Michael Hoppé: Requiem (CD)

10
Michael Hoppé: Requiem (Valley Entertainment, HOS 11418, CD)

Michael Hoppé: Requiem (CD)

Valley Entertainment, HOS 11418 CD, 2006
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Michael Hoppé byl nominován na cenu GRAMMY Award jako skladatel výjimečného melodického talentu, který má veliké zázemí v oblasti populární i klasické hudby. Jeho hudbu bylo možno slyšet na mezinárodní úrovni a v četných programech od HBO The Sopranos až po Oprah Winfrey Show. Hoppeho hudbu rovněž využívali četní renomovaní autoři jako Julia Cameron (The Artist’s Way), Sarah Breathnach (Simple Abundance) a Robert Cooper (The Emotional Intelligence) ve svých spisech a dílnách. Hoppe napsal filmovou hudbu pro filmy jakoMisunderstood (Gene Hackman) a Eyes of the Wind, který se dostal do užší nominace na Oskara.

Hoppeho písně nahráli četní zpěváci a instrumentalisté jako Vangelis, Tim Wheater, Martin Tillmann, Zamfir, Frank Mills, Eliza Gilkyson, Cecilia, Louise Di Tullio, Lou Anne Neill, Eugene Fodor, Lily Haydn, Heidi Fielding, Alyssa Parks a další. Jeho úsilí v hudebním průmyslu mu vyneslo četná ocenění v podobě několika zlatých a platinových desek a album The Yearning obdrželo cenu CD rokuAfterglow bylo zvoleno nejlepším new age albem na Indie 2000 Convention (AFIM Awards) a The Lover získal Visionary Award. CD SOLACE, nominované na poslední GRAMMY, se prodalo na 90,000 kusů po celém světě, Hoppe nahrál četná díla pro orchestr s Pražským symfonickým orchestrem pomocí technologie využívající internet. Hoppe nedávno dokončil album How Do I Love Thee? se slavným hercem Michaelem Yorkem.

Na začátku si jenom připomeneme, že rekviem má původ v katolické mši za zemřelé. Je užíváno více názvů jako missa pro defunctis čimissa defunctorum. Samotný výraz rekviem pochází ze začátku latinské modlitby requiem aeternam – odpočinutí věčné (jim dej). Tato zádušní mše se slouží při pohřbu, po pohřbu nebo též na Památku zesnulých (2.11.). Tak jako se vyvíjel obsah jednotlivých částí této mše, vyvíjela se i hudební forma rekviem, která neobsahuje všechny části mše. Jde tedy o vícedílnou vokální nebo vokálně-instrumentální skladbu. V průběhu staletí její vyjádření skladatelé pojímali různě – od dramatických hudebních děl (např. G. Verdi) po komornější a klidnější verze. Nakonec se rekviem i zcela oddělilo od katolického i církevního prostředí vůbec a hraje se v koncertních sálech.

Je mojí nadějí, že posluchač se potěší výjimečně uměleckým podáním sopranistky Heidi Fieldingové a tenoru Dwaina Briggse, jež uslyšíte na tomto díle.
Ať vás jejich božské hlasy povznesou k hlubokým oblastem ticha a míru, kde je přítomno ono sublimní a kde vás obejme klid.
Žijte jedním životem, zatímco budete lkát na ztrátou druhého. 

Americký skladatel Michael Hoppé již léta toužil po tom, aby napsal též rekviem a pro jeho zhudebnění si vybral pochopitelně latinská slova. Zároveň chtěl dílo co nejvíce komorní, takže užil pro obsazení doprovodu zpěvu pouze hoboj, klarinet, cello, dvoje housle a syntezátor (na něj hraje sám) a jen dva vokální party – soprán a tenor. Sám se zmiňuje o skladatelích, kteří ho v této oblasti inspirují a myslím, že hlavně W. A. Mozarta vnímám nejvíce, i když nápady a dynamikou se nedají srovnávat. Hoppé chtěl především dílo naplněné klidem, mírem a spiritualitou. V hudbě je cítit, že ač je Hoppé ověnčen uznáními z oblasti klasické hudby, stejně tak zabrušuje do oblasti new age, kde získal uznání. Všech osm částí vlastního rekviem – pak je ještě houslová verze Agnus Dei a vlastní Modlitba – má délku kolem 4 – 6 minut a velmi prostou formu, dalo by se skoro říci písňovou. Text obvykle zpívá jen jeden hlas, někdy oba, který je doprovázen velmi kompaktními klávesami, s nimiž se pojí ostatní nástroje. Instrumentálních sól je minimálně, spíše jako dohrávky. Poněkud mi vadí rozklepaný soprán Heidi Fieldingové, která se snaží za každou cenu vložit do svého zpěvu co nejvíce citu, někdy na úkor výsledného vyznění – podle toho, jak je hlas sejmut (např. v Lacrimosa je velké echo, hlas se jakoby snáší z nebes, takže to zní lépe). Tenor Dwaina Briggse je přirozenější, ale anglická výslovnost latiny obou interpretů mi někdy přece jen vadí.

Avšak hodně bych pochválil klávesový doprovod Hoppého, který je opravdu pokorný, neprosazuje se a má velmi příjemnou barvu. Skoro jsem si říkal, že by ho mohl nahrát samostatně nebo jen nějakou instrumentální verzi rekviem. Právě instrumentální verze Agnus Dei s houslemi mne však moc nenadchla, neb se housle nespojily s pozadím a příliš „čněly“. Další poznámku bych měl ke zhudebnění jednotlivých částí rekviem: asi ve snaze, aby byla hudba stále co nejvíce klidná, jsou si skladby dost podobné. Záleží tedy na samotném posluchači, jak se ponoří do díla. Vezme-li je jako jednu skladbu, zažije krásné spočinutí, protože ho v podstatě nebude vyrušovat žádný výkyv dynamický. Bude-li chtít vnímat jednotlivé části rekviem – což je tak trochu smyslem veršů – tak mu budou trochu splývat. Tak si každý vyberte sám.

*

© Jiří Mazánek
© okultura, 2006 & 20=

Uložit