Základy rituálu

26
JHVH

Existuje jednoduchá a základní definice účelu každého magického rituálu. Je jím sjednocení mikrokosmu s makrokosmem. Nejvyšším a nejdokonalejším rituálem je proto invokace Svatého anděla strážce1 nebo, mysticky řečeno, sjednocení s Bohem.2 Všechny ostatní magické rituály jsou zvláštním případem tohoto obecného principu a jedinou omluvou za to, že je vykonáváte, je to, že se občas ukáže, jak je jeden zvláštní záhyb mikrokosmu tak oslaben, že nedokonalost jeho nečistoty by narušila makrokosmos, který je jeho obrazem, eidolon, čili reflexe. Například Bůh je nad sexem, a proto se nedá říct, že by muž nebo žena plně chápali, natožpak reprezentovali Boha. Je tedy povinností mága, aby kultivoval ty ženské vlastnosti, které u něj nejsou rozvinuty a tento úkol musí samozřejmě zakončit bez toho, že by oslabil svoji mužnost. Bude tedy úplně v pořádku, když mág bude vzývat Isis a ztotožní se s ní; když v tom selže, bude vnímat universum, až dosáhne samádhi, ochuzen o představu mateřství. Výsledkem budou metafyzické, a důsledkem toho i etické hranice v tom náboženství, v němž zakotvil. Judaismus a islám jsou nápadnými příklady takového pochybení.

Abychom uvedli i jiný příklad, pak asketický život, jejž magie tak často vyžaduje, se snaží dokázat bídu přírody, plochost, nedostatek vznešenosti. Příroda je nekonečně marnotratná – ani ne jedno z milionu semen dozraje v plod. Kdo to nechápe, nechť invokuje Jupitera.3

Nejvyšším a nejdokonalejším rituálem je proto invokace Svatého anděla strážce nebo, mysticky řečeno, sjednocení s Bohem.

Nebezpečím ceremoniální magie – tím nejsubtilnějším a vrcholným nebezpečím – je tohle: že mág bude přirozeně inklinovat k tomu vzývat onu část bytosti, která k němu nejhlasitěji promlouvá, takže jeho vrozený exces v tomto směru bude ještě více přeháněn. Ať ještě před započetím Díla svoji bytost pečlivě zmapuje a uspořádá svá vzývání tak, aby znovu nabyl rovnováhy.4 Mělo by se tak stát ještě v předběžných fázích během přípravy zbraní a vybavení chrámu.

Tuto otázku o povaze rituálu bychom mohli zvážit poněkud zvláštním způsobem; předpokládejme, že o sobě ví, že nedostatečně vnímá cenu života a smrti, stejně jako někteří jednotlivci a některé rasy, což je pro přírodu příznačné. Třeba tíhne k postřehování „první ušlechtilé pravdy“, jak ji vyslovil Buddha, a tou je pravda o strastnosti bytí.5

Sir John Everett Millais: Ferdinand sváděný Arielem

Příroda, zdá se, je tragédie.6 Možná dokonce zakusil onu velkou extázi, jíž se říká strastnost. Pak by měl přemýšlet o tom, jestli pro ni neexistuje nějaké božstvo, jež tento cyklus vyjadřuje a nadto je jeho přirozeností radost. To, co potřebuje, najde u Dionýsa.

Existují tři hlavní způsoby, jak vzývat jakékoliv božstvo.

První metoda předpokládá zbožňování tohoto božství, a jelikož je povahy mystické, není třeba se jí na tomto místě zabývat, zvláště když existuje perfektní instrukce v Liber 175 (Liber Astarte vel Berylli sub figura CLXXV).

Druhou metodou je přímo ceremoniální invokace. Je to metoda, jež byla obvykle používána ve středověku. Její výhoda spočívá v její přímočarosti, nevýhodou obhroublost. Goetia 7 podává jasnou instrukci o této metodě a je tomu tak i u mnoha dalších rituálů, bílých a černých. Věnujme nyní trochu místa jasnému výkladu tohoto umění.

V případě Bakcha si ovšem můžeme dovolit zhruba načrtnout tento postup. Vidíme, že symbolika Tiferetu vyjadřuje Bakchovu povahu. Pak bude třeba navrhnout rituál Tiferetu. Otevřeme Liber 777 a najdeme na 6. řádku každého sloupce různé části toho, co potřebujeme. Až budeme mít všechno řádně připraveno, uvedeme ducha do vytržení opakovanými modlitbami nebo vzýváním nejvýsostnější podoby tohoto boha, dokud se nám v tom či onom smyslu tohoto slova nezjeví a nezahrne naše vědomí světlem své božskosti.

