Guillermo del Toro: Panův labyrint

24

Seznali jsme, že spřízněné stránky Kreativního myšlení, věnované výkladu pohádek, mohly uniknout pozornosti našich čtenářů, jakož i tato interpretace filmové iniciace Panův labyrint režiséra Guillerma del Toro.
Každý detail výkladu má svoji vnitřní důležitost a měl by být vnímán v jednotlivosti i v celkové návaznosti na běh
příběhu.

*

Rozmluva se Svatým andělem strážcem

Vstup do mocné, přesto zapovězené říše, je možný dvěma způsoby. První představuje pouhopouhé pasivní a jalové promítání se do ní (snová činnost i tzv. kreativní činnost, živá imaginace atd.), kdy nemáme jinou možnost, než sledovat děje a obrazy a po vystoupení často zapomínáme na svůj pobyt v ní. Zachováváme v sobě toliko zlomky a nejasné symboly.

Druhý začíná setkáním se závorou, dveřmi, bránou (jako to vidíme např. v úvodu filmu Případ pro začínajícího kata), kterou přestupujeme nebo jimi pronikáme, a tak vcházíme do zapovězené zóny, v důsledku čehož lze očekávat – na pozadí úžasných zjevení a heroických činů – tvrdé tresty.

Příběh Panova labyrintu začíná obrazem ze závěrečné sekvence. Světlo venku vymazalo princezně všechny vzpomínky, které měla.

Na jiném místě v jiném čase se Ofélie ocitá ve frankistickém Španělsku zmítaném občanskou válkou. Vidíme ji poprvé, jak se veze v autě lesem. Začátek ani nemohl být symbolicky výmluvnější. Les představuje nevědomí a auto situaci, v níž se nacházíme: automaton – mimovolně, mimo svoji vůli. Byli jsme do ní vtaženi svým předchozím nevědomým konáním a myšlením (nevole). To nevědomí zde symbolizují vojáci, jejichž uniformy představují kolektivní jednotu, zde typus pro nevědomí (srv. smysl přechodových rituálů ve vojenském prostředí).

Auto se zastaví vinou nevolnosti (sic!) Oféliiny matky (té, z níž vyšla) právě na místě, kde Ofélie připadne, doslova šlápne, na artefakt oka. Jakoby kosmogonické znamení absolutního počátku, sám Ra, bůh slunce, v nejlepším svém projevu. A přichází až ke starobylé pohanské soše mluvícího bůžka (otevřená ústa, náznak pro vycházející nebo lépe rodící se Slovo), které chybí zrovna onen artefakt. Nemešká a vloží jej do pukliny. Následně bůh promlouvá: z úst vylézá cosi jako kudlanka nábožná nebo pakobylka a odlétá pryč.

Dovídáme se, že princezně má být představen nevlastní otec. A zatím na strom přilétá pakobylka a sleduje celou scénu z povzdálí, načež odlétá za autem, které sleduje až k posádce na kraji lesa. Tam Ofélie nalezne labyrint. Kameny tu byly odnepaměti, následně pak mlýn. A na bránu, jíž vévodí zvětralá maska se stočenými rohy, usedá opět pakobylka.

Dovídáme se, že v lese jsou partyzáni, lesní muži. Zavádí se tu druhá kolektivní síla, podobně nevědomá, rovněž bojující – zde však je zástupná pro ony síly nevědomí, které slouží vzestupu a osvobození jiskérky z moci tmy.

Kapitán spravuje zastavené hodiny. Dbá na to, aby byl strojek uveden do pohybu, cokoliv jiného je nekázeň a svévole. Připomíná protikladně postavu z příběhu Petra Pana, kde se kapitán Hák děsil hodinek a jejich zvuku. Nemilosrdně a bez výčitek svědomí zabije dva zjevně nevinné rolníky, kteří se vydali toliko na lov zajíců, když domněle najde důkazy svědčící o jejich příslušnosti k odboji.

Ofélie usíná. Náhle slyší nějaký zvuk, jehož se obává a náhle na pelest postele vylézá pakobylka a sedá ji na ruku a začíná zvláštní rozmluva. Ukazuje jí vílovou postavičku z pohádkové knížky a vzápětí se pakobylka sama v ni promění a vede ji k bráně, do labyrintu.

