Theosofie ohně u Peršanů

17

*

Hermés čili Merkur, držící kaduceus, stojí nad kozlem a kohoutem (Petrus Apianus, 16. stol.)

Filosofové ohně neboli Philosophi per ignem byli fanatickou sektou filosofů, kteří vystoupili na konci 16. století. Sehráli důležitou roli skoro ve všech zemích Evropy. Prohlašovali, že vnitřní podstaty přírodních věcí se lze dobrat jen prostřednictvím namáhavého úsilí ohně v řízeném chemickém procesu. Theosofové také tvrdili, že lidský rozum je nebezpečný a úskočný vůdce; ve vědě ani v náboženství jím nelze dosáhnout žádného skutečného pokroku a pro všechny životní – to jest nadpřirozené – záměry je marný. Učili, že jediným prostředkem, jak dojít k pravdě, je božské a nadpřirozené osvícení. Jejich název „paracelsiáni“ byl odvozen od Paracelsa, významného lékaře a chemika, jenž byl hlavní ozdobou této mimořádné sekty. V Anglii byl jeho velkým zastáncem a exponentem Robert Flood nebo Fludd. Dále Rivier, jenž psal ve Francii; dánský autor Severinus; Kunrath, vynikající lékař z Drážďan a Daniel Hoffmann, profesor bohosloví na univerzitě v Helmstadtu, rovněž obšírně pojednával o Paracelsovi a o jeho systému.

Philippus Aureolus Theophrastus Paracelsus se narodil roku 1493 v Einsiedelnu, vzdáleném několik kilometrů od Curychu. Po neklidném, vrtkavém a toulavém životě zemřel tento velký chemik a originální myslitel 24. září 1541 ve špitálu sv. Štěpána ve čtyřicátém roce svého života.1

„Spříznění se školou starých ctitelů ohně a magnetistů pozdějšího období“, praví učený dr. Ennemoser ve svých Dějinách magie (které William Howitt velmi zdařile přeložil do angličtiny jako History of Magic), „a z téže kasty jako tito badatelé a hledači, kteří vnikali do mystérií přírody a čerpali z jednoho pramene, jsou theosofové 16. a 17. století. Pěstovali chemii, s níž – jak tvrdili – mohli odhalit nejhlubší tajemství přírody. Protože nade vším pozemským věděním dychtili po vědění božském a hledali božské světlo a oheň, jímž by mohlo celé lidstvo získat pravou moudrost, říkalo se jim „filosofové ohně“ (Philosophi per ignem). Mezi nimi byli nejvýznamnějšími Theophrastus Paracelsus, Adam von Boden, Oswald Croll, a později Valentin Weigel, Robert Flood nebo Fludd, Jakub Boehme, Peter Poiret a další. V tomto smyslu můžeme poukázat také na Hemmannovy Lékařsko-ranhojičské statě, publikované v Berlíně 1778, a na Pfaffovu Astrologii.

Podle velkého všeobecného principu nazývali theosofové duši ohněm, který vyvěrá z věčného oceánu světla. Vzhledem k nadpřirozenu – vzato v nejširším smyslu – lze říci, že „celá potíž v pojímání cizorodých jevů jest ta, že nám lhali v nepřipouštění vnitřního kauzálního světa jakožto absolutně reálného, čímž se má na mysli to, je-li vnímán intelektuálně, neboť vliv umění dokazuje, že lidské pocity tuto realitu vždycky připouštěly a je tomu tak stále“.

