Kdo žijí v tomto čase a pro tento čas

17
Jakub Deml: Mystické překlady (792 stran, Academia, Praha 2014)
Jakub Deml: Mystické překlady
(792 stran, Academia, Praha 2014)

Jakub Deml: Mystické překlady

792 stran, Academia, Praha 2014, vydání první, vázaná s přebalem, cena 575 Kč
ISBN 978-80-200-2446-6

 

Závěrečné slovo Martina C. Putny ke svazku Mystické překlady představuje rozsáhlou studii (str. 603-632) o dějinách a kulturních kontextech Demlova překládání a je místem, kde by samotné čtení těchto textů mělo počnout.

Dozvíme se tu, že Demlovou poslední veřejně vydanou knihou jest překlad spisu Roberta Bellarmina O vystupování mysli k Bohu (1948). Dochovaly se však v různém stupni rozpracovanosti překlady z děl autorů, jimž se věnoval již dříve – Hildegarda, Bernard z Clairvaux, barokní hagiograf Ribadeneira, Albert Veliký, Gertruda z Helfty.

Deml rozumí pod „mystikou“ výhradně „velkou mystiku“, tedy specifický dar nadpřirozených zážitků, sdělovaný výjimečným osobnostem – v zásadě pouze světcům – cestou výjimečné Boží milosti. „Mystik“, to je Hildegarda či Ruysbroeck, nikdo „menší“. Deml v tom sdílí mentalitu svého symbolistického okolí, pěstujícího kult výjimečných osobností. Překlady tvoří integrální část Demlova díla. Přeložené texty natolik volně prokládal vlastními komentáři, že lze mluvit nejen o „překladech mystiků“, ale i o „mystických překladech“.

Třebaže ho otec v jedenácti letech, roku 1889, poslal na „wechsl“ do německé rodiny ve Wulzeshofenu u Laa v Rakousku, kde se naučil německy a poněmčil se tam, přesto posléze vládne českým jazykem nadmíru výborně. Tato citlivost se projevila např. u výtečně zčeštěného názvu souboru apokalypticko-moralistických vidění Hildegardy z Bingenu Scivias na Cestyvěz.

Většinou jde o texty teoretické, výkladové. Z díla Mistra Eckharta je přeložen „pouhý“ suchý seznam teologických tezí, jak je sestavila dobová církevní autorita, a to s úmyslem jejich odsouzení; že byly teze právě i s nadpisem „zavržené“ takto souhrnně publikovány ve Staré Říši, svědčí o ambivalentním, vpravdě moderním a subjektivním pojetí toho, co je ortodoxie: vždy se halasně hlásit k tomu, co hlásají papežové – a se zjevnou zálibou se zaobírat tím, čím papežové zakazují se zaobírat.

K úplnosti tohoto díla patří dále ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání.

Svazek zahrnuje překlady z raného období, z let 1902–1916, vydané knižně, ve sbornících Staré Říše (a částečně znovu ve sborníku Audiatur et altera pars) nebo časopisecky.

Ustanovení Svatého stolce seznamuje s dekrety papežů Pia IX. a Pia X., z nichž zaujme ten O sv. Přijímání nemocných nelačných ze dne 7. prosince 1906, nebo Dekret o věku, kdy připustiti jest dítky poprvé k svatému Přijímání, jenž se zde definuje tak, „kdy dítě začíná rozumem chápati, tj. kolem sedmého roku, ať dříve nebo i později… a od té doby začíná závazek plniti obojí příkaz, Zpovědi i Přijímání“.

Mystické úvahy a vize Hildegardy z Bingenu, Cestyvěz, počínají str. 30.

„Uzřela jsem převeliký jas, v němž ozval se ke mně hlas z nebe a … nejtřpytivější ohnivé světlo, z otevřeného nebe vyšlehnuvši, celý mozek mi zaplavilo, a celé srdce i celou hruď mou, jako plamen, ne však spalující, nýbrž zahřívající, tak roznítilo, jako slunce zahřívá nějakou věc, na kterou klade své paprsky.“

„Nyní řekni mě, ó člověče, co myslí, že jsi byl, když jsi ještě nebyl v duši a těle? Ale ty nevíš, kterak jsi byl stvořen. Nyní však, ó člověče, nebe i země chceš prozkoumávati, a spravedlnost jejich i řád Boží v nich posuzovati a nejvyšší záhady rozpoznávati; a nemůžeš se vyznati ani v nejnižších, neb nevíš, kterak žiješ v těle a kterak vycházíš z těla. Ten, který tě v prvním člověku stvořil, všechny tyto věci napřed věděl. Ale týž nejdobrotivější Otec poslal svého Jednorozeného umříti za lid, aby člověka z moci ďáblovy vysvobodil. A takto byv osvobozen, září člověk v Bohu, a Bůh v člověku; člověk, maje společenství v Bohu, zářivějším jasem, než by byl měl dříve, stkví se v nebesích. Toho by bývalo nebylo, kdyby týž Syn Boží byl se nepřioděl tělem, neboť kdyby člověk byl zůstal v ráji, Syn Boží byl by netrpěl na kříži. Protože však člověk lstivým hadem byl podveden, Bůh, pravým milosrdenstvím jsa jat, ustanovil, aby Jednorozený jeho v nejzachovalejší (neposkvrněné?) Panně se vtělil, a tak po pádu člověka pozdvihly se přečetné ctnosti v nebi zazářivše, jako jest pokora, královna ctností, která v panenském porodu vzkvetla, a též ctnosti ostatní, jež vyvolené Boží vedou k věcem nebeským.“