Labyrint je symbolem toho, co je zavinuto samo do sebe, co bere svůj počátek samo ze sebe. U fontány se probudí Pan. Říká o sobě, že už měl spousty jmen, stará jména, která umí vyslovit jen vítr a stromy. Co nám tím sděluje? Ústa, jež ho mohou oživit, se musejí nadouvat a být připravena stvořit jediným výdechem, jediným zvukem a zároveň musejí mít onu vzácnou vlastnost, že mohou růst, větvit se a nést plody. Je hora, les a země. Dovídá se své pravé jméno: princezna Moanna, dcera krále podsvětí. Moanna je havajské jméno a znamená oceán nebo moře (mare).  Naznačuje však spíše maskulinní původ.

→ Etymologie jména Moanna

V jazyce Warrau moana ‘lidé’; Andy: iquitsky komano ‘otec,’ jahgansky imun- ‘otec,’ yamana ‘osoba’; Makro-Tucanoana: jahunsky meni ‘chlapec,’ maneh˜e ‘manžel,’ ocainsky: moon ‘otec,’ paravithansky: mei-moen ‘syn,’ Kordofaniana: tumalsky aiman ‘přemýšlet.’ Afroasijsky: proto-afroasijština: *man ‘myslet, rozumět, přát si, toužit, počítat’; semitské národy: sokotriovsky: mnj ‘přání,’ arabsky: mnw ‘rozumět,’ hebrejsky: m¯an¯ah ‘počítat,’ akkadsky: man¯u, aramejsky: mën¯a; kušitsky: Somálci: m¯an ‘mysl’; Chadici: angassky: man ‘znát,’ indoevropsky: *men ‘myslet’; anatolijsky: Chetité: me-ma-a-i (< *me-mn-eA-) ‘říkat’; italsky: latinsky: men(s) ‘mysl,’ indicky: sanskrt: manyat¯e ‘přemýšlet,’ manas ‘mysl’; řecky: mimn¯eskein ‘vzpomínat’; germánsky: gotická podoba munan ‘přemýšlet,’ muns ‘myšlení’; Baltové: litevsky: men`u, mi˜nti‘ vzpomínat’; slovansky: staroslověnština: m˘ıneti ‘počítat,’ pa-meªt˘ı ‘mysl, paměť’; Turkové: turecky: mani ‘lidová píseň,’ Baskové: mun ‘medulla,’ munak (pl.) ‘mozky.’
Viz John D. Bengtson and Merritt Ruhlen: Global Etymologies.

*

Kapitán – Stín

Ofélie či Moanna má tedy svůj původ v podsvětí. Řečeno ještě jinak: v zásvětí. To, co je „za světem“ a taky třeba: „za světlem“. Ve tmě, v příšeří. Neporodil ji člověk. Měsíc ji přinesl na svět (viz nahoře k etymologii). A její otec ponechal pro ni na celém světě otevřené brány, vstoupit do nich však může vstoupit jen tehdy, není-li smrtelná. A musí splnit tři úkoly. Jak jinak. Pomoci jí má kniha Odpovědí cest. Má jí ukazovat budoucnost, jenom tehdy však, je-li sama. Otevře ji, je však zatím prázdná, nepopsaná: tabula rasa.

Když ji otevře příště, začnou se v ní objevovat písmena a obrázky: příběh o stromu (fíkovník), který roste na hoře nedaleko mlýna (místo, kde se něco rozděluje), ale začíná chřadnout. Les byl tehdy dávno domovem zázračným a čarovným zvířátkům. V kořenech se usadila obrovská hnusná ropucha (lunární zvíře), která ožírá kořeny, nenechá ho dýchat (srv. bří. Grimmové) a strom umírá.

První úkolem je dostat ropuše do úst tři magické kamínky a vzít z jejího žaludku zlatý klíček. Teprve pak začne fíkovník opět kvést. Vejde do stromu (místo, kde vše roste) a plazí se v díře pod ním. Je tam spousta ohavného a velikého hmyzu. Hmyz je astrální zástupce (smyslově pocitové vjemy); je sytit znamená sytit i velikou lunární bytost, rostoucí světlem slunečního boha a závislou na něm. Jakmile tato pozře tři magické kamínky a praskne, najde Ofélie zlatý klíček.

Při slavnostní večeři říká kapitán zajímavou věc: bojuje proti partyzánům proto, že si oni myslí, že všichni lidé jsou stejní. Pak se na ní od jiného vojáka dozvěděl, že jeho otec padl v Maroku a před svou smrtí hodil hodinkami o skálu, aby jeho syn znal přesnou hodinu jeho smrti. Kapitán popře, že by nosil kdy hodinky. Je tu tedy něco, co nechce přiznat.

