Mistr Eckhart: věrozvěst opatství thelémského

20
Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Josef Bradáč vcelku rychle intuitivně, nebo intelektuálně po rozpravách s H.R.Z, rozpoznal skutečnou hodnotu Eckhartova učení i nejvyšší křesťanskou ctnost: oproštěnost, Abegescheidenheit, nebo také lassen – nemít s ničím nic společného. Samotný plán, třebas jinak útlé knihy, prozrazuje základní rysy Eckhartova díla. Někde rozeznáváme váhání mezi predestinací sv. Augustina, kterou tento později sám opustil (aby se k ní nakonec zase vrátil), a milostí ohledně rozhodování lidského, jak to vidíme ve spise O milosti a svobodném rozhodování, kde si klade otázku, jaký je vztah Boží milosti k lidské svobodě. Je to i otázka stejnojmenného díla Bernarda z Clairvaux, podle něhož je dobrá vůle, projevovaná svobodným rozhodováním, to jediné, čím člověk může přispět ke své spáse.

*

→ Theléma a agapé v díle Mistra Eckharta

Podle Eckharta je hnacím motorem všeho lidského snažení vůle, přičemž člověku, který má opravdovou vůli, nemůže chybět žádná ctnost.

Rozlišuje ale tři druhy vůle, z nichž ta první je smyslová. Druhá vůle má základ v rozumu a její snahou je následovat Krista a svaté, tzn. vést myšlenky a skutky odpovídajícím způsobem k tomu, co je nejvyšší.

Jsou-li tyto dvě nižší vůle ustáleny, potom Bůh vytváří v základu duše jejich další vývojový stupeň, věčnou vůli, s láskyplnou odevzdaností Ducha: „Staň se Tvá vůle.“

Tato věčná vůle, která se již neváže k nějakému individuálnímu Já, která se vzdala sebe samé a přetvořila se ve vůli Boží, je potom dokonalá. A taková vůle zmůže všechno, je-li soustředěna do přítomnosti. Ne tedy „Chtěl bych…“, nýbrž: „Chci, aby to teď tak bylo.“

Pokud člověku nechybí vůle, ale pouze nemá příležitost ji uskutečnit, má si být jist tím, že před Bohem to všechno vykonal. Chtít něco vykonat jakmile bude příležitost, a vskutku udělat, je totiž před Bohem stejné.

V jednom německém kázání podává Eckhart radu týkající se té části modlitby Páně, v níž prosíme za vůli Boží: „Staň se Tvá vůle“, a říká, že mnohem lepší by bylo prosit: „Staň se vůle Tvou!“ Neboť často lidé, kterým se podle toho říká svévolníci, chtějí mít po své vůli a nutí Boha, aby udělal to či ono. To ale není dobrá vůle. Spíše by se lidé měli tázat: „Pane, co chceš, abych udělal?“

Má-li někdo zalíbení v Boží vůli, tak se nachází v takovém stavu, jako kdyby byl v království nebeském, ať se stane, nebo nestane, cokoliv. Zatímco lidem, kteří nežijí ve shodě s vůlí Boží, těm se vždy děje násilí a bezpráví, pronásleduje je bolest a jsou nešťastní. „A k tomu musí docházet ve jménu spravedlnosti, neboť se chovají tak, jako kdyby Boha prodávali, stejně jako Jidáš. [Tito lidé] milují Boha pro něco jiného, než je On, a když obdrží to, co milují, už se o Něj více nestarají.“

„Když se (ale) [nedokonalá, osobní] vůle na jediný okamžik vymaní ze sebe samé, vzdálí se od všeho stvoření a obrátí se ke svému prapočátku, tehdy se narovná a osvobodí, a v tomto jediném okamžiku je znovu získán čas, který byl promarněn.“

Bernard z Clairvaux

Smysl tohoto citátu pochopíme lépe, zaměříme-li svoji mysl na podstatu 44. kázání o oproštěnosti. Toto podivuhodné kázání přichází s něčím navýsost nevídaným, a to nejenom na svoji dobu, ale též pro naši: mluví totiž o čase a co se s ním děje a stejně tak se skutky v něm vykonanými. Praví se v něm totiž, že páchá-li je člověk ve smrtelném hříchu, pak jsou všechny tyto skutky mrtvé – čas stejně jako skutky jsou navždy ztracené. A nebyl by to mistr Eckhart, kdyby hned neřekl, že právě tak jsou ztraceny i ty dobré a všechen čas, po který se děly a budou ještě dít. A proč? Jest tomu tak proto, že nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Ovšem skutek nemá žádné bytí, proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným. Srdce tohoto kázání se nachází v posledních dvou odstavcích.

