O hledání kouzelného stromu rawa tawa pisoya

10
Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

158 stran, Argo, Praha 2008, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Lidová slovesnost se v novoguinejských vyprávěních prolíná s autochtonním animismem, vírou v nadpřirozenou sílu mana, černou magií a kultem předků legendárních prapředků, které vyznává a pěstuje převážná většina místních etnik.

Mana je neosobní síla nebo vlastnost, která se zdržuje v člověku, zvířatech a případně i v neživých předmětech. Slovo je příbuzné ve všech oceánských jazycích, ale najdete ho právě tak i v Koreji, Tibetu, Indii, Rusku, Moldávii, Finsku (kde ovšem Mana je přímo jméno finského podsvětí), u Anglosasů je to označení životní síly nebo charisma plynoucí z božské linie králů. Jde o universální archetyp procházející různými kulturami, magická síla, předmět sympatetické magie.

Inuitové ji nazývají sila, evropská alchymie éterem, Baskové adur, Egypťané ka, Íránci aša.

Jakkoliv se má zato, že transsubstanciace je vlastní toliko katolické církvi, přesto proměna rituálního předmětu v tělo Boží (pozřením) není omezena geograficky, nábožensky, kulturně ani etnicky. Přenos životní magické síly, mana, na nového nositele je možný požitím lidského masa – při slavnostech sing-sing, po vybojované kmenové válce, jako trest za provinění proti místní tradici či tabu. „Dlouhé prase“ (lidská oběť) umožňovalo převzetí žádoucích vlastností a stojí za zamyšlení, zda židovský zákaz jíst maso z prasete nemá nějakou dávnou vazbu právě na kanibalismus. Na území kmene Kumulu se nikdo neodvážil vstoupit a kdo tak učinil, zmizel a nikdy už ho nikdo neviděl. Stejně hodující Kukukukuové byli nazýváni „krvaví vrahové v pláštích z kůry.“ Popisovaný způsob rituálního usmrcení je prazvláštní: náčelník vyhrabe z ohniště oblázek velký jako ptačí vejce, k zajatci přiskočí několik mužů, chytnou ho za ruce a nohy a sednou mu na břicho a na hlavu. Náčelník mu jediným surovým pohybem široce otevře ústa a nacpe mu žhoucí kámen do hrdla a pak kusem dřeva ještě hlouběji. Kruh, který muži i ženy vytvořili kolem náčelníka a jeho oběti, propukne v chraptivý, rytmický, zběsilý jásot, všichni podupávají a tleskají, ozbrojenci máchají oštěpy a štíty. Pohled na tělo, svíjející se v strašných bolestech, v nich vyvolává šílenou extázi. Takhle usmrcený člověk, který vlastně začíná být pečen zevnitř ještě zaživa a teprve pak bude dopečen v hromadě řeřavých oblázků a žhavého popela, jim poskytne takový chuťový zážitek, jako žádný jiný mezi kanibaly oblíbený způsob přípravy „dlouhého prasete.“

Do jaké míry se slabika ku (Tulu, Clulu, Clooloo, Cthulu, Cthullu, C’thulhu, Cighulu, Cathulu, C’thlu, Kathulu, Kutulu, Kthulhu, Q’thulu, K’tulu, Kthulhut, Kulhu, Kutunluu, Ktulu, Cuitiliú, Thu Thu) váže na světy vycházející nikoliv z křivek, nýbrž z úhlů…? Otázkou je, kdo poučil kmen Kukukuku o tajemství svátosti přepodstatnění pozřením lidského masa…

Náčelník si ponechával mozek oběti a netušil, že mu hrozí smrtelná „chechtavá nemoc.“ Netušil totiž, že se právě v mozcích členů některých klanů usídlila už dávno, pradávno smrt v podobě nákazy, vyvolávající křeče, podobné smíchu. Teprve moudrost dim-dim puri-puri, bílých kouzelníků, kteří se snesli ve stříbrných ptácích na jejich teritorium a začali studovat umírající rozchechtané soukmenovce, dokázala odkrýt původ jejich smrti v křečích.

Obr kanibu s tělem upleteným z rotanu s velikou hlavou a široce rozevřenými čelistmi, do jehož útrob se někdy vhazovali lidské oběti k usmíření zlých duchů nebo při žádosti o pomoc a radu, připomene postavu z vrbového proutí, wickermana (srv. The Wicker Man). Objevuje se ve spojení s ohnivým mládencem, Bunau, Duchem Slunce, v příběhu o povstání slunce. Bunaua obklopuje „hemživý chaos,“ abychom si vypomohli líčením z H. P. Lovecrafta, totiž malí a velcí hadi, varani i ještěrky. Nakonec odešel zvláštní cestou na nebe, když tam vyšplhal po dlouhém šlahounu yamu. Jestlipak to nepřipomíná Honzíka a kouzelnou fazoli! Pozoruhodný je detail, že yam nerostl příliš vysoko a Bunau spadl zase zpátky na zemi, sluneční záře pohasla a nastala noc.

Rozhodně nejbizarnějším podáním je novoguinejská verze o zmatení jazyků, o tichomořském Babylonu. Na jeho počátku stojí láska dvou mladých lidí, kteří porušili tabu zakazující, aby se vzali muž a žena z jednoho totemu. Když to došlo tak daleko, že šaman určil, aby byli potrestáni smrtí, utíkají tito skrýt se do džungle, kde jim pomůže duch stromu (sic!) a vynese je do neproniknutelné koruny. Náčelník vzdoruje této magické ochraně a poroučí strom porazit, jenže zapomněl, že vyrostl až téměř k mrakům a každá z jeho větví je tlustší než kmeny obyčejných stromů v džungli. Když pak velikán padl na zem, přikryl všechny vesničany a po poslední obrovské ráně všechny hlasy rázem umlkly.