Dlaňooký: Anděl Páně

Ofélie vchází znovu do labyrintu. Klíč si má nechat a taky od fauna dostane křídu. Měsíc se blíží k úplňku a úkoly musejí být splněny, mají-li se spolu procházet v sedmikruhové zahradě. Sedm kruhů značí sedm planet, sedm kovů, sedm tónů. Být uvnitř jejich oběžných drah znamená mít je všechny v sobě, celistvě a nedělitelně.

Přicházejí první rány osudu, Ofélie otevírá knihu a po jejích stránkách se rozlévá krev. Matka krvácí z lůna. Je přestěhována od matky do jiné komnaty. Faun ji kárá, že nesplnila další úkol. Dává jí tedy mandragoru, aby ji naložila do mléka (tělesná tekutina zvířete, jež je fundamentálně lunární, srv. Háthor) a misku vložila pod její postel a denně ji skrápěla dvěma kapkami krve. Tím se propojí s životem její matky a bude ji uzdravovat.

Dále jí dá své víly, aby jí pomohly při návštěvě velmi nebezpečného místa. Bytost, která tam dřímá, není člověk. Uvidí tam bohatou hostinu (roh hojnost, cornucopiae, je atributem Hádovým), leč jíst tam nemá nic. Absolutně nic. Striktní zákaz cokoliv pozřít z této tabule. Bude na tom záviset její život.

A faun se jí na začátku ptal, jestli není smrtelná; protože jíst z této tabule (smrti) znamená smrti propadnout.

(Gn 2,15-17)

15. Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.
16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;
17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

(Gn 3,1-7)

1. Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě: Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
2. I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
3. Ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
4. I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!
5. Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
6. Vidouci tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.
7. Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.

Ofélie otevírá knihu Odpovědí cest a dovídá se: „Křídou nakresli dveře, kdekoliv ve svém pokoji.“ Má otočit přesýpací hodiny (nikoliv mechanické), aby věděla, kolik jí zbývá času z doby, po kterou budou takto otevřené dveře přístupny. Víly ji povedou (do vílového světa).

Goya: Saturn požírající své děti

„Nejez a nepij nic, dokud tam budeš, a vrať se ještě předtím, než se v hodinách přesype poslední písek.“ Otevře dveře a tam červenavý přísvit a chodba se sloupovím, zvuky, jakoby kdosi dýchal, v krbu hoří oheň, bohatě prostřená tabule a u ní sedí bytost bez očí, s očima na talíři. Víly ji nabádají, aby otevřela klíčkem erby na zdi s třemi dvířky. Najde tam v jedné dýku zabalenou do látky. Odchází, ale oko jí padne na hrozny, faunovo ovoce, neodolá a pozře kuličku, jednu, pak druhou. Bytost ožije a nasadí si do dlaní oči s červenými zřítelnicemi a přiloží si je k lícím. V hrůze utíká Ofélie k dvířkům, čas však vypršel a ty se zavřely. Bytost hrozí chytit Ofélii, ta na poslední chvíli otevírá jiný otvor magickou křídou. Celá scéna se odehrála beze slov. Vše jako v tíživém snu.

Postava Dlaňookého (který je součástí této zkoušky) je inspirována slavným Goyovým obrazem Saturn požírající své děti.

Je to anděl smrti, který ostříhá nebeskou zahradu. Stojí u brány s mečem a nedovolí těm, kdož nejsou hodni, aby vstoupili. Také vstupuje k těm, na jejichž fortnách není namalován kříž, by se jim vyhnul.

Faun se dovídá o jejím poklesku a obviní ji, že porušila pravidla. Pouhé dvě kuličky hroznů – a staly se z nich oči oné bytosti živené žádostí a chtíčem. Už se nikdy nebude moci vrátit. Její duše zůstane navěky mezi lidmi. Bude stárnout jako oni, a také zemře jako oni a její vzpomínky odnese čas. A i on zmizí. Překročení magického zákazu je trestáno bezodkladně a nesmiřitelně. Má trvalé následky.

Doktor je odhalen, že pomáhal partyzánům a že ulevil týranému zajatci smrtící injekcí. Odmítá jeho nadřazenost.

Kapitán: „Ne, měl jste se mi podřídit.“

Doktor: „Měl, ale neudělal jsem to.“

Kapitán: „Ale udělal byste líp. I vy to víte.“ Nechápe však, proč to udělal. „Nerozumím. Proč jste se mi nepodřídil?“

Doktor: „Absolutní a nucené podřízenosti, bez otázek… takové rozumí jen lidé jako vy, Kapitáne.“

Kapitán zabíjí Doktora, který zprostředkovával léčivý vliv z tohoto světa do světa lesa.

