Zvláštní dobrodružství ve Staffordshiru

8

Dr. Plot, dobře známý a spolehlivý muž, svědomitý antikvář a přírodovědný spisovatel, podává ve své knize History of Staffordshire (Dějiny Staffordshiru) zprávu o následující podivuhodné historce, kterou uveřejnil v době panování Karla II.

Universální strom poznání bratří R.C.

Jeden sedlák se na konci pošmourného letního dne zaměstnával tím, že kopal příkop na poli v jakémsi údolí, kolem něhož se země ztrácela ve stinných, mlčenlivých lesích, které byly oživovány jen pronikavým křikem osamělých strak. Bylo krátce po západu slunce a sedlák se právě chystal svoji práci pro tento den ukončit. Dr. Plot říká, že při jedné z posledních únavných ran narazil svojí motykou na něco kamenného, tvrdého, z čehož s přibývajícím šerem vylétávaly zřetelně viditelné jiskry. Při tomto překvapivém jevu se opět dal do práce a takto podivným způsobem nalezl uprostřed pole plochý, široký kámen. Pole leželo značně vzdáleno od jiných nájemných dvorců neboli kotců (jak se jim v oněch dnech říkalo), jimiž byla teď v pološero zahalená země poskrovnu poseta. V krátkém čase zbavil kámen trávy a plevele, který na něm rostl, a ukázalo se, že je to široká podélná kamenná deska s obrovským železným kruhem v zápusti na jednom konci. Půl hodiny se sedlák marně pokoušel tímto kamenem pohnout.

Posléze si vzpomněl na několik loktů lana, které nechal ležet poblíž mezi svým nářadím. Jakožto chytrý, vtipný a vynalézavý muž je stočil do smyčky, pomocí které se mu podařilo v posledním soumraku a s velkým vynaložením sil kamenem pohnout, když smyčku zavedl kolem křivého stromu v linii osy kamene. Ke svému překvapení pak spatřil široký, hluboký a dutý prostor zahalený do tmy. Když si jeho oči na tmu pozvolna zvykly, objevil, že je to poslední schod kamenného schodiště, které bylo očividně mimořádně hluboké, neboť nemohl dole nic rozpoznat. Neměl ani nejmenší představu, kam by mohly schody vést. Ale třebaže byl prosté mysli, byl to přeci jen srdnatý muž a pravděpodobně se mu vtírala představa, že by schodiště mohlo vést k tajné pokladnici, v níž leží zakopaný poklad. Sestoupil proto opatrně po několika prvních schodech a marně se snažil nahlédnout do tmy. Zdála se být neproniknutelnou. Ale tady dole, v daleké a studené vzdálenosti, musel být nějaký předmět! Když vzhlédl po čerstvém vzduchu a náhle spatřil Venuši – Večernici – jako planetu v povzbudivém, neočekávaném jasu, třebaže nebe ještě ukazovalo trochu krásných, milých červánků, tu zmatený muž opustil svět a mlčky sestupoval po krásném, i když poněkud rozpadlém schodišti. Tam dospěl u jednoho rohu asi sto stop pod povrchem, jak asi odhadoval, ke čtyřbokému odpočívadlu s výklenkem ve zdi. A pak spatřil jiné dlouhé schodiště, které odbočovalo v pravém úhlu k prvnímu, stále dál, do hluboké, chladné tmy. Muž vrhl pohled vzhůru, jakoby se chtěl světélka z hořejšího světa zeptat, má-li ve svém pokusu pokračovat nebo od toho raději upustit a vrátit se. Všechno kol něho bylo mrtvolně tiché. Avšak neviděl žádný důvod, proč by se měl nějak zvlášť strachovat. Zatímco se tak domníval, že může nějak brzy přijít na tajemství, tápal rukama ve tmách po stěnách a právě tak prsty u nohou po každém stupni, aby našlápl pevnou nohou, a odhodlaně sestupoval dolů. S rozvahou napočítal 220 schodů. Při dýchání necítil žádné potíže. Jenom zdola vycházela aromatická vůně zvláštního druhu, jakoby z dalekého kadidla, které považoval za egyptské, jakoby z nějakého jiného, třebaže podzemního světa. „Je možné“, myslel, protože o tom slýchal, „že je to svět horských gnómů a já jsem s to vniknout do jejich tajemství, což je však lidem zapovězeno“. Jak byl sedlák srdnatý, tak byl přesto pověrčivý.