„Nuže, slyšte v krátkosti smysl toho, co odpovídá pravdě! Koná-li člověk v době, kdy je ve smrtelném hříchu, dobré skutky, nečiní je přece ze smrtelného hříchu, neboť tyto skutky jsou dobré, zatímco smrtelný hřích je špatný. Nýbrž činí je z hloubi svého ducha, který je sám v sobě od přirozenosti dobrý, ačkoliv neprodlévá v milosti, a ty skutky samy o sobě a v čase, v němž se udály, si nezaslouží království nebeské. A přece duchu neškodí, neboť ovoce skutku, oddělené od skutku a času, se nachází v duchu, a je duch s duchem [srv.], a ono nebude znicotněno, právě tak jako nebude znicotněno bytí ducha. Duch však působením „obrazů“, jež jsou dobré, své bytí osvobodí stejně jistě, jako by tomu bylo, kdyby byl v milosti, i když tímto skutkem nevejde do království nebeského, jak by tomu bylo, kdyby byl v milosti; duch tak projeví stejnou schopnost ke sjednocení a stejnosti, přičemž skutek a čas slouží jen k tomu, aby se člověk projevil. A čím více se člověk oprostí a projeví, o to více se blíží Bohu, který je sám o sobě jednoduchý; a v jaké míře se člověk oprostí, v takové se pak také neztrácejí ani skutky ani čas. A když se mu znovu dostane milosti, pak vše, co v něm až doposud bylo jen z přirozenosti, je nyní zcela z milosti. A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik se pak vrací zpět, aby se spojil s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl před tím v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, svými skutky neoprostil. Má-li se však projevit teprve nyní, musí na to použít čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, získal tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej získal, a v tomto čase může působit jiné skutky, které ho ještě více spojí s Bohem. Ovoce jeho skutků, které učinil v duchu, se nachází v duchu a jsou duchem s duchem. Ačkoliv skutky a čas jsou ty tam, duch, z něhož povstaly, přece žije, a stejně žije i ovoce těchto skutků, odděleně od skutků i času, plné milosti, stejně jako je milostiplný duch.“

Tímto vnitřním obrácením však člověk nezískává pouze pravou vůli, ale také pravou lásku, neboť ta se podle Eckharta ve své podstatě s vůlí identifikuje. Kdo má víc vůle, má i víc lásky, a proto kdo má opravdovou lásku, má i dokonalou vůli. V těchto souvislostech musíme chápat sv. Augustina, když říká: „Miluj a dělej, co chceš.“ Netřeba opakovati slov Alcofribase Nasiera z opatství Thelémy ani frátera Perdurabo, abychom tu poznali čtvero slov Zákona. Quid volles illud fac.

Také sedmá sloka Granum sinapis – veršovaného traktátu o „hořčičném semínku“ a „nerozlučitelném vycházení jednorozeného z nezrozeného“ – připadne našim soukmenovcům blízká, slyšme:

„Buď jako dítě,
sluch a zrak ty ponech stranou!
To, co jsi,
musí být zničeno,
zahoď všechno a nic!
Opusť prostor, opusť čas,
vyžeň všechny představy!
Jdi tam, kam žádná cesta nevede,
jdi nejužší pěšinou,
až přijdeš na stopu pouště.“

Jsou to narážky, jimž rozumíme: V.V.V.V.V., Svaté knihy Thelémy, Liber Alef, Kniha Lží a její kapitola Boršč.

*

Eckhart často opakuje, že milovat nějakou věc znamená přijmout ji pro ni samu, pro její podstatu, a ne pro nějaký její projev, ať už by byl sebevíc účelným. Neboť pokud někdo hledá Boha pro cokoliv, ať je to svatost nebo život věčný, nehledá Boha, ale něco jiného. Je tedy nutné hledat a milovat Boha pro samotného Boha, nikdo si jej ale nesmí přivlastňovat.

A podle čeho je rozeznatelná opravdová a nezištná láska? Podle důvěry. Neboť láska si je svou láskou jistá. Vždyť „Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm.“55 Láska totiž podle Eckharta není nějaké přikázání, nýbrž odměna.56

Láska jako odměna.

„Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (J 5,30). A „jeho přikázání je věčný život“ (J 12,50). Tedy život věčný je novým zákonem.

Originálním přínosem je i učení o trojí svobodě: od nutnosti, od hříchu a od ubohosti. Stvořená část člověka koná pomíjivé skutky, neboť tyto skutky mají počátek a konec v čase a mnohosti. Tato část bývá nazývána „vnějším člověkem“, „světským člověkem, „starcem“, „nepřítelem“ či „otrokem“.

Oproti tomu vnitřní část nebo základ člověka nazývá Eckhart synonymy „vnitřní člověk“, „nový člověk“, „nebeský člověk“, „mládenec“, „přítel“ a „vznešený člověk“.

*

Kniha samotná má dva oddíly. První, teoretický, nabízí výklad Eckhartova díla v částech I – věnované „oproštěnosti“, a II – nazvané Vánoce duše – od Josefa Bradáče a kapitolu Bytí a nic, život a smrt Aniceta Molinara (se čtyřmi podkapitolami). Druhý oddíl uvádí překlad čtyř Eckhartových kázání a básně Granum sinapis.