„Lidé padli pod tíhou koruny na zem a všichni leželi dlouho bez hnutí, neschopni říct jediné slovo. Když se všechno utišilo a jeden po druhém začali vstávat a drát se ze spleti větví, listí a lián ven, začali na sebe cosi křičet, ale jeden druhému nerozuměl: duch stromu nárazem obrovské koruny pomátl vesničanům hlavy tak, že začali mluvit různými jazyky.“

Dodnes žijí v osadě Vanigella pospolu tři papuánské klany, které předtím byly jedním jediným kmenem, ale každý z nich hovoří jazykem, zcela nesrozumitelným příslušníkům druhých dvou. Kromě společného pozdravu: orokaiva! orokaiva! Ten jim daroval duch stromu slitovavší se nad nimi, aby měli aspoň něco, čím by se mohli vzájemně dorozumět a přátelsky se pozdravit.

Dozvíme se také, jak domorodci nazývají bledé tváře, dim-dim puri-puri, bílí kouzelníci.

Wbana je co do podsvětní role obdobou šakalího boha Anúpa, vypadá však zcela jinak: je to obrovský pták stojící na masivních lidských nohou a se třemi dobrotivě shlížejícíma očima, v zobáku má nádherný květ jako symbol věčné přízně ke všemu živému. Soudí každou zemřelou bytost a umí ji po smrti proměnit v ptáka, květinu nebo motýla – pokud to byl člověk hodný, nebo jej začaruje v krokodýla či hada, a tak ukáže jeho pravou tvář, pokud páchal zlo.

Neobyčejný je i příběh o krokodýlu-kouzelníkovi Watuwem a potopě světa, častém tématu tichomořských ostrovů (srv. Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců). Připomene pohádku o Jiříkovi a bílém hadovi, který pozře kousek hada, začne rozumět řeči zvířat a přelije (!) králův pohár. Vysloví tabu na sebe coby totemové zvíře a řekne Towjatuwovi, že až ho jiní uloví, zabijí a snědí, nesmí on, Towjatuwa, pojíst ani kousek jeho masa, jinak by prý na sebe přivolal hněv nejvyššího boha Kwembo. Ten pak totiž sešle na zemi povodeň, která ty, kdo poruší toto tabu, zahubí. Poslechnete-li mne, budete pod mojí ochranou. Odmlčel se a po chvíli dodal:

„Z mého těla si vezměte jen můj pohlavní úd. S ním se pak vydejte do hor, kde sídlí Jankwenkové, bílí okřídlení lidé, kteří vás povedou dál.“

O kráse Jankwenků, nebeských andělů, se zmiňuje ve stejném podání pověsti už jenom kniha Lynne Kellyové o krokodýlech (Crocodile – Evolution‘s Greatest Survivor). Vypadali prý jako normální lidé, ale měli veliká křídla, z jejich bělostných tváří čišelo štěstí a moudrost a každý z nich měl v ruce flétnu. Podobně jako Noe vystavěl archu, jsou oni zachráněni před potopou vystoupením na nejvyšší horu a stanou se z nich zakladatelé nového lidského rodu. Nevypouštějí však ani havrana ani holubici, nýbrž vepře, aby zjistili, zda už voda opadla.

Wei

Pytón Wei sebou přinesl semena čarovného stromu rawa tawa pisoya, jehož plody mají tvar vzácných mořských mušlí (!). Ve dne je hadem a v noci svléká šupinatou kůži a mění se v normálního člověka. Poté, co jej však lidé zklamali, spolykal semena a proměnil se v žraloka, vylezl u jakési vesnice na břeh a doplazil se k prvnímu stavení, kde překvapil a polekal starého rybáře tak, že ten hmátl po oštěpu. Jenže Wei ho chlácholivě oslovil lidským hlasem:

„Neboj se mě, nejsem obyčejný ani zlý žralok. Jsem na světě proto, abych pomáhal lidem. Zabij mne a o moje maso se rozděl se všemi sousedy, ale slib mi jedno: zakopej má střeva někde do úrodné půdy, a uvidíš, že to, co z nich vzejde, bude k vašemu prospěchu!“

Vyrostl z nich onen kouzelný strom rawa tawa pisoya obsypaný nejedlými plody – vzácnými ulitami stejnými jako byly ty, které našli v moři a jimiž pak obyvatelé ostrova celá dlouhá staletí platili při svých obchodech.

Abychom i my našli takový kouzelný strom a potkali mluvícího a chodícího žraloka, k tomu nám dopomáhej Wei a Wbana.

*

Knihu provázejí originální „ilustrace“ Mariany Dvořákové. Její animistické výjevy zasazené do přírodního prostředí mají svůj neotřelý půvab a leckdy i šokující podobu, jako např. žralok s lidskýma nohama (str. 69) doprovázející příběh o tom, „jak a proč se nebeský had proměnil v zázračného žraloka.“ Stejně tak téměř vúdú postavička na obálce knihy svojí syrovostí působí jako původní artefakt, a nikoliv novodobé dílo. Určitě se na její stránky podívejte, sám budu její tvorbu dále sledovat, jak se bude vyvíjet. Markéta Nová u ní měla šťastnou ruku a potvrdilo se, že knihy v edici mýtů a pohádek představují na české knižní scéně docela ojedinělý fenomén svým kultivovaným výběrem, sazbou i zpracováním. Opus bonum!

*

© San
© okultura 20=

Uložit