V Knize sedmic stojí psáno: „Když Pluch potká Plucha, mluví spolu o pohlaví. Svolají poradu, vyberou koordinátora a za jásotu a radosti vejdou v prospěšný stav manželský. Druhá mocnina sedmi je čtyřicet devět.“ 1
V této půvabné sci-fi si lidská představivost poradila rovnou s problémem sedmera pohlaví. Bizarnost sexuálních obtíží provázejících početí nového Plucha doplňuje ještě velké množství přirozených venušských nepřátel. Takový „nzred chutná vždycky. Jen on jediný má tykadla a jejich kořeněná chuť se nedá přirovnat k ničemu.“ Copak činí taková „tykadla“ nadmíru chutnými?
Což třeba zvláštní prostonárodní rada Francouzů zdržet se ústřic v měsících bez písmene r (a my víme, že písmeno R je sluneční, vizme třeba boha Ra nebo hebrejské písmeno Reš, které také cosi připomíná: ר), což se vztahuje k faktu pohlavnosti. Od září do května se mění v samce – mají varlata, vytvářejí sperma – a jsou delikatesou; od června do srpna, kdy jsou samicemi – vytvářejí vaječníky, naplňují se vejci, která uzráváním bělají – pozbývají chutnosti. V tom okamžiku děje se oplodnění, spermatozoidi zrození v období předcházejícím konají konečně svou povinnost. Příroda činí mateřství nechutným, aby své dílo zachránila.2
Mužský a ženský mozek není stejný. Pro některé může androgynství znamenat utopickou vizi nebo model pro dosažení duševního zdraví. Má to znamenat, že sexuální odlišnosti jsou biologicky determinovány? Svědčí to snad o tom, že jedno pohlaví je schopno zpracovávat informace lépe než to druhé? Jiné je prostě jiné. Je určitě snadné používat slova lepší nebo horší. Co je lepší, jablko nebo pomeranč?
„Dvě rasy“, které na této planetě žijí, ačkoliv si to málokdo uvědomuje, reprezentují dvě individua: první se spoustou malých gamet. Muž chce oplodnit tolik žen, kolik jen může; dokáže maximalizovat svůj úspěch kvantitou a věnuje méně pozornosti kvalitě. Ale žena se musí soustředit na kvalitu, nikoliv kvantitu. S omezeným počtem možností být oplodněna je její nejlepší sázkou muž, který jí pomůže zajistit, aby se těm pár ratolestem, jež má, dobře dařilo.
Ať je to co nejvíce tak, jak to ona chce!
Ať je to co nejméně tak, jak to chce on!
*
→ Mýtus o Kyberfalovi
Už vidím virtuální realitu jako médium, v níž lidé improvizují se světy místo se slovy, umožňující nám sdílet sny jakožto objektivní podobu jungiánského snu. Můžete tomu klidně říkat i kolektivní vědomí. Současní crackeři softwaru ustoupí mind–crackerům. Pro ně už tu máme i vizi a návod, jak na to. V kinech jsme viděli výborný film Zvláštní dny (Strange Days, režie: Kathryn Bigelowová, scénář: James Cameron, USA 1995), kde se objevuje idea SQUIDu (Superconductor Quantum Interference Device) připomínajícího discmana, do nějž se vkládá malé video-CD [VCD]. Místo sluchátek ovšem nasadíte na hlavu kouzelnou síťku, která přenese impulsy nahrávky přímo do zákazníkova mozku. „Nahrávkami“ jsou tedy prožitky jiných lidí. Do mozku se nedostává jenom ostrý obraz a zvuk, ale také všechny emoce a bolest. Adrenalin tak zvedne porno nebo ozbrojená loupež, či na vlastní kůži zažité znásilnění s následnou sadistickou vraždou.
Virtuální kriminální delikt se může změnit na Virtual Criminal Delight, takže VCD má hned dva rozměry. Virtual Criminal Tort (virtuální kriminální přečin) je vlastně torturou na myslích všech, kteří do virtuálního světa vstoupili. Vizuálně atraktivní zhmotnění voyeurských pudů je vizí světa s finančně dostupnou virtuální realitou. Sadomasochistické šílenství už přestává být virtualitou – a markýz de Sade by asi skákal nadšením, kdyby si na své nejlepší kousky mohl dát REPEAT nebo na jejich sestřih nasadit SHUFFLE. Je to vize velkoměsta, které se ve smrtelných, nebo možná porodních křečích zmítá na prahu Nového věku.