Ale nehledě k mírnému návalu strachu šel sedlák dál a u jednoho rohu ve větší hloubce narazil na stěnu, která byla proti němu. Avšak po odbočení doprava sestupoval badatel s pozoruhodnou důvěrou ve své nervy opět hlouběji. A nyní v obrovské hloubce tam dole, na úpatí kamenného schodiště, spatřil stálé, byť i bledé světlo. Toto světlo vyzařovalo tak, jakoby vycházelo z hvězdy nebo ze středu země. Tímto světlem povzbuzen, i když zcela udiven, neřkuli otřesen jeho odkrytím (ať už bylo přirozené nebo umělé) v hlubokých útrobách země, sestupoval ten muž dále, přičemž se řídil podle tenké, zdánlivě vlhké světelné stopy a sestupoval podél osy svítících, i když už zpráchnivělých starých schodů, na které zřejmě po celá staletí lidská noha nevkročila.

Nyní uvěřil, třebaže to byl pravděpodobně jen vítr, který vanul podél skrytého výklenku nebo štoly, že zaslechl nad svojí hlavou neurčitý lomoz jako od postroje koní a těžkých vozů nebo těžkopádných kár. V příštím okamžiku se všechno pohroužilo zase do naprostého ticha. Jen ono vzdálené světlo se zdálo kmitat, jakoby v souladu s oním podivným zvukem nebo jako v odpověď na něj. Šestkrát se zastavil a obrátil se, jakoby chtěl vystoupit vzhůru, ba skoro chtěl nahoru utíkat, aby si – jak myslel – zachránil život. Neboť to také mohlo být tajné doupě lupičů nebo strašlivé obydlí zlých duchů! Co kdyby došlo v příštích okamžicích k otřesné scéně, nebo se dostal mezi zoufalé lotry nebo byl zajat vrahy! Nyní napjatě naslouchal a svého sestupu hořce litoval. Světlo ještě z dáli vyzařovalo, ale nepřicházel už žádný zvuk, který by význam světla vysvětloval, nebo odkryl existenci onoho tajuplného místa, do něhož se sedlák cítil být beznadějně zapletený jako romantický rytíř v začarovaném světě.

Badatel tentokrát zůstal stát tichý strachem. Ale posléze si dodal kuráže, pokorně se poručil Bohu a umínil si, že své odhodlání dokončí. Tam nahoře přece nepracoval na neznámém místě. Pole znal dobře, vyznal se v lesích a jeho vesnička, žena a rodina byly odtud vzdáleny jen málo mil. Nyní sestupoval spěšně a spíš se strachem než s odvahou, hlasitě našlapuje nohama, po zbytku schodiště. Světlo bylo stále jasnější a jasnější, čím více se mu blížil, až konečně u jedné nové zatáčky narazil na čtyřboký pokoj vystavěný z velkých, starých tesaných kmenů. Přepaden hrůzou se mlčky zarazil. Byla zde dlažba z kamenů a poněkud vysoký strop, který byl ukončen svorníkem. V jeho žebrech byla v černém kameni či snad mramoru vydlabána podivně krásná růže. Ale jaký údiv pojal onoho chudáka, když náhle při dalším ohybu sloupů a pod širokým obloukem kamenného gotického portálu nad ním zářilo světlo s nevýslovným jasem, které nade vším svítilo a osvětlovalo ono místo jasnými paprsky jako intenzivní zlatý východ slunce. Uskočil zpět. Jeho údy se roztřásly a nohy se pod ním podlamovaly, když nyní s hrůzou zpozoroval postavu muže, jehož obličej byl skryt, protože seděl na kamenné židli v poloze studujícího a ve světle velké, staré železné lampy, která visela na tlustém řetězu uprostřed stropu, četl ve velké knize. Přitom se loktem opíral o stůl, který byl zdělán jako pravoúhlý oltář. Výkřik hrůzy, který nemohl potlačit, vyšel z polekaného objevitele, který nedobrovolně učinil krok vpřed.

