Kázání 37

7

Surrexit autem Saulus de terra apertisque occulis nihil videbat (Sk 9,8)

*

Rogier van der Weyden: Marie, Ježíš a Jan Evangelista

Tato slova, která jsem řekl latinsky, píše svatý Lukáš ve svém evangeliu o svatém Pavlovi, a znamenají: „Pavel vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl“ (Sk 9,8).

Mně se zdá, že ta slova mají čtverý smysl. První smysl je: když vstal ze země a otevřenýma očima se podíval, neviděl nic, a toto nic byl Bůh. Tedy to, že viděl Boha, nazývá nic. Druhý smysl: když vstal, neviděl nic jiného než Boha. Třetí smysl: ve všem neviděl nic než Boha. Čtvrtý smysl: když viděl Boha, viděl všechno jako nic.

O něco dříve mluvil o tom, že najednou sestoupilo z nebe světlo a srazilo ho na zem (Sk 9,3). Nuže, dávejte pozor na to, co říká. „Světlo z nebe jej osvítilo“ (srv. Sk 9,3). Naši nejlepší mistři říkají, že nebe má v sobě světlo, a přece nesvítí. I slunce má v sobě světlo, to ale zároveň svítí. Právě tak hvězdy mají světlo, které je z nich vyzařováno. Naši mistři říkají: oheň ve své prosté a přirozené čistotě ve svém nejvyšším bodě nesvítí. Jeho přirozenost je tam tak čistá, že ji žádné oko neuvidí. Je tak jemná a oku tak cizí, že kdybychom ji tu měli před očima, nemohlo by se jí oko svou silou zření ani dotknout. Jinde ho však člověk vidí dobře, tam, kde ho třeba přijme kousek dřeva nebo uhlí.

Nebeským světlem rozumíme světlo, kterým je Bůh, k němuž nedosáhne žádný lidský smysl. Proto svatý Pavel říká: „On přebývá ve světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět (1Tm 6,16). Říká: „Bůh je světlo, k němuž žádný nemá přístup.“ K Bohu není žádného přístupu. Kdo se ještě během (duchovního) vzestupu a růstu chápe milosti a světla, ten Boha nepoznal. Bůh je světlo, kterého nepřibývá. Jenže člověk k Němu musí opravdu dojít prostřednictvím (duchovního) vzestupu a růstu. V tom vnitřním růstu člověk Boha nevidí. Máme-li Boha vidět, musí k tomu dojít ve světle, kterým je Bůh sám. Jeden mistr říká: „V Bohu neexistuje méně ani více ani to ani ono.“ Dokud se ještě nacházíme na vzestupu, nedostaneme se k Němu.

Říká tedy: „Světlo z nebe jej osvítilo“ (Sk 9,3). Tím myslí: vše, co náleželo k jeho duši, bylo (tím světlem) obklopeno. Jeden mistr říká, že k tomuto světlu se upínají všechny síly duše. Jsou tu vnější smysly, jimiž vidíme a slyšíme, i vnitřní smysly, a těm říkáme myšlenky. To, jak nesmírné ty myšlenky jsou, je zázrak. Mohu přece právě tak snadno myslet na něco, co je na druhé straně moře, jako na to, co je těsně u mě. Nad myšlenkami je však rozum, když ještě hledá. A on stále hledá; vše zkoumá, nachází a zapomíná. Avšak nad rozumem, který stále hledá, je ještě jiný rozum, který už nehledá, který je v tom čistém a prostém bytí, jež je v tomto světle obsaženo. A já pravím, že v tomto světle se pozvedají všechny síly duše. Smysly vstupují do myšlení. Ovšem jak nesmírné ty myšlenky jsou, to neví nikdo jiný než Bůh a duše. Naši mistři praví – a je to složitá věc -, že ani andělé samotní o myšlenkách nevědí nic, dokud v rozumu, který zkoumá, nepovstanou, a z toho rozumu, který zkoumá, nevejdou do rozumu, který už nehledá, nýbrž je sám o sobě čistým světlem. Toto světlo v sobě obsahuje všechny síly duše. Proto říká: „Světlo z nebe jej osvítilo.“

To všechno, co hledáme ve stvoření, je noc.

