Nechť znovu zavíří prach ve Velké pánvi…

9
Miroslav Černý: Poselství prachu. Mýty Šošonů (Argo, Praha 2013)
Miroslav Černý: Poselství prachu. Mýty Šošonů
(Argo, Praha 2013)

Miroslav Černý: Poselství prachu. Mýty Šošonů

198 stran, Argo, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 359 Kč
ISBN 978-80-257-0864-4

*

„Na počátku bylo Slovo.“ Jan Balabán tuto okřídlenou větu rozvíjí v předznamenání ke knize Miroslava Černého Poselství prachu. Mýty Šošonů v rozhovoru s Jakubem Chrobákem pořízenému v hospodě R99:

„Myslím, že jazyk je specificky lidským statkem…“

v těchto dvou funkcích: uchopovat a obydlovat svět:

„Obydlovat i sám sebe… při svém vývoji je (člověk) obydlován systémem vědomí, sdílenou kulturou myšlení a komunikace, jejímž stavebním kamenem je slovo.“

Hargrave Jennings[1] říká:

„Písmena všech řečí jsou významné znaky či symboly, jejichž původcem je ‚dvanáct‘ nebo spíše původně ‚deset znamení‘ ‚zvířetníku‘. Mezi těmito písmeny existuje určitá skupina, která v písmenech všech řečí má tajný hieroglyfický a hagiografický vztah k původně jednoduchému, později dvojitému znamení ‚Panna-Štír‘, což údajně poskytuje klíč ke kabalistickému tajemství ‚příběhu o stvoření‘.“

Potřeba vyprávět byla člověku vlastní vždy a kdekoli. Beze slov je svět prázdný a nelze mu porozumět.

Miroslav Černý
Miroslav Černý

Miroslav Černý se v úvodu svěřuje, že se „jako překladatel a autor doprovodných komentářů pokusil udělat vše pro to, aby tradici vyprávění Indiánů ze Skalistých hor představil citlivě, s ohledem na jejich kulturní svébytnost a specifika.“

Působí nyní na katedře anglistiky a amerikanistiky Filosofické fakulty Ostravské university a je mj. autorem staroseverské Ságy o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém. Dočteme se i, že zájem o severoamerická indiánská etnika jej provází od útlého dětství.

Svého úkolu představit Strážce Skalistých hor se zhostil důkladně a předkládá postupně řadu kapitol, v nichž se nám přibližují jednotlivé střípky jejich národní a kulturní historie.

Původ Šošonů osvětluje toto etnikum i etymologicky, za což jsme dvojnásobně vděčni. Sosoni (plurál podstatného jména sonipe) označuje jeden specifický druh vysoké trávy, z níž se na části jejich teritoria vyráběla tradiční obydlí – takto se Šošoni zabydleli ve svém vlastním slově pro svůj kmen – a pro některé prérijní kmeny byli proto „lidmi, kteří žijí v obydlích z trávy“.

Historie do začátku rezervačního období začíná kolem roku 1500, kdy jejich předkové osídlili polopouštní a horské oblasti Velké pánve, posléze překročili Skalisté hory a zahájili expanzi do prostoru Plání. Na konci 17. století se jedna skupina oddělila a její členové vstoupili do dějin jako Komančové.

Ilustrace: Petra Josefina Stibitzová
Ilustrace: Petra Josefina Stibitzová

Život v minulém století už pro kmen nebyl žádnou idylkou – svědčí o tom řada dokladů, jež dokumentují násilný přerod lovců a sběraček v zemědělce a pastevce. Poukazuje na přetrvávající konflikty mezi bílými Američany a Šošony, kteří se odmítali vzdát tradičního způsobu života, pravidelně opouštěli rezervaci a lovili na pozemcích vlastněných bělochy.

Dále následuje lingvistická část knihy v podobě Několika poznámek k šošonštině (Genealogická klasifikace, Typologická klasifikace, Geografické rozšíření) a Sociolingvistická situace, mapující nejen současnou populaci Šošonů, nýbrž zmiňuje i pozoruhodný sociolingvistický jev spočívající v rozdílu mezi tzv. řečí mužů a řečí žen. Existuje skupina výrazů, které používají výhradně muži, a naopak slova, která zazní pouze z úst žen.

