Vystoupiv a vstoupiv

32

Jaromír Typlt ve své hermetické studii ukazuje, že právě čas je ústředním tématem výjevů, které se Máchovi ukázaly v jeho „strašném snu“. Prostřednictvím praobrazů, archetypů, ke kterým obrátila pozornost jungovská hlubinná psychologie, se dá Máchovu snu porozumět mnohem přesněji.

Čtenáři, zaujatí tvorbou Martina Stejskala, by měli věnovat tomuto eseji svou pozornost.

*

→ Předběžný náčrt esoterického čtení Máchovy Pouti krkonošské

František Kobliha: Máj (List VI, 1911)

Povšimni si nejprve změněné výškové úrovně mezi Snem, ze kterého Mácha převzal ústřední výjevy Pouti krkonošské, a vlastní prózou: ve Snu se mluví o vysokém vrchu, který stojí „uprostřed roviny rozlehlé“, v Pouti krkonošské je náhle celý děj posunut do krkonošských hor a místo osamělého vrchu zde uprostřed nich stojí vrcholek Sněžky. Hora byla zvýšena o pohoří. Tento posun, zvlášť jde-li o posun původně nevědomé látky, vnímej skrze všechny hlubinné vazby, které se jím mění.

Ve Snu byl Máchovi dán naprosto jednoznačný protiklad hory a roviny, který zakládá tajemnost hory, její ojedinělost v krajině. Kontrast je ve Snu připomínán i opakovaným shlížením dolů, „na dolem ležící, rozkošnou, květoucí krajinu“; tato krajina žije úrodný, prosluněný život, protože tíživá tajemství přenechala hoře. Hora pak v sobě soustřeďuje tajemství v té samé míře, v jaké soustřeďuje a završuje okolí. Tajemství ale horu otevírá. Proto bývá hora v pověstech velmi často dutá, skrývá jeskyně a šachty, aby se dalo vstoupit do jejího nitra. Těží se z jejích hlubin: „horo, horo, otevři se!“ Slovo hora, praslovansky „gora“, kdysi znamenalo nejen „zalesněný vrch“, ale také důl. Odtud slova jako horník, hornina (stejně jako v němčině Bergwerk, Bergmann). Tak kněžna Libuše v pověstech ukazuje na vrchy a hory a oznamuje vladykům, jaké kovy obsahují: „Vrch vidím Krupnatý a v jeho hloubi / olova, cínu kalný lesk.“ (Jirásek: Libušina proroctví) Každá tajemná hora v sobě tedy podivuhodně spájí výšku a hloubku.

„Vystoupiv nahoru a vstoupiv v klášter“: jedinou větou, těsným navázáním pohybu vzhůru a dovnitř, Mácha v zápisu snu přesně vystihl toto různosměrné sepětí. Klášter na vrcholu hory je vlastně oním místem vstupu do jejího nitra. Rozlehlá síň, kde se mniši vyvazují z plynutí času a stojí ztuhlí bez života po celý rok kromě jediného dne, je jakousi obdobou tajuplných jeskyň, zejících v nitru hory a otevírajících se jen jedinkrát v roce. Totéž sepětí výšky a hloubky je ale promítnuto i do archetypu, který bývá s horou tradičně spojován: do archetypu Saturna. Tak například Jan Kefer charakterizuje astrologické působení Saturna slovy: „Saturn je principem prohloubení bytí, souhrnem sil, které zkouškami a osudem ženou jej k vyššímu vývoji“ (Praktická astrologie, zdůraznil TJF). Saturn, původně římský bůh setby a rolnictví, který přijal i rysy starořeckého boha Krona, bývá ztělesňován postavou dlouhovousého šedivého starce a vnímán jako zosobněný čas. To dává saturnskému archetypu přísnost, neoblomnost a tíživost, jimiž se projevuje v nevědomí.

Mnichům, kteří neožívají než jedinkrát v roce a světí tím čas jako kruh, neustálý návrat, těžko položíš své otázky jinak než v běhu…

Chápeš, že právě čas je ústředním tématem výjevů, které se Máchovi ukázaly v jeho „strašném snu“. Prostřednictvím praobrazů, archetypů, ke kterým obrátila pozornost jungovská hlubinná psychologie, se dá Máchovu snu porozumět patrně mnohem přesněji, než naivním freudistickým výkladem, o jaký se pokusil třeba Vítězslav Nezval v surrealistickém sborníku Ani labuť ani Lůna (Konkrétní iracionalita v životě a dílech Karla Hynka Máchy). Už jen proto, že v motivech vrchu, kapličky, mnichů, tuhnutí a obživování apod., v nichž Nezval viděl „typické symboly libidinosního rázu“, zjevně rozpoznáš spíš obrazy vázané na saturnský archetyp. Máchova romantická záliba ve hřbitovech, zříceninách, temných, ponurých, opuštěných místech, v postavách mnichů a katů, podobně jako jeho zaujetí pro obrazy zániku a zmaru, to všechno je veskrze saturnské. Prostřednictvím archetypu se navíc poodhaluje i význam onoho rituálu běhu, který je snad nejtajuplnějším místem celého Snu. Což tak bezmyšlenkovitě neužíváš slovního spojení „běh času“? Mnichům, kteří neožívají než jedinkrát v roce a světí tím čas jako kruh, neustálý návrat, těžko položíš své otázky jinak než v běhu…

