Krev proti zl(at)u

14

Gottfried Benn Dórský svět. Zkoumání o vztahu umění a mociGottfried Benn: Dórský svět. Zkoumání o vztahu umění a moci

120 stran, Délský potápěč, Edice Metanoia, Praha 2013, brožované, neprodejný privátní tisk
ISBN 978-80-260-4601-1

*

Prvním svazkem edice Metanoia byla studie Giorgia Locchiho nazvaná Podstata fašismu a patří na poličku k dalším faktografickým dílům zabývajících se předmětným fenoménem, třeba vedle knih Vlajka a Český fašismus Milana Nakonečného.

Druhý svazek (Λ) délského spolku pokračuje v linii vybraných a pečlivě volených prací ukazujících, že není třeba rozsáhlých svazků ke sdělení podstatných myšlenek, ale úplně stačí malá, téměř kapesní vydání, v nichž se skrývá celý estetický i etický svět. Stal se jím text Gottfrieda Benna Dórský svět s podtitulem Zkoumání o vztahu umění a moci, a Armin Mohler prohlašuje, že je to „jeden z nejkrásnějších textů estetizace moci.“

Ernst Jünger: „Člověk je pán forem.“ Uplácení, krutost a msta. Existovala pouze jedna jediná morálka, která směrem dovnitř znamenala: stát, a směrem ven: vítězství. Prótagorás nechá otce bohů promlouvat: „Vydej mým jménem zákon, že člověk bez mravního vědomí a citu pro právo má být zničen jako zlo obce. Dórský svět, to jsou společná jídla, aby všichni byli vždy připraveni. Výchova směřuje jen k tomuto cíli: zabít a podrobit.

John Strudwick: Sudičky (1885)
John Strudwick: Sudičky (1885)

Devět set let vládl královský rod, a právě tak dlouho se uchovávaly recepty pro kuchaře a pekaře. Dórská je láska k chlapcům, aby hrdina zůstal u muže, láska válečných tažení. Byla to erotická mystika: rytíř objal chlapce jako manžel ženu a přenesl na něho svou areté (ἀρετή, tj. zdatnost, dokonalost, statečnost, ctnost ve smyslu schopnosti, zdatnosti duše k moudrosti a spravedlnosti, pojem ze Sókratovy etiky), smísil ho se svou ctností.

Tělo pro válku, tělo k pěstění, tělo k oslavě, tělo pro neřest a konečně tělo pro umění, to bylo dórské símě a řecké dějiny. Prométheus je titánský, odtrhuje se s kletbami a přísahami od vesmíru a éteru, loupí bohům, a přece zůstává všude kořistí Moir (v textu chybně malé písmeno „moiry“, zvěcnění bych zde, právě v tomto textu, nedoporučoval; Μοῖραι, latinsky Parcae), osudu, míry, ono vyrovnávající (ἀρετή) ho drží (aretuje) a přikovává, Parky (viz výše, není jednotné číslo „Parka“, jen množné) ho nikde neopouštějí.

Gottfried Benn
Gottfried Benn

Dórský svět byl mužský, teď se stává erotickým, začínají otázky lásky, ženské divadelní kusy, ženské tituly: Médeia, Helena, Ifigénie, Elektra, tato řada končí Norou a Heddou Gablerovou. Začíná psychologie. Začátek toho, že bohové se stávají malými a velcí slabými, všecko se stává všedním, shawovská prostřednost.

Dórský svět neví nic o pokladech, bohatstvích, dutých horách, jeho žádostivost neprahne po zlatu, nýbrž po posvátných věcech, po magických zbraních z Héfaistovy ruky, po zlatém rounu, po náhrdelníku Harmonie, po žezlu Diově.

Antika je velmi blízko, je plně v nás, kulturní kruh se ještě neuzavřel. Anaximandrův pesimismus praví: „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví platí pokutu a trest podle určení času.“ Věky vždy končí uměním, i lidský rod skončí uměním.

Člověk, smíšená podoba, Minotaurus, jako přírodní tvor bloudící věčně v labyrintu a v jemnější verzi kanibalský, je tu akordicky čistý, na výsost monolitický a rve tomu druhému tvorbu z ruky.

Hans Surén: Der Mensch und die Sonne (1924)
Hans Surén: Der Mensch und die Sonne (1924)

Umění je více než příroda, a běžec je méně než život. Veškerá radost chce věčnost, říkalo minulé století, a století nové pokračuje: veškerá věčnost chce umění. Blíží se nový svět, „má už jasně zřetelný výraz, konturu, nelze se mu vyhnout, je tvrdý, prizmatický“, a naplní ho nový člověk, jehož výchozím materiálem je „národ, který se chce pěstit. Avšak před tímto pěstěním stojí těžké problémy,“ varuje Benn, „nejen vůle, ale také poznání, náhledu, prozíravosti, vnitřní hloubky: Člověk naráží na věci, které vypadají k ničemu, a pak se enormně rozvinou, na náběhy tak pádné, že se zdají plodit zcela nový druh, a pak nejsou ničím jiným než přiloženými obvazy; naráží na pravá preludia i na pochybná kouzla – svět je může navzájem mísit, ale duch, který se chce pěstit, si je plést nesmí.“

Umění a moc jsou dva principy, které se po roce existence nového státu Bennovi jeví v konfrontaci s myšlenkou pěstění obstát: jsou pravými předehrami nového člověka (ano, Nietzsche je rozehrál!). proto je třeba je vzájemně vymezit a formulovat.