Od str. 141 čteme hagiografický spis Život svaté Dympny ze souboru legend Flos sanctorum (Květ svatých, 1599-1610), který sepsal španělský ve Flandrech působící jezuita Pedro de Ribadeneira (1527-1611). Zeyerovo drama Legenda z Erinu (1886) se v Demlově imaginaci prolíná se Životem svaté Dympny. A ze str. 177 se dovídáme, jak Deml viděl sv. Dympnu: „Vlasy rozpuštěné, paže zdvižené, chytajíc se ‚pokory‘, kterou vlastní otec na týl jí položil, arci příliš prudce…“

Hildegarda z Bingenu: Liber Divinorum Operum
Hildegarda z Bingenu: Liber Divinorum Operum

Mysticko-erotická poéma Slavík svatého Bonaventury má členění dle římského způsobu, když řeholní oficium a kněžský breviář mají sedm „hodinek“; „matutinum“ čili jitřní, „laudy“ neboli ranní chvály, „primu“ čili první hodinku, „tercii“ neboli třetí hodinku, „sextu“ neboli šestou hodinku, „nonu“ čili devátou hodinku, a „nešpory“ čili večerní chvály. Jako osmá je přidáván kontemplář, modlitba těsně před spaním. Na tomto principu je vybudována struktura „slavíkova dne“.

V prologu ke Svítání na Západě Otokara Březiny čteme: „Hlas našich slavíků v Tvém šeru jiskřil se.“

Rozmnožení ryb a chlebů na poušti jest dle svatých Otců nástinem Krista Eucharistního (str. 222).

Od str. 229 jsou čtení Z vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové, Hora Prorokův, str. 249 pak Život A. K. Emmerichové.

Život Ruysbroecka Podivuhodného najdeme od str. 367, a v kap. XVII vyprávění O tom, jak hned tu noc po své smrti komusi zjevil se oslavený, a o jistém zázraku jeho ostatkův.

Na str. 435 je polemika starokřesťanského klasika Cypriana z Karthága, tuto dílo sv. Cypriána O divadlech: „Co oněch velikých nesmyslech a ztřeštěnostech tragikou nazývaných?“

Zajímavá je alokuce Pia IX. zv. Maxima quidem z 9, června 1862, kde mj., stojí: „Rovněž se neostýchají chvástati se, že … Božské obojího Zákona knihy že prý obsahují bájeslovné smyšlenky, a sám Pán Náš Ježíš Kristus, hrozno to říci!, prý jest mytickým výmyslem.“

Přehlédnout neměla by se slova ze Zjevení svaté Brigity o soudu soukromém a Soud duše, která má býti zavržena na str. 467n:

Démon praví: „Nyní však, pohrdnuvši tvojí sladkostí, stala se mou z trojího důvodu práva: Předně, poněvadž mi jest podobna svým uzpůsobením; zadruhé, poněvadž máme stejnou chuť; zatřetí, poněvadž oba máme jednu vůli.“

Svatá Mechtilda z Hackebornu (Helpeda), str. 473, má zvěstování Marie Panny a O medosladkém Kristově narození.

Jakub Deml
Jakub Deml

Zásady Mistra Eckharta zavržené papežem Janem XXII., str 477n, jsou pozoruhodné, třeba hned třetí, v níž se praví, „že možno připustiti, že svět byl od věčnosti“, neboť vědci nedávno předložená teorie tvrdí, že vesmír neměl žádný počátek. I na to, že „člověk vznešený jest jednorozený Syn Boží, jejž Otec od věčnosti zplodil“, možno již nazírati s pochopením; u jiných je třeba se zastaviti a rozjímat:

„Jest něco v duši, co jest nestvořené a nestvořitelné; kdyby celá duše byla taková, byla by nestvořená a nestvořitelná. A to jest rozum.“

„Bůh není dobrý, ani lepší, ani nejlepší. Špatně tudíž říkám, když nazývám Boha dobrým, jako bych bílé nazýval černým.“

Přeložil Jakub Deml, kněz, v Babicích 30. XII. 1905.

*

Abychom jako ve vidění „universálního člověka“ sv. Hildegardy z Bingenu byli korunováni hlavou Kristovou, k tomu nám dopomáhej Bůh. AMN.

*

Téměř osmisetstránkový špalík Mystických překladů Jakuba Demla je ctihodným počinem nakladatelství Academia a obec čtenářská to kvitovala rychlým rozebráním prvního vydání. Jeho zpracování pak potěšením každého, kdo přemýšlí u sebe o konci časů a oproštění od časnosti.

© San, iiMMxv
© okultura.cz

Uložit