Podobné hieroglyfické a gramatické jevy známe i z naší jazykové oblasti (v širším slova smyslu), jak nás o tom zpravuje Jiří Langer ve své knize Erotika kabaly, v kapitole Erotika písma a řeči:

„Ve starých sumerských hieroglyfech, z nichž jak známo klínové písmo vzniklo, se muž symbolizoval primitivně nakresleným, svisle postaveným údem. Jednoduchý klín, jakožto determinativ pro jména mužských osob, není proto ničím jiným než jednoduchým zobrazením mužského pohlavního údu. Že je tato domněnka (vzdor pojetí, které zastává Delitzsch, že totiž je tento determinativ odvozen z číslice 1) dokonale oprávněná, dokládá nejlépe okolnost, že i determinativ uvádějící ženská jména prozrazuje naprosto jasně svůj původ ze starosumerského hieroglyfu pro ženu (sumersky: ssal). I žena se v sumerštině – analogicky k znázornění muže – symbolizovala primitivním nákresem ženského pohlavního orgánu, takřka rovnostranným trojúhelníkem s krátkou čárkou uprostřed.“

„Myšlenka, že mezi písmem a sexualitou existuje nějaká souvislost, nebyla ostatně starým židovským myslitelům nikdy zcela cizí. Už prastarý Midraš Tanchuma vidí v malém písmeni Jod „znak obřezání“. Kabalistické spisy jsou zajedno v tom, že jistá štíhlá písmena představují mužský, široká pak ženský princip. Trojúhelníkové a později kulaté písmeno Samek platí v knize Zohar za písmeno zlé a pokud možno se vynechává. Tak např. v prastarém a vznešeném hymnu na sabat El Adon, jehož verše mají abecední pořádek, je na místě, kde by měl stát podle pořadí verš začínající písmenem Samek, verš začínající podobně vyslovovaným písmenem Šin. … Podivuhodné dále je, že název písma meruba, který se odvozuje od slova arba (čtyři), a které se pak poměrné neoprávněně nazývá písmem „kvadratickým“, je vlastně puálovou formou slovesa raboa, jež ale v hebrejštině (podobně jako v aramejštině) znamená pohlavní styk (kupříkladu Lv 19,20).“

Pozoruhodnou studii s názvem O vlivu sexuálních momentů na vznik a vývoj řeči publikoval v prvním ročníku časopisu Imago (sešit 5) švédský lingvista Hans Sperber, který se domnívá, že jestliže je každé lidské slovo složeninou zvuku (Laut) a významu (Sinn), pak se v něm nutně střetávají od prvopočátku dvě mocnosti: Erós a Logos. Freudovský badatel Ernest Jones píše, že tento psychoanalytický exkurs znamenal pro Sperbera konec jeho lingvistické kariéry.

Ilustrace: Petra Josefina Stibitzová
Ilustrace: Petra Josefina Stibitzová

Další velkou kapitolou je Šošonská kultura a společnost, již uvozuje podkapitola Velká pánev jako kulturní oblast, vymezující geograficky teritorium na západě USA, jehož krušné podmínky – charakteristické ariditou, obrovskými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí, létem a zimou – způsobily, že zde s výjimkou fremontské kultury nevznikla žádná rozvinutější prehistorická sídliště. Následuje Společenská a politická organizace, Materiální kultura a dovednosti a Spiritualita, léčitelství, tradice. K šamanské moci existoval „rozporuplný vztah a šamanem se člověk stával proti své vůli. Bylo to způsobeno částečně i tím, že se nevědělo předem, zda ona moc bude blahodárná nebo zlovolná.“ Byli specialisty na léčení lehčích onemocnění, nebo někteří využívali svou moc pouze ve vlastní prospěch, a nakonec to byli šamani s širokými léčitelskými a prorockými schopnostmi. Pro všechny typy se používalo jednotné označení puhakanti, tj. „ti, kteří vládnou duchovní silou“ (puha). Navazující podkapitolkou jsou Další zvyky a ceremonie.

Následujícím oddílem je Šošonská orální tradice a její nositelé – Mytologie Šošonů v kostce. Několik mýtů začíná slovy, když „zvířata byla lidmi“. Klíčovými figurami mýtů západních Šošonů jsou jednoznačně Vlk a Kojot, dvojice zodpovědná za povahu života a světa. Vlk „není ani tak stvořitelem, jako spíše správcem tohoto světa. Kojot je pouhým šibalem (trickster) se zlozvyky, někdy jeho pomocník, jindy sok, a jeho vinou se na svět dostala smrt.