Člověk, smíšená podoba, Minotaurus, jako přírodní tvor bloudící věčně v labyrintu.

Celou knížku však jasně proniká jeho starost o rovné postavení ducha a těla, neboť „rasa bez ducha neexistuje.“ Národně-socialistická rasová věda však trvala spíše na žádoucím typu charakteru, který lze výchovou formulovat ještě nesnadněji, neboť je vrozen hlouběji; proto Rosenberg píše: „Duše je rasa viděná zevnitř. Naopak rasa je vnější stránka duše.“

Hans Surén: Freilicht akt Nr. 6
Hans Surén: Freilicht akt Nr. 6

„Ikonograficky“ Dórskému světu odpovídá třeba Mensch und Sonne Hanse Suréna (1925, č. Člověk a slunce, Melantrich, Praha 1928), sochy Richarda Scheiba s archaickou siluetou kúrů, např. Zehnkämpfer (1937) a Denker (1939) a samozřejmě film Olympia (1938) Leni Riefenstahlové.

Texty pro Umění a moc vznikaly – a s výjimkou závěrečného životopisu byly i publikovány – ještě před „Nocí dlouhých nožů.“ Konkrétně Dórský svět vyšel poprvé v časopise Europäische Revue 6. června, třebaže byl zkrácen o třetí kapitolu. Po Hitlerově projevu ke Dni kultury 5. září na stranickém sjezdu v norimberském divadle Apollo (!) bylo například definitivně jasné, že expresionismus pro německou literární vědu „futurismem národního socialismu“ nebude. Benn se začal z veřejného života stahovat již na začátku léta, kdy vycítil, že si osobně nedokáže vydobýt respekt ani u autorů, kteří se nyní dostávali do popředí, neboť pro ně byl jednoznačně spjat s předchozí „výmarskou garniturou“ a její „asfaltovou literaturou.“ »Němečtí nacisté z hlediska své ideologie mluvili také o asfaltové literatuře, o literatuře čerpající většinou z prostředí velkoměsta, proti němuž v duchu hesla Blut und Boden stavěli idealizovaný venkov. Termín asfaltová literatura byl dobově podmíněný a do takové literatury z jejich hlediska pokleslé, nebo nazvané, „entartete Kunst“ zařazovali i díla Thomase Manna« (srv. Jiří Urbanec: K terminologickému vymezení pokleslé literatury).

Gottfried Benn a Paul Hindemith
Gottfried Benn a Paul Hindemith

Přiložené studie o Gottfriedu Bennovi pomohou čtenáři vidět jeho život a dílo v širším kontextu. Jejich autor píše:

„Dějinný pohyb vidí Benn jako ustavičné kruhy, jako vír hladiny: jsme uprostřed toku, který má vody bystré i zvolna proudící, většinou neprůhledné, opisující zatáčky, drobné víry, zátočiny, někdy se celý tok vzdouvá, jindy klesá, vykružuje své víry. Princip, který tento pohyb vyvolává, nazývá »nepřetržitým«, »nekonečným« a věnoval mu oratorium, které zhudebnil Paul Hindemith (Das Unaufhörliche, 1930). Herakleitovský princip ustavičného pohybu se v jeho básních stále znovu vrací, rovněž jako obraz moře s vlnobitím. Tento obraz vodního živlu, symbolizujícího ještě nerozlišenou substanci života, život před jakoukoliv formou osvobozený ode všech omezení individuace, »bezforemno«, doplňují noc, další beztvarý neplastický »živel«, rovněž symbol prastavu, a měsíc jako proměňující se nestálé nebeské těleso s vlivem na vodní hladinu. Dějinný pohyb, »říše nepřetržitého«, je totiž jen povrch, jev, fenomén (fa-, kmen slova phainomenon znamená světlo).“

Závěrečná sloka Schubertovy písně Die Forelle, Pstruh, která byla z konečného znění vypuštěna, na to v narážkách poukazuje:

Die ihr am goldnen Quelle
Der sichern Jugend weilt,
Denkt doch an die Forelle,
Seht ihr Gefahr, so eilt!
Meist fehlt ihr nur aus Mangel
Der Klugheit. Mädchen seht
Verführer mit der Angel!
Sonst blutet ihr zu spät.

A co jest toto „světlo“? Fanés (Φάνης, z φαίνω, fainō, „Přivádím ku světlu“), nebo Protogónos (Πρωτογόνος, „Prvorozený“), mystické prabožstvo stvoření a plození nového života, zavedené do řecké mytologie orfickou tradicí. Dostalo se mu i jiných jmen: Erós, Ericapaeus (Ἠρικαπαῖος nebo Ἠρικεπαῖος „moc“) a Metis („myšlení“).

Však škůdce znova míří, neztrácí čas a potok tichý náhle zvíří, než spatřil bys dno zas.

Carolus Magnus, opus bonum est.

*

© San
© okultura MMxiv

Uložit

Uložit