Jeden mistr říká: „Veškerenstvo, u něhož dochází k vyplynutí, nepřijímá nic od nižších věcí (které leží pod ním). Bůh se vylévá do celého stvoření, a přece jím zůstává nedotčen. Nic od něj nepotřebuje. Bůh propůjčuje přírodě schopnost působit a její první dílo je srdce. Proto někteří mistři věřili, že celá duše vězí v srdci, z něho vyvěrá a oživuje ostatní údy. Tak tomu není. Duše je totiž venkoncem v každém údu. Je ovšem pravdou, že prvním dílem přírody je srdce. Srdce je uloženo uprostřed těla a kolem dokola chráněno. – Tak ani v nebi nepůsobí žádný cizí vliv a nebe odnikud nic nepřijímá, protože má v sobě všechno. Dotýká se všeho, samo ale zůstává nedotčeno. Ani oheň, třebaže je ve svém nejvyšším bodě tak vznešený, se přesto nebe nedotýká.

Tím jasem, jenž ho osvítil, byl poražen na zem a otevřely se mu oči a viděl všechny věci jako holé nic (srv. Sk 9,8). A když viděl veškerenstvo jako nic, uviděl Boha.

Nuže, dávejte pozor! Duše v Knize lásky praví toto: „Celou noc jsem na svém lůžku hledala toho, kterého moje duše miluje, a nenalezla jsem ho“ (Pís 3,1). Hledala ho na lůžku, to znamená: kdo ulpívá nebo je závislý na něčem, co je pod Bohem, toho lůžko je příliš těsné. Vše, co může Bůh stvořit, je příliš těsné. Říká: „Hledala jsem ho celou noc.“ Není noc, v níž by nebylo nějakého světla; je však skryto. Slunce svítí i v noci, nám však je skryto. Ve dne však svítí a všechno ostatní světlo v sobě pohltí. A tak je tomu i se světlem Božím: pohlcuje veškeré světlo. To všechno, co hledáme ve stvoření, je noc. Je to opravdu můj názor: všechno, co hledáme ve stvoření, je stín a noc. Ba dokonce i světlo nejvyššího anděla, ať je jakkoliv vznešený, stejně v duši nesvítí. Všechno, co není první světlo, je temnota a noc. Proto (duše) Boha nenachází. „Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí. Našli mě strážci – byli to andělé -, a já jsem se jich zeptala: ‚Toho, kterého miluje duše má, jste tu neviděli?‘ A oni mlčeli.“ Třeba ho nechtěli jmenovat. „Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého miluje duše má“ (Pís 3,2-4). O té trošce a o tom málu, co jí bránilo, aby ho našla, jsem už také mluvil. Ten, pro nějž vše pomíjivé neznamená nic, Boha nenajde. Proto říkala: „Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého miluje duše má.“ Vstoupí-li Bůh jako obraz do duše a vnímáš ho jako světlo nebo jako bytí nebo jako dobro a něco z něj ještě poznáváš, pak to není Bůh. Vidíte, člověk musí toto „málo“ překonat, zbavit se všeho přidaného a poznat Boha jako jedno. Proto říká: „Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého miluje duše má.“

My dost často říkáme: „Moje duše Ho miluje“. Proč však ona říká: „Kterého moje duše miluje“? Nuže, Bůh je přece tak vysoko nad duší, a proto nejmenuje toho, koho miluje. Jsou čtyři důvody, proč Ho nejmenovala. Prvním důvodem je, že Bůh nemá jména. Kdyby mu měla dát jméno, musel by si k němu člověk něco určitého myslet. Bůh je ale nade všemi jmény, nikdo nedospěje tak daleko, aby dokázal Boha vyslovit. Druhým důvodem, proč mu nedala žádné jméno, je toto: když duše v lásce s Bohem zcela splyne, neví už o ničem jiném než o lásce. Myslí si, že Ho všichni lidé znají jako ona sama. Diví se, že někdo ještě poznává něco jiného než Boha. Třetím důvodem je: byla už natolik mimo čas, že Ho nepojmenovávala. Nedokáže se na tak dlouho od lásky odloučit; nedokáže ze sebe vypravit žádné jiné slovo než láska. Čtvrtý důvod: možná se domnívá, že Bůh nemá žádné jiné jméno než „láska“; slovo „láska“ zahrnuje všechna jména najednou. Proto tedy říká: „Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí. Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého miluje duše má.“

Kdo o Bohu nemluví, ten o Něm mluví trefně.

„Pavel vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl.“ Nemohu vidět to, co je v jednotě. Nic neviděl: byl to Bůh. Bůh je nic a Bůh je nějaké něco. To, co je něco, je také nic. Čím je Bůh, tím je zcela. Proto říká osvícený Dionýsios, kdykoliv píše o Bohu: „Je nad bytím, je nad životem, je nad světlem.“ Nepřikládá mu to ani ono a naznačuje tím, že je něčím, já nevím čím, co leží úplně daleko nade vším. Když něco vidíš, nebo když svým poznáním něco obsáhneš, není to Bůh; právě proto ne, protože není ani to ani ono. Kdo říká, že je Bůh zde nebo tam, tomu nevěřte.

Světlo, kterým je Bůh, svítí v temnotách (J 1,5). Bůh je skutečné světlo: kdo Ho chce vidět, ten musí být slepý a Bůh musí být vzdálen od každého něco. Jeden mistr říká: kdo mluví o Bohu v nějakém podobenství, ten o Něm mluví nečistým způsobem. Kdo však o Bohu nemluví, ten o Něm mluví trefně. Když se duše sjednotí s jedním, a dosáhne naprostého sebezavržení, setká se s Bohem v jediném nic. Jednomu člověku se jednou jakoby ve snu zdálo – bylo to bdělé snění -, že byl obtěžkán tím nic jako žena, která nosí dítě, a z tohoto nic se narodí Bůh; je plodem toho nic. Bůh se narodí v tom nic. Proto říká: „Vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl.“ Viděl Boha, v němž všechna stvoření jsou čiré nic. Viděl všechna stvoření jako nic, neboť Bůh má všechna stvoření v sobě. On je bytí, jež obsahuje veškeré bytí.

Něco jiného myslí tím, když říká: „Neviděl nic.“ Naši mistři praví: poznává-li kdo něco z vnějších věcí, musí v něm něco zůstat, alespoň nějaký otisk. Chci-li získat věrný obraz nějaké věci, třebas nějakého kamene, získám z něho do sebe to nejhrubší; to, co získávám z jeho vnějšku. Stejně tak, jako je v mé duši základ obrazem Boha – a ten základ je to nejvyšší a to nejušlechtilejší, nejde v zásadě o nic jiného než o duchovní „obraz.“ Vše, co moje duše z vnějšího poznává, do ní vstupuje jako něco cizího; avšak to, co poznávám ze všech stvoření v Bohu, z toho do duše nevstupuje nic jiného, než samotný Bůh, neboť v Bohu není nic než Bůh. Když poznávám všechna stvoření v Bohu, poznávám je jako nic. Viděl Boha, v němž jsou všechna stvoření čiré nic.

Zatřetí, proč neviděl nic. To nic byl Bůh. Jeden mistr říká: všechna stvoření jsou v Bohu nic, neboť On má v sobě bytí všech stvoření. Je kamenem, který má v sobě všechny kameny. Další mistr říká: i kdyby něco bylo Bohu sebeblíže a nevstupovalo do toho nic cizího, pod Bohem je to pořád nic. Další mistr říká, že anděl poznává sám sebe i Boha bezprostředně. Když však kromě toho poznává ještě něco jiného, nějaký otisk – i kdyby byl sebemenší, vstupuje do něj něco cizího. Máme-li poznat Boha, pak se to musí dít bezprostředně, a nesmí přitom do nás vstupovat nic cizího. Poznáváme-li Boha v takovém světle, musíme Ho poznat svébytně, sami o sobě a bez tíže všech stvořených věcí. Pak poznáme věčný život hned a bezprostředně.

„Když neviděl nic, uviděl Boha.“ Světlo, kterým je Bůh, se rozlévá ven a svým jasem převyšuje každé jiné světlo. V tom světle, které Pavel viděl, uviděl Boha, jinak nic. Proto říká Job: „Přikázal slunci, aby nesvítilo, a hvězdy pod sebou uzavřel jako pod pečetí“ (Jb 9,7). Protože byl obklopen tím světlem, neviděl nic; neboť vše, co přináleželo k jeho duši, a ta se zabývala jen tím světlem, kterým je Bůh, aby nemohl vnímat nic jiného. A to je pro nás dobré ponaučení; neboť pokud se zabýváme Bohem, netrápí nás z vnějšího nic.

Poznání je základem a podstatou všeho bytí.

Začtvrté, proč nic neviděl: světlo, kterým je Bůh, nemá žádné zabarvení; nic do do něj nevstupuje. Bylo to znamením, že viděl pravé světlo, které není ničím. Tím světlem nemyslí nic jiného, než to, že otevřenýma očima neviděl nic. Tím, že nic neviděl, viděl Boží nic. Svatý Augustin říká: „Když neviděl nic, viděl Boha.“ Svatý Pavel říká: „Kdo nevidí nic jiného a je slepý, ten vidí Boha.“ Proto říká svatý Augustin: „Protože je Bůh skutečným světlem a pro duši je oporou a je jí blíže než duše sama sobě, pak tomu nutně musí být tak, že když se duše odvrátí od všech stvořených věcí, třpytí se a září v ní Bůh.“

Duše nemůže znát ani lásku ani strach, neboť nemá, odkud by je znala. Nevychází-li duše ven k vnějšímu, vrací se domů a bydlí ve svém jednoduchém a čistém světle. Tam nemiluje ani nemá strach nebo obavy. Poznání je základem a podstatou všeho bytí. Láska zase nemůže spočívat v ničem jiném než v poznání. Když je duše slepá a nevidí nic, vidí Boha, a tak je to správně. Jeden mistr říká: oko v tom nejvyšším, protože v sobě nemá žádnou barvu, vidí všechny barvy. Nejen proto, že samo o sobě žádnou barvu neobsahuje, nýbrž musí být bez barev také tehdy, má-li člověk barvy poznat. Tím okem, co je bez barvy, vidí člověk všechny barvy, i kdyby byly na místě, na které nevidíme. Bůh je tedy bytí takové povahy, které v sobě obsahuje veškeré bytí. Má-li duše poznat Boha, musí být slepá. Proto říká: „Neviděl nic“; z Jeho světla pochází veškeré světlo, z Jeho bytí je všechno bytí. Proto říká nevěsta v Knize lásky: „Když jsem šla trošku dál, tu jsem našla toho, koho moje duše miluje“ (Pís 3,4). Ta troška, přes niž přešla, to bylo stvoření. Ten, kdo je neodstrčí, ten Boha nenajde. Ona také dává na srozuměnou: ať je to, kterak poznávám Boha, jak chce ušlechtilé a čisté, musí to pryč. Ano, dokonce když vezmu to světlo, kterým jest vpravdě Bůh, jak se dotýká mé duše, není to správné. Musím ho brát takové, jaké je tam, kde vzniká. A i tehdy, když je vezmu tam, kde vzniká, musím se ještě zbavit toho vznikání. Musím jej brát takové, jaké je, když se nachází samo o sobě. Ano, i tak ještě, pravím, to není to pravé. Musím se ho chápat tam, kde se ničeho nedotýká, ani nevzniká, ani se nenachází samo o sobě, neboť všechno to je ještě nějaký způsob bytí. Boha však musí člověk chápat jako způsob bez způsobu a bytí bez bytí, neboť On nemá žádný způsob. Proto říká svatý Bernard: „Kdo tě má, Bože, poznat, ten tě musí měřit bez míry.“

Prosme našeho Pána, abychom došli takového poznání, které je zcela bez způsobu a bez míry. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Translation © SS
© okultura, MMX

Uložit