Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej velikosti a jez mne!

14

Kázání 20b

„Jeden člověk připravil večeři, velkou večeři“ (Lk 14,16).

Kdo ráno dává hostinu, pozve všelijaké lidi, k večeři ale zveme velké a milé lidi a zcela důvěrné přátele.
Dnes pořádají v křesťanství den večerní hostiny, kterou náš Pán svým učedníkům, svým důvěrným přátelům připravil, když jim dal za pokrm své svaté tělo.

To je to první.

Další smysl večeře (Páně): než nastane večer, musí být jitro a poledne, božské světlo vzchází v duši a je mu jitrem a k poledni se duše rozpaluje světlem, do šíře a do výše; potom následuje večer.

Sv. Augustin se hrozil toho pokrmu, tu k němu promluvil Hlas v duchu: „Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej velikosti a jez mne! Neproměníš ale mě v sebe, nýbrž ty budeš proměněn ve mně.“

Nyní chceme mluvit v dalším smyslu o večeru. Když světlo odchází, nastane večer.

Když ale celý svět odpadne od duše, pak je večer, pak dojde duše klidu.

Sv. Řehoř o večeři říká, „Když jíme zjitra, následuje potom ještě další jídlo, po večeři pak nenásleduje už žádné další jídlo. Když duši při večeři to jídlo chutná a jiskérka duše uchopuje božské světlo, není zapotřebí žádného dalšího pokrmu a nehledá ničeho venku a drží se zcela v božském světle.“

Sv. Augustin říká: „Pane, když se nám sebereš, tak nám dej jiného tebe. Na ničem kromě tebe nenacházíme sdostatek uspokojení, protože nechceme nic než tebe. Náš Pán se sebevzal svým učedníkům jako Bůh a člověk a dal se jim opět jako Bůh a člověk, ale jiným způsobem a v jiné formě. Jako tam, kde se nachází veliká svátost: To nedovolujeme nezahalené dotýkat se nebo vidět; pojímáme to do křišťálu nebo vůbec do něčeho. Tak také to udělal náš Pán, když udělal jiného sebe.

Bůh dává se se vším, co je ve Večeři, svým milým přátelům za pokrm.

Joos Van Cleve: Poslední večeře

Sv. Augustin se hrozil toho pokrmu, tu k němu promluvil Hlas v duchu: „Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej velikosti a jez mne! Neproměníš ale mě v sebe, nýbrž ty budeš proměněn ve mně.“

Z toho pokrmu a nápoje, který jsem vzal před čtrnácti dny, vzala síla mé duše to nejčistší a nejjemnější a zavedla to do mého těla a spojila to se vším tím, co ve mně je, takže nic není tak malé jako to, k čemu můžeme přiložit špičku jehly, aby se to se mnou nesjednotilo a je vlastně zajedno se mnou jako to, co bylo počato v těle mé matky, když do mě na počátku vstoupil život.

Právě tak vlastně bere síla Ducha svatého to nejčistší, jiskérku duše, a vynáší ji vzhůru, v požáru, v lásce, jak to teď říkám o stromu: Síla slunce bere v kořenu stromu to nejčistší a nejjemnější a vytahuje to až nahoru do větví a tam se to stane květem. Úplně tak je vším způsobem vynesena jiskérka v duši ve světle a v Duchu svatém a takovým způsobem vynesena do prvního původu a stane se tak úplně zajedno s Bohem a spěje tak úplně do Jednoho a je ve vlastnějším způsobu jedno s Bohem, než ten pokrm v mém těle, ba o mnoho víc, o kolik je čistší a ušlechtilejší.

Proto říká „velká večeře“.

Nyní říká David: „Pane, jak velká a rozmanitá je sladkost a pokrm, který se skryl těm všem, kteří se tě bojí“ (Ž 30,20). A kdo tento pokrm přijme s bázní, tomu nikdy skutečně nechutná; musíme Ho přijmout s láskou; proto přemůže Boha milující duše Boha, takže se jí musí sám úplně dát.“

Sv. Lukáš říká: „Nějaký člověk dal velkou večeři.“ Tento člověk neměl jména. Tento člověk nemá sobě rovného. Tento člověk je Bůh. Bůh nemá žádného jména.

Pohanský mistr říká, že žádný jazyk není schopen vyjádřit výstižné slovo o Bohu kvůli vysokosti a ryzosti jeho Bytí.
Když mluvíme o stromu, tak o něm vypovídáme prostřednictvím věcí, které jsou nad stromem, jako slunce, které působí ve stromu. Proto o Bohu nemůže být ve vlastním smyslu mluveno, protože nad Bohem už nic není a Bůh nemá žádnou příčinu.

Za druhé vypovídáme o věcech prostřednictvím rovnosti, proto opět o Bohu nemůžeme ve vlastním smyslu hovořit, protože Mu není nic rovno.

Za třetí vypovídáme o věcech prostřednictvím účinku. Chceme-li mluvit o mistru, mluvíme o obrazu, který stvořil. Obraz zjevuje mistrovo umění. Všechna stvoření jsou příliš nízké hodnoty, než aby Boha zjevovaly, jsou dohromady nic vůči Bohu, proto nemůže žádné stvoření jediné slovo o Bohu a jeho stvoření projevit.

