Petr Pan a Kámen mudrců

64

Patří sem i známá pohádka Jana Wericha o Královně Koloběžce I., která má k princi „přijet-přiběhnout, obutá-neobutá, oblečená-neoblečená, přinést dar-nedar“ atd.

Přitom musí dojít ke sjednocení takových protikladů, jakými jsou duch-hmota, vědomé-nevědomé, jas-temno, a to musí nastat v něčem třetím. Tím je mýtická země fantazie, představivosti, imaginace, kde nic není nemožné, kde lze létat a proměňovat se.

Hook

Závěrečný akt pozření temného charakteru kapitána Háka[1] (což je průhledný astrologický symbol přísného a nemilosrdného Saturna) s nezbytným orlím nosem (hooked nose) a se zahnutou kronovskou šavlí, obávaným krokodýlem (Harpokratem) evokuje ony rituální scény, jejichž cílem bylo dokonat pro mladé muže kmene zkoušku dospělosti a zasvěcení tak, že se museli po břiše plazit za noci osvětlené pochodněmi do chatrče v lese, postavené speciálně k tomuto účelu, s vchodem, dá-li se to tak nazvat, upraveným ve tvaru tlamy jakési nestvůry, uvnitř jejíhož břicha se ozýval nářek a křik mužů, kteří tam již vlezli předtím, bitých holemi starších z kmene, čímž zvyšovali mystickou hrůzu čekajících mladíků. Znovuzrození bylo dokonáno.

Hák, jak se nakonec také ukázalo, byl směšný, i když trochu strašidelný stařec, Senex (Anima), který ztratil schopnost si hrát a jako Chrónos měl hrůzu z tikajících hodinek, jež se snažil umlčet, aby neviděl onen protiklad věčného Dítěte (Puer Aeternus, Velká Matka, Pramáti krystalů) v osobě Petra Pana, schopného vždy v sobě nalézt touhu si hrát, představovat si a létat oproti bělovlasému a zlomyslnému starci Hákovi.

Příbuzným motivem tohoto zlomyslného kapitána Háka je mysteriózní postava Candymana (Cukráře) ze stejnojmenného filmu.[2]

Novinářka Helen je z rodu bytostí, které se snaží najít poetiku a tajemství i v oblastech velmi nevlídných, ba i životu nebezpečných. Po tajemné bestiální vraždě mladé dívky, která pětkrát vyslovila jeho jméno a tím jej přivolala ze země stínů – její milenec, čekající dole, slyší hrozné výkřiky z koupelny, kde se ostatně většina vražd také odehraje – se vydává po stopách této novodobé legendy; studovala totiž moderní folklór.

Candyman

Candyman byl vynikající malíř, portrétující především osobnosti z lepších bělošských kruhů, a také černoch, který se kolem roku 1890 zamiloval do bělošské dcery, a ta s ním otěhotněla. Její otec ho dal štvát až do oblasti Cabrini, kde v současnosti stojí paneláková chudinská čtvrt černých. Muži, kteří jej dostihli, mu rezavou břitvou uřezali pravou ruku, a pak ho obalili medem a plástvemi z nedalekého opuštěného včelína. Včely ho ubodaly k smrti.

O sto let později vzrušuje představivost lidí přízrak nečekaně se objevujícího krutého vraha, párajícího své oběti hlavně z řad žen a dětí – hákem. Má ho zaražen do živého masa uřezané pravé ruky. Helen je žena, která má pro strach uděláno a touží po pravdě. Heléné jako jméno znamená „pochodeň (z hořícího rákosu)“, tedy „jasná“. Je také její nositelkou (pravdy), obrazem čistoty a upřímnosti, a tak se jí daří navázat i kontakt s nedůvěřivou černoškou, v jejímž sousedství se poslední vražda odehrála. Vstoupí sama do opuštěných prostor „za zrcadlem“ v panelákovém monstru přes šachtu a velmi tísnivý a odpuzující průlez.

„Rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamtoho pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se na ni vesele usmíval.“[3]

S úžasem zjistila, že vchod, jímž vešla, tvoří ústa obrovské tváře s hrůznou grimasou. Odtamtud hrozivé, špinavé, šedé, bezvýznamné, neuspořádané a odtud – zvláštní, nečekané a skryté obrazy dávných dějů. Všechny stěny jsou zcela pokryté sgrafity.

„Sladké pro ty sladké,“ zní nápis na zdi brlohu. Udělá mnoho fotografií a odejde.

Sladké pro ty sladké.

Tehdy také doma vysloví pětkrát jeho jméno do zrcadla. Příštího dne se setká se svojí přítelkyní a ta jí předá vyvolané diapozitivy z předešlého dne a kráčí v garáži ke svému autu. Tam je překvapena Candymanem. Hlas jeho jí zní v hlavě, upadá do transu, je zachvácena hrůzou. Podobné stavy se popisují při setkání s Animou, zde je to tedy Animus, černoch (srovnej postavu Zulukafra u Meyrinkovy Zelené tváře).

„Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp… Ráz naráz sekal, šmik! šmik! v stínu stromů Šaršounem mával stále lítěji, až hlavu uťal mu a potom domů se harcovně vrátil s trofejí… „Všelico mě sice napadá (řekla si Alenka) – ale nevím, co si z toho mám vybrat! Někdo tam něco zabil: to je jisté – “.[4]

Probere se v koupelně nějakého bytu, postříkaná krví, jde dál a v předsíni slyší křik a narazí na uřezanou hlavu psa. V dalším pokoji křičí nad prázdnou postýlkou nepříčetná černoška za svým dítětem, které Candyman odnesl. Helen napadena se brání, vezme do ruky sekáček a sekne ji, když do bytu vtrhne přivolaná policie. Vzápětí je zatčena a obžalována z vraždy dítěte, ale vzhledem k její bezúhonnosti, a že se nenašlo tělo dítěte, byla propuštěna na kauci. Při dalším setkání s Candymanem je zavražděna její přítelkyně-novinářka místo ní a je opět nalezena s nožem v ruce svým manželem, který na chvíli odešel na univerzitu. Ve vězení se jí zjeví Candyman. Vznáší se nad ní a žádá ji, aby se mu oddala. (Temný erotický motiv je tu všudypřítomný. Planoucí pochodeň, ať už obětovaného lidského těla nebo jako symbol života, jež patří Erótovi, může být posléze spatřena.) Po měsíci je předvedena před psychiatra, který má záběry jejího měsíčního blouznění v bezvědomí. Nevěří ničemu z toho, co mu ona vypráví. Volá tedy do zrcadla za svědka Candymana. Když se nic hned nestane, psychiatr se pousměje – ale to naposled, než je rozpárán zezadu se vynořivším Candymanem, který pak teatrálně vysviští pozadu oknem. Helen ho pak použije k útěku. Přichází domů a nachází manžela se studentkou při malbě bytu, jako by s ní už vůbec nepočítal. Helen si nad řekou po všem uvědomí slova, která jí Candyman už jednou řekl, a teď jí je znovu říká:

„Všichni tě musí opustit, všechno musíš ztratit. Jediného přítele nemáš mít. Staneš-li se mou, budeš žít v myslích a ústech lidí jako legenda.“

Helen se vydává do místnosti za zrcadlem. Najde Candymana spícího na velkém stole ve svém malovaném království. Zatne mu nalezený hák do krku, ale ten si ho vytrhne a mluví k ní:

„Až se mi oddáš, budeš už navždy patřit k světu, ve kterém žiji jen já. Ale vidím, že máš strach! Z čeho máš strach? Ze mě nebo z toho světa?“
Helen: „Z obého.“
Candyman: „Strach pomine.“
Žádá o život pro malé dítě, které pořád zůstává s ním.
„Oddej se mi a dítě nechám.“

Candymanovi se objevují na tváři včely. Lezou mu z úst, pak odkrývá svůj kabát a – celé jeho tělo jsou plástve s včelami! Ústy plnými včel ji líbá, ona sama je rovněž pokryta ve tváři včelami.

