Chameleon a žluťásek

7

→ Poznámky ke „změně paradigmatu“

Od doby, kdy se světový názor frátera V... D... rozšířil ve více či méně rozvinutější formě, stala se „změna paradigmatu“ jedním z oblíbených hesel magické scény, jakýmsi druhem postcrowleyovského zaklínadla. Zmíněný fráter, a většina ostatních lidí měnících paradigma, rozumí tím vědomou změnu jednoho pojetí světa (např. fyzika) k pojetí jinému (např. chaos-magie), a pak opět k dalšímu (např. křesťanství).
Na otázku, k čemu je dobré „věřit každý den něčemu jinému“ (Kdo touží stát se schizofrenním?), nedostaneme samozřejmě vždy stejnou odpověď. Rozdíly jsou obzvláště zřetelné, když se zeptáme na filosofické pozadí tohoto cvičení.

Nejčastějším názorem je, jak se zdá, ten poslední. Je založen na pouhém předpokladu, že neexistují neměnné přírodní zákony a že je vše možné. Nápadným způsobem je tento světový názor právě tak urputně obhajován, jako panenské zrození Krista přesvědčeným katolíkem – přesvědčivé lpění na principu změny zřejmě ještě nikoho nedělá způsobilým k tomu, aby změnil samotné paradigma a vzdal se neměnných stanovisek.

„Nuže, není divu“, řekl by astrolog, „svému rodnému horoskopu nelze uniknout, nýbrž se lze pouze naučit uvědoměle, a tím i svobodněji žít“: lidem ve znamení Lva jsou bližší spíše organické, egocentrické a monoteistické systémy, Štíři potřebují napětí a změnu (původce změny paradigmatu patřil docela jistě do této kategorie!) a Panny nemohou zanechat kategorizování. Z tohoto pohledu se změna paradigmatu zdá být zábavou ve volném čase Blíženců, ideálem stále o změnu usilujících Štírů, nebo filosofickou vstřícností Ryb, které se zřejmě vždy a na všem chtějí podílet. Možná to bylo míněno jako ranní procvičování Vodnářů v názorech na svět.

Pokud člověk nepovažuje právě celou astrologii za nesmysl, vyvstane otázka, zdali celou změnu paradigmatu s ohledem na astrologické vyjádření charakterů nelze považovat spíše za zábavnou hru myšlenek.

Má sloužit pochopení jiných stanovisek a hledisek a tím poznání vlastní jednostrannosti? Má pomoci při zkoumání rozmanitosti světa? Má být oporou při opuštění náhledu na svět vůbec, obvyklého myšlení a jiných zálib.

Která paradigmata by se měla podrobit změně? Ta příjemná nebo ta nepříjemná? Jak je to všechno důsledné? Obleče si člověk pouze jiný pláštík a zůstane pod ním tentýž? Nebo shlíží zpod svého přehozeného pláštíku dál útrpně a pohrdavě na ty „nevyvinuté“ zástupce jiného „pláštíkového světa“? Není změna paradigmatu sice povrchní, zato ale vynucená a liknavá, nevznikají místo relativizace dogmat a odstranění fixací spíše další blokády, ze skrývané zášti na změnu paradigmatu a z bolesti, které změna způsobila? Nevede změna světového obrazu k tomu, že člověk svůj vlastní obraz světa společně se změnou paradigmatu konečně nebere tak moc vážně, ztrácí trochu na zaujatosti a získává navíc trochu humoru?

(Je vhodné položit zde ještě otázku, kolik magiků mění vlastně týdně nebo měsíčně svá paradigmata? Zřejmě by to však bylo příliš bezprostřední a indiskrétní.)

Přitom mne napadá příběh o jednom japonském zen-róši1:

Róši žil na konci jedné malé vesnice, většinu času meditoval a vesničané mu poskytovali dostatek jídla, aby se mohl zcela věnovat svým koánům2 a spočinutí v tichu. Jednoho dne za ním přišli vesničané a byli velmi rozzlobeni. Pobouřeně ho obvinili, že svedl krásnou dceru rybáře, která nyní porodila syna. „Tentokrát tě ušetříme, musíš ovšem to dítě přijmout a vychovat ho. Vlastně bys zasloužil, abychom ti důkladně natloukli a vyhnali tě z vesnice!“ Róši se usmál, uložil svoji meditační stoličku do truhly a vzal dítě do náručí. Staral se o chlapce, krmil ho a stejně jako v mládí pracoval coby krejčí, aby mohl vydělat dostatek na jídlo a oblečení pro sebe a malého chlapce. Dva roky uplynuly a maličký vyrůstal. Tu přišli opět jednoho dne k róšimu vesničané společně s dcerou rybáře a vyprávěli, že se přiznala, že chlapec není synem róšiho, nýbrž synem mladého muže ze sousední vesnice. S velkými rozpaky se omluvili a vzali malého chlapce zase s sebou. Róši se usmál, vyndal svoji meditační stoličku z truhly, posadil se na ni a pohroužil se do ticha.

