Ve dnech svých líbil se Bohu a byl shledán spravedlivým

15

Kázání 11.

„Ve dnech svých líbil se Bohu a byl shledán spravedlivým“ (Kaz 44,16-7).

To slovo, které jsem řekl latinsky, je napsáno v epištole a můžeme to říci o sv. Vyznavači a česky zní takto: „Uvnitř byl shledán spravedlivým ve svých dnech, líbil se Bohu ve svých dnech“ (Sir 44,16-7). Byl shledán spravedlivým ve svých dnech, líbil se Bohu ve svých dnech, spravedlnost nalezl uvnitř. Moje tělo je víc v mé duši, než aby má duše byla v mém těle. Mé tělo a má duše jsou více v Bohu, než by byly samy o sobě. Spravedlnost je ale toto: příčina všech věcí v pravdě. Sv. Augustin říká: „Bůh je duši blíž než ona sama sobě“. Blízkost mezi Bohem a duší nezná žádný rozdíl mezi oběma v pravdě. Totéž poznání v pravdě, v němž se Bůh sám poznává, to je poznání každého uvolněného ducha a žádné jiné.
Duše bere své bytí bezprostředně od Boha; proto je Bůh duši blíž než ona sobě samé. Proto je Bůh v základu duše s celou svou božskostí.

Duše se bezprostředně dotýká Duch svatý, neboť v lásce, v níž Bůh sám sebe miluje, v této lásce miluje také mne a ta duše miluje Boha touž láskou, jíž On sám sebe miluje; kdyby ale tato láska nebyla, pro kterou Bůh tu duši miluje, nebyl by tu ani Duch svatý.

Mistr se ptá, zda božské světlo do sil duše se právě tak čistě vlévá, jako je v bytí duše, protože duše má své bytí bezprostředně od Boha a ty síly bezprostředně se vylévají z bytí duše, božské světlo je příliš ušlechtilé na to, než aby se silami udělalo nějaké společenství, neboť všechno, co se dotýká a je dotýkáno, tomu je Bůh vzdálen a cizí. To proto, že ty síly jsou cizí a dotýkají se, ztrácejí svou panenskost. Božské světlo nemůže do nich svítit, ale cvičením a pročišťováním mohou se stát přijímavými. K tomu říká jiný mistr, že těm silám je dáno světlo, které se rovná tomu vnitřnímu světlu, ale není to to vnitřní světlo. Od tohoto světla nabývají dojmu, že jsou přijímavé pro to vnitřní světlo.
Jiný mistr říká, že všechny síly duše, které v těle působí, s tělem odumírají, s výjimkou poznání a vůle: jedině ty zůstávají duši. Odumírají-li ty síly, které působí v těle, přece ve svém kořenu přetrvávají.

Caravaggio: Nevěřící Tomáš

Sv. Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a dostiť je nám“ (J 14,8). „K Otci nepřichází nikdo než skrze Syna“ (J 14,9). „Kdo vidí Otce, vidí Syna“ (J 14,9) a Duch svatý je jich obou láskou. Duše je tak jednoduchá v sobě samé, že vždy může přítomně vnímat vždy jeden obraz. Když vnímá obraz kamene, nevnímá obraz anděla a když vnímá obraz anděla, nevnímá nic jiného. Stejný obraz ale co vnímá, musí milovat také v přítomnosti. Kdyby vnímala tisíc andělů, to jest tolik jako dva anděly, přece by nebrala víc než jednoho jediného. Nyní ale se má člověk sám pojmout v jednotě. Sv. Pavel říká: „Když už jste osvobozeni od svých hříchů, stali jste se služebníky Božími“ (Ř 6,20). Jednorozený Syn vás osvobodí od vašich hříchů. Náš Pán ale říká daleko přesněji: „Ale vás jsem nazval přáteli.“ „Služebník neví, co by činil pán jeho. Nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám“ (J 15,15). A všechno, co ví můj Otec, to vím já a všechno, co vím já, víte i vy, neboť já a můj Otec máme jednoho Ducha. Člověk, který ví všechno, co ví Bůh, to je člověk, který zná Boha. Tento člověk uchopí Boha v jeho vlastním bytí a v jeho vlastní jednotě a jeho vlastní přítomnosti a jeho vlastní pravdě. S takovým člověkem je to správné. Ale člověk, který z vnitřních věcí není na nic zvyklý, ten neví, co je Bůh. Jak muž, který má víno ve svém sklepě, ale nic z toho nepil a neokusil, ten neví, jestli je dobré. Tak je to i s lidmi, kteří žijí v nevědomosti: ti nevědí, co je Bůh, a přece věří a domnívají se, že žijí. Takové vědění nepochází od Boha. Člověk musí mít čisté, jasné vědění o božské pravdě. Člověk, který ve všech svých skutcích má pravé spění, u toho je počátek jeho spění Bůh a provedení toho spění je opět Bůh sám a je čistou božskou přirozeností, a jeho spění končí v božské přirozenosti, v Bohu samotném.