Ve Sbírkách šošonské slovesnosti se nám dostane hlavních postav zabývajících se sběrem mýtů s navazující Typologií šošonských mýtů. Příběhy o stvoření, šibalské příběhy, příběhy o lidožroutech, o splnění nějakého úkolu atd. K ústní slovesnosti patří také Příběhy a jejich posluchači. Závěrem jde řeč o splácení Dluhu české indianistiky, kam už můžeme směle zařadit nejen Aleše Hrdličku, Čestmíra Loukotku, Zdeňka Salzmanna, Josefa Opatrného, Jiřího Černíka, nám již známého Jana F. Ullricha, Kláru Kolinskou, Alexandru Hubáčkovou, Kateřinu Prajznerovou, a my sem připojíme i současného autora Miroslava Černého. Ten rozfoukává bolístku českých indiánských studií, kterou spatřuje v kvalitě překladů některých vydaných publikací, v nedostatečné kritické reflexi knih, a v neposlední řadě i nevyrovnaný zájem o prérijní Indiány na straně jedné a o představitele dalších kulturních oblastí na straně druhé.

Skalisté hory a jejich původní obyvatelé nadále zůstávají ve stínu zájmu české odborné i laické veřejnosti. A Miroslav Černý k tomu dodává: „Je to s podivem, neboť jde o fascinující krajinu a fascinující etnika, a to historicky, kulturně, jazykově i v mnoha dalších ohledech.“

Jeho kniha představuje poprvé ucelenou sbírku mytologických a jiných příběhů Šošonů v českém překladu, antologii komentovanou a zasazující jednotlivé šošonské mýty a legendy do geografického, kulturního a historického kontextu Velké pánve a přilehlých regionů.

*

Ilustrace: Petra Josefina Stibitzová
Ilustrace: Petra Josefina Stibitzová

Stvoření světa a lidí. Obvykle je svět stvořen tak, že nějaké zvíře – ondatra, potápka, želva, kachna, norek – vyloví ze dna prehistorických vod bahno, a s tím pak Stvořitel stvoří zemi. V mezopotámských mýtech bohům vadí hlučnost lidí. Zde zešílevšímu člověku „země nevoní dobře. Všechno zde smrdí. Měli bychom vytvořit novou zem,“ praví v plurálu. Za stvoření lidí může nepozornost kojota, který otevřel koš s dětmi, které odtamtud vyskákaly a rozeběhly se do všech stran, a z nich vznikly indiánské kmeny. Ve variantě tohoto mýtu má dívka ve vagině zuby (vagina dentata), a tak kojot nejdříve vyláme zuby paličkou a vymete je stvolem s ostrými trny. Autor si dobře všímá, že kojot nebyl první, kdo navštívil dívčin příbytek, ale na rozdíl od nich přežil. A kdo je ona nádherná dívka, světlá veš, pabon‘ posiats, když lidí ještě nebylo? V těch dobách byli ptáci a zvířata lidmi.

Etiologické mýty. Astralogemy: žena se rozhodla utéct z domova a zanechala po sobě stydkými pysky stopy, jichž si všiml její manžel, který ji pronásledoval. Protože se bála, že ji potrestá, požádala (koho?) o schopnosti piake piake. Od tohoto hmyzu si vypůjčila křídla a vzlétla k obloze, aby se stala částí pásu Orionu. Plejády jsou zase kojotovy dcery, sourozenci, jako je tomu v řecké mytologii. Souhvězdí Velkého vozu jsou kojot a jeho zeť.

Proč žijí čarodějnice v hadích kůžích? Jen bláhový bílý muž nazývá posměšné hlasy čarodějnic ozvěnou, ale Indiáni vědí, že jde o hlasy starých babizen. Pomněte ovšem příběh o Echó: v řecké mytologii to byla horská nymfa, oreada, proslulá svou upovídaností, což jí přineslo velké potíže. Když totiž jednou bohyně Héra byla na stopě záletů svého manžela, nejvyššího boha Dia, zdržovala ji Echó svým štěbetáním tak dlouho, až se Zeus stačil své pronásledovatelky zbavit. Héra ji potrestala tím, že napříště nesměla sama promluvit, mohla jenom opakovat poslední slova, která řekli jiní. Ve slovanské mytologii je totožná s bohyní Ozvěnou.

Šibalské příběhy. Šestého smyslu nabyl kojot tak, že když vyhazoval oči do koruny vrby, zachytily se mu ve větvích a nechtěly spadnout, takže si musel vytvořit další smysl, jímž se nechal vést.

Příběhy o lidožroutech. Obvykle mají nějak deformované tělo, například jim chybí končetina nebo oko.

Pták lidožrout je dlouhým příběhem se zvláštním koncem. Po svém putování dorazí k lidem Nenemusi, bytostem bez úst – a tedy bez řeči, mlčenliví lovci sytící se vdechováním zápachu škvařícího se sádla. Rozhodl se, že se jim pokusí rozříznout ústa, s čímž jeden muž ochotně souhlasil. Mladík říznul a k jeho překvapení se v ráně objevily zuby. Sice krvácel, ale hned se chtěl dát do jídla. I ostatní chtěli ústa a navzájem si je rozřezávali. Nyní měli ústa, hovořili a on některým věcem rozuměl.