Proto říká Dionýsius: „Všichni, kteří chtějí o Bohu něco vypovídat, jsou v nepravdě, protože o Něm nic nevypovídají.

Ale ti, kteří nechtějí nic vypovídat, ti mají pravdu, protože slovo nemůže Boha vyjádřit; zato On sám sebe vyjadřuje.

Proto říká David: „My vidíme toto světlo ve tvém světle“ (Ž 35,10).

Lukáš říká: „Jeden člověk“. Je „nějaký“ a „člověk“, není nikomu roven a je nade všemi.

Pán vyslal své služebníky (Lk 14,17). Sv. Řehoř říká: „Tito ‚služebníci‘ jsou řádem kazatelů“; já mluvím o jiném služebníku, to je anděl.

Mistři říkají, že je síla v duši, která se nazývá syntheresis, tak tomu ale není. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.

Nadto chceme mluvit o jiném služebníku, to je rozum, o němž jsem už vícekrát mluvil, na nejzevnějším obvodu duše, kde se dotýká andělské přirozenosti a je obrazem Božím. V tomto světě má duše společenství s andělem a dokonce i s těmi, kteří propadli peklu a přece si uchovali ušlechtilost své duše. Tu stojí tato jiskérka nahá (holá) bez jakéhokoliv utrpení a vzpřímena do bytí Božího.

Ona (duše) rovná se také dobrému andělu, který tu také stále působí v Bohu a je z Boha počat a všechna svá díla opět zpět do Boha přinese a Boha od Boha v Bohu přijímají.

Těmto dobrým andělům rovná se jiskérka rozumu, která je bez prostředkování stvořena Bohem, je vznášejícím se světlem a obrazem Božské přirozenosti a od Boha stvořena.

Toto světlo nese duše v sobě.

Mistři říkají, že je síla v duši, která se nazývá syntheresis, tak tomu ale není. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.

A ustavičně zve k oné večeři.

Proto říká: „Vyslal své služebníky, aby přišli, že vše je připraveno“ (Lk 14,17).

Nikdo se nemusí ptát, co přijímá v těle našeho Pána. Jiskérka, která tu stojí připravena přijmout tělo našeho Pána, stojí stále v bytí Božím. Bůh dává se duši stále, nově, v ustavičném vznikání.

Neříká: „Stalo se“ nebo „stane se“, nýbrž: „Je ustavičně nové a čerstvé jako ve vznikání bez přestání.“
Proto říká: „Je všechno nyní připraveno“.

Nyní říká Mistr, že spočívá síla nad okem, která je širší než celý svět a širší než nebe.

Tato síla bere všechno, co očima je viděno, a nese to všechno do duše. Tomu odporuje jiný mistr a říká: „Všechno, co skrze smysly je vneseno do oné síly, se nedostane do duše. Pročišťuje spíše, připravuje a vyzbrojuje ji, aby byla schopna čistě přijmout andělské světlo a božské světlo.“

Nyní říká Mistr, že spočívá síla nad okem, která je širší než celý svět a širší než nebe.

Proto: Ale oni nepřijdou, kteří jsou pozvaní.

První říká: Koupil jsem statek, nemohu přijít (vše, co je pozemské), (Lk 14,18).

Dokud ta duše má na sobě něco, co je pozemské, nepřichází na tuto hostinu.

Druhý říká: Koupil jsem pět volů, nemohu přijít, musím si je prohlédnout.

Těchto pět volů je pět smyslů, každý smysl je rozdělen na dva (je to spřežení). Dokud duše následuje těch pět smyslů, nikdy k té hostině nepřijde.

Třetí řekl: Pojal jsem ženu za manželku: nemohu přijít.

Už jsem častěji řekl: Muž v duši, to je rozum. Rozum je namířen rovnou vzhůru k Bohu, to je muž a je jeden a ne dva; když se ale duše obrátí dolů, tak je ženou. Jedinou myšlenkou a jediným pohledem si oděje ženské šaty, a tak se na hostinu nedostane.

Nikdo se nemusí ptát, co přijímá v těle našeho Pána. Jiskérka, která tu stojí připravena přijmout tělo našeho Pána, stojí stále v bytí Božím. Bůh dává se duši stále, nově, v ustavičném vznikání.

Nyní říká náš Pán velmi závažné slovo: „Říkám vám vpravdě: z těchto žádný nikdy mé hostiny neokusí.“

Tu řekl Pán: „Běžte ven do úzkých i širokých ulic.“

Čím víc se duše sebrala, tím je užší, a čím je užší, o to je širší.

„Běžte k plotům a do širokých ulic.“

Část sil duše je „ohrazených“ na oči a na jiné smysly. Ostatní síly jsou nevázané a neomezované tělem.

„Tyto všecky pozvěte a pozvěte chudé a slepé a chromé a nemocné. A ti vejdou k hostině a jinak nikdo“ (Lk 14,21-23,24).

Proto říká sv. Lukáš: „Nějaký člověk připravil velkou večeři“ (Lk 14,16).

Tento člověk je Bůh a nemá jméno.

Abychom se k této hostině dostali, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura 2007

Uložit