Platónská filosofie vizí spočívá v tom, že je výrazem věcí, jež ve vnitřním světle opravdu existují a přijímají tvar nikoliv podle libovolných zákonů, nýbrž podle stavu ducha. Toto vnitřní světlo, pokud Platónovi správně rozumíme, se v oku spojuje s vnějším světlem a je přetvářeno ve smyslovou nebo imaginativní činnost; jestliže však vnější světlo zůstane odděleno, pak se nachází ve své vlastní jasné atmosféře. V tomto stavu vnitřního klidu se obvykle dostavuje kategorie různých náboženských nebo tzv. inspirovaných vizí. Je to totéž světlo věčnosti, o němž se tak často mluví v knihách pojednávajících o mysteriózních událostech; je to světlo, které Pimander, Zoroaster a všichni mudrci Východu odhalili jakožto emanaci duchovního slunce. Boehme o tom píše ve své Božské vizi aneb Rozjímání, a de Molinos ve svém Duchovním vůdci, v díle, jež je základem kvietismu2. Tento směr je základem náboženství oněch lidí, kteří se nazývají „přátelé“ nebo „kvakeři“3, stejně tak jako ostatních mystických nebo meditativních sekt. Pouštíme se do širšího výkladu k tomuto bodu podle jednoho velmi učeného, poctivého a poučného díla o okultních vědách.

Pozoruj tedy oheň jinýma očima než těma bezduchýma, bezstarostnýma, jimiž jsi jej vídal jako nějakou nejvšednější věc. Zapomněl jsi, čím je; nebo spíše jsi jej nikdy neviděl. Alchymisté o tom mlčí; nebo mám snad říci, že je to pro ně příliš křiklavé? Proto o tom budou mluvit s bázní a šeptem.

Kyklopové, diví a jednoocí, rozemelte tento zázrak – člověka – na mlýnech své vědy na prášek!

Filosofové o tom hovoří tak, jako anatomové o částech (nebo kusech) lidského těla – jako o součásti mechanismu; tak podivné to také může být. Takové soukolí hodin – říkají ve svém duchaplném vysvětlení onoho „proč“ a „zač“ (včetně mechaniky a matematiky) této mysteriózní věci s nadpřirozenou duší uvnitř – se nazývá svět. Tohle je řetízek k natahování hodin, tohle hodinový setrvačník, a někde uvnitř dochází k přenosu větších a menších mechanických sil; takový je, jak bychom řekli, „krevní oběh časomíry“, který tam byl vložen, aby ji udržoval v chodu; a zde zase máme bicí ústrojí s množstvím zvonků. Možná by dodali, že tento svět byl stvořen pro člověka a že je stejně velký jako on, to jest, stejně nepatrný. A oni si to opravdu také myslí, mají-li tu odvahu a takové myšlenky si připustí. Ale je to všechno? Je snad tohle podstata oné lidské schránky – tvého vlastního těla, ty nemyslící světový stroji – tebe, člověka! Nehoří snad světlo v útrobách této hliněné lampy (nalakované k obrazu tvému do majestátního lesku)? Zkuste to popsat, vy doktoři medicíny! Pokuste se rozmotat elektřinou jiskřící sloupec jádra transformátoru tohoto fenoménu, vy podmračení nositelé doktorátu mávající skalpely – jakého užitku můžete mít pro tento „vyštafírovaný obchodní dům“ přírody, na nějž odkazují materialisté těla i jejich vznik jakožto na bezbožný původ všech věcí. Položte si ruku na srdce, vy prosektoři šlach a chlopní, nervů a vláken (a snad i rukou); cévní soustavy a svalů, kůže, jakož i trupu! Párejte a řežte si ocelovými nástroji a klíny tento zázrak, tento „strom“ (ačkoli je lidský), kolem něhož jste se shromáždili, abyste jej zkoumali, kolem kterého se stahujete se svým „přesvědčením“, abyste vyčmuchali jeho nejvnitřnější tajemství!

Kyklopové, diví a jednoocí, rozemelte tento zázrak – člověka – na mlýnech své vědy na prášek!

