Blaženost jako cíl lidského snažení

17
Mel Thompson: Přehled etiky

Mel Thompson: Přehled etiky

168 stran, Portál, Praha 2004, vydání první, brožované, cena 206 Kč
ISBN 80-7178-806-6

*

Mezi populární knihy Mela Thompsona patří rovněž Teach Yourself Philosophy of Religion, vynikající úvod nabízející podnětný přehled hlavních témat a klíčových idejí, jakož i přístupná publikace k otázkám vědy a náboženství Access to Philosophy: Religion and Science. Předložené české vydání Přehledu etiky vychází z anglického originálu Ethical Theory Mela Thompsona, který je často využíván jako učební text.

Mel Thompson je autorem asi 25 knih z oblasti filosofie, etiky a náboženství. Dříve byl učitelem a smluvním editorem vzdělávacího projektu pro Hodder & Stoughton, nyní pracuje na volné noze jako spisovatel, přednáší a zkouší a je právě předsedou Skupiny vzdělávacích spisovatelů ve Společnosti autorů. Jeho nejpopulárnějšími knihami jsou knihy ze série Nauč se sám o etice, filosofii, východní filosofii, filosofii vědy a filosofii myšlení, a je i spoluvydavatelem nově vydávaného ilustrovaného svazku nazvaného World Philosophy. Mel je jedním z nominovaných ze Společnosti autorů do řízení společnosti ALCS (ochrana a prosazování autorských práv).

→ Eudaimonia

V úvodní pasáži Etiky Nikomachovy najdeme stěžejní výrok, na němž Aristoteles (384-322 př. n. l.) vystavěl své pojetí etiky:

“Dobro” tu znamená cíl či účel, něco, oč usilujeme pro ně samé a ne pro dosažení něčeho jiného. Aristoteles usiluje o nejvyšší “dobro” a nachází je v představě eudaimonia, které se všeobecně překládá jako “štěstí,” “blaženost” či “blaho.”

Blaženost vnímá jako hlavní cíl života vzhledem k tomu, jak se vztahuje k ostatním cílům. I když čest, radost a porozumění jsou samy o sobě hodnotné cíle, lidé o ně podle něj usilují také proto, že v nich hledají blaženost. Nikdo však neusiluje o blaženost proto, aby dosáhl něčeho jiného.

Jinými slovy, můžeme říci, že “chceme dosáhnout X, abychom byli šťastní,” ale nikdo z nás neřekne, “chci být šťastný, abych mohl dosáhnout X.” Štěstí je tedy cíl, který je základem všeho a spojuje všechny ostatní cíle, k nimž se člověk může ubírat. Samo o sobě vnáší do života smysl:

… vnímáme něco jako dostatečné, když to samo o sobě dává životu smysl a nic nechybí; takové je podle nás štěstí. (Etika Nikomachova, 1. kniha).

Každé řemeslo a každé zkoumání, stejně jako každý čin i rozhodnutí, zřejmě usilují o dosažení nějakého dobra; dobro tedy můžeme označit za cíl veškerého snažení.

Slovo “štěstí” ve skutečnosti neobsahuje to, co měl Aristoteles na mysli slovem eudaimonia. Používal ho k popisu situace, ve které člověk prožívá život jako dobrý (naše běžné chápání pocitu štěstí) a také se dobře chová. Jinými slovy eudaimonia obsahuje ctnost. Ctnost není pouze stav, v němž se člověk ocitá, ale je to dispozice jednat určitým způsobem. Člověka můžeme nazvat ctnostným, jestliže za určitých okolností bude jednat způsobem, který je laskavý, velkorysý, morální atd. Jedním z problémů etiky je otázka, jak se ctnost vztahuje ke štěstí. Měli bychom usilovat o to, abychom byli ctnostní, a věřit, že se dostaví štěstí? Proč by se ctnost a štěstí měly vždy vyskytovat společně? Co s člověkem, který je ctnostný, ale je mu bídně? A pokud nejdou vždy ruku v ruce, o co bychom měli usilovat – o ctnost, nebo o štěstí? K těmto otázkám se dostaneme později. Nyní si všimněme, že Aristoteles pod eudaimonii zahrnul ctnost i štěstí.

Měli bychom si však jasně říci, že když Aristoteles označuje “štěstí” za cíl života, neztotožňuje jej s uspokojením. V 5. části 1. knihy Etiky Nikomachovy prohlašuje, že existují tři způsoby života – život uspokojení, politické aktivity a studia. O prvním se vyjadřuje se zřejmým opovržením:

Druhý způsob života je důležitý, protože chápe etiku v kontextu zapojení do veřejného života městského státu (polis), ale nejvýš si cení třetího způsob života – života zasvěceného studiu.