Stál nyní v osvětlené místnosti. Jakmile se jeho noha dotkla kamene, zvedla se ona postava jako hřeb, rovněž jakoby v mimořádném údivu, ze své polohy v sedě. Zdvihla jakoby v hněvu svoji zakrytou hlavu připravena tázat se vetřelce. Pln pochybností, zda to, co vidí, je skutečnost či zda není v nějakém strašném snu, učinil sedlák další smělý krok vpřed, aniž by dobře věděl, co činí. Nyní tajuplný a zahalený muž vztáhl dlouhou paži jako na výstrahu a badatel současně zpozoroval, že jeho ruka je ozbrojena železnou holí (baton), neboť ukazoval, jakoby chtěl odstrašujícím způsobem zakázat další přiblížení. A nyní ten chudák, který nebyl v stavu přemýšlet nebo se držet zpátky, s výkřikem a ve stavu strachu učinil třetí, osudný krok. A když jeho noha vstoupila na sténající kámen, který se na okamžik zdál pod ním povolit, tu onen strašný muž, nebo socha, zvedl svoji paži do výše jako stroj a železnou tyčí vedl strašnou ránu po lampě, čímž ji rozbil na tisíc kusů a místo ponechal v naprosté tmě.

To byl tohoto strašlivého dobrodružství konec. Panovalo teď naprosté mlčení, blízko i daleko. Jen táhlé, tiché dunění hromu nebo hromový hluk se zdál daleko zvedat, a pak se smýkavě pohybovat, jako kdyby se to obracelo a pomalu odvalovalo, aby to doznívalo v nějakých neznámých nepřístupných chodbách. Co to bylo, zda vůbec chodby, to se nikdy nikdo nedozvěděl. Jenom se mělo za to, že toto tajemné místo někdy souviselo s Rosikruciány a že tajemní členové tohoto proslulého řádu tu měli skryto jedno ze svých tajemství vědy. Ono místo ve Staffordshiru se potom proslavilo jakožto hrob jednoho z bratrstva, které lid z nedostatku zřetelnějšího poznávacího znamení nebo neznalosti názvu nazýval „Rosicrucius“ ve všeobecném vztahu k Řádu, ke kterému patřil. Z okolností s onou lampou a z jejího náhlého zhasnutí povstavší postavou se soudilo, že si nějaký rosikrucián zamanul ohlásit potomstvu, že přišel ve věci tajemství věčně hořících lamp starých, třebaže v okamžiku, kdy bylo jeho vědění odhaleno, volil účinný prostředek, aby z toho nikdo nemohl mít žádný užitek.

Christian Rosenkreutz

The Spectator uvedl v č. 379 (čtvrtek, 15. května 1712) pod značkou „X“, čímž je třeba rozumět Budgella, následující zprávu o tom, co se tam ráčilo označovat jakožto „Rosikruciánův hrob“: „Růžový kříž, jak praví jeho žáci, použil tuto metodu, aby světu ukázal, že opětovně vynalezl věčně hořící lampu starých, třebaže byl odhodlán k tomu, aby nikdo z tohoto odhalení neměl prospěch“.

Toto vyprávění jsme zvolili za úvod k našemu podivuhodnému líčení.

Christian Rosenkreutz zemřel v roce 1484. Protože se hledal důvod, proč až do roku 1604 nebylo o rosikruciánech nic slyšet, tvrdilo se, že tento údajně první zakladatel rosikruciánství své žáky zavázal, aby z jeho učení neodhalovali nic v průběhu 120 let po jeho smrti.

Staří Římané prý mívali ve svých hrobech po mnohá staletí světla pomocí olejnatého zlata, které rozpouštěli nějakou hermetickou metodou v tekutou substanci (zde se ukazuje umění rosikruciánů), a existují zprávy, že v době Jindřicha VIII.1 byla při rušení klášterů nalezena lampa, která v jedné hrobce hořela asi od roku 300 po Kristu, tedy zhruba 1200 let. Dvě z těchto podzemních lamp lze vidět v Muzeu rarit v Leydenu. Jedna z těchto lamp byla nalezena za papežství Pavla III.2 v tzv. hrobce Tulliině, což byla Ciceronova3 dcera. Byla tam uzavřena 1550 let (Druhé vydání N. Baileyova díla Filólogos, 1731).

*

Poznámky:

1 Jindřich VIII. Tudor panoval v letech 1509 až 1547.
2 1534-1549.
3 Římský politik Marcus Tullius Cicero žil v době 106 až 43 př.n.l.

*

2. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

*

Translation © San
© okultura, MMII

Uložit