Jeden mistr říká, že neexistuje tak bláhový člověk, který by netoužil po pravdě. Proč ale se nestaneme moudrými? K tomu patří mnohé. To nejdůležitější je, že ten člověk přes všechny věci a nade všemi věcmi a nad příčinami všech věcí musí vyjít, a to počíná člověka zarmucovat. V důsledku toho člověk zůstává ve své omezenosti. Když budu bohatý člověk, tak ještě nemusím být moudrý, bude-li mi ale podstata moudrosti a její přirozenost dána a já tou moudrostí budu, pak jsem moudrý člověk.

Kdysi jsem řekl v jednom klášteře: to je vlastní obraz duše, kde není nic vtištěno kromě toho, co je Bůh sám. Duše má dvě oči, vnitřní a vnější. To vnitřní oko duše je to, které hledí do bytí přijímá své bytí bezprostředně od Boha: to je jeho vlastní dílo. Vnější oko duše je to, které je přivráceno ke všemu stvořenému a vnímá je obrazným způsobem a způsobem síly. Ten člověk ale, který je obrácen sám do sebe, takže Boha poznává v jeho vlastní chuti a ve vlastním základě, takový člověk je osvobozen od všech stvořených věcí a sám v sobě uzamčen pravým zámkem pravdy. Jak jsem kdysi řekl, že náš Pán ve velikonoční den přišel zavřenými dveřmi, tak také je to s tímto člověkem, který je osvobozen ode vší cizoty a stvořenosti: do takového člověka Bůh ne že teprve vchází, spíše už tam je podstatně uvnitř.
„Byl bohu libý ve svých dnech.“ Je tu více než jeden den, kdy se říká „v jeho dnech“. Totiž den té duše a boží den. Ty dny, které uplynuly během šesti nebo sedmi dní a ty dny, které tu byly před šesti tisíci lety jsou tomu dnešnímu dni tak blízké jako ten den, který byl včera. Proč? Protože ten čas je v přítomném nyní. Tím, že nebe běží, – to kvůli prvnímu oběhu nebe – je den. Tam se den odehraje v nějakém „nyní“ duše a v jejím přirozeném světle, v němž všechny věci jsou, tu je to celý den: tu je den a noc jedno. Naproti tomu je boží den, kde duše stojí ve dni věčnosti, v podstatném nyní, a tu rodí Otec svého jednorozeného Syna v přítomném nyní, a tu se znovu zrodí duše v Bohu. Kolikrát toto narození se stane, tolikrát rodí jednorozeného Syna. Proto je daleko více těch synů, které rodí panny, než těch, které rodí ženy. Protože panny rodí nad časem ve věčnosti. Kolik synů to tak může být, které duše ve věčnosti rodí? Přece jich nemůže být více než jeden? Protože ona je rodí nad časem ve věčnosti.

Kdybych se chtěl podívat na Boha svýma očima, jimiž vidím barvu, bylo by to nespravedlivé, neboť toto hledění je časné.

Je to velmi správné s člověkem, který žije ve ctnosti, neboť jsem řekl před osmi dny, že ctnosti jsou v božských srdcích. Kdo žije ve ctnostech a působí ve ctnostech, s tím je to správné. Kdo nehledá svých zájmů na žádné věci ani na Bohu, ani ve stvořeních, ten bydlí v Bohu a Bůh v něm. Takovému člověku je rozkošné všechny věci nechat být a pohrdnout jimi a je mu radostí všechny věci dokonat v tom nejvyšším. Říká sv. Jan: „Bůh je láska a láska je Bůh a kdo přebývá v lásce, ten přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm“ (1J 4,16). Kdo přebývá v Bohu, ten se nastěhoval do dobrého obydlí a je dědicem božím. A v kom bydlí Bůh, ten má ctihodné druhy u sebe.

Mistr říká, že duši je dán dar od Boha, kterým duše je pohnuta k vnitřním věcem. Mistr říká, že duše se bezprostředně dotýká Duch svatý, neboť v lásce, v níž Bůh sám sebe miluje, v této lásce miluje také mne a ta duše miluje Boha touž láskou, jíž On sám sebe miluje; kdyby ale tato láska nebyla, pro kterou Bůh tu duši miluje, nebyl by tu ani Duch svatý. Je to žár a výkvět svatého ducha, v němž duše miluje Boha.

Tak píše jeden evangelista: „Ty jsi ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mk 1,11). Druhý evangelista ale píše: „Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo“ (Lk 3,22). A třetí evangelista píše: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mt 3,17). Všechno, co se Bohu líbí, to se mu líbí v jeho jednorozeném Synu. Všechno, co Bůh miluje, to miluje v jednorozeném Synu. Člověk má žít tak, že je jedno s tím jednorozeným Synem a má žít tak, aby byl tím jednorozeným Synem. Mezi jednorozeným Synem a duší není rozdíl. Mezi služebníkem a pánem nebude nikdy stejná láska. Dokud jsem služebníkem, jsem vzdálen od jednorozeného Syna a nejsem jemu roven.