Až do světa vstoupí SEXTRONICS se svými kyberfaly (nebohý robot ponižovaný neustálou robotou domácí paní), vulvotrony (ženské torzo nadané hypertrofovanými supersvěrači), falotroky (nová třídní vrstva tvořená opuštěnými roboty nebo devastovanými hráči na výherních automatech, kteří takto podstupují odvykací terapii zaměřenou na nahrazení libidózního objektu méně nebezpečnou drogou), vakuové odšťavňovače (samozřejmě nikoliv na ovoce!), ptákostoje (upozorněte laskavě sokolníky, ať nám pořád nevolají…) a jiná prostopášná gaudia, pak teprve nastane pravý soumrak lidstva. Tedy, než se řácky rozední…
*
→ Ó, hříšné hříčky…
Stanislav Lem je opravdový kyberprorok! Ve své knize Futurologický kongres píše o tom, jak:
„bylo v rámci autoevolučního inženýrství, jinak zvaného ‚plodovatelské hnutí‘, ústavou zaručeno každému občanu právo vlastnit takové psychosomatické vlastnosti, jaké se považovaly za nejcennější. Dívky se zdobily vypěstovanou kožní bižutérií [no ano! … dnes už tu máme cutting & piercing!] a jinými výkvěty těla (ouška-srdíčka, perly z nehtů), chlapci se honosili plno- i zadovousy, hřebínky na hlavách, čelistmi s dvojitým skusem apod. Aby se předešlo hrozbě tělesné anarchie, byl založen ÚPLATEPS, Ústav pro plánování těla a psýchy… Poté se rozpadl na ÚSÚPLESK (Ústřední ústav pro plnou estetizaci končetin), KST (Komise pro sličné tváře), ÚŠRANA (Ústav pro šíření radikálně nové anatomie) atd. … Dosavadní pasivita v projektování těl ukazovala nedostatek perspektivní obrazotvornosti. Lukulské či erotické rozkoše – to byl ubohý vedlejší produkt uspokojování vrozených instinktů čili tyranie přírody. Nestačí osvobození sexu, jehož svědectvím je ektogeneze, jelikož sex nemá před sebou žádnou zvláštní budoucnost, ani kombinátorskou, ani konstrukční. Ať se v této oblasti cokoliv vymyslelo, už to tady vždycky někdy předtím bylo, a smysl automorfní svobody není v tom, aby se to neb ono prostě jen znásobilo, aby se vyráběly plagiátorské zvětšeniny pohlavní veteše. Je třeba vymyslet úplně nové orgány a ústrojí, aby se jejich majitel [lépe: masjitel!] cítil dobře, pořád líp, stále slastněji, ba přímo nebesky. Barba podpořila skupina nadaných mladých projektantů z ÚPLATEPSU, kteří vynalezli běhačky a šoudidla. Dělali jim obrovskou reklamu a zaručovali se, že někdejší rozkoše žaludku či pohlaví jsou jen dloubáním v nose ve srovnání s běhačením a šouděním. Do mozku se samozřejmě zavedla centra extatických vjemů, speciálně naprogramovaná inženýry nervových cest, a ta byla řazena vrstvovitě. Tak vznikly šoudivý a běhačivý pud, jakož i činnosti těmto instinktům vlastní, s nesmírně bohatým a rozmanitým rejstříkem, jelikož bylo možno šoudit i běhačit střídavě nebo současně, sólově, v duetu, triádách a později, po přidělání budičů, ve skupinách ještě daleko početnějších.“3
Takto otec transcendentální wirologie, Stanislav Lem, projektoval své vize orgiastického zítřka.
*
→ Apologetika šoustavného neobaroka
Virtuální realita a její hi-tec spustila lavinu dráťáků, wirologů (náboženských třeštěnců hlásajících božskou podstatu sofistikovaného dráťáka), historických wirobadatelů tvrdících, že dřívější ‚dráteníci‘ byli pre-cyberpunkovými pre-adamity, kteří pod pláštíkem sběru cenných kovů a oprav zašlých pekáčů a hrnců „ovíjeli údy své, by Boha kormoutili a nejčko v lustu metalickém povšechnost mordyjánskou hledali“, kterak slavný Remus Resetus píše. Dnešní drátožrout je ovšem spíše nenasytným milovníkem moderních technologií, nežli „mládencem, jenž střeva sobě metalikou prokládal, by v bouřných nocích po kopcích běhaje do luftu žhnul“!
Ipsace virtuální pannou na reálném panici, biterastie, prohlížečka svlečeného hardwaru pro obzvláště zvrhlé softonanisty. Antikoncepce dospěla do podoby digitalizovaných ejakulátů, whoredom vystřídal wiredom (po česku taky pěkně: místo kurvení máme cívkurvení). I sexuální techniky došly vybraných výstřelků: klitorfaxy, multimediální ošahávač(ka), introitus přešel na ENTERoitus.
Afrodisiaka ve virtuální realitě rovněž prodělala výraznou změnu: scanový bimbasin byl jenom začátek, po něm přišly vaginální flash®, kokotronics® a virtolin®, morfinisty a kokainisty vystřídali sjížděči biteroinu® a šňuptronu®.