Všimněte si, že když člověk hledá štěstí, je to něco, co (alespoň potenciálně) patří do tohoto světa; je to stav, který si je možné představit. Aristotelovým cílem jsou tedy potenciální situace skutečných lidských bytostí. Porovnejme si to s Platónem, podle něhož je konečným cílem “idea dobra” – což není skutečný stav, který lze prožít. Idea dobra je transcendentní, přebývá ve světě idejí a ne ve světě jednotlivostí. Člověk (užijeme-li Platónovy analogie) nemůže hledět přímo do Slunce, aby si neporanil oči, a přesto je Slunce zdrojem světla, díky němuž můžeme spatřit všechno ostatní.

Mnoho lidí, těch nejsprostších, zjevně chápe dobro a štěstí jako potěšení, a proto mají rádi život plný uspokojení. Jeví se jako naprostí otroci, protože život, pro který se rozhodli, je život pasoucí se zvěře.

Aristoteles nesouhlasí s Platónovým přesvědčením, že idea dobra je něco věčného a jednotlivé dobré věci jsou její pouhou kopií. Dobro je podle něj dobro – to, co vidíme, je skutečné, není to jen nějaký vybledlý odlesk. Formuluje to takto:

Dobro nebude větší, bude-li věčné; stejně jako bílý předmět nebude bělejší, když bude trvat dlouho, a ne jen jediný den.

Nechápe, proč bychom se měli pokoušet pochopit něco, co existuje mimo naši bezprostřední zkušenost:

Je záhada, co získá tkadlec nebo truhlář pro své řemeslo tím, že pozná toto pravé dobro, nebo jak se někdo zdokonalí v medicíně nebo velení vojsk, když bude hledět na samotnou ideu. To, čím se doktor zabývá, není totiž obecné zdraví [natož obecné dobro], ale zdraví člověka a ještě spíš to je zdraví daného člověka, protože právě tohoto konkrétního pacienta léčí.

→ Dobrý život, správné činy

Je důležité mít na paměti na rozdíl , který Alastair MacIntyre uvádí v práci Short History of Ethics (1997), kde rozlišuje mezi řeckou představou morálky z hlediska “dobrého života” a moderním pojetím morálky jako “správného jednání”. Moderní etika se snaží objasnit, co je a není správné, aniž by tyto pojmy vztahovala bezprostředně ke kvalitě života, kterou nabízejí. Ne tak Aristoteles – jeho etika přímo usiluje o dobrý život, v němž se štěstí a ctnost, vytvářející společně škálu ctností ztělesněných v životě filozofa, stávají konečným kritériem pro posuzování veškerého lidského konání.

→ Epikurejci

Otázky, které vznesl Aristoteles, propracovali zástupci dalších dvou škol etiky, epikurejci a stoikové.

Epikurejská filozofie, pojmenovaná podle Epikura (341-270 př. n. l.) a spojená především s Lukreciem (95-52 př. n. l.), vychází z myšlenky, že celý svět je složen z neosobních atomů a veškeré dění je výsledkem absolutního determinismu. V tom epikurejci následovali “atomisty”, zejména Démokrita. Vesmír tak nemá mravní povahu, ale je zcela neutrální. Jestliže se lidé rozhodnou jednat morálně, nijak to neodráží strukturu vesmíru, ale je to prostě jen volba lidí, kteří tím chtějí dosáhnout určitých vlastních cílů.

Epikurejci podobně jako Aristoteles zastávali názor, že morálka je znamená určitou volbu, pomocí níž chceme dosáhnout zvoleného cíle. Tento cíl v podstatě chápali jako stav blaženosti a ctnosti pokládali za umění, jak dosahovat lidské blaženosti. Jinými slovy, můžete omezit své touhy, ale jen proto, že nekontrolovaná touha může nakonec způsobit více bolesti než potěšení. Někdo například může toužit po alkoholu a zjistí, že v malých dávkách mu skýtá potěšení, ale ve zvýšeném množství vede k nevolnosti a nakonec i k úmrtí. Rozumnost, omezující chuť na stále větší množství alkoholu, tak nenastupuje vlivem nějakého vnějšího mravního principu, který by člověku bránil dosáhnout příjemných pocitů, ale právě naopak. Toto omezování má za cíl dosáhnout dlouhodobějšího štěstí.

Všimněte si však, že základ etiky se změnil. Při studiu Platóna jsme zjistili, že základem etiky je postavení člověka ve společenském a politickém životě řeckého městského státu. Člověk se chová v souladu se svým postavením na společenském žebříčku. U Aristotela jsou kritéria obecnější, ale také z větší části individualistická. Vlastnosti, které přinášejí rovnováhu ve společnosti, jsou vnímány jako ctnosti ne proto, že by přispívaly ke společenské rovnováze, ale proto, že z nich těží jedinec. Velkodušný člověk je nezávislý – nebo spíš, závisí-li zajištění jeho životního stylu na pomoci otroků, nezahrnuje to do svého mravního uvažování! U epikurejců (a jak uvidíme i u stoiků) se setkáváme s teorií morálky, která se vztahuje ke zvolenému cíli jedince žijícího v neosobním a mravně neutrálním vesmíru. Všechny tradiční ctnosti jsou stále uznávány, ale představují nyní spíš prostředky k cíli – osobnímu štěstí jedince – než samotné cíle nebo zájmy společnosti.