Kdybych se chtěl podívat na Boha svýma očima, jimiž vidím barvu, bylo by to nespravedlivé, neboť toto hledění je časné.

Nyní ale všechno, co je časné, je Bohu vzdálené a cizí. Vezmeme-li čas, a takový jen v tom nejmenším, v tom nyní, je to přece čas a stojí v sobě samém. Dokud člověk má čas a prostor a číslo a mnohost a počet, je na tom špatně a Bůh je mu vzdálen a je mu cizí. Proto říká náš Pán: „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe“ (Lk 9,23). Nikdo nemůže slyšet mé Slovo, ani mé učení, ledaže sám sebe zapřel. Všechna stvoření jsou o sobě nic, proto jsem řekl: „Zanechte nicoty a uchopte dokonalé bytí, v němž vůle je pravá.“ Kdo svou vůli zapřel, tomu chutná mé učení a slyší mé Slovo. Proto je to u těch stvoření tak, že Boha podle své pravé podstaty více milují než sebe sama. Kdyby duchovou čistou odloučenost poznal, nemohl by se k žádné věci přiklonit, musel by setrvat ve svém čistém odloučení. Proto se říká: „Líbil se mu v jeho dnech.“

Jednota je rozdílnost a rozdílnost je jednota. Čím větší rozdílnost, tím větší jednota, neboť to právě je rozdílnost bez rozdílu.

Té duše den a ten boží den jsou různé. Kde je duše ve svém přirozeném dni, tu poznává všechny věci nad časem a nad prostorem. Žádná věc jí tu není vzdálená nebo blízká. Proto jsem řekl, že všechny věci jsou v tomto dni stejně ušlechtilé. Kdybychom řekli, že Bůh by stvořil svět včera nebo zítra, byli bychom bláhoví. Bůh tvoří svět a všechny věci v přítomném nyní a čas, který uplynul před tisíci lety ten je Bohu právě tak přítomný a blízký jako čas, který je teď. V duši, která tu stojí v přítomném nyní, rodí Otec svého jednorozeného Syna a v témže zrození se duše opět rodí v Bohu. To je jedno rození. Kolikrát se duše znovuzrodí v Bohu, tolikrát zrodí Otec v duši svého jednorozeného Syna.

Mluvil jsem o síle v duši, ve svém prvním výronu neuchopí Boha, pokud je dobrý, neuchopí ani Boha, pokud je pravdou, pronikne až k základu a hledá dál a uchopuje Boha v jeho jednotě a v jeho pustotě. Síla v duši uchopuje Boha v jeho poušti a v jeho vlastním základě. Proto té síle duše nic nepostačuje, hledá dál potom, co by tu bylo, že Bůh je svém božství a ve vlastnictví své vlastní přirozenosti. Říká se, že není většího sjednocení, než že tři osoby jsou jeden Bůh. Podle toho se také říká, že není většího sjednocení než mezi Bohem a duší. Když se duši dostane polibku od božství, tak stojí v celé dokonalosti a blaženosti, je obestřena jednotou. V prvním doteku se Bůh dotkl duše jako nestvořené a nestvořitelné a dotýká se jí, tu je duše podle toho Božího doteku tak ušlechtilá jako Bůh sám. Bůh se jí dotýká podle sebe sama. Kdysi jsem kázal v latině, a to bylo v den Trojjedinosti. Tehdy jsem řekl: rozdílnost pochází z jednoty, míním rozdílnost v Trojjedinosti. Jednota je rozdílnost a rozdílnost je jednota. Čím větší rozdílnost, tím větší jednota, neboť to právě je rozdílnost bez rozdílu. Kdyby tu bylo tisíc osob, nebylo by tu nic než jednota. Když Bůh hledí na stvořené, dává mu tím jeho bytí; když stvoření hledí na Boha, dostává tím své bytí. Duše má rozumné poznávající bytí. Odtud: kde je Bůh, tam je duše a kde je duše, tam je Bůh.

Říká se: byl nalezen uvnitř. To je uvnitř, co bydlí v základu duše, v tom nejvnitřnějším duše, v rozumu, a nevychází a nehledí na žádnou věc venku. Tam jsou všechny síly duše stejně ušlechtilé. Tam je uvnitř shledán spravedlivým. To je spravedlivé, co je stejné v lásce a v utrpení a v božskosti a ve sladkosti a komu nepřekáží žádná věc, ten se shledá s Jedním ve spravedlnosti. Spravedlivý člověk je zajedno s Bohem. Rovnost je milována. Láska miluje vždy stejné. Proto miluje Bůh spravedlivého člověka jako sebe sama.

Abychom sebe našli uvnitř ve dne a v čase rozumu a ve dni moudrosti a ve dni spravedlnosti a ve dni blaženosti, k tomu nám pomoz Otec a Syn a Duch svatý. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura, 2007

Uložit