Stín arkády

4
ARC: Umbra (CD, DiN45, DiN, 2014)
ARC: Umbra
(CD, DiN45, DiN, 2014)

ARC: Umbra (CD)

DiN45, DiN, 2014
Distribuce v ČR: HORUS CyclicDaemon

 

Jenom si připomeneme, že skupina ARC je britské duo šéfa hudebního vydavatelství DIN Iana Boddyho s Markem Shreevem. Oba jsou dlouholetí stoupenci jednak analogových, elektronických zařízení a dále německé elektronické školy 70. let minulého století, jejímž nejhlavnějším protagonistou byla skupina Tangerine Dream. Na každé vystoupení tedy musí vzít tato těžká, masivní zařízeni, na něž živě tvoří. To dává hudbě mnohem lidštější rozměr a větší prožitek jak hráčům, tak posluchačům. Prostě hudba má v sobě pořád tu vřelost a autentičnost toho, že nehrají pouze stroje.

A právě toto album je záznamem živého koncertu z E-Live festivalu z holandského města Oirschot z 19. října 2013. 90 minut koncertu se podařilo sestříhat Marku Shreevemu na 78 minut i s reakcemi posluchačů. Ve studiu byly předem na šest stop sekvenceru zaznamenány základy, k nimž se po jejich vyvolání na koncertě živě hrálo na klávesové nástroje a další elektronická zařízení vytvářející nad nimi vrstvy a plochy. Délka šesti skladeb alba se pohybuje od 10 až po dlouhých 18 minut.

První skladba Arcadia má krátký relaxační náběh, po němž nastoupí typický sekvencerový rytmus Tangerine Dream, který se drží po celou dobu. Nad ním se buď vznáší táhlá melodie doplňovaná příležitostnými zvuky, nebo druhá, komunikující rytmem ve vysokém rejstříku. Rytmus je vytvářen pouze tónově, žádnými samply bicích, což je pro tento styl ostatně obvyklé. Skladba končí zpomalením v tichu.

Druhá skladba Proxima Obscuro má obdobný průběh, jen úvod je delší a tajemnější. Po něm následuje fráze ve varhanním rejstříku a pak začne opět rytmus. Je třeba říci, že tento rytmus je vždy volen v sametovém basu, takže, ač je rychlý, nepůsobí agresivně. Nad ním se spolu střídají dvě klouzavé melodie a je dán prostor též sólovému rytmu. Vše se v opačném pořadí, jak to začínalo, ukončí.

Třetí, ústřední skladba Umbra, je nejdelší na albu, má 18 minut. Zase se začíná bez rytmu, dost disonančními zvuky. Z nich se postupně opět vynoří typický rytmus v pěkném, veselém duu. S určitým zklidněním uprostřed je jeho melodická fráze obměňována po celou skladbu různou ornamentací a akcentací k odlišnému, netypickému, monumentálnímu konci.

Čtvrtá, Autostratus, je temná, než se z pozadí více vynoří jemný, perlivý rytmus podporovaný jakýmsi chorálem. Zvláštní napětí se udrží po celou dobu, ale prostě skončí, není do ničeho rozvedeno.

Pátá skladba Panthera nasadí v klouzavém, silně zhuštěném úvodu dost tvrdý rytmus. Hudební fráze s přestávkami pokračuje a závěr je nechán zpomalování a vytracení se rytmu. Ten se však ukáže být falešný a vše se ještě jednou zopakuje.

Závěrečná skladby Cherry Bomb působí trochu vánočně úvodní zvonkohrou. Maličko je doplněna opět táhlou melodií, ale zhruba uprostřed skladby do ní brutálně nastoupí intenzivní rytmus i s bicími, vše se zrychluje, aby se konec rozpustil v tichu. Asi to měl být efektní závěr koncertu, který mě však „nevzal“. Jinak se celé album nese v typickém duchu stylu Tangerine Dream a oba hudebníci se snaží vždy vymyslet něco zajímavého, což se jim daří a hudba je velmi spontánní.

*

Uložit