Tajná společnost jako stroj na zahušťování: Každé rozptýlení zmenšuje vědomí

11
René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy (Malvern, Praha 2006)

René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy

240 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2006, vydání první, brožované, cena 200 Kč
ISBN 80-86702-18-9

*

René Alleau je francouzský filosof a historik tradičních věd. Ve třicátých letech 20. století studoval filosofii a dějiny vědy u Gastona Bachelarda. Po skončení druhé světové války pracoval jako inženýr v Africe na řadě průmyslových staveb. Tam se bezprostředně seznámil s archaickými tradicemi místních kmenů, s jejich mýty a rituály. Počátkem 50. let se vrátil do Francie, aby shrnul své zkušenosti načerpané z dvojího pramene intenzivního teoretického studia a osobních prožitků a zkušeností. Kromě prací věnovaných alchymii – česky vyšlo Aspekty tradiční alchymie (Praha, 1993), Hermés a dějiny věd (Praha, 2005) – se v knihách O povaze symbolů (Paříž, 1958) či Věda symbolů (Paříž, 1974) věnoval zkoumání role symbolů v lidském myšlení a metodologii obecné symboliky. V neposlední řadě pak zkoumal působení esoterických koncepcí v historii: Tajné společnosti (Praha, 2006).

V knize Tajné společnosti, jejich vznik a osudy se zabývá působením esoterických koncepcí v historii lidstva a brilantně popisuje iniciační rituální dynamiku v různých kulturách (od archaických po současnou).

Od doby, co existují lidé, kteří věří vlastním touhám stejně jako snům, se stále rozšiřuje vrstva mýtů, symbolů, legend a bájných představ. Proměna obsahu, významu a hodnoty slov svědčí o změnách paradigmatu. Právě slova a jejich modifikace jsou hlavními znaky tajných společností.

René Alleau

Alleau se při jejich zkoumání zaměřil nikoliv na detailní soupis a popis jejich obřadů a symbolů, k tomu by ani rozsah publikace nestačil, nýbrž spíše na původ jejich mystérií. A protože každou tajnou společnost utvářejí jedinci, jsou ti citlivci, kteří ustavují jejich vznik, vždy v psychologickém vývoji o kousíček vpředu před kolektivní myslí své doby. Funguje to ovšem i naopak – k deformaci historických skutečností dochází pasivním přijímáním času než jeho opravdovým prožíváním a naplňováním aktualizovanými hodnotami a poznáním.

Při vzpomínce na René Guénona bych uvítal trochu podrobnější výklad toho, co je míněno „nelidskými zdroji,“ z nichž rituály vycházejí. Jestliže se mají týkat toho, co se uvádí na straně 13 v prvním odstavci, pak nám asi nezbude, než takové pojetí odmítnout. „Nelidské“ stavy by člověk vnímat nemohl, neboť vše, čím je vybaven, je jenom lidské. Jakpak by tedy mohl něco „nelidského“ postřehovat? Podobné rozdělování na „pod-lidské“ a „nad-lidské“ se vlastně také míjí účinkem z tohoto pohledu, protože je všechno zahrnuto pod celostní pojem „člověk“ a v něm už nic nevyčuhuje. Rohy, jak známo, jsou náznakem Boží přítomnosti a vcelku opomíjený proces „orožení“ to ještě podtrhuje.

Alespoň v počátcích opravdové tajné společnosti probíhá rituál zasvěcení, jehož cílem je „posvátné probuzení“ (viz stejnojmenná kapitola). Předat dalším to, čeho nabyla jedna či několik společně pracujících osob, představuje obvykle kámen úrazu, neboť se analogizuje sakrální, není-li přítomen duch díla. A k tomu, jak nejen v tajné společnosti, ale hlavně u sebe uchovat pracujícího ducha díla, je zapotřebí stálé ostražitosti, jinak skřítek pláchne, láhev zůstane prázdná a podobně i její okamžité dílo a odkaz.

