. Tato nová verze by se mohla jevit jako protismyslná těm, kdo považují spiritualitu za součást náboženství. Koneckonců, kde jinde se mluví o duchovním životě, o mystické zkušenosti, o transcendenci, tedy překročení přirozených omezení, než v religiózních komunitách a jejich literatuře?

Někteří badatelé možnost nenáboženské spirituality odmítají a mají tak široké pojetí náboženství, že se jim do něj vejde všechno možné. Současná religionistika má však opačnou tendenci. Mladší generace odborníků omezují rozsah pojmu náboženství, respektive religio, jen na křesťanství, a popřípadě na dvě s ním příbuzné tradice, na judaismus a islám. Například indické tradice za náboženské ve stejném smyslu nepovažují. Ale i někteří teologové prosazovali, a někteří se k tomu dnes po půlstoletí vracejí, nenáboženskou interpretaci evangelia.

Náboženství si postupně zjednalo místo i v emancipačních hnutích nové doby. Zřejmě velká část aktivistů vychází ze sekulárního humanismu, kdežto náboženský člověk má tendenci hájit status quo. Náboženství je často spíš konzervativní obhajobou utlačovatelských systémů. Čím dál tím více se však ukazuje, že náboženská transcendence může zahrnovat i překonání společenských daností, zdánlivě předem určených struktur a mechanismů. Například někteří křesťané se učí vidět humanistickou podstatu své víry a zapojují se do úsilí o radikální reformu společnosti.

Nedávno vydaná publikace ukazuje, jak dalece si dokázali vyjít vstříc marxisté a křesťané v dialogu, ať již nabýval v krátkém období oficiální podobu, nebo se odehrával v myslích lidí a v pozdějších textech. Někteří marxisté byli ochotní mluvit o zkušenosti, která dává v historicky vhodných podmínkách vzniknout náboženstvím, která však může být žita i bez náboženství.

Nenáboženská spiritualita, to může být duchovní život člověka, který relativizuje nebo přímo odmítá náboženské organizace, jejich posvátné texty a od nich odvozené nauky, náboženské autority, princip slepé poslušnosti božskému Vševládci, jehož pokyny jsou ovšem vždy tlumočeny lidskými prostředníky. Může mít podobu hermetické imaginace a na ní založeném životním stylu. Může to být to, čemu americký terapeut Thomas Moore říká osobní náboženství a míní tím osobní syntézu na základě volného výběru podnětů z různých náboženských a spirituálních směrů a škol. Spiritualitě, která nepotřebuje náboženství, se věnuje ve stručném výtahu ze své disertační práce Kamila Němečková.

Nová publikace vydaná pražským nakladatelstvím Dybbuk zaměřeným na izolovaná a kontroverzní témata spojující tradiční filosofii s moderními úvahami nabízí spiritualitu důsledně propojenou se standardní vědou včetně její radikální skepse k čemukoli náboženskému. Nejde tedy o alternativní přístupy k vědě, jaké u nás reprezentuje například Zdeněk Neubauer se svými novými cestami myšlení nebo diskutovanou a obecně nepřijímanou spiritualizovanou psychologii (C. G. Jung, R. Assagioli, S. Grof).

Autor Sam Harris patří k ostrým, až trochu zahořklým kritikům náboženství. Je absolventem studia neurovědy na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a filosofie na Stanfordově univerzitě. V knize reprodukuje všemožné empirické důkazy o závislosti psychiky na mozku. Nemá však stejné mínění o všech náboženstvích. Kritičnost vůči nim má odstupňovanou a místy se pohybuje na hraně korektnosti. Křesťanství zná v jeho fundamentalistické podobě hlasitě zastávané v USA a není ochoten připustit si jeho liberální verzi, která nepracuje s nadlidskou Mocí, jež si podmaňuje bídného lidského červa. Shovívavější je k buddhismu, který mu vyhovuje tím, že nestaví na nějaké propracované metafyzice a že k jeho podstatě nepatří iracionální mytologie.

Sám Harris zažil první duchovní zkušenost ve studentských letech po použití drogy MDMA (zvané též extáze). Později se k takové zkušenosti propracovával meditací na způsob theravádového buddhismu a tibetského dzogčchenu, včetně delších období meditace o samotě s minimem zajištění životních potřeb. Pokládá to za empirický průzkum vědomí. Jakkoli obsahy vědomí souvisí s činností mozku, vědomí samo, tak jak je subjektivně prožíváno, nemusí nutně být vázáno jen na lidský mozek.

Autor se pečlivou myšlenkovou prací dobírá toho, co říká v závěru:

»Spiritualita začíná úctou k obyčejnosti, což nás může přivést k vhledům a prožitkům, které jsou všechno, jenom ne obyčejné. … Subjektivně vzato, každý z nás je právě s tím principem, který do vesmíru vnáší hodnotu, identický.«

Tato skeptikova mystika může směřovat k probuzení, které je v podtitulu knihy, ale to neznamená odloučení od starostí a bolestí světa. Jeho pojetí transcendentálního prozření nevylučuje, jak aspoň tu i tam v knize naznačuje, občanskou angažovanost.