Pozoruj pohyb a chování ohně; jak se plazí, jak se hadovitě vine, jak stoupá, jak se krade a šíří. Pozoruj, jak rudne, žhne a bělá. Třes se před jeho tváří, když se vzedme; před úmyslem, který pro tě má, když do něj vroste. Popatř ty jiskry z kovářovy kovadliny – vylétají jako hmyz z nebe, kde ho jsou celé mraky. Vzácné kobylky, o nichž už faraón a Sodoma i Gomora věděli své! Jedna, dvě, tři jiskry; a pak celé tucty: rychleji a častěji jdou za sebou tyto ohnivé švadrony, a po chvilce se zvedne celá armáda těchto hladových a žene se za potravou, kterou je pro ně – oheň; ale brzo je zase varován, aby během postupného rozrůstání nezačala země příliš žhnout. Pomni, že tato věc je jakoby svázána řetězy hmoty. Pomni, že oheň je vně všech věcí a hluboko uvnitř všech věcí; že ty a tvůj svět jsou jen věcmi, které jsou mezi tím; a že vnější a vnitřní stránka je identická, pokud rozumíš nadpřirozeným pravdám! Uctívej oheň (pro jeho význam) a třes se před ním, třebaže leží spoután v zemi a noha archanděla Michaela na něm spočívá jako na drakovi. Odvrať svoji tvář od něho, jako se mágové odvraceli plni strachu a úkosem se mu klaněli (jako před symbolem). Tolik o této veliké věci – o ohni!

Pozoruj mnohotvárnost ohně; svíjení plamene, sloupy, jiskry, skvrny, kaskády a jeho mohutný spád, přičemž rachocení, když roste až k majestátní moci, je jako hučení Niagary. Pomysli na to, co může způsobit, a čím jest. Pozoruj stopu jisker, které tryskají jakoby v obloucích z podkov dusajících koní. Je jako jedno písmeno veliké abecedy.4 Ba i důvěrně známé londýnské ulice ti mohou nabídnou tohoto perského boha: jenomže při svých rozkoších a během komerčních operací tak často zapomínáš na svého vlastního Boha. Odkud se vzaly ty jiskry? Jsou jako vzdálené hvězdy celého nebe plamenů – jiskry čekající někde v hlubinách na svoji příležitost, třebaže jsou tak blízko; veliké svým významem, třebaže na pohled malé; jako vzdálené škunery celé ohnivé flotily; jako oduševnělé děti, dle tvého úsudku strašlivého, ale ve skutečnosti velikého světa, o němž ty nic nevíš. Padají, nemajíce potravy, na zavržený, jalový a (navenek) strašlivě chladný kámen. Ale v každém kameni, jakkoliv je jeho vnější strana chladná a tvrdá jako křemen, přebývá srdce ohně; a křísnete-li s ním, ohlásí se výtryskem vod, abychom tak řekli, samotného ohně, tak jako pramen ze skály! A skutečně, z jisker může vzejít strašný požár. Lze si představit celé lesy z plamenů, ohnivé paláce, grandiózní věci – věci oduševnělé – samotné základy – prostě vše!

Proto se tedy už nedivte, když staří Peršané a jejich mistři – mágové – viděli v tomto nadpřirozeném a výsostném živlu „vše“, padali před ním a vzývali jej, přičemž z něj učinili viditelný obraz toho nejskutečnějšího Boha, potom však člověk svými spekulacemi a různými filosofiemi – neřkuli opravdu zdravým rozumem – stvořil Boha nemožného: Bůh je všude, a také v nás, i v nás, v božsky osvíceném člověku, a není možné o Něm rozjímat či Jej poznat zvenku – vždyť je Vším!

Světlo a plameny ohně, a vlastně i pochodně (veškerý oheň v tomto světě je nejzadnější kulisou, na níž je vše namalováno), je možno považovat za „lomený okenní oblouk“ jiného světa – světa posledního: jsou to kruhy, uzavřené tlustými valy (kterým ovšem oheň brání, aby se uzavřely) tohoto světa. Jako se oheň vlní sem a tam a chvěje se, tak se vlní také valy tohoto světa, a vychází z něj jako by vlnění. V kouři a praskání, nebo během spalování látky, jsme svědky fenoménu hoření jakoby po okrajích hmotných okruhů tohoto světa, v němž svět je ohněm – jako bod; hmota, jako tuhá a pevná látka, jej v sobě obsahuje. Kyslík, který je nejryzejší složkou vzduchu, je zároveň prostředkem urychlujícím hoření, nebo vede (v tomto světě) k nadpřirozenému veselí animálního života, nebo k oslabení pevného tělesa; a především k rozšíření lidských schopností, neboť je kvintesencí hmoty: tento kyslík je tím, co oheň v maximální míře živí. Ani ohnivé skvrny, plaménky a jiskry by se na tomto světovém médiu neudržely – na tomto tkanivu nebo moři věcí – kdyby se nemohly na tyto pevné látky vrhnout a pohlcovat je: jakoby je to stravování prostupovalo. Ale protože tento tuhý svět je tou nejmasivnější věcí, všechno vytlačuje, žene a sám je svojí vahou stlačován a tlumen; a nevítězí jenom nad tímto nejživotaschopnějším, nejjemnějším a nejlehčím prvkem ze všech pevných látek, nad nejčistším vzduchem, ať už se skrývá pod jakýmkoliv chemickým názvem – jako kyslík, dusík – azot, azon, nebo ještě i jinak – a ať už se mu říká jakkoliv. Neboť ve skutečnosti je to pouhé názvosloví jeho složení, pojmenování ingrediencí, které tu věc tvoří (avšak ne věc samu). Opakujeme, že ho hutnost světa nejen přemáhá, ale abychom to řekli obrazně, hmota oheň přímo valchuje, dusí a drží ho v uctivém odstupu. Jinak by se opět rozhořel jako na počátku věcí, nebo by hořel sám v sobě, přičemž ve své velké mstivosti vůči každé věci, která byla stvořena jinak než on sám, by byly spáleny všechny mocné světy, které z něj při stvoření povstaly.

To je učení starých filosofů ohně (znovuzřízené a obnovené podle tehdejšího chápání v závěrech rosikruciánů nebo v pozdější době iluminátů), kteří o sobě prohlašovali, že objevili věčný oheň nebo že přišli na to, že „Bůh“ se skrývá v „nesmrtelném světle“.

Existuje mnoho stupňů nebo gradací hustoty hmoty, vše však souvisí se zákonem zemské přitažlivosti. Nuže, tato tíže je omylem považována za sílu sama o sobě, i když to není nic jiného než sympatie nebo odstranění věci vložené mezi dvě věci jiné. Je to sympatie (nebo touha), která prahne po nasycení, nebo je to něco jako spojení dvou podobných věcí. Není to proto, že by masa jedné hmoty byla těžší nebo že by přitahovala více než ta druhá (kromě našich smyslů a ve skutečnosti), nýbrž že jsou totožné, jen mají různý stupeň náklonnosti, a že stejné vyhledává stejné, aniž by si uvědomovalo nebo rozeznávalo to, co je mezi nimi. Nuže, tato věc, která mezi ně takřka vklouzla, a kterou jsme donutili, aby se projevila, tedy aby vzplanula – zaskočena a vypuzena ze svého úkrytu – to je oheň5. Je jako písmeno, jímž se hmota, obrazně řečeno, sama přeslabikuje.

Nakonec je hmota žárem donucena se rozdělit; plamen začíná být jasnější, a pak se dostavuje cosi subtilního, a tím je zesílení žáru, jeho plod, koruna nebo gloriola. Plamen je živoucí a viditelná duše, esence a duch žáru, je to poslední rozpuk před roztržením a opětovným spoutáním všech dostředivých sil – nebo tužeb – hmoty. Plamen je jakoby rozvíjející se (nebo dokonce explodující) květ na této podivné rostlině, kterou jest žár. Je jakoby jeho bublinou, plodem (kterému jsme jej připodobnili již dříve), nebo semenem spočívajícím v ruce, která jej chrání. Vezmeme-li tuto nadpřirozenou flóru, je žár jakoby velkolepou rostlinou a plamen jásajícím květem; a tak jako lze očekávat mohutnější růst při větším objemu půdy (matrix) nebo růstové látky, tak také čím více potravy oheň má (jak to chceme v obrysech naznačit, ačkoliv doufáme, že budeme pochopeni), tím je oheň mohutnější, a čím zřetelnější bude, tím bude také divočejší – výsledek odpovídá skryté síle.

Z pevných látek tak získáme více ohně – totiž žáru: je v nich více ohnivé látky.

Rozmělňování, mechanické dělení, rozmnožování, odřezávání, srážení nebo slučování jsou stavy, do nichž mohou vnější síly přemisťovat hmotu, aniž bychom přemýšleli o jejích vazbách nebo tyto vazby chránili před porušením, a dávali do pořádku její řetězce nebo řídili její běh. Tyto změny mohou proniknout do hmoty, a ta může být rozbita na kousky; a celý tento rozklad může nastat bez našeho přičinění jenom pouhým „krevním oběhem“ ohně našeho předmětu.

Avšak oheň rovněž rozvolňuje všechny stěžejní body tohoto domu – rozvazuje jejich spojení – hmotu jako pevnou látku zapálí, temné kovy nechává téci jako proudy světla, vymítá z minerálů černé ďábly a k našemu údivu je předvádí ještě více očerněné, zbavené lesku, andělsky čisté! Pomocí ohně můžeme položit ruku na pevné látky, oddělit je, rozmělnit na prach, tavit, čistit, stále zjemňovat jejich strukturu až na velmi jemný a nezrnitý prášek, přičemž neviditelné molekuly nebo nezvažitelná veličina shoří na kouř, páru, plyn. Od hmatatelného k slyšitelnému, od slyšitelného k viditelnému, od viditelného k tomu, co lze zachytit čichem, a odtud k nicotě – ke skutečnému Nic – není to dokonce ani vysoké modré nebe. To jsou mocné účinky ohně – tavného kelímku, do něhož můžeme uvrhnout všechny světy, a pak najednou zjistíme, že vstupují do poslední fáze svého vývoje – a to vše bez dýmu! To jsou fyzikální a vědecké skutečnosti, které jsou nepopíratelné – které však byly pochopeny a objeveny už dávno, před staletími, nejdříve ve snech, a pak v praxi velkých magnetistů a těch, kterým se říkalo filosofové ohně, a o nichž jsme hovořili již dříve.

Co je to ta mysteriózní, neproniknutelná činnost, jakou je vykřesání ohně z pazourku? Přestože je nám tak důvěrně známá, kdo si jí všiml blíže? Kde v téhle nejtvrdší a nejvíce stlačené látce – tam, kde proběhla vlivem tlaků granulace, jež vytvořila ty nejpevnější lístky, blyštící se již svou tvrdostí, studené, zbarvené nejtemnější modří a proužkované, jadérkům podobné, připomínající svou bělostí achát – tedy kde leží ta ohnivá semena, duchovní ohnivá setba, v tomto tak kamenitém plodu? Z kterého záhybu pazourkového odštěpku – z kterého neviditelného úkrytu – a do jakého tkaniva vyskočí a roznesou se choulící se ohnivé jiskry, aby vyšly v rojích při křísnutí želízkem, při tak náhlém zarachocení (jakoby něčím páčidlem) na jejich kamenné dveře: kámen jako hrob v sobě chová nevídanou věc – oheň. Křísnutí varuje, že dojde k magické záležitosti. Odkud se bere tento ohnivý ohon z chladného lůna tvrdého, tajem obestřeného a nevznětlivého pazourku? Tyto děti přicházejí jakoby z tvrdého, skalistého lůna, které přesto skrývá tak svaté a náhlé zrození ohně! Kdo a který filosof vědy dokáže vysvětlit toto zázračné vymístění čehosi skrytého, které by se marně pokoušel zachytit, a které mu uniká jako duch? Když se mužů vědy zeptáme, co je to oheň, jsou v rozpacích. Řeknou nám, že je to fenomén; a jejich slovníky nám žádné bližší vysvětlení neposkytnou. Budou nám vysvětlovat, že jediné, co o tom lze říci, je to, že je to základní podstatná vlastnost hmoty, jejíž chování (v lidském světě) mohou jen potvrdit, avšak o tom, jak vzniká a zaniká – o místě, odkud přichází, a na které místo odchází – nevědí zhola nic, a dali by za to vše, kdyby se to mohli dovědět!