→ Duk-duk

Nezřídka, jak dělicí čáru ustavil sám Alleau, je smyslem zasvěcení získání moci. Duk-Duka v Melanésii je úchvatným obrazem ustavení gerontokracie. Vzhledem k tomu, že se na zasvěcení čeká většinou dvacet let (!) a že Duk-duk se zjevuje v každé komunitě šestkrát do roka, je zřejmé, že nováček během této doby patřičně zeslábne a zestárne a aby získal právo stát se součástí společnosti, musí podstoupit dlouhé zkoušky bití. Nadto Duk-duk má právo svou oběť i brutálně zabít, čehož nejspíše využívá poměrně často. Právě tato moc zabíjet beztrestně muže a ženy činí Duk-duka tak obávaným. Proto je nutné, aby jeho skutečná osoba nebyla v ničem odhalena, a proto se pečlivě dbá, aby anonymita muže, který Duk-duka ztělesňuje, zůstala uchována.

„Duka“ označuje ducha zemřelého. Při obřadech Duk-duka vystupují z moře (matka masek!) dvě masky, které představují „duchy“ Slunce a Měsíce, které sebou svým „pádem“ strhávají duše mrtvých. Tajná společnost Duk-Duk by tak měla moc „brát“ všechno, co je užitečné pro život kmene, tak jako duchové shora „odnášejí“ živé.

Někdy Alleau skrývá ta nejzávažnější sdělení do poznámek. Takto například doporučuji pozornosti poznámku č. 21 na str. 37, v níž vypočítává ze studie M. A. Raynauda tajná bratrstva Bamiléků. Ze čtyř řádek o společenství katů Foufou by se dala vyvodit celá studie.

Jak v konci ukazujeme, můžeme číst celou Alleauovu studii s duchem otevřeným nepředpojatému myšlení a přispívat k rozvádění skrytých linií. Na stranách 159-185 k tomu bude mít čtenář sdostatek možností.

Tajná společnost představuje dostaveníčko se smrtí, a to doslova i ve všech jejích podobách: sociální, kulturní, společenské, mocenské, duchovní atd. Připomeňme si jenom Coppolův geniální rámec uplatněný ve filmu Apokalypsa nyní nebo třeba Krále Krysu Jamese Clavella, jehož dvojí přechodový rituál se odehrává na ose smrt-zrození-smrt.

Tajná společnost jako stroj na zahušťování. Každé rozptýlení zmenšuje vědomí.

Symbolická geometrie (str. 167) je filosofickým pokusem odít proces rození Ducha do šatu kvantové fyziky. „Prostor“ přestává být toliko lokálním zakřivením časoprostoru a přesouvá se do roviny „pozornosti“ vědomě prožívané skutečnosti se všemi jejími myslitelnými vazbami. Možná jde o pochopitelně nedokonalý popis Ducha svatého?

K tomu, abychom v Něm přebývali, nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Ukázka z knihy

Harmonický vývoj profánního světa závisí na stabilitě světa posvátného. Skutečnost totiž nespočívá jen v pohybu, ale v koexistenci zjevného pohybu a hlubokého klidu. Z určitého úhlu pohledu čas i pohyb přestávají existovat. Jsou totiž jen důsledky extrémního omezení pole našeho vědomí. Abychom lépe vyjádřili, co chceme říci, uveďme tento jednoduchý příklad: představme si, že do dokonale nehybné kapaliny ponoříme prázdnou láhev s velice úzkým hrdlem opatřeným tenkou membránou. Umístíme-li dovnitř lahve pozorovatele, spatří, jak se na vnitřní straně membrány postupně vytvářejí kapky. Jestliže se v těchto kapkách objeví chvějící se částečky, a to proto, že kapky pronikly membránou, pozorovatel si povšimne jednak posloupnosti, totiž času, a pohybu, totiž chvění. Bude moci změřit relativní polohu chvějících se částeček, jejich tvary, umístění a rozměry. Uvědomí si pohyb, avšak nebude mít nic jiného, čím by změřil čas, než pohyb, a to ani v případě lokálního jednotného pohybu, jak si správně povšiml Henri Poincaré. Každý jev se nám tak bude jevit jako obsažený v kapce trvání, ke kterému se pojí pohyb vymezený prostorem a časem, avšak nebudeme moci dokázat, že čas existuje i mimo tento útvar, který jej nutně vymezuje. Předpokládejme nyní, že se pozorovatel odvrátí od zjevnosti membrány, to je smyslového světa jevů, a že bude pomalu klesat na dno lahve.