„Prověřte si, co vás motivuje!“, říkával s oblibou starý láma.

Předpoklad: Pokud, koneckonců, nic nespočívá na neměnných přírodních zákonech a nic není trvale a věčně determinováno, nýbrž vše je založeno na pouhých „zvyklostech“, na „morfogenetických polích“ Ruperta Sheldrakea3, a pokud já se stanu nezávislým na těchto „zvyklostech“, mimo jiné pomocí změny paradigmatu, a naleznu bod, z něhož vycházejíc mohu způsobit vznik nových zákonů, pravidel a zvyklostí, stanu se všemocným magikem a má vůle bude mírou všech věcí. V tomto případě je přístup sice správný, ale motiv podezřelý a ne tak zcela solidní. Naštěstí je zmíněná léčka snad všeobecně známa: na moci se stane člověk závislým stejně rychle jako na heroinu a magie může být rychlou cestou k moci. Přitom žádostivost a moc nepotřebují dlouhou dobu, aby dokázaly koncentrovat celou psýchu na jedno jediné téma – na žádostivost a moc – a z člověka udělají fanatického fundamentalistu: na změnu paradigmatu se brzy zapomene, člověk nevlastní pouze moc, nýbrž moc (a často ještě různí duchové k tomu) vlastní též jeho samého a moc se promění v posedlost a zatvrzelost, a pokud člověk nezpozoruje v pravý čas jednostrannost moci, nevyrovná živel oheň ostatními třemi živly: vodou – láskou, vzduchem – poznáním a zemí – změnou; vyvine se dost rychle směrem k polovědomé, mrákotné zombie. Jestliže to někdo jednou sám prožil, vlastní zkušenost, kterou nelze ničím nahradit – umožňuje totiž vznik solidního jádra pro náhled na smysluplné a účinné počínání. Tato metoda může být však doporučena pouze milovníkům „neúprosného života“.

Proč a s jakým cílem procvičuji změnu paradigmatu? Protože je to právě aktuální? Protože se obávám pevných struktur? Protože si chci rozšířit svůj filosofický horizont? Nebo proto, že se mi to zdá být dobrým základem efektivního magického „vzdělávání těla“?

Nuže, to je nám všechno známo, řekne nyní tantrista, taoista, zen-buddhista a kabalista: změna paradigmatu je průpravným cvičením pro „wu-wej“4, ne-konání, ne-usuzování, jež osobnost učiní propustnou skutečnosti, a je to jako Daat, sféra počátku výrazu, praobrazů a zákonů, v níž člověk přestane být výtvorem, nýbrž se stane spolutvůrcem. A tento kreativní chaos, jenž se zde kondenzuje v „realitu“, je výrazem tao, Brahmy, sféry Keteru, jednoty světa. Proti tomu nyní rozhořčeně namítne člověk měnící paradigma, že by tento opotřebovaný, monoteistický světový názor měl být rovněž pouze jedním z mnoha stanovisek, jež by se nutně musela odložit a vyměnit za jiná. – Přirozeně mají oba pravdu: právě jiný obraz světa lze bez obtíží zařadit do vlastního pojetí (a jemu také podřídit), ovšem stojí-li si každý z těch dvou za vlastním náhledem, nedošli zatím jistě tam, kam vlastně oba chtěli – do sféry kreativního chaosu, do Daat.
Jak důležitý je obraz světa a vlastní magický prostředek? Nezáleží pouze na tom, čeho lze dosáhnout? Proč by nemohl rovněž přesvědčený mohamedán poprosit, jako např. Daskalos, křesťanského léčitele, je-li tento schopen, aby mu odstranil nádor z mozku?

