Kabalistický výklad. San-grëale, gréal aneb Svatý grál

27

Dřevořez s číslem 4, uvedený dole, vykresluje mystickou ideu nebo podnět ke kulatému stolu rytířů krále Artuše, který je zase obrazem Svatého grálu. Guyotova romance nebo alespoň tradicionální báje o Svatém grálu se rozšířila ve Francii, Německu a Anglii. Protože dogma o transsubstanciaci nebylo ve dvanáctém století ještě církví stanoveno, neměl ještě kalich, znamení templářských rytířů, ten hluboký, mystický význam, jakého se mu dostalo ve století příštím. Grál znamená vázu. Svatý grál je identifikován s nádobou, s níž Ježíš slavil svatou večeři a která byla také použita ke shromáždění krve, jež vytékala z ran, které mu způsobil setník Longinus.

Excalibur

Walter Mapes, spisovatel dějin Svatého grálu, mu připisuje nadpřirozený původ. Ten vyslovil, že jeho pravým původcem byl Bůh a že ho měl v nebeské vizi odhalit jeden svatý eremita v Britanii asi r. 720. Tento autor činí Josefa koryfejem (coryphæi) historie Svatého grálu. Po 42 letém věznění je Josef z Arimatie, strážce Grailu nebo Grealu, konečně císařem Vespasianem propuštěn na svobodu. Maje posvěcenou nádobu a několik jiných relikvií a doprovázen svými příbuznými a žáky, rybáři Hebronem a Alainem Rybářem, putoval Asií, přičemž obrátil na víru Enelacha, krále města Sarassu. Pak odchází do Říma a odtud do Britanie, kde kázal evangelium a učinil 34 zázraků. Usadil se na ostrově Yniswitrin, Skleněný ostrov (grál je ze smaragdu, a proto zelený), dnes Glastonbury, kde založil opatství (Glastonbury Abbey) a Kulatý stůl (což učinil král Artuš) coby obraz Svaté večeře, při níž se 12 učedníků zúčastnilo „kulatého stolu“ na svých mýtických dvousedadlech, celkem jich tedy bylo 24, a k tomu dvojité hlavní sedadlo, neboli katedra (cathedra) pro Prvního aneb Spasitele. Posléze vystavěl tento apoštol Britů palác, v němž uschoval své cenné relikvie, svatý pohár (laikům při „večeři“ odepíraný), jemuž se dostává názvu Svatý grál, krvavé kopí („svislici“ z kříže sv. Jiří, jemuž je zasvěcen „Podvazkový řád“), jímž setník Longinus probodl bok Páně, z něhož vytekla „krev a voda“ – heraldické (královské) barvy rosikruciánů: Mars – červená; Luna – stříbro (nebo „oheň“ a „voda“). Existuje osm andělů, jeden pro každé půlnebesí, nebo temnou a světlou stranu, kteří střeží čtyři světové strany.

Svatý pohár je totožný s nádobou u Svaté večeře. Templáři jsou nástupci rytířů Kulatého stolu; a jejich nástupci jsou zase maltézští rytíři, s jejich osmi „jazyky,“ nebo národnostmi, z nichž každá je reprezentována jedním plátkem nebo paprskem osmicípého rudého templářského kříže.

Templářský chrám v Londýně byl zasvěcen svaté Panně Marii. Grál je svým způsobem orákulum. Tak říkajíc na pokyn „matky Boží“ se musí vykonat všechny „její“ příkazy. Přední německý rytíř Parsival zamýšlel dopravit grál na Východ, odkud původně pochází. Vzal Svatý grál, přeplavil se do Marseille s templáři a přichází ke dvoru svého bratra Feirifixe v Indii. Svatý pohár dává najevo přání, že by Parsival mě zůstat vlastníkem „grálu“ a pouze si změnit jméno na kněz Jan (angl. „Prester John,“ „prestre“ nebo „prêtre,“ Jehan nebo John). Parsival a templáři se v Indii usadili. Po zmizení grálu na Západě se král Artuš a rytíři Kulatého stolu, kteří ztratili „ústřední objekt“ nebo „růži“ (rosikruciánství) tohoto stolu, podjali jeho romantického hledání na všech stranách jakožto potulní rytíři. Putovali světem, leč marně. Grál nemohli nalézt, neboť ten je navždy skryt na dalekém „Východě“ nebo v „zemi Slunce.“ Wolfram z Eschenbachu nám vypravuje, jak mistr Guyot-le-Provençal nalezl v Toledu arabskou knihu, kterou napsal astrolog jménem Flegetanis, obsahující historii o úžasné váze nazývané „grál.“