Kapitán najde pod postelí mandragoru i s Ofélií a vytáhne ji zpod postele. Neví, co to je, matka se té věci však hrozí, ale ani ona nechápe pouto mezi mužíčkem a nenarozeným dítětem a hodí jej do krbu, načež málem potratí. Dítě je zachráněno, ona však umírá. Tělesná matka přešla do míst, kde je v jednotě se svou dcerou. Matka nedošla poznání o smyslu tohoto světa: „Svět je jedno kruté místo.“ Nevstoupila v myšlení ani do světa stvoření: „Kouzla neexistují, nejsou. Pro tebe, pro mě a pro kohokoli jiného.“

Je třeba vše vykonat bez otázek.

Mercedes poraní Kapitána a utíká do lesa, kde je obklíčena, ale na poslední chvíli zasáhnou lesní lidé. Les je nyní už vydán napospas silám nevědomí bez hermetizujícího víka. Není tajných prostředníků, konflikt se blíží.

Je třeba vše vykonat bez otázek. Srv. AL, II:30-1: „Jestliže se vůle zastaví a křičí Proč, vzývá Protože, pak se vůle zastaví & nedělá nic. Jestliže se Moc ptá proč, pak je Moc bezmocná.“

Má vzít svého bratříčka a donést jej faunovi do labyrintu. Dveře jsou zavřené, dostává magickou křídu, aby si udělala vlastní. Ofélie vynáší z pokoje bratra a utíká s ním do labyrintu, za ní klopýtá Kapitán. Přesto ji nedostihne, protože les se otevře a vpustí jenom ji, před ním se uzavře (nevědomí).

Ofélie přichází před fauna k soše (na ní je on, Ofélie a dítě). Je úplněk. Brána může být otevřena. Ofélie zpozoruje dýku v jeho ruce a znejistí.

Faun: „Brána se otevře jen tehdy, když obětujeme krev nevinného.“

Poslední úkol.

„Slíbila jsi, že se podvolíš!“

Odmítne.

„Vzdala by ses svých vznešených pravomocí, kvůli tomuto chuligánovi, kterého sotva znáš?“

„Ano, vzdala.“

„Vzdala by ses i trůnu? Pro něj, kvůli kterému jsi tak trpěla a ponižovala se?“

„Ano.“

Za ní už stojí Kapitán, který nic nechápe, protože fauna nevidí, nemá dar vidět zázračné. Ten zmizí a ona zůstává s bratříčkem sama a Kapitán jí ho odebere. Pak vytáhne pistoli a zastřelí ji. Padne k soše a krev skapává do sedmi okruží v zahradě. Vydává svoji krev a odevzdává tělo svému snu, opuštěna faunem i vzdálena svému bratříčkovi, jedinému poutu s její mrtvou matkou. Všechno musí být ztraceno, než může být jediné nalezeno.

Kapitán odchází z labyrintu, kde na něj už čekají partyzáni. Lesní síla dostoupila až k samotnému středu vznikání. Je mu jasné, jaký osud jej čeká. Odevzdá syna Mercedes a vytáhne hodinky, které jsou už rozbité a přestaly jít – symbol zastaveného chodu, petrifikace, znehybnění jako trest za neschopnost stát se živým obrazem.

Moanna se probouzí v novém těle, v královském rouchu, oslovena jako dcera. „Obětovala jsi svoji krev, pro krev nevinného,“ říká její Otec. Vidí tři spirálovité (srv. Zoroaster) vysoké královské trůny, jeden je prázdný.

Faun: „To byla poslední a nejdůležitější úloha. A tvůj výběr byl správný, Výsosti.“

Žena: „Pojď sem, a posaď se po boku svého otce. Tak dlouho na tebe čekal.“

Mercedes už vidí jenom tělo a lidé stojí opodál, mimo mystérium, které proběhlo přímo před jejich očima.

A říká se, že princezna se vrátila do království svého otce. Aby vládla spravedlivě a dobrým srdcem… A že po sobě nechala malé stopy během svého pozemského života, které vidí jen ti, kteří vědí, co sledují.

Pan’s Labyrinth / El Laberinto del Fauno. Režie: Guillermo del Toro. Mexiko / USA / Španělsko 2006.

Uložit