K ničemu to nevede, pokud se ztotožňujeme s vlastním nástrojem, a budiž míněna i změna paradigmatu (což schvaluje samozřejmě pravidelnou změnu paradigmatu), mělo by se usilovat o samotný cíl tak přímo, jak jen to je možné, jinak vniknou ty nejabsurdnější situace jako např. naše dnešní společnost, ve které je vše fixováno na peníze jako všeobecný směnný prostředek a všichni chtějí vydělávat co možná nejvíc peněz (místo, aby přímo usilovali o požadovaný produkt bez oklik přes směnný prostředek), přitom to vede mimo jiné jen k produkci efemérní, rychle spotřebovatelné kvality (v opačném případě by se výrobci potýkali s problémy odbytu a dostali by méně peněz) – kdyby se směnné prostředky, peníze, ignorovaly a člověk se zaměřil spíše na potřeby a produkty samotné, vyráběly by se trvalejší produkty a bez námahy by se ušetřily dvě třetiny veškerého pracovního času v našem národním hospodářství: 9 měsíců dovolené za rok! Právě tak demokracie není určována svým cílem, nýbrž svými metodami a prostředky: je řízena osobami, které mají největší nadání k tomu, aby se daly (znovu) volit a podle toho vypadá i styl vlády: je kombinován oportunismus a mravní zásada Hollywoodu „There is no business like show-business!“ (P.S.: Tyto souvislosti lze kompletně převést na magii a na vlastní psýchu.)

Má v sobě chaos, byť nedefinovaný, přece jen harmonii a určitý „smysl“?

Nuže, přímé kráčení za cílem, oproštění se od veškerých přítěží hlásal již před 2.600 lety Gautama Buddha, ale tvrdá „jednoduchá stezka“ se doposud neprosadila – lehce se zapomíná, že člověk chtěl být vlastně jen šťastný.
Jestliže je člověk doposud na cestě k „jednoduché stezce“, neměl by odhodit užitečné nástroje a ani je nechat zrezavět, nýbrž by je měl užívat, opatrovat a udržovat v dobrém stavu: Změnu paradigmatu lze např. nejlépe uchránit před čistě filosofickým zakrsnutím tím, že se občas udělá něco nemožného, jako ulehnutí do žhavého uhlí v ohni, levitace kamene, zapálení kousku dříví pouhou koncentrací (viz Starý zákon: Eliáš), přecházení po vodě, nebo přinejmenším materializování růže – což lze nazvat magií. Motivace zůstává však zároveň otázkou, jak bylo uvedeno; neslyšel snad skoro každý příběh o matce, která aniž by to sama postřehla, nadzvedla desetitunové nákladní auto, aby osvobodila své přejeté dítě?

Možná nestačí samotná změna paradigmatu k dosažení Daatu, „wu-wej“, sféry kreativního chaosu; neměla by snad být tato magie vůle doplněna zkoumáním a schvalováním sama sebe? Byl by to přece krásny paradox, který by musel potěšit každého člověka měnícího paradigma: vážná změna paradigmatu a zároveň schvalování sama sebe (k čemu to vede? no? správně! ke schvalování světa, klíči k Daat). Přitom by mělo být i snazší oprostit se od něčeho známého – pout, která nejsou zřetelně viditelná a která lze jen těžko oddělit, aniž by se přitom neřízlo do vlastního masa.
Jak se zachází s touto dvojicí, se změnou paradigmatu, která má dovést do Daatu, a s pravou vůlí, jakožto kondenzačním jádrem vlastní osobnosti někde mezi kreativním chaosem a determinovanou realitou? Zdá se mi nesmyslné chtít oloupat třetí vnitřní slupku cibule dříve, než oloupu povrchovou vrstvu, a pak teprve druhou:

  1. pozorovat realitu,
  2. rozuzlit psýchu,
  3. najít původ psýchy, Pravé vůle a
  4. pak následovat jejich kořeny až po kreativní chaos k jejich stvoření, kořeny pak uvolnit – teprve pak nebudou na cestě žádné karmické výmoly a jiné neznámé léčky; jinak vzniklá směs z osvícení a psychoneurózy nebude zřejmě ani příjemná a ani efektivní.

Máte rádi kacířské otázky? Kde má chaos svůj počátek? V jednotě světa říká Keter – Bůh – Brahma?

Lze užít i fenomenologického přístupu – změna paradigmatu:

  • žádná pravda,
  • každý sám pro sebe,
  • princip usilování po maximálním uspokojování potřeb,
  • důraz na techniku,
  • snaha o efektivitu.