Kabalistický talisman

Třetí metoda je dramatická a možná vůbec nejpřitažlivější; určitě pro ty, kdož mají umělecký temperament, neboť apeluje na jejich imaginaci prostřednictvím smyslu pro estetiku.

Její nevýhoda spočívá principiálně v obtížích, jež nastávají v případě, že ji vykonává jediná osoba. Dostává se jí však podpory z nejšeřejšího dávnověku a je asi nejvhodnější pro založení nějakého náboženství. Je to metoda katolického křesťanství a tvoří ji dramatizace legendy Boží. Eurípidova tragédie Bakchai je vynikajícím příkladem takového rituálu; rovněž tak, ačkoliv v menší míře, mše. Lze se také zmínit o zednářských stupních, zvláště o třetím. Dalším příkladem je rituál 5° = 6°, publikovaný ve III. čísle Equinoxu.

V případě Bakcha se připomínají nejprve okolnosti jeho narození, neboť měl smrtelnou matku, která se ze žárlivosti a hněvu kvůli onomu osudu, který ji potkal v tomto vtělení, a pro dítě, jemuž byla poskytnuta ochrana nebes, vzdala své pokladnice ve prospěch Otce Všech. Dále je třeba vzpomenout cesty na západ, již vykonal na oslíkovi. Blíží se vrcholná scéna dramatu: jemný a vybraný mladík se svým doprovodem (složeným hlavně z žen) se zdá ohrožovat zaběhnutý řád věcí a tento zaběhnutý řád začne novému člověku odměřovat konec. Vidíme, že se Dionýsos nepostavil hněvivému králi otevřeně na odpor, nýbrž mu čelil pokorou; přesto v tom byla jistá drzost a mlčenlivý posměch. Jeho čelo bylo ověnčeno révovými úponky. Je zženštilou postavou, jak mu ty široké listy zakrývají obočí? Jenže ty listy skrývají růžky. Král Pentheus, představitel úctyhodnosti,8 je poražen svojí pýchou. Vyjde do hor, aby napadl ženy doprovázející Bakcha, mladíka, jehož zesměšnil, zbičoval ho a pak vsadil do želez, a ten se přesto jenom smál, tak tyto ženy ho ve svém božském šílenství rozsápaly na kousky.

Už se zdá nepatřičné říkat více, když Walter Pater převyprávěl tento příběh s takovým porozuměním a vhledem. Nebudeme se dále prohřešovat tím, že bychom prodlévali u této legendy kvůli její podobě s během přírody, jejím šílenstvím, marnotratností, opojením, radostí a především její subtilní nepomíjivost v cyklech života a smrti. Pohanský čtenář se musí k porozumění propracovat přes Paterovy Greek Studies, a křesťanský čtenář se s tím seznámí, událost za událostí, v příběhu o Kristu. Tato legenda není ničím jiným než dramatickým podáním jara.

Kniha kabalistických talismanů

Mág, který chce vzývat Bakcha touto metodou, musí tedy zaranžovat ceremoniál, v němž hraje roli Bakcha, podstupuje s ním všechny jeho zkoušky a triumfálně se vynoří z říše smrti. Musí se mu však dostat varování před matoucím symbolismem. V tomto případě, například, jde o nauku individuální nesmrtelnosti, která je sem zatažena k potření pravdy. Není to vyloženě bezcenná část člověka, jeho individuální vědomí coby Honzy Nováka, která pohrdá smrtí – to vědomí, které umírá a je znovuzrozeno v každé myšlence. To, co přetrvává (pokud něco přetrvává), je jeho skutečné novákovství, vlastnost, jíž si ve svém životě pravděpodobně nikdy nebyl vědom.9

A dokonce ani ta nepřetrvá beze změny. Stále roste. Kříž je neplodný výhon a okvětní lístky Růže opadávají a vadnou; jen ve spojení Kříže a Růže je souvislá následnost nových životů.10 Bez tohoto spojení a bez smrti individua by celý cyklus zanikl.

Kapitola se zaměřuje na odstranění praktických problémů objevujících se u této invokační metody. Ostrovtipu čtenáře jistě neujde, že pokud jde o nejpodstatnější skutečnosti, pak tyto tři metody představují jedinou. Každopádně mág se s invokovaným božstvím ztotožňuje. Invokovat znamená vzývat, stejně jako evokovat znamená vyvolávat.11 Tohle je podstatný rozdíl mezi těmito dvěmi magickými obory. Při invokaci vědomí zaplavuje makrokosmos. Při evokaci mág, který se stává makrokosmem, stvoří mikrokosmos. V magickém kruhu vyvoláváte Boha. A do magického trojúhelníku přivoláváte ducha. U první metody se ztotožnění s Bohem dosahuje láskou a odevzdáním, tím, že se vzdáte nebo potlačíte všechny vedlejší (a klamné) části sebe sama. Je to pletí zahrádky.