Parsifal a Merlin

Tato posvěcená nádoba nebo Svatý grál byl podle Guyotova mýtu vystaven v jednom chrámu (nebo kapli), střežený rytíři Templeis nebo Templois (templářskými rytíři). Chrám grálu se nacházel na jedné hoře uprostřed hustého lesa. Jméno této mysteriózní hory (podobně jako hora Meru u Indů a Olymp u Řeků) naznačuje vznešenost a tajemství. Guyot ji nazývá Mont Salvagge, divoká nebo nepřístupná hora (nebo „Svatá cesta“). Grál byl vyroben z divuplného kamene nazývaného Exillis, který byl kdysi nejskvělejším šperkem v „koruně archanděla Lucifera“ – oním drahokamem byl smaragd (zelený, vert, Venuše; pátek; v jednom smyslu je to nešťastný den, v jiném zase „posvátný“ ženský den). Tento proslulý legendární kámen byl sražen z koruny nebo přilbovité, dvěma paprsky nebo dvěma roztaženými křídly ozdobené koruny – podle mýtu – patřící Knížeti archandělů („Luciferovi“), když bojoval s protivníkem, „generálem nebes“, sv. Michaelem, „nebeským hrdinou“, bojovným ochráncem nevinnosti a „panenskosti“ (hleďme!). Tento nesmrtelný „kámen“ – grál – spadl do „propasti“ (abysu) a podle mýtů byl opět nalezen.

Tento „kámen“ přinesli (zachránili) z nebe andělé a přenechali jej do péče Titurelovi, prvnímu králi grálu, jenž jej předal Amfortasovi, druhému králi, jehož sestra „Herze“-loïda byla matkou Parsivala, třetího krále Svatého grálu. (To jsou ti tři králové z Kolína, nebo tři mágové či astrologové.) Mnoho měst tvrdí, že má tuto svatou relikvii. Roku 1247 poslal jeruzalémský patriarcha svatý grál králi Jindřichu III. anglickému, protože tento grál patřil Nikodémovi (viz Evangelium podle Nikodéma) a Josefovi z Arimatie. Obyvatelé Konstantinopolu byli v té době také přesvědčeni, že jejich nádoba, dlouhou dobu ceněná jako svatá relikvie, je Svatý grál. Právě tak Janované si byli jisti, že jejich santo catino (z lat. catillo, „lízat talíř“; catinus je lat. „talíř“) není nic jiného než Svatý grál. Stejných (nebo podobných) modifikací mýtu je třeba si povšimnout v romanci v próze s názvem Percival-le-Gallois. Kulatý stůl není v předkládané knize uvažován jen jako napodobení „svaté večeře,“ ale autor jde až tak daleko, že mu sám dává název Svatý grál. V Romanci o Merlinovi, napsané na konci 13. století, se vypráví, že Kulatý stůl zřízený Josefem jako napodobení Svaté večeře se nazýval grál a že Josef ponoukl Artušova otce, aby dal zřídit třetí Kulatý stůl ku cti svaté Trojice.

The San Grëal: an Inquiry into the Origin and Signification of the Romances of San Grëal. Napsal Dr. F. G. Bergmann, děkan fakulty písemnictví ve Štrasburku a člen Královské společnosti starožitností v Kodani. Edinburgh: Edmonston and Souhlas, 1870. Tuto knihu částečně citujeme.

Kulatý stůl krále Artuše

Tab. 4.
KULATÝ STŮL KRÁLE ARTUŠE
Provedeno podle originálu zachovaného ve dvoraně zámku ve Winchesteru.
„SVATGRÁL“ – nebo „SVATÝ GRÁL.“
LUNACE.

13 lunací.
2 = „Slunce-Luna.“ („Světlo-Temnota.“)
26 rytířů.
Královská stolice.
SLUNCE.
„FALUS.“
12 (dvojčeneckých) rytířů.
(1 místo pro každého rytíře: pro „mystickou lunaci.“)
1 každý, 24.
1 rytíř, 2 místa
Celkem 26.
To jsou mystičtí strážci Svatého – „Svatgrál“ nebo svatý grál nebo grál.
Přirozené – Nadpřirozené.
Mysteriózní (hákový kříž) Tau.
* Tradice praví, že Jidáš Iškariotský opustil stůl po slovech Spasitele: „Co činíš, čiň spěšně.“ a neměl podílu na poslední večeři.
A.
I. Sv. Matouš
B.
II. Sv. Jakub
C.
III. Sv. Šimon
D.
IV. Sv. Petr
E.
V. Sv. Jakub (z Alfeje)
F.
VI. Sv. Bartoloměj
G.
VII. Sv. Filip
H.
VIII. Sv. Liboeus
I.
IX. Sv. Ondřej
J.
X. Sv. Tomáš
K.
XI. Vakant
L.
XII. Sv. Jan
„A hned po té skyvě chleba vstoupil do něho Satan. I řekl jemu Ježíš: Co činíš, čiň spěšně. Tomu pak žádný z přísedících nerozuměl, k čemu by jemu to řekl.“
„A on (Jidáš) vzav skyvu chleba, hned vyšel. A byla noc.“
Sv. Jan, kap. 13, verš 27, 28, 30.

*

18. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

*

© San
© okultura MMII

Uložit