*

Petra Josefina Stibitzová
Petra Josefina Stibitzová

Balabánem autor začal a tím samým i končí: vpravdě pozoruhodnou citací z povídkového cyklu Možná že odcházíme (reminiscence stejnojmenné povídky Raye Bradburyho) – takže jsem se rozhodl si knihu opatřit a přečíst! – líčící scénu neklidné atmosféry evokující příchod čehosi nezvratitelného. Odcházíme ze stavu, kým jsme, v jinou dimenzi života, v níž ale bude stále platit naše tady a teď. I Šošoni volají: „Jsme tady, a tak to i zůstane.“ Nezapomínají na to, kdo jsou a odkud pocházejí. I kdyby paměť náhodou sloužit přestala, ví, kam se obrátit. Nakonec se vždycky mohou zeptat prachu. Pro Šošony není symbolem smrti, nýbrž osudovou součástí jejich životů a časoprostoru.

„Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Buď však i ty Slovem a Slovo po sobě zanechej.

*

Také tuto knihu doprovázejí citlivé a originální ilustrace, tentokráte Petry Josefiny Stibitzové, o níž se však nedozvíme nic, a není jasné, proč na ni Markéta Nová alespoň krátkým medailónkem nemyslela. Jinak ovšem je i tento přírůstek v edici Mýtů, pohádek a legend dalším nepominutelným pokladem. Běžte kopat!

*

© San
© okultura, mmxiii

*

O muži, kterého unesla medvědice

Tady poblíž nežili žádní bizoni. Lidé se proto vydávali na lov bizonů do Montany. Neměli koně, museli jít pěšky. Aby neměli hlad, cestou lovili. Než ráno vyšli, vždycky se dohodli, kde budou večer tábořit. Jednoho večera jeden muž do tábořiště nedorazil. Byl to muž, kterému se mnohokrát zdálo – a o tom snu vždy všem i vyprávěl –, že ho unesla medvědice. Všichni si z něho dělali legraci.

Museli jít dál. Nedalo se nic dělat. Prostě přišli o jednoho muže. Napadlo je, že třeba potkal jiný kmen. A tak pokračovali v cestě za bizony. Lovili mnoho dní. Nakonec se ale vydali na zpáteční cestu domů. Dorazili do údolí, kde o toho muže přišli. Zůstali tam celou noc. Ráno nato pokračovali dál. Najednou zaslechli něčí volání. Šli se podívat, odkud ten hlas přicházel. Zaslechli ho několikrát. Pak spatřili někoho rychle utíkat. A najednou tu byl. Muž, kterého ztratili. Byli rádi, že ho vidí. I on byl šťastný. Zeptali se ho, kde se tu tak znenadání vzal a proč běžel tak rychle. Bez vyčkání jim to pověděl. „Víte, co se mi stalo, když jsme tu tábořili? Unesla mě medvědice. Kde jsem celou tu dobu byl? Zavřený v jeskyni. Zrovna teď jde po mně. Bude tu za chvíli a zabije mě.“ Lidé se podívali směrem, odkud přiběhl, a spatřili starou medvědici. Rychle se blížila. A najednou byla u nich. Lidé se seskupili do dvou zástupů a vytvořili pro medvědici uličku. Na jejím konci stál ten mladík. Všichni měli v rukou šípy, ale medvědice ničemu nevěnovala pozornost. Neviděla nic než mladíka na druhém konci. Když byla uprostřed uličky, začali po ní střílet. Když byla téměř na konci, dal se na útěk. Běžela za ním, ale zemřela dřív, než ho dostihla.

Řekli si, že ji rozporcují, a hned to udělali. Když ji vyvrhovali, našli uvnitř plod dítěte. To bylo znamení, že maso nemají jíst. Vzali si pouze kožešinu a drápy. Pak jim mladík popsal, co se tenkrát stalo a proč se nevrátil do tábora. Přepadla ho medvědice, sevřela ho a odnesla do jeskyně. Držela ho v zajetí. Když se blížilo jaro, byla si už sama sebou tak jistá, že ho ani nezavírala. A když přišly teplé dny, trávila celý den mimo jeskyni. Pak jednoho dne uviděl v údolí vířit prach a utekl. Pověděl také detaily o tom, jak spolu s medvědicí spali. Proto měla v děloze dítě.

Anna Premo
Owyhee, Nevada



[1] Viz II. díl, 9. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosicrucians – Their Rites and Mysteries. George Routledge and Sons, Ltd., London 1870.

Uložit