V hermetickém symbolismu se včela považuje symbol lidského ducha obývajícího fyzické tělo; někteří moderní vědci to vysvětlují tím, že vnitřní teplota úlu je stejná jako teplota lidského těla. Má se také za to, že stylizovaný květ lilie, tzv. fleur-de-lys, se neodvozuje z lilie, která je teprve sekundárním symbolem, ale od včely. Je to tatáž včela, jež se nachází na sochách Diany z Efesu. Jsou známé i kresby, jako ta z nohy minójského obětního stolu, který byl vykopán ve Phaistosu na Krétě, na níž je postava, nazývaná někdy včelí bohyně. Postava má tvar kapky rosy a znázorňuje buď rosu nebo včelu, které tu byly kultovně uctívány. Má hlavu Medúsy, kterou korunují pletence vlasů hadovitých tvarů, které ji s ní spojují, a viditelná narážka je učiněna i na Athénu vzhledem ke krátkému tupému holubímu zobáčku. Značně zvýrazněné ruce, zakončené opeřenými prsty nebo drápy, silně kontrastují s lehce načrtnutými chodidly. „Melisky“ byly kněžky bohyní Země Démétér a Artemis z Efesu, neboť Melissa znamená „včela“. Byla to prý také krétská princezna, která se naučila sbírat med, jímž krmila Dia, když byl ještě dítě. Když se potom stal nejvyšším bohem, proměnil svoji chůvu ve včelu. Jinou římskou včelí bohyní byla Mellonia.

Pak usne a probouzí se zase sama v jeho tajemné komnatě. Vidí na zdi vymalovánu svoji tvář vedle jeho i s dítětem a chápe, že ona je tou bělošskou dívkou, pro kterou před sto lety zemřel za hřích, jehož se nedopustil. Vychází ven.

Malý černoušek, který vidí vcházet Helen s hákem v ruce, ji považuje za Candymana a jde přivolat obyvatele okolních paneláků k připravené vatře, vystavěné z odloženého haraburdí. Helen totiž uvnitř zaslechla dětský pláč. Ve chvíli, kdy je uvnitř a dítě našla, zapálí malý černošský chlapec s jasným úmyslem vatru. Když se chce vrátit, zadrží ji náhle se zjevivší Candyman. Zarazí mu však hořící poleno do hrudi a dere se pryč. Ven, směrem k černošské matce, se z hořící spousty vyplazí hořící postava a položí před sebe zachráněné a zdravé dítě.

„Jasná pochodeň z hořícího rákosu.“ A umírá.

Jako bájný fénix, který znovu vstává z popela…

Při pohřbu, kam přišel ke konci zástup černošského obyvatelstva, malý černoušek hází do hrobu ocelový hák, který zbyl na spáleništi. V Helenině bytu bývalý manžel sedí s rukama v dlaních v koupelně, s výčitkami svědomí vzpomíná na šťastné okamžiky s ní a do zrcadla volá pětkrát její jméno. V prudkých záblescích světla přichází Helen jako nová legenda, nový Candyman, se spálenou hlavou a říká mu, že teď má strach a výčitky. A zabíjí zase – hákem…

* * *

Symbolika kamene je podivuhodně stará. I dnes ještě patří k světu představ primitivů. V churritských textech je synem otce bohů, Kumarbiho, kámen, balvan Ullikummi – kamenný, hluchý a slepý. Nabízí se i paralela s kamenem, který vyplivl Kronós, když jej Zeus nutil zvrátit polklé děti. Zeus tento kámen postavil jako kultovní objekt v Pythii.

