Alchymie

8
Empyreum

Přesvědčení o možnosti přeměny kovů a o existenci mistrovského prostředku ke všeobecnému zlepšení a zesílení celé přírody; a že se pak nadpřirozenou metodou (tj. nadpřirozenou pro svět lidí) tato zdánlivě tak nepřekročitelná mez nebo závora překročí (ve skutečnosti obejde) a to pomocí schopnosti s plody této smělé průzkumné cesty se do tohoto světa vrátit – tato představa, která ničím nemohla být z rozumu vypuzena, ustavila se napevno přes všechny rozumové důvody ze strany těch, kteří to považovali za něco jako nesmysl. Vlastní chladnokrevná realizace nemožností, pokud je příroda činí nemožnostmi, nebyla podstoupena.

Existovalo leccos, co jako prvotní motiv nutilo k takovému zničení, jaké způsobil kalif Omar při dobytí Alexandrie, když vydal plamenům proslulou alexandrijskou knihovnu. Toto zničení se obvykle pojímá jako podstata onoho vyřazení nebo odstranění starých sbírek tak neocenitelné hodnoty.

Nebyla to žárlivost, ale strach, co kalifa Omara přimělo k jednání.

Kalifovo stanovisko k této nezměrné sbírce spisů je dobře známé a obvykle se připisuje dogmatismu a úzkoprsosti jeho názorů co do islámské víry. Jestliže totiž knihy obsahovaly z nějaké filosofie to, co by Mohamedovo náboženství ospravedlňovalo, vykládalo nebo posilňovalo, nebo nějakou moudrost, která by mohla být pojata jako vysvětlení tohoto náboženství, pak by to bylo neužitečné, protože to všechno už bylo obsaženo v Koránu; a jestliže by nějaká kniha učila jiné věci nebo předkládala nějakou jinou náboženskou víru, pak by to bylo náležitě škodlivé a jako takové by to muselo být nemilosrdně zničeno. Takové zaujal kalif stanovisko, přičemž měl pravdu na oba způsoby. V Alexandrijské knihovně byla údajně obsažena všechna tajemství alchymie.

Slunce je alchymickým zlatem; Měsíc je alchymickým stříbrem. V bytosti těchto obou mocných duchů nebo mystických vládců světa jsou, jak se má za to, astrologicky vyvolávány všechny fenomény. I u těch nejučenějších je obvyklým názorem a všeobecně přijímanou představou, že to, co se nazývá Kamenem mudrců, je čistá báje. Ve všech učebnicích stojí napevno tvrzení, že je to čistá romantika, že je to klam, pomatená idea, poetická a proto nutně nepravdivá. Ale veškerá poezie, ba, právě poezie, je v jistém smyslu dosti pravdivá, jestliže je pochopena rozumem, právě tak jako je tomu s barvou květiny, která s květinou nemá co činit. Je velmi těžké přejít přes ujišťování kompetentních lidí, pokud jde o možnost dělat zlato. Chemické zprávy jsou přebohaté na vyprávění o oné umělé produkci, že se to vyrobilo za mimořádných a jistotně (a nutně) tajných poměrů. Mnoho starých i moderních filozofů tvrdilo, že v tajných duších přírody, kteří se derou ke světlu a ke Slunci, bylo zlato (Chrysos nebo „Spasitel“), pohyb ve vší hmotě po vývoji a proto ven z kletby nicoty nebo hmoty. Odtud cenné zlato, preparované a vyčištěné žhnoucím ohněm. Pokud jde o možnost, jsou kovy měněny z jednoho v druhý, v umění alchymistů takříkajíc „doktorovány“ a v ohnivém spalování čištěny od svých znetvoření, skvrnitosti a nemocí k andělskému zlatu, které odpovídá lesku Slunce; pokud jde o toto úžasné umění, v něž staří věřili, přináší o tom Libavius mnoho příkladů ve svém pojednání De natura Metallorum. V tomto smyslu podává zprávu z Gebera, Herma, Arnolda, Guaccia, Tomáše Akvinského (Ad Fratrem, kap. 1), hraběte Bernarda, Joanna Rungia, Baptisty Porty, Rubea, Dornesia, Vogelia, Penota, Wuercetana aj. Franciscus Picus ve své knize De auro, sv. 3, kap. 2, podává osmnáct příkladů, kdy viděl zlato vyprodukované pomocí alchymistické přeměny.