První oddíl je v současném kontextu uvádění díla Mistra Eckharta do češtiny poměrně důležitý, neboť seznamuje s jeho pojmy a nástinem filosofie.

Zde lze uvést několik výhrad k výkladu Josefa Bradáče. Pojem „oproštěnost“ není třeba psát na začátku velkým písmenem (str. 19 a 21). Nejde zde o žádný symbolický, nýbrž konkrétní pojem, který Eckhart na řadě míst objasňuje. Překladatel v tom nadto není důsledný a dále už jej píše malým písmenem.

Eckhart má ve svých kázáních většinou vlastní překlady biblických citací, k nimž si po hlubším studiu musíte vzít k ruce různá vydání bible, např. Kralickou, Jeruzalémskou nebo tzv. Český ekumenický překlad (ČEP). Skrývá se v tom však nebezpečí, že v případě, kdy se překladatel přikloní ke čtivějším modernějším podobám překladu bible, se ztratí duchovní náboj a souvislosti. Tak např. rození Syna Božího v srdci člověka (str. 40) je pro pochopení Eckhartova učení ústřední myšlenkou. Bůh Otec (neustále) rodí Syna [nebo makrokosmicky: svět] (v hrádku duše člověka). Ovšem na str. 46 na konci první odstavce nahoře čteme: ‚To vše opět Eckhart podkládá Písmem: „Jste děti Boží“ (1J 3,1).‘

V ekumenickém překladu opravdu najdete toto znění:

„Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jste nazváni dětmi Božími.“

Jenže Kralická bible je přesnější:

„Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli.“

A může se pak v tomto duchu pokračovat. „Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha“ (ČEP). „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. … Synáčkové, nižádný vás nesvoď. Kdož činí spravedlnost, spravedlivý jest, jakož i on jest spravedlivý“ (1J 3,2 a 7).

Bůh v každém okamžiku svět stále znovu stvořuje. Otec rodí (ne „plodí“, jak čteme např. na str. 47) svého Syna stále.

*

V druhém oddílu čteme čtyři kázání. Není snadné dojít k uspokojivému překladu, a není to ani rychlá ani osamělá cesta. Jednotlivec lehce zbloudí. Mnohem lepší jest překládat je v kolegiu, kde lépe funguje vzájemná ostražitost při dodržování terminologie, pokud jsou všichni zúčastnění zběhlí v Eckhartově díle a teologii jeho dobu předcházející a jdoucí po něm.

Kladli jsme si rovněž otázku, zda je Josef Bradáč překládal z italštiny, protože v německém textu najdete u citátů z bible odkazy, kdežto on je tam nemá a pochopení kontextu to dost škodí. Přesto tu nacházíme často germanismy, např. v Kázání 101 čteme: „Slavíme zde, v čase, věčné zrození, které Bůh Otec vykonal a nepřetržitě koná…“ Námitka míří jednak na slovo „zrození“ uvedené v dokonavém vidu, místo aby bylo ponecháno v nedokonavém, neboť – viz výše! – „Otec rodí svého Syna stále“. Dále tu máme spojení „zrození … vykonal a … koná“. Nevypadá to dobře.

Jsou tu ovšem závažnější chyby, kdy např. Sein překládá jako „podstata“, správně však je to „bytí“. Potom najdeme takovou větu:

„… každý ven směřující akt duše je uskutečňován nějakým prostřednictvím. V podstatě však žádné dílo není, tam duše nic nekoná. Naopak: síly, jejichž prostřednictvím duše působí, vycházejí ze základu bytí. V tomto základu je ale prostředkem ticho: tam vládne pouze klid a slavnost tohoto rození a tohoto díla, protože tam Bůh Otec vyslovuje své Slovo. Tento základ je totiž díky své přirozenosti přístupný pouze božské podstatě, bez jakéhokoliv zprostředkování.“

Jenže přiléhavější by to bylo takto:

„Všechny zevní úkony duše mají nějakého prostředníka. Tím se však žádné dílo v bytí nerodí, neboť síly, jejichž prostřednictvím duše koná, vycházejí ze základu bytí; v samotném základu však to »zprostředkující« mlčí, panuje tam jen ticho; rození a dílo tam ustává, aby tam Bůh Otec mohl vyslovit své Slovo. Do tohoto základu může přirozeně bez veškerého zprostředkování vstoupit jedině božské bytí.“

A v této krátké ukázce si čtenář povšimne dalších odlišností, jež ho jistě zarazí.

Je tu i jiné členění textu, nadbytečné odstavce a kurziva, jež má pravděpodobně původ v předloze. Také bylo možno se vyhnout podtrhávání slov volbou proloženého textu, viz str. 14.

Uvědomujeme si, že výkladů Eckhartova díla máme v češtině pramálo, takže z tohoto pohledu přistupujeme k vydání Slova věčnosti pozitivně a lze si jenom přát, aby si další pojednání tohoto druhu našla co nejdříve cestu k učedníkům tohoto pozoruhodného mistra.

*

© San, 20=
© okultura.cz, Collegium ad Spiritum Sanctum

Uložit