Současný lidský život je rozptylováním člověka, rozptýlením v čase, prostoru, touze, vědění a činnosti.

Nejprve narazí na hladinu vody. Uvidí se na ní odrážet relativně věrné obrazy smyslových jevů. Neboť etymologicky vzato idea označuje obraz a nadsmyslový svět rozumu představuje svět odrazů relativně odcizených jevové posloupnosti, i když stále závislých na smyslovém světě.

Představme si teď, že se tento pozorovatel odvrátí i od těchto odrazů a ponoří se pod hladinu vody, pod svět myšlenek, že sestoupí ještě hlouběji do sebe a do tajemné skutečnosti svého bytí. Nejprve neuvidí nic a nebude ničemu rozumět, bude se dusit, ale pak si pomalu všimne, že vidí zastřeně, aniž by viděl, a především, že stojí na něčem naprosto pevném: na dně lahve, na dně svého srdce. A zde jeho vědomí skutečně objeví jiný svět, neboť veškerá souvislost jako by zmizela; čas se již se neprojevuje ve srážejících se kapkách, ale rozkládá se ve vrstvách.

V tomto „vodním světě“, posvátném světě mystérií, světě na dně vědomí, na dně „božské láhve“ jsou obsaženy všechny věky a všichni lidé.

Dějiny se tak jeví skrze věčnost. Kapky trvání padají, aniž by porušily „klid v hlubinách“. A právě z tohoto hlubokého míru srdce se rodí rituál, který představuje naprosto odlišnou zkušenost než je vědecký přístup k smyslovému, než je zkušenost času. Navrací totiž člověka i všechny věci na jejich pravé místo, na místo, které jsme ostatně nikdo z nás neopustili a nikdy neopustíme a jímž jsme skutečně ponořeni do věčnosti. To, co objevíme v této vodě, nejsou bytosti ani předměty, ale chrámy a symboly ponořené do jednoho jediného světla přicházejícího „z nebe, které není nikdy zakryto“. Proto je také každý rituál připomínkou zdánlivosti dějin a času, nekonečna a věčnosti.

Jestliže tedy svět posvátného je tím pevným a jestliže člověk je do něj hluboce ponořen, probíhá vývoj profánního světa jedním jediným směrem: od povrchu, to je od jevů, do hloubky, to je k duchu. Jestliže však člověk není správně umístěn za pomoci rituálu, ztotožňuje se s kapkami, které se srážejí na membráně. Zůstává na dětinském rubu věcí a prožívá úzkost z trvání času. Toto pohlcení lidské existence časem je sice jen iluzí, avšak tato iluze ovládá celou současnost a odsuzuje nás k otroctví, připoutává nás k modlářskému uctívání historie, pohybu a kvantity. Proti tomuto modlářství je třeba bojovat ze všech sil, protože je to „ďábelský“ proces – ve významu „diaballein“ „odhazovat sem a tam“, „rozptylovat“.

Moderní lidství je rozptýlené lidství do množství úlomků a samostatných logických světů, které spolu vzájemně nekomunikují.

Současný lidský život je rozptylováním člověka, rozptýlením v čase, prostoru, touze, vědění a činnosti.

Každé rozptýlení zmenšuje vědomí.

Současné lidství ztrácí skutečné vědomí, a to je nebezpečnější, než atomová hrozba. Je potřeba vrátit mu smysl pro posvátné a vrátit mu tak jeho pravou paměť a důstojnost jeho prvotního poslání.

*

© San
© okultura, MMvii

Uložit

Uložit