Principy a pravidla pro závěr, že takové umění jako je alchymie může být možné, chceme sestavit, jak následuje. Zaprvé uvažme, že každý kov pozůstává ze rtuti jakožto společného, proměnlivého a pohyblivého základu, z něhož pocházejí všechny kovy a ve který se posléze mohou zase umělým způsobem vrátit. Za druhé, je to species kovů, jejichž specifické a podstatné formy nejsou podrobeny proměně, nýbrž pouze individua; jinými slovy, co je obecné, je abstraktní a neviditelné; co je zvláštní, je konkrétní a viditelné a proto s tím lze zacházet. Za třetí, všechny kovy se rozlišují ne podle své obecné povahy a látky, nýbrž stupněm své dokonalosti nebo čistoty vůči onomu neviditelnému světlu, k němuž spěje všechna hmota jako ke svému osvobození nebo záchraně, k oné nebeské, nepomíjející glórii, která nutně ve světě cítění nebo možnosti poznání sebe sama (nebo sebebytí) musí mít „hmotu“ (v tomto světě vytvořeném ze smyslů a přístupů k těmto smyslům) jakožto svoji „masku“ nebo jako vehikl, v němž může existovat, a vně této výlučnosti, kde je všechno zázračné a magické. Za čtvrté, umění nebo předsevzetí nebo vynález ve svém vlastním úmyslu, který se řídí nesmrtelným zdrojem nebo inteligencí, předmětem duchovní tradice, překračuje dar milosti pro člověka v jeho ztraceném a padlém stavu a představuje přírodu, která řídí jeho tělesné rozkoše, jež by jinak denně vedly ke zkáze. Neboť umění zaměřené na přírodu, které vidí konec věcí a není dosyceno jen pouhými jevy, může v krátké době dokonat to, k čemu příroda sama o sobě potřebuje tisíc roků. Za páté, Bůh stvořil každý kov podle jeho vlastního druhu a vštípil v něj skutečně životaschopný, neúnavný princip růstu, který bojuje proti nemocem a poruchám, jak je vidíme při namáhání kovů – zejména v onom dokonalém kovu, zlatu zrozeném ze Slunce – který je králem materiálna a jež ve svém zdravém stavu překypuje magnetickou setbou nebo jiskrami magického světla, je radostně přijímáno vzdušným světem a jen ďáblem je zneužíváno pro jeho špatné úmysly v tomto světě pomíjejících forem.

Pravou duchovní stránku tohoto zlatého zdroje lesku, oproštěného ode všech pomísení hmoty, v tomto světě nikdy nespatříme. Ale je to médium souvislostí, zlatý můstek, napůl zlato, neboť je zpětně zaměřen na člověka od pramene všeho života a světla, od Slunce, a druhá půlka směřuje vpřed, k nebeskému a nebesky věčnému světlu Božímu! Tak může být zlato, a světlo jakožto jeho následek, pomocí umění (jestliže jej podporují andělé a modlitba) vybuzeno a přivedeno k plození a růstu a všechny látky může inspirovat, rozmnožit a pojmout do sebe.

Chceme nyní stěsnat do určitých dobře uvážených pouček několik idejí onoho velmi ctihodného chemika a spekulativního filosofa, van Helmonta, které předložil ve svém díle Paradoxal Discours concerning the Macrocosm and Microcosm, or the Greater and Lesser World, and their Union. Londýn 1685.

Obecně se kovy skládají z horké a studené síry. Rovněž tak jsou složeny z mužskosti a ženskosti. Čím více jsou se zřetelem na tyto obě stránky sjednoceny nebo přirozeným způsobem protkány, tím víc se tyto kovy blíží povaze zlata. Z různosti a nestejnosti tohoto sjednocení (podle poměru a množství jednoho každého) vyvstává rozdíl všech kovů a materiálů, tj. v odpovídajícím poměru, jak jsou v něm jmenované druhy síry více nebo méně spojeny.

Když tedy kovy pocházejí od spojení těchto obou a v tom existují, kde je pak prostor pro třetí princip v kovech – co se vulgárně nazývá sůl, a o čem hovoří chemici, kteří činí principii všech kovů sůl, síru a rtuť?

Ale to je skutečně jen záhadná řeč chemiků. Neboť když vidíme, že přebytečná, spalitelná síra, která se nachází ve velkém množství v rudě dokonale sloučených kovů, se umrtvením, transmutací nebo kalcinací mění v ostrou sůl, tu právě přestane být sírou. Pokud pak všechna jmenovaná síra se může přeměnit v sůl, takže se už nemůže opět navrátit ke stavu soli (protože sůl slouží jen jako prostředek, který oba dokonalé sirné podíly rozpustí, aby je sjednotil); a protože bílá, nespalitelná síra nikdy nemůže být přeměněna v sůl, jak chceme zřídit tři části nebo principie, které spolupůsobí při kompozici kovů? Neboť dva otcové k jedné matce by byli monstrózní a přebyteční, neboť oba jsou jen jeden a týž. Stejně tak málo mohou existovat dvě matky k jednomu otci, aby uskutečnily jeden jediný porod; neboť pak by nastaly porody dva, jeden od každé matky. Neboť nelze popřít, že aby bylo zplozeno dítě, ať je to chlapec nebo děvče (z nichž jedno má víc povahu a vlastnosti otce, druhé spíš matky), je nutné jen jediné spojení muže a ženy; a je nemožné, aby k tomu bylo připojeno ještě něco v podstatě třetího.

Toto viditelné, gloriózní, duchovní tělo nás může přivést k gloriózním myšlenkám a meditacím bez konce; totiž, i když si pomyslíme, že ve všem písku, který Bůh stvořil, je trocha zlata a stříbra, čímž existují všechny věci a mají své bytí jakožto vycházející od Otce – Slunce a své Matky – Měsíce: od Slunce jakožto živoucího, duchovního zlata, jež je čistým ohněm, nade vše důkladně rafinovaným zlatem a následně společným a univerzálním prvním stvořeným hybatelem (právě tak jakým je srdce člověka), od něhož všechny pohyblivé věci odvozují všechny své různé zvláštní pohyby; a též od Měsíce jakožto manželky Slunce a společné matky všech sublunárních věcí.

Pokud je pak člověk (jak ani jinak nemůže být) pojmovým koncem všech stvoření a je malým světem (v němž existují a jsou dokonána všechna semena, takže už nikdy nemůže přejít v nicotu), pak to neshledáváme jako zvláštní, když se mu dostane rady (Zj 3,18), aby koupil zlato, jež je „ohněm prubováno“ (řecká slova poukazují na zlato, které je zcela nebo veskrze zpracováno ohněm nebo je to zcela čistý oheň), aby byl bohatý a Slunci podobný, zatímco v jiném případě zchudne, jestliže zneužije arsenikový jed, takže jeho stříbro se musí v ohni spálit na škváru, což nastane, když vezme „menstruační krev“ (z níž částečně pozůstává) a uchová ji jako své vlastnictví ve svých myšlenkách a pracích, místo aby denně obětoval Slunci, ku konci, aby „žena byla Sluncem oděna“ a sám aby se stal „Sluncem“ a přitom aby nad Měsícem panoval; to jest, aby Měsíc, abychom tak řekli, mohl „dostat pod své nohy“ (Zj 12,1).

Pokud jsme zde s to jednat o zlatu, nebudeme od věci, abychom se ještě dále zeptali, zda, pokud jde o zlato, není třeba uvažovat ještě víc, totiž, kolik druhů zlata existuje a jak je zlato vlastně utvořeno? Existují tři odrůdy zlata.

Zaprvé je to bílé zlato, které má váhu a všechny jiné vlastnosti zlata kromě barvy; neboť je bílé jako stříbro a svoji barvu buďto ztratilo nebo ji ještě nedostalo.

Zadruhé; druhá odrůda zlata má bledě žlutou barvu.

Zatřetí; třetí odrůdou je zlato velmi žlutě zbarvené. Ale jak málo má co činit tinktura nebo barva se zlatem, můžeme vyrozumět z následujícího:

1. První odrůda, totiž bílé zlato, je co do své substance zrovna tak těžké jako každé jiné zlato, z čehož můžeme vyrozumět náznak nebo příklad, jak málo barva přispívá k jsoucnosti zlata, přičemž se vidí, že barva s jeho vahou nebo substancí sotva souvisí nebo vůbec nesouvisí.

2. Celé tělo obyčejného zlata není nic jiného a nemůže pozůstávat z ničeho jiného než ze stříbra, které je dokonalým tělem a ke zlatu nepotřebuje ni jiného, než ohnivé, mužské zabarvení. Kdyby se pak dokázalo, že určité množství stříbra by se jedním gránem tinktury zabarvilo na zlato a že uvedený grán by stačil změnit je ve zlato, aniž by mu dal tu pravou barvu, aniž by ji nahradil, pak jsme už ukázali, že zlatotepci a pozlacovači tomu rozumějí, jak mu dát pevně držící zlatavou barvu.

Lze se dále ptát, jak to přijde, že antimon a měď dají bledému zlatu jeho dokonalou barvu a tak pomoci ostatním, zatímco sobě samým pomoci nemohou. Jak také dojde k tomu, že mohou tuto barvu předat zlatu, ne však stříbru nebo nějakému jinému kovu a také ne sobě samým.

Protože zlato tuto barvu vyžaduje a musí ji mít jakožto své příslušenství a vlastnictví, které buďto dříve mělo a nyní ztratilo, nebo je ještě nedostalo, nýbrž je musí očekávat pro budoucnost; proto zlato, aby si učinilo zadost, vezme v sebe tuto zlatavou barvu ke své dokonalosti a přirozeně jí nemůže vzít víc, než kolik nutně potřebuje.

Zbývá tu položit ještě jednu důležitou otázku. Bylo totiž řečeno, že zlato na sebe nevezme více zlatité barvy, než kolik potřebuje podle své potřeby; a že tinktura, která má kovy přeměňovat nejprve ve stříbro (jakožto tělo zlata) a pak teprve je přebarvit na zlato, se musí skládat a vycházet ze zlata a stříbra (neboť žádná třetí věc sem nemůže být připuštěna); a přeci zmíněná tinktura nesmí být zlatem nebo stříbrem, nýbrž pouze principem a počátkem zlata a stříbra a být tak účastníkem při konci a dovršení zlata a stříbra a musí mít v sobě sílu zlata a stříbra. Neboť tato těla jedné a téže povahy (jak jsme se už dříve zmínili) nemohou mechanicky vniknout jedno v druhé, neboť obě z nich se těžko dají mísit. Tinktura musí mít proto naprosto právě takovou sirnou povahu a z toho se skládat (totiž, být lehce tekutá) jakou je síra zlata a stříbra, kterážto (síra) jim dala jejich formu, a musí být taková, jakou byla dříve, než na počátku své přípravy vstoupila do kompozice zlata a stříbra. Protože uvedená tinktura má kovy probarvit skrz naskrz, ne mechanicky, nýbrž životně a přirozeně, musí být nutně přebohatá na jmenovanou dokonalou, kovovou, zlatou a bílou barvu. Pak už stříbro a zlato (podle vyřčeného) nemůže v sebe mechanicky pojmout, než co sama pro sebe potřebují. Je tedy otázkou, odkud takovou tinkturu vzít; a o této otázce lze říci, že v sobě zahrnuje celý nárok na síly alchymie.

Rovněž tak musíme uvážit, jak je to možné, že tak malé tělísko jako jeden grán je co do své povahy s to se tak zjemnit, že je schopné proniknout tělesem váhy jedné libry ve všech jeho částech, což se obvykle považuje za nemožné, jestliže uvážíme, že kovy jsou pouhá hrubá těla a žádné tělo nemůže vniknout do těla jiného.

Zeptej se přírody, z čeho dělá zlato a stříbro ve zlatých a stříbrných ložiskách, a ona ti odpoví, že z červeného a bílého arseniku; ale současně ti poví, že zlato a stříbro jsou ve skutečnosti tvořeny z téže látky. Neboť zlato, které je ve svém místě života tam, kde je zpracováno a tvořeno, je usmrcováno přebytkem arseniku, načež je opět oživeno a učiněno těkavým, aby vytvořilo jiné kreace, rostlinstva a zvířata, a dalo jim bytí a život. Proto můžeme učinit závěr, že zlato není pouze v zemi, aby bylo odtud vykopáno a zpracováno na peníze a cihličky; neboť kdybychom to museli přijmout, pak by následovalo, že by muselo být stvořeno nepochopitelně velké množství zlata, marně a zcela bez užitku; neboť existuje strašlivé množství zlata, které nikdy nebude vykopáno a ani nikdy být vykopáno nemůže. A tu uveďme paralelu mezi božskou částí člověka nebo jeho duší a vytříbeným a dokonalým zlatem.

Jestliže vidíme, že člověk – jakožto dokonalý a zřejmý obraz Boží v sebe pojal všechna stvořená bytí a následovně i všechna živoucí stvoření, bylo by proto zbytečné přivést k němu tvory žijící vně; nemusíme pak tušit, že se tak stalo uvnitř, v centru, v němž Adam tehdy stál? A že on (Adam) v tomto centru dal všem stvořením jejich vlastní a skutečná jména, a že by tak nemohl učinit, pokud by skutečné živoucí ideje jmenovaných stvoření nebyly obsaženy v něm, odkud dával každé jméno, právě tak jako voda proudí od jednoho živoucího pramene? A nemůžeme proto učinit závěr, že „zahrada Eden“ nebyla pouze vnějším místem bez lidí? Nevysvítá z toho také zřetelně, že „zahrada Eden“ nebyla pouze místem „bez lidí“? Nebo když Adam následkem svého „pádu“ ztratil vnitřní život mimo centrum (kterýžto život se šíří odtud k obvodu), a přišel k obvodu, tu mu byly jeho oči „otevřeny“, takže on měl nyní uspokojení, že své světlo přijímal nyní zvenčí, z vnějšího světa, protože jeho vlastní „vnitřní svět“ byl skryt a před ním uzavřen; a nyní spatřil svoji pozemskou, tělesnou nahotu (která je přítomným stavem všech lidí na světě); neboť předtím byl „pln světla“ od stálého ozařování „z centra“.

Čisté zlato je usedlinou a uloženinou „světla“. Je dítětem „Slunce“, jímž je štěpováno a zdokonalováno.

*

22. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

Uložit