V dialogu Menelaa a Protea[1] prozrazuje Menelaos:
A že se měníš ve vodu, nebylo by, Protee, nic neuvěřitelného, jsi mořský tvor, a i to by se ještě sneslo, že v strom; ba ani to by nebylo k nevíře, změníš-li se druhdy ve lva: ale že je možno měniti se v oheň, ač bydlíš v moři, tomu se velmi divím a tomu nevěřím.
Tamtéž se Poseidon diví Alfejově umění:
Čím to je, Alfeje, že jenom ty jediný, když vpadneš do moře, že se ani nesmísíš s mořskou vodou, jak je to zvykem všech řek, ani se nerozplyneš a toku neukončíš, a trváš dále a jsi nesmíchán a stále jsi čistý a uchováváš si svou sladkou vodu a jako rackové a volavky se pohrouzíš do hlubin a spěješ mořem – neznámo kam? A parně se někde vynoříš na povrch a ukážeš opět nahoře –
A Alfejos mu vysvětluje:
Je v tom trochu, Poseidone, láska, a proto se neptej; však jsi již také kolikrát miloval.
Alfejos má rád studánku na ostrově Sicilii, jíž říkají Arethusa. Poseidon odvětí:
Ó, Arethusu já, Alfeje, znám; není škaredá, naopak, je čisťounká a vyvěrá volně ze země a ta její voda se na těch kaméncích leskne, jako kdyby bylo na nich vše stříbrné.
Alfejos s překvapením:
Jak ty tu studánku dobře znáš, Poseidone! Tam tedy jdu. … Zdržuješ mě zbytečnými otázkami, Poseidone, a já pospíchám.
Poseidon jej propouští se slovy:
Dobře díš. Jdi si tedy k té své milé a vynoř se z moře a spoj se s tou studánkou k společnému žití a splyňte v jednu vodu!
Proud dělících vod (Styxu) má bránit v přístupu k Prameni na konci světa:
William Morris nám v Prameni na konci světa ukazuje zelené stromy a očarované vody, jak je chápali staří autoři, kteří učili, že všecky věci byly zplozeny vodou, neboť když voda, která dává dlouhý a šťastný život a kterou může nalézti jen takový muž, kterého milují všecky ženy, nakonec je nalezena, zazelená se »Suchý strom«, obraz zničené země. Jemu jsou opravdu jako starým autorům »pramen« a »strom« téměř obrazy jedné věci, »síly«, která není méně »věčnou rozkoší« proto, že zpolovice je tělesná. … Svým »Poutníkům« dal jíti za snem, ale za snem přirozeného blaha, od neurčitého začátku Zemi v hlubině až do konce v Dělících vodách (kde se objevují zázračné tři šípy – ש). Nepsal opravdu o ničem než o hledání grálu, ale byl to pohanský grál, který každému dával potravu, které si přál, a nikoli grál Maloryho nebo Wagnerův; a nakonec dospěl k tomu, že velebil, jako jiní velebili mučedníky náboženství nebo vášně, muže se šťastnýma očima a muže, které všechny ženy milují.
Tolik William Butler Yeats ve svých Ideas of Good and Evil (č. Essaye. Atlantis, Brno 1946).
Konečně Prométheus v obraně proti Hermovi a Héfaistovi prozrazuje, kterak stvořil člověka:
I napadlo mě – neboť pro společné dobro stále na něco myslím a uvažuji, jak by získali bohové a i všemu ostatnímu světu přibylo půvabu a krásy – že by bylo lépe, abych vzal trošku hlíny a vyrobil a uhnětl z ní nějaké živočichy, nám postavou podobné; myslil jsem totiž, že bohům něco chybí, nemají-li protějšku, s kterým by se srovnávali, aby se ukázalo, oč jsou šťastnější; aby to však bylo smrtelné, ale jinak nanejvýš vtipné a rozumné a bylo nadáno smyslem pro pokrok k lepšímu. A tak – podle slov básníkových –
nalil jsem na hlínu vody
a dobře jsem ji rozmělnil a zavolal jsem Athénu, aby se spolu se mnou chopila práce, a uhnětl jsem lidi. To je ta hrozná křivda, které jsem se dopustil na bozích, a vidíš, jaký trest je za to, že jsem oživil bláto, a co dosud bylo v klidu, uvedl jsem v pohyb.
Svatojánské slavnosti navalis (navis biprorum, loď dvoupříďová) jsou oslavou nejznámějšího českého světce a patrona všech lidí od vody, sv. Jana Nepomuckého. Nava jest pohanské „záhrobí“. Léthé (řecky λήθη, zapomnění) je řeka, která podle starořecké mytologie tekla v podzemní říší Hádově a vlévala se do řeky Styx (řecky Στύγα), její persóna je v řecké mytologii dcerou Titána Ókeana a jeho manželky a sestry Téthys, rovněž Thetis (řecky Θέτις) – v řecké mytologii dcera mořského boha Nérea a jeho manželky Dóridy, která hraje důležitou roli v propuštění Prométhea, jak na něm vyzvěděl Hermés, když ho osočil:
Než tomu se divím, že jsi netušil – ty, věštec – že budeš za to trestán.
Prométheus však ho ujišťuje:
Ba, věděl jsem to, Herme, a vím i to, že budu opět vysvobozen, a brzo přijde jeden Théban, zakrátko, bude to tvůj bratr (Héraklés, ačli je Hermovým bratrem jen po otci) a zastřelí toho orla, který, jak pravíš, ke mně slétne. … Neboj se, budu s vámi hodovat, Zeus mě pustí za nemalou úsluhu.
Hermés:
Jakou, neváhej a řekni ji!
Prométheus:
Znáš, Herme, Thetidu? Ale nesmím mluvit; bude lépe, budu-li stříci své tajemství, abych se měl čím vyplatiti z trestu.
Řeka Styx v podsvětí tvoří západní hranici Tartaru. Vlévají se do ní řeky Acherón, Flegethón, Kókytos, Aornis a Léthé. Duše mrtvých, která se napila vody z řeky Styx – obtékající celou říši mrtvých a jest nepřekročitelnou hranicí podsvětí – zapomněla na svůj pozemský život. Tato voda vede k oproštění od věcí pomíjivých, stvořených, a tedy k věčné blaženosti.
Splyňte v jednu vodu!
Ω
[1] Srv. Lúkianos: Hovory záhrobní. Česká akademie věd a umění, Praha 1930.