Strukturou to přece velmi připomíná darwinismus, tržní hospodářství, soutěž, materialismus, krátce: připomíná to styl začátku až poloviny 20. století. Následkem je to, že změna paradigmatu sotva odpovídá duchu času, stala se spíše trochu staromódní.
Jak vypadá historický přístup, jenž nacházíme u Ramsey Dukese a Rudolfa Steinera (jejichž přístup mi je docela sympatický)? Z tohoto zorného úhlu stojí lidstvo, vyjádřeno slovy individuální psychologie, na konci své puberty: (krátké resumé)

  1. Ve starší době kamenné se člověk živil přímo z přírody, se kterou žil v symbióze – orální fáze – kojenec, přírodní magie, uctívání boha.
  2. V mladší době kamenné je již příroda podrobena – anální fáze – malé dítě, vesnice, orba, kultura, rituály, soulad s bohy a mýty.
  3. Během mocnářské fáze probíhá všeobecná centralizace – falická fáze – království, monotheismus, podmanění, individualismus, filosofie.
  4. V materialismu je svět analyzován a užíván – genitální fáze – darwinismus, tržní hospodářství, kolonialismus, soutěž, přírodní vědy, psychologie.
Kaos i(mág)o

V současnosti stojíme na konci čtvrté fáze a otevírá se něco jako globální, holistické vědomí: „všichni jsme na jedné lodi“. – Na místě je proto otázka, zda změna paradigmatu se svým technicky a výkonnostně orientovaným ambientem času spíše nepokulhává pozadu nežli jej předstihuje?

Ještě čtvrtá, nepříliš uctivá myšlenka: Co je protikladem změny paradigmatu? – zatvrzelý dogmatismus. Lze tedy nyní změnu paradigmatu pojmout veskrze jako „absenci názorů“ (nebo mile řečeno „pluralitu názorů“) a dogmatismus-fanatismus-fundamentalismus jako „fixaci na názor“, tedy jako dva protichůdné extrémy, od nichž by nebylo daleko k hledání středu, původního a počátečního celku, který se rozštěpil v tyto dvě krajní části – snad jakýsi druh přizpůsobivého, živého růstu nejen po filosofické, nýbrž i charakterové a duševně – magické stránce? (Ovšem pružné uprostřed bylo Freudem asi již notně opomenuto, vzhledem k bezpodstatnému ono a strnulému nad-já.)

Já jsem přece jen více kabalista, než-li přívrženec změny paradigmatu, nebylo by však milé, ukončit komentář k této technice psychologicko-kabalistickým pojednáním (taková fixace na jeden obraz světa by asi neudělala na člověka měnícího paradigma zrovna ten nejlepší dojem) a existuje veskrze ještě naděje na toto nahlížení světa (kéž by nikdy neustrnulo a nikdy se na něho nikdo neupoutal), konečně sám někdejší kancléř Konrád Adenauer se výslovně ve spolkovém sněmu vyjádřil o změně paradigmatu:

„Co bych se staral o své hloupé žvásty ze včerejška!“

*


Poznámky:

1 Doslova „starý mistr“, označení mistra zenu. – Pozn. překl.
2 Viz Charles G. Zug: Nerozumová hádanka: zenový koán. Zen 3, str. 213. CAD Press, Bratislava 1989. – Pozn. překl.
3 Rupert Sheldrake: A New Science of Life: The Hypothesis of Formative Causation. Los Angeles 1981. – Sheldrake tvrdí, že „morfogenetické pole“ určuje formu, vývoj a chování organismů. Pole je utvářeno formou a chováním dříve žijících organismů. Pokud se vyvine nějaká vlastnost u určitého počtu jedinců jednoho druhu, získají tuto vlastnost také ostatní jedinci druhu, i když nejsou ve vzájemném kontaktu (v konvenčním smyslu). „Morfogenetické pole“ se zřejmě netýká jen říše organické, neboť lze zmíněný fenomén demonstrovat na růstu krystalů. Aplikací na psychologii by teorie získala jistou souvislost s kolektivním nevědomím ve smyslu Jungově. – Pozn. překl.
4 „Wu-wej“ je doslova „nečinění“ a jde o výraz společný pro taoismus a zen. Znamená přizpůsobení se přirozenému běhu věcí. Zen používá pro „wu-wej“ výraz „wu-š‘“, „nečinění“. – Pozn. překl.

*

© HORUS, MMII e.v.
U původních i přejatých příspěvků je © bděle střežen Svatým andělem strážcem. Proto: vari!
Převzato se svolením redakce časopisu AHA: AbraHadAbra: Das Magazin des Neuen Aeons.
Pro Revue HORUS přeložila Martina Andělová.

Uložit