Fo-ti-ťieng, pěnišník (dříve asi bez těch háčků), gotu-kola, locika, syrská routa, Satanovo jablíčko, yahé, kawa-kawa a další jsou jenom slabým odvarem proti tomu, co nabídly firmy jako Erectronics™, Tyrannosaurus Sex™, JetPriap™, VenusAnusSexus™, Phallotronics™ atd.
Video zplodilo vidioty (degenerované sjížděče seriálů), screenisty (náboženská sekta uctívající boha, zjevujícího se příležitostně v modrém rámečku) a říši strašidel zabydleli videogeisti (virtuální duše bloudící v prostoru vymezeném jistými úhlopříčkami).
Obskurní sekty začaly šířit učení o tom, že homo erectus byl vlastně prvním a skutečně jediným sexuálně žijícím člověkem, oním edenským Adamem, který uměl vědomě ovládat svoji erekci. Když prosákly ven útržky z jejich rituálů, při nichž se členové sekty údajně celé týdny honosili priapickým vzezřením, zatímco zlé jazyky tvrdily, že kvůli nim museli rozšířit všechny dveře a průchody (je pravdou, že všechny měly na vertikálách zářezy, v nichž však falologové viděli toliko zvláštní vliv pradávné sekty, zvané „křesťané“, o níž se předpokládá, že praktikovala zvláštní druh koitu, připomínaný archaickou frází „chytit se s někým do křížku“), aby nedošli bolestivého úrazu, zasáhla proti nim tajná složka policie, přezdívaná pomlouvači jako falicie. Tomuto výkladu „křižovníků“ či „křižáků“ však urputně odporovali logologové, kteří z útržků posvátných knih vyvozovali, že tu šlo spíše o „skupinové slovní onanie“, při nichž se v určitém hudebním rytmu Logos (chám) lokal, čemuž by nasvědčovaly nálezy nerozluštitelných písemností, kde se často v záplavě rituálních řad čísel objevuje slovo „logaritmus“. Svým kolegům se posmívali tak, že rčení „s křížkem po funuse“ svědčí spíše o tom, že se oddávali sexuální nekromancii. Společně se ale shodli na tom, že naši praotcové byli sexuálně málo výkonní, když o sobě říkali, že „mají (jen!) šest křížků na hřbetě“, naproti tomu byl zase asi silně rozšířený voyerismus, když se začalo říkat „přilézt ke křížku“.
Falologové byli nakonec též nařčeni z bohapusté hereze, prý že se jim líbilo vykládati publiku, že útržek mýtu z arcistarých písem, tuto: „Na počátku bylo Slovo…“, vypovídá o falologogenesi, třebaže pozorný doctorus musel střehnouti, že u obou sekt šlo o podobnost v základu jejich filosofie.
Nakonec se však v pozdější době přece jen prosadila pornokracie, jež svatořečila svého proroka Pornokrata (a hned poté sv. Lingama), jenž určil, že obě pohlaví jsou si rovnocenná vycházeje přitom z životního faktu, že „jednou jsi dole, podruhé nahoře“ (dle prastaré lidové písně), jak o tom svědčí i Hermův axiom (rozuměj: Zákon sv. Hrmy): „to, co je nahoře, je jako to, co je dole a to, co je dole, je jako to, co je nahoře“, přičemž se za tímto sexonymem prý mohla skrývat přestrojená žena, která si zvolila průhledný pseudonym narážejíc tak na svoji hrmu. Když se však nad tím člověk zamyslí, může právě tak dobře dojít k vysvětlení, že to byl hermafrodit.
Následně byla doba, o níž mluvíme, konzervativními historiky popsána jako „pornografie reality“. Liberální historikové dávají přednost žertovné klasifikaci „šoustavné neobaroko“. Přes tyto úsměvné pře, vynikající především hlasitou shodou nad uzavřením této epochy lidstva, se mezi lidem šeptandou šíří zvěsti o nových prorocích, tajných místech setkání, která navštěvují bez rozdílu vysocí hodnostáři i vnadné pubescentní žebračky, aby se v reji oddávali šoudění, běhačení, šoustavničení, maje přitom před očima svatý obrázek Nejctihodnějšího svatého Pornokrata.
Bůh buď s jeho sexem!
*
Poznámky:
1 William Tenn: Venuše a sedmero pohlaví in Pozemšťané a mimozemšťané, str. 129-166. Svoboda, Praha 1981.
2 Rémy de Gourmont: Fysika lásky. KDA, Praha 1906, str. 85.
3 Stanislav Lem: Futurologický kongres, str. 103. Svoboda, Praha 1977.
*
© San, 1997
Images © J. K. Potter