Serpens hermetis

Onen zvláštní alchymický text vyžaduje určitého vysvětlení. Had je prima materia zvaná serpens hermetis, „kterou on (Hermés) zaslal králi Antiochovi, aby proti tobě (Alexandrovi) a tvému vojsku bojoval.“ Had se ve voze své nádoby (alembiku) čtverým otočením přirozeností vyvede odtud ven, ale nechť je jistě uzavřen atd. Kola jsou rotae elementorum. Nádoba, případně vůz, je sepulchrum sphaericum (sférický hrob) hada. Čtveré otočení přirozenosti odpovídá staré tetramerii (čtyřdílnosti) opusu, totiž průběhu skrze čtyři živly, to jest od země až k ohni. Symbolismus tohoto výkladu popisuje stručně to, co je esenciální v opusu: Had Herma a Agathodémon, nous chladné stránky přírody, jinými slovy nevědomí, je polapeno do sférické nádoby, která je složena z difánního skla a znamená jak svět, tak i duši.

Klenot Rosikruciánů je vytvářen průsvitným rudým kamenem a červeným křížem na jedné, a rudou růží na druhé straně. Tak je to ukřižovaná růže. Představy Rosikruciánů ohledně emblematického červeného kříže a červené růže pochází pravděpodobně z báje o Adonidovi (slunce, které často vidíme ukřižované), který byl Venuší proměněn v rudou růži.

Rus znamená v irštině „strom, poznání, vědění, magie, moc (chaldejský Ras).“ To je hebrejské R-as. Odtud perské Rustan. Může se stát, že růže je obklopena gloriolou a postavena na třech stupních. Je to Nauruc, Nadsir, Růže isurská, z Tamulu nebo Sáronská, nebo vodní růže, lilie Padma, pémá, lotos, „ukřižovaná“ ku spáse člověka, ukřižována na nebesích při jarní rovnodennosti. V tu dobu je slavena Peršany v tom, co nazývají Nou, růže, neros nebo naurus. Růže Tudorů nebo Rose-en-Soleil (Podvazkového řádu) je ukřižovanou rudou růží Rosikruciánů s jejími paprsky slávy nebo zlatými paprsky slunce nebo mystickými trny, které vycházejí ze svého bílého neposkvrněného středu, což má další okultní významy. Templáři či rytíři červeného kříže nosili bílou barvu s osmibodovým buddhistickým červeným křížem. Strážce templářské kaple se nazýval Custos Capellae (Capella: „kozlík, hvězda, koza, také kaplička“; viz výše Semeion).

Apollon zabíjí Pythona

Lidská hlava je magnetem s přirozeným elektrickým obvodem, který se pohybuje po dráze Slunce. Znamení tohoto prstence je hadovité, a jde o Σ; každého člověka, co se týče jeho hlavy, lze považovat za magnet. Kladný pól tohoto magnetu je os frontis, sinciput (temeno), os sublime; záporný pól je occiput (týl, záhlaví). Tonzura hlavy se považuje za svatou observanci.

Tonzura hlavy se považuje za svatou observanci (viz dále „plešatost“ s ohledem na očistné působení chireku). Vlas o sobě je barbarský a je příznakem a investiturou zvířat. Kabalisté se zdržovali vína a svateb. Tonsura znamená na Východě „sluneční disk“. Herodot říká, že Arabové si holí hlavu kolem spánků, jak se podle jejich tvrzení holí i Bakchus. Slunce se znázorňuje u Egypťanů při zimním slunovratu s jediným vlasem na hlavě.[5] Srovnej Tři zlaté vlasy děda Vševěda.

V angličtině se bájný Krakonoš (Kronós), Zlatohlav, překládá jako Number-Nip, přičemž numbers jsou „šístky“ (vlasy), a nip je „spálit“ (mrazem)!

Kabalistickou hříčkou na toto jméno by mohlo být přirovnání Krakonoše (děda Vševěda atd.) k „Spalovači čísel.“ To je velmi zajímavá idea!

* * *

 

okultura © viiMMiv


 

[1] Hook. Režie: Steven Spielberg. USA, 1991.

[2] Candyman. Režie: Bernard Rose. USA, 1992. Předloha: Clive Barker. Hudba: Philip Glass.

[3] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů… a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 83.

[4] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů… a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 86.

[5] Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria.