Zlověstný charakter »bílé« barvy pro anglické království

31

*

Chceme předeslat, že následující obavy nevycházejí z našeho přesvědčení, nýbrž jsou převzaty ze starých tradic – starých jako Anglie sama.

Bílá byla prastarou barvou oběti.

Je to velmi stará, z nejdávnější minulosti převzatá představa, že „bílá“ barva, která – vzato v mystickém a okultním smyslu, je co do svého původu ženská – je občas co do svých účinků neblahá, a že tato barva, abychom podali určitý příklad jejího zlověstného charakteru, nepřináší anglickému královskému rodu štěstí – každopádně pro anglického krále nebo královnu osobně, nakolik se toto tvrzení může jevit jako zvláštní. Nevíme, zda tento neblahý účinek zlověstné bílé barvy se má také obecně vztahovat na celý národ. Domníváme se, že se soustřeďuje na prince nebo panovníka Anglie a na bezprostřední příslušníky jeho rodiny. Rovněž jméno John, které pochází ze starého ženského kořene Iona, se považuje za nešťastné pro krále jak v Anglii, tak i ve Francii. Zdá se, že důvod toho všeho není nikde udán. Také původ proroctví o strašlivém charakteru bílé barvy pro Anglii je neznámý. Ale má se za to, že pochází přinejmenším z časů Merlina.

Poprava krále Karla I. před Whitehall

Thomas de Quincey, který uvádí poznámku o proroctví stran „Bílého krále,“ praví o králi Karlu I., že předzvěst o zlém osudu tohoto „Bílého krále“ se v tomto případě vyplnila proto, že byl náhodou při své korunovaci bíle oblečen. A později si lidé vzpomněli na to, že bílá byla prastarou barvou oběti. Samo o sobě už to bylo jako osudové znamení dosti strašné. De Quincey praví vlastními slovy: „Když měl být král Karel I. korunován, vyšlo najevo, že následkem zanedbání nestačily všechny londýnské zásoby k tomu, aby byl dodán potřebný purpurový samet pro královskou róbu a k výzdobě trůnu. Požádat Janov o dodávku bylo už příliš pozdě; a následkem tohoto náhodného nedostatku došlo k tomu, že král byl ke korunovační slavnosti oděn do bílého sametu a nikoliv, jak bývalo stálým obyčejem, do šatů rudých nebo purpurových.“

Jako dřívější příklad této podivuhodné pověry přichází na mysl historka oné neblahé královské Bílé lodi. Jmenovala se tak loď, na kterou se nalodil při svém návratu z Normandie do Anglie princ Vilém, syn krále Jindřicha I., určený dědic, se svojí sestrou, hraběnkou z Perthu a s četnou společností mladých šlechticů. Mohlo by se zdát, že bylo dosti nešťastných příběhů krále Karla I., které byly v oné době malomyslnosti monarchie přijímány jako naplnění (a vyrušení) onoho zlověstného proroctví. Existují však důvody k domněnce, že ani v našich dnech tato hrozba ještě úplně nepominula. Osudnost „bílé“ barvy pro anglické království dosáhla jistotně svého vrcholu, aspoň to tak vypadá, při popravě krále Karla I., jenž byl na popravu přiveden před svůj vlastní palác „Whitehall“, kde opět nacházíme „bílou“ ve spojení s královstvím a tragickými událostmi. Whitehall je královský „bílý“ palác v Anglii.

Ztroskotání Bílé lodi (XII. stol.)

„Bílá růže“ byla nešťastnou (a poraženou) z obou bojujících růží v této zemi. I to je zase pozoruhodná skutečnost, třebaže se k ní málo přihlíží. Povedeme toto zvláštní šetření ještě trochu dále a uvidíme, zda nám světlo rosikruciánství neposkytne pomoc. Jednou z rosikruciánských nauk je totiž nauka o signaturách věcí, jak tomu oni – ze skrytých duchovních důvodů, o nichž si coby smrtelníci nemůžeme učinit představu – říkají, že mají magický význam a nepřirozený účinek. Jinými slovy řečeno, že magie a očarování je možné pomocí talismanů. Zdravý selský rozum není vůbec rozumný.

Podle okolností a doby její prezentace je bílá barva uznávaná za augurium dobré nebo špatné. Ve vztahu ke jménu našeho současného krále lze uvést tolik, že domněle neblahé příjmení „Albert“ bylo vyměněno za oblíbenější „Edvard“. Toto jméno Edvard je jméno historické, triumfální a znamená štěstí. Neboť všichni naši Edvardové, s výjimkou změkčilého Edvarda II., byli mocní nebo pozoruhodní muži. Nyní má jen velmi málo lidí příležitost porovnat nebo si vzpomenout na skutečnost jak význačnou, tak i neblahou v onom smyslu, již máme na mysli, že slovo „Albert“ totiž samo o sobě znamená „bílý“.

Kořen jména „Albert“ může být v mnoha jazycích nalezen ve spojení se slovem „bílý“: albus, bílý; alp, bílý; Albánie, „bílá“ země. Vzpomínáme tu výrazu „snowy camese“, na nějž Byron odkazuje jako na obvyklý pro Albánii. „Albion“ (podle „bílých“ útesů), Alb, Al, El, Æl, to všechno znamená něco „bílého“. Příkladů je spousta. Αλφος, αλπε, albus, „bílý“, jsou slova odvozená z keltského alp; a odtud také pochází název „Alpy“, což jsou hory stále bílé, neboť jsou pokryté sněhem. „Albus,  bílý , pochází jistotně z keltského alp nebo alb“, praví historik Pezron, „neboť v této řeči, jako v mnoha jiných, se často střídá p a b. Proto staří Latinové a Sabinové měli pro bílou výraz alpus. Vidím proto jako jisté,“ pokračuje Pezron, „že ze slova alpus pochází slovo Alpy, protože tyto hory jsou stále bílé, jelikož jsou pokryty sněhem; slova alp nebo alb a jejich složeniny znamenají všude bílou barvu. Dospívám tedy k závěru, že ze slova pen u Keltů, Umbrů a Sabinů, což označuje  „hlavu, vrchol“ nebo „vysoké místo“, vznikl Penninus Mons, Apeniny, rozlehlé pohoří v Itálii. Tak tato proslulá jména pocházejí jistotně z keltské řeči a jsou o několik staletí starší než město Řím.“ Následující jsou už ryze teutonská nebo německá slova: alb, alf (je třeba vzít v potaz i jméno Alfréd?) a alp, která stejně jako jejich původní kořen znamenají „bílý“. Tolik o bílé.

Ani pro pruskou královskou rodinu není bílá barva příznivá, třebaže zase na druhé straně pruské insignie (Borussia nebo „z Borussi“), jak heraldici velmi dobře vědí, jsou původně „černou a bílou“ barvou Egypťanů, a pak je přejali Teutoni a templáři. Tato bílá a černá tinktura je heraldicky stříbro a čerň: luna nebo perla znamenala „slzy“, Saturn nebo diamant zase „hoře, pokání a popel“. V těchto zvláštních významech pojímali rosikruciáni barvy coby talismany, velmi účinné díky jejich planetárním „eficiencím“ nebo „signaturám“, jak jim říkají astrologové. Tyto představy se více nebo méně zdůrazňovaly ve všech dobách a ve všech zemích a u nás doma se skrývají v pověrách. My všichni moc dobře známe naši nelibost vůči „zelené“ barvě, jež se projevuje v určitých případech. Je to duchovní, magická barva, barva „gnómů“, jak se podle kabaly nazývají malí ochranní duchové, kteří jsou údajně na používání zelené barvy velice žárliví.

V Irsku se zelená všeobecně považuje za nedůvěryhodnou; ale v duchovním smyslu zase s úctou. Je to národní barva, protože ochránkyní Irska je ženské božstvo, Matka Příroda, která je v klasické mytologii známa jakožto Venuše – ať už Venuše milostivá nebo Venuše strašná, jakožto bohyně života a smrti. Různé verts, nebo zeleně, jsou „barevnými vládci“ v erbu smaragdového ostrova. Panujícím božstvím země Ierny, neboli Irska, je mytická „žena“, která se zrodila z žírnosti přírody nebo z „velké hlubiny“. Je to génius (s určitým zlověstným, strašlivým zevnějškem, který se na starých vyobrazeních vyznačuje velebností), jenž byl „naražen na kůl“ nebo „ukřižován“ – ve svém skutečném a skrytém smyslu – na kmeni čili „Stromu života“, který zastupuje irská harfa. Její vlas vlaje jako ten, co vidíme u Dafné, „jako kdyby se měla proměnit ve strom“, vlaje za ní ve větru v okamžiku smrtelného zápasu a splétá se, jak mýtus zdůrazňuje, do sedmi strun magické irské harfy, jejíž hudba je hudbou sfér nebo hudbou kajícného, viditelného světa rosikruciánů. Těchto sedm strun představuje sedm hlásek, jejichž prostřednictvím je člověku umožněno mluvit, jakoby „nové stvoření“, tedy člověk (což má zase kabalistický význam, a proto i obtížně pochopitelný), „otevřel ústa svá a promluvil.“ Oněch sedm strun irské harfy, abychom jich ještě jednou vzpomněli, je blazonováno jakožto „luna“ nebo „Měsíc“ – ženský měsíc – podle praktik starých heraldiků ve všech královských nebo panovnických štítech a erbech, které jsou blazonovány jmény planet. Sedm strun irské harfy znamená také sedm čistých hudebních tónů, jež jsou opět analogické sedmi barvám spektra; tyto opět představují sedm samohlásek a tyto zase reprezentují svých sedm vládců nebo sedm planet, které mají svých sedm duchů nebo „nebeských plamenů“, což je sedm andělů neboli duchů Božích, kteří střeží cestu kolem „trůnu Starého dnů“.

Ve většině zemí existuje odpor vůči pátku, třebaže u muslimů je to den posvátný nebo sabat. Pátek je dnem „zeleně“. V pátek je vhodné nosit smaragdy a ty přinášejí štěstí, neboť v tento zvláštní den vyzařují okultní vliv.

Prsní štít židovského velekněze měl své orákulní kameje, jimiž byly urím a tumím. Proslulý kouzelník Apollonius z Tyany prý pro své magické účely nosil pro každý den v týdnu zvláštní prsteny s kameny k oněm dnům vhodnými, aby mohl zaklínat příslušné duchy náležející k různým dnům. Hermetičtí bratři mívali určitá pravidla, kterých dbali s ohledem na tento názor týkající se moci drahokamů přinášet štěstí nebo neštěstí skrze planetární vztahy v určitých dnech, neboť se domnívali, že různé drahokamy, stejně jako zlato a stříbro, působí prostřednictvím chemických reakcí planet skrytě pracujících v telurickém těle. Věřili, že zlato a stříbro a všechny drahokamy mají v přírodě jen jediný základ a byly prostě rozmnoženy, pročištěny a dokonány činností hermetického nebo magnetického světla, které je za obvyklých okolností neviditelné a nedosažitelné, a je známo jen alchymistům. Všechny žluté drahokamy a zlato by se měly správně nosit v neděli, aby přitáhly příznivé vlivy duchů tohoto dne skrze vládce a dárce jeho jména, Slunce, anebo aby odvrátily účinky nepříznivé.

V pondělí se mají nosit perly a bílé kameny (ale nikoliv diamanty), neboť je to den luny čili druhé síly v přírodě.

Úterý, den Martův, vyžaduje rubíny a všechny kameny ohnivého lesku.

Středa je den pro tyrkysy, safíry a všechny drahokamy, které se zdají zrcadlit modř nebeské klenby a upomínají na zářivý azur domnělé duchovní atmosféry, v níž nebo pod níž přebývají sylfy rosikruciánů – ony dítky živlů, kteří se podle kabalistické teogonie neustále snaží o styk s Adamovým pokolením, přičemž touží po podílu na jeho zvláštním privilegiu nesmrtelnosti, která je jim odepřena.

Čtvrtku by měly náležet ametysty a temně barevné kameny krvavě červeného tónu, protože čtvrtek je dnem Thorovým – dnem oběti mužského božství personifikovaného runami.

Pátek, den Venušin, má jako své příhodné kameny smaragdy a vládne všem odstínům císařské, a přesto podivuhodně a zlověstně osudové zeleně.

Pátek je den, kdy se mají nosit jakékoliv zelené drahokamy a zelená barva vůbec. Pátek je „ženský den“ týdne, a proto – jak míní někteří zlomyslní lidé – je to den nešťastný. Jisté však je, že se tento den projevuje zcela opačnými vlastnostmi, než by tento ženský den zasluhoval především, takže se v tomto dni odbývá jen málo svateb nebo vůbec žádné, neboť se mezi lidem traduje názor, že přináší neštěstí, což jsou domněnky, které by někteří lidé otevřeně popřeli, neřkuli, že by se vám vysmáli do obličeje. Květen je svatbám rovněž zapovězen, třebaže jde o „ženský měsíc“ nebo měsíc, v němž se slaví „májová slavnost“ a všude se stavějí „májky“. (Viz vyobrazení májek na dalších stránkách naší knihy.)

Sobota, den Saturna, nejstaršího z bohů, si nárokuje za svůj zvláštní talisman nejkrásnější ze všech drahokamů, krále drahokamů, světlem sršící diamant, který vzešel z černi Saba, Seba neboli Saturna, z počátku všech viditelných věcí, z „Velké hlubiny“ nebo „Velké Matky“, což znamená totéž.

Vraťme se však zpátky k barvě zlověstné pro Anglii, k bílé a také k onomu významnému tvaru, v němž ji nalézáme, totiž ve jménu našeho současného krále – „Alberta Edvarda“; své jméno „Albert“ podědil v den svatby po jednom z možná nejvíce zbožňovaných princů, které kdy tato země nosila, jak mu to určily sudičky, jehož konec však – bylo tomu poprvé v jeho životě a byl právě na vrcholu své moci – byl dozajista velmi nešťastný, neboť se k němu v naději a v různých ohledech upíraly oči celé Evropy!

Jméno „Albert“ bylo ovšem v osobě krále šťastně odloženo stranou; a byl znám jen pod jménem – příznivým jménem – Edvard, „Edvard VII.“

Berlínská „bílá paní“ a její čas od času mysteriózní zjevování je dobře známo autorům moderních romantických životopisů. Jenže když má dojít na to, že má být zjevena její identita, neví nikdo nic. Ti, kdož o jejich vrtkavých zjeveních podali zprávu, se o ní samé neodvažují vyslovit žádnou domněnku, ale v určitém smyslu je považována za zlého génia hohenzollernského domu, a to tímtéž způsobem, jakým jen může být pojímána ona nevysvětlitelná postava, která se zjevila Brutovi na planině u Filip a věštila mu nesmírné neštěstí na den příští. Irové mají pro tato nadpřirozená zjevení zvláštní slovo banshee, tj. mluvčí nebo zvěstovatel osudu. Když nějaká osoba spatří v paláci berlínskou bílou paní, děje se tak prý tehdy, když se blíží nějaké nadmíru vážné neštěstí, které hrozí členovi královské rodiny. Zjevení této bílé paní jsou velmi krátká a iluzorní – vskutku tak vágní, že i ti, kteří ji údajně viděli, jsou hotovi to popřít nebo si to nechat (možná i docela ochotně) vymluvit. Je také nemálo pozoruhodnou skutečností, když jen na okraj věci uvážíme, že bílá barva (pro Anglii neblahá) není jen barvou „bílé růže“ nebo „Whitehallu“, nýbrž také barvou nešťastných Stuartovců, jejichž dějiny jsou jak ve Skotsku, tak i v Anglii po celá staletí jen dlouhou řadou nehod, utrpení a neštěstí. Princ Karel Edvard a jeho proslulá „bílá kokarda“, jakož i neblahý osud všech jeho přívrženců a všeobecně i kauza jakobitů v letech 1715 a 1745, kteří jako emblém nosili panenskou a posvátnou bílou barvu, napsali do veřejných i soukromých dějin tklivou, neřkuli tragickou stránku. A konečně musíme uvést jako domnělý příklad strašných všestranných účinků tohoto zla ztělesňujícího jména albus a bílé barvy zejména dějiny všech Bourbonů ve Francii, jejichž barvou je bílá především: od prvního tohoto jména, jenž rozvinul sněhově bílý prapor a padl dýkou vraha, až po posledního Bourbona novodobých dějin, jehož osud se nepokoušíme předjímat, ani nějak budit zdání, že bychom ho chtěli věštit.

Merlinovi, jehož proroctví o nebezpečích „bílé“, která anglickému království po dlouhou dobu hrozila, se prý vztahovalo ke vpádu bledých Sasů, jejichž symbolem nebo znamením byl „bílý kůň“, dokud tento názor nerozptýlily jiné asociace týkající se bílé barvy a neštěstí ve spojení s Anglií, se jeho původní věštba ještě úplně nenaplnila. Bílá barva nebo nějaké zvláštní, v současnosti ještě nepředstavitelné spojení s „bílou“, se může – jako sen – skrývat a číhat v budoucnosti (o jejíchž podobách nemůže říct nikdo nic), čímž by byla jednou Merlinova věštba ospravedlněna, a vyvolat tak úžas a otřes, že taková staletí meškala ve skrytu, až se konečně naplnila a pohroma se stala okamžitě zjevnou. Právě proto a kvůli možnosti nebezpečí takového neštěstí chceme to uzavřít zapřísaháním vznešených Římanů, oněch mistrů augurského umění a divinace: ABSIT OMEN!

Avšak o to více jsme se odhodlali obšírně pojednat o bílé barvě, abychom ospravedlnili představy rosikruciánů, pokud jde o nadpřirozenou moc barev a magické vlastnosti oněch okultních vlivů, které se rozhodli se svým filosofickým slovníkem pozoruhodně a mysteriózně nazvat „signaturami věcí“.

*

23. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

Translation © San
© okultura, 2006

Uložit