Tady vidíme začátky etiky, která se zabývá jedincem a jeho místem ve světě. To, jaký mají vztah k relativnímu místu člověka ve společnosti, je druhotné – politika, sociologie a etika se od sebe oddělily.

→ Stoikové

Stoikové chápali vesmír a etiku jinak než epikurejci. Zakladatelem této školy myšlení byl Zenón (asi 334-262 př. n. l.) a k raným stoikům patří Kleanthés a Chrysippos. Tato filosofie ovlivnila pozdější římské myšlení, mezi než se řádí zejména Seneca (1–65 n. l.), Epiktétos (50–130 n. l.) a císař Marcus Aurelius (121–180 n. l.), jehož Meditace jsou dobrým zdrojem informací o stoicismu.

Stoici věřili, že vesmír uspořádala božská prozřetelnost, že existuje základní princip (logos), který určuje všechno dění a je svou podstatou dobrý. Jelikož všechno, včetně našeho vlastního budoucího blaha, určuje mravně dobrá síla, je bezpředmětné stavět si štěstí za životní cíl. Má spíše cenu hledat to, co je přirozeně vhodné, co odpovídá celkovému uspořádání vesmíru.

V tomto smyslu se stoikové přiblížili modernímu chápání morálky více než epikurejci nebo Aristoteles. Věřili, že má smysl morálně jednat bez ohledu na následky a že má smysl jednat spíše na základě rozumu než na základě emocí. Takovou morálku považovali za jediné “dobro” a vše nemorální za jediné “zlo.”

Přirozenou etickou reakcí podle stoického chápání vesmírného uspořádání bylo jednat s integritou, protože lidská duše je součástí duše světa. Každý lidský čin je ovládán zákony vesmíru, ale tam, kde máme svobodnou volbu, bychom měli dbát úlohy, kterou jsme povoláni zastávat v celkovém řádu věcí. Jestliže to, co děláte, je správné, jste zajedno se základním řádem celého vesmíru. Jedině to je základem morálky. Zapomeňte na osobní zisk nebo citová nutkání; udělejte, co je správné a konečný výsledek nechejte na Bohu.

Výsledkem je, že se člověk snaží být zajedno s vesmírem:

„Nesnažte se, aby se věci děly tak, jak chcete, ale chtějte, aby se děly tak, jak se dějí, a váš život bude spokojený.“
– Epiktétos, Eucheiridion, poznámka 8.

Hlavní rysy stoicismu:

  • uznat realitu takovou, jaká je, a nepředstírat, že je jiná;
  • převzít odpovědnost za to, co záleží na vás, ne za to, co na vás nezáleží;
  • události se dějí podle vesmírného řádu;
  • nezáleží na výsledcích konání (to není jen na vás), ale na tom mít vůli k tomu, co je správné.
Mel Thompson

Všimněte si tu důležitého posunu. Aristoteles mluvil o účelu či cíli (telos), ke kterému veškeré konání směřuje. Jako cíl lidského snažení viděl blaženost (eudaimonia). Člověk nakonec usiluje o to, co je v jeho nejlepším zájmu, a k tomuto “štěstí” přispívají ctnosti. Stoici nastínili vesmírný řád, v němž má ctnost hodnotu nezávisle na štěstí, které z ní může člověku vzejít. Podle stoiků nemá smysl stavět morálku na možných výsledcích, neboť ty jsou vždy nejisté. Morálka tedy musí stát na svých vlastních nohách, být cílem sama o sobě a stát se v jednotlivcově vůli projevem univerzální racionální podstaty, která vše určuje.

Tomuto pojetí se říká “přirozený zákon” – jinými slovy, všechno má obecně racionálně uchopitelný účel v rámci vesmíru a poznání tohoto účelu je základem mravního konání. Uvidíme, že tento stoický postoj společně s nově vznikajícím křesťanstvím, povede k celkovému zasazení morálky do božském plánu vesmíru, které je patrné zejména v díle středověkého filozofa a teologa Tomáše Akvinského.

Text je psán jako učebnice pro studenty, kteří se připravují ke zkoušce z etiky. Její studium usnadňuje řada pomůcek, jako jsou seznamy klíčových slov, přehledné členění textu, obrázky a schémata.

*

© San
© okultura, MMIV & MMX

Uložit