Kniha kabalistických talismanů II

U druhé metody se ztotožnění dosahuje tak, že zvláštní pozornost věnujete nějaké své důležité vloze: pozitivní, neboť první metoda je negativní. Je to výsadba a zalévání obzvláště krásné květiny na zahradě a dbáte na to, aby na ni svítilo slunce.

U třetí je ztotožnění dosaženo sympatií. Pro obyčejného člověka je velmi obtížné úplně se ztratit v roli, kterou představuje ve hře nějaký herec, nebo v postavě nějakého románu; avšak pro ty, kdo to dokážou, je tato metoda bez diskuse tou nejlepší.

Všimněte si: každý prvek tohoto cyklu má stejnou hodnotu. Je nesmysl říct triumfálně „Mors janua vitae“, pokud hned stejně triumfálně nedodáte „Vita janua mortis“. Ten, kdo z tohoto pohledu nalezne význam ve zřetězení aeonů, jako u truchlící Isis a triumfujícího Osirida, a nezapomene na jejich vazbu na ničitele Apópise, tomu nezůstane v přírodě nic skryto. Vyřkne ono jméno Boží, které se neslo dějinami od jednoho náboženství k druhému, neutuchající paján jásotu I.A.O.!12

*

Poznámky:

1 Viz Kniha posvátné magie mága Abramelina; Liber 418, 8. aethyr; ohledně Liber Samek viz 3. dodatek v této knize.
2 Rozdíl mezi těmito operacemi je mnohem více teoretického než praktického významu.
3 Existují ještě daleko hlubší úvahy na toto téma, v nichž zaznívá, že „Všechno, co je, je správné“. Jejich výklad naleznete jinde. Tady je můžeme jenom shrnout tím, že řekneme, že přežití toho nejlépe připraveného je jejich výsledkem.
4 Ideální způsob, jak to udělat, se nabízí v Liber 913 (Equinox VII). Viz rovněž Liber CXI Alef.
5 Duhkha, strast, tvoří základ čtyř ušlechtilých pravd a je popsána následujícím způsobem: „Zrození je strastné, stáří je strastné, nemoc je strastná, starost, hoře, bolest, bída a zoufalství jsou strastné; nedosažení toho, po čem člověk touží, je strastné; zkrátka, patero skupin spojených s lpěním je strastné.“ Strastnost tvoří jeden ze tří znaků bytí, trilakšanu. – San.
6 Viz Aleister Crowley: The World’s Tragedy. Paříž 1910. – San.
7 The Lesser Key of Solomon: Goetia: The Book of Evil Spirits: Ceremonial Magic. Chicago 1916. Redigoval L. W. de Laurence, připravil a slovem doprovodil Aleister Crowley. Jde o překlad první knihy Lemegetonu. – San.
8 Najdeme daleko hlubší výklad, podle něhož je Pentheus samotný „umírající bůh“. Viz můj tisk Lovu zdar! a Zlatou ratolest dr. J. G. Frazera.
9 Viz Kniha Lží, Liber 333, kde je pár rozprav k tomuto předmětu. Jde zvláště o kapitoly A, D, H, IE, IF, IH, KA, KH. Reinkarnace magického já neboli Khu je jinou záležitostí, příliš rozsáhlou a temnou, než abychom ji mohli rozebrat v této jednoduché příručce.
10 Viz Kniha Lží, Liber 333, kde se nachází několik rozprav k tomuto předmětu. Celou teorii smrti si vyhledejte v Liber CXI Alef.
11 Invokace je slavnostní vzývání, v dalších slovních spojeních pak jako svolávat kletby (na čí hlavu); evokace znamená vyvolávat, přivolávat (povolat k činnosti), zaklínat nebo citovat duchy. – San.
12 Jméno I.A.O. je kabalisticky identické se jménem Bestie a jeho číslem 666, takže ten, kdo invokuje první, invokuje i to druhé. A to platí i pro jméno AIWAZ a číslo 93. Viz 5. kapitola.

*

Aleister Crowley: Magie v teorii a praxi, kapitola 1.

Translation © San
© okultura, MMVI

Uložit