Nejsou to ale jen dějství snu, k čemu se můžeš skrze Saturnův praobraz přiblížit. Je to i ono podivuhodné povýšení hory do jiné úrovně, ke kterému došlo v Pouti krkonošské, když se namísto vrchu nad rovinou stala dějištěm Sněžka uprostřed krkonošských hor. Posun, jímž se ze snu stalo mystérium. Samozřejmě by bylo pošetilé pochybovat o tom, že se sem promítla cesta do Krkonoš, kterou Mácha podnikl v roce 1833, ale to v sobě tají mnohem spíš otázku než odpověď: co Máchovi propojilo jeho sen právě s krkonošskou cestou? A tato otázka ti vnuká otázku ještě mnohem temnější, neboť se obrací k pohnutkám přinejmenším stejně nevědomým, jako jsou pohnutky snové: co vlastně Máchu tak táhlo do Krkonoš?

V próze podaný obraz tohoto pohoří jako nehostinné, zrádné pustiny, kde hyne všechen život, je sám o sobě určen víc literární stylizací než přímým zážitkem. V romantické literatuře najdeš obdobu třeba v tom, jak líčí „přízračné pustiny pohoří“ německý romantik Novalis ve druhé části svého románu o hledání modrého květu Heinrich von Ofterdingen. Stejně jako poutník u Novalise, i Máchův jinoch se nechává dojímat pohledem na kouzelnou krajinu dole pod horami, odkud se cítí vyštván jako cizinec. Stejně jako poutníka u Novalise, i Máchova jinocha čeká na hoře zjevení. Ne však zjevení milenky, ale přízračného kláštera a chrámu na vrcholu Sněžky.

F. Kobliha/K. H. Mácha: Máj

Sněžka už v sobě každopádně nenese Snem předestřený protiklad roviny a hory, neboť protikladnost k rovině byla přenesena na celé pohoří. Na „osněžená čela zmodralých hor, jenž z temné noci strměly co zesinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky.“ Tento obraz by ti neměl uniknout. Mrtvý král přece v prastarých rituálech zosobňoval zašlý rok, byl to ten, kdo byl obětován časovému koloběhu, aby se mohl zrodit král nový. Záviš Kalandra jistými etymologickými vývody, které zveřejnil ve spisu České pohanství, umožňuje pak dovést tento obraz až do konce. Ve jméně Krkonoše (i Krákonoše, ještě za Máchy) a jménech s ním spřízněných (Kraków) odhalil totiž ozvěnu jména Krok (Krak), který prý nebyl jen bájným vládcem Čechů, ale mnohem spíš slovanskou mytologickou postavou zosobňující vegetační rok, kruh času. Byl tedy tímtéž, čím u starých Řeků Kronos – Chronos: římský Saturnus. Ve jméně Krkonoše se tedy skrývá saturnská signifikace. Existuje-li cosi jako národní nevědomí, pak Krkonoše v něm odedávna vystupují jako ztemnělé saturnské horstvo.

Předurčila je k tomu už jejich severovýchodní poloha, neboť Saturn tradičně označuje právě severovýchod. Jsou význačnou hranicí, tak jako Saturn ustavuje meze: i v Pouti krkonošské Mácha připomíná Krkonoše jako rozdělující hradby mezi údolími českými a slezskými. Ale nejsou jen hranicí zeměpisnou, podle mrazivé zásvětnosti, kterou jim Mácha přisoudil ve své próze, se ti spíš zdá, že rozdělují tento a jiný svět. Natolik je jejich vize v moci praobrazu starce, který vládne nad časem, rozením a umíráním, vznikem a zánikem. Sen, ve kterém mniši využívají zázračně jim dané možnosti vstupovat do plynutí času vždy jen na okamžik, byl tedy do krkonošských hor vsazen se zcela přesnou logikou nevědomých vazeb. Mácha možná podnikl svou cestu jen proto, aby si tyto vazby ověřil.

Jak podivně ubíhá čas od chvíle, kdy se nad jinochem zjevil vrchol Sněžky! Cesta vzhůru trvá celou noc, hodiny doslova letí. Výjevy v klášteře se co do denních dob vcelku shodují s časovým rozvrhem snu. Tentokrát však neústí děj jen v nevyhojitelnou bolest, neboť sleduješ mystérium. Při nočním sestupu z hory spatřuje hrdina přízračnou ženskou postavu, která záhy přechází v dlouho už vyzývaný praobraz: „– postava ta víc a víc se měnila, až posléze šedý starec kráčel před ním; dlouhé šedé vlasy padaly okolo mrtvého obličeje a mísily se s bílou pod pás dosahující bradou. Ve vlasy jeho vpletený byl věnec z bílých a červených růží.“

A i jinoch pojednou vidí sám sebe proměněného v šedého starce, sám se stává umírajícím králem, který musí odejít poté, co mu bylo dáno nahlédnout do tajemství času: Saturn-Krok mu ukazuje jednu z těch cest ke smrti, které jsou spjaty s jeho archetypem: nechává jinocha utonout v plynoucích vodách horské řeky.

*

(Vyšlo jako doslov k Máchově Pouti krkonošské, prvnímu svazku novopacké bibliofilské Edice Pakárna, v listopadu 1997 u příležitosti 161. výročí smrti KHM. Přetištěno v olomoucké revui Aluze.)

*

© Jaromír Typlt
© okultura, MMII

Uložit