To, co zde bylo uvedeno, jsou – třebaže nedokonale podané – názory slavných rosikruciánů, které se týkají povahy tohoto zdánlivě známého, ale přesto tak záhadné záležitosti, jakou je – oheň.

Přejděme k několika jejich dalším mystickým teoriím. Jsou jednoduché, ale velmi pozoruhodné.

Avšak úvahy, které se jich týkají, jsou výjimečně abstraktní a obtížné. Celá věc je lidskému duchu v nejvyšší míře nepřístupná.

S ohledem na prazvláštní název, jímž se Rosikruciáni označují, můžeme říci, že chymikové podle svých arkán odvozují rosu6 z latinského slova ros a v obrazu kříže vidí tři písmena, která tvoří slovo Lux, světlo. Co se týče přesnosti a spolehlivosti této informace, je Mosheim spolehlivý.

*

Poznámky:

1 Výčet jeho děl jest následující: 1. Německá vydání: Basilej, 1575, na A6; tamtéž 1589-90 v 10 svazcích na A5; a Štrasburg, 1603-18 ve 4 svazcích na A4. 2. Latinská vydání: Opera Omnia Medico-chymico-chirurgica, Frankfurt, 1603, v 10 svazcích A4 a v Ženevě ve 3 svazcích A4. 3. Francouzská vydání: La Grande Chirurgerie de Paracelse, Lyon, 1593 a 1603, na A5; a Montbéliard, 1608, na A6. Viz Adelung: Histoire de la Folie Humaine, sv. VII; Biographie Universalle, heslo „Paracelsus“; a Sprengel: Histoire Pragmatique de la Médecine, díl III.

V souvislosti s postavou Paracelsa odkazujeme naše čtenáře na Revue HORUS I/93, str. 42-67. Ludwig Englert: 500 let Paracelsových.

2 Náboženský etický názor hlásající trpný vztah k životu. – San.

3 Členové náboženské společnosti Society of Friends s kvietistickým a pacifistickým zaměřením. – San.

4 F. – San.

5 „Čas je oheň, ve kterém hoříme.“ Dr. Soran ve filmu Star Trek: Generations. USA 1994. Režie: David Carson.

„Je jen jediná šance mezi dvěma světy. Ohni, se mnou pojď!“, říká Bob ústy Lelanda Palmera v seriálu Městečko Twin Peaks. USA 1990. Režie: David Lynch. – San.

6 Rosa je emblémem úsvitu, mládí, svěžesti a živosti. Musí to však být i cosi, co se vymyká ústnímu sdělení, jak se to objevuje v latinském rčení sub rosa, tj. „pod pečetí mlčenlivosti.“ Objevuje se to při určitých situacích i v pořekadlech jako např. „je červený jako růže.“ V knize Rosarium philosophorum, jejímž domnělým autorem je Petrus Toletanus, je uváděna spojitost mezi krvavým potem krále a „nebeskou rosou“, která dosvědčuje dvojsmyslnou povahu ohnivé proměny, která zuří v patách přicházejícího coniunctio. – San.

*

10. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

© San
© okultura, MMVI

Uložit