Blahoslavení nepovedení aneb Ztracenci s polekanou duší

6
Milan Urza: Jeremiášův vztek (Trigon, Praha 2014)
Milan Urza: Jeremiášův vztek
(Trigon, Praha 2014)

Milan Urza: Jeremiášův vztek

144 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2014, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87908-03-7

 

Ve zlomových obdobích společnosti, národů, mocenských útvarů i lidstva dochází ke změně paradigmatu. Římští císaři tvrdě trestali věštění, které se týkalo jejich osoby a osudů císařství, a později dokonce i církevní koncily a penitenciály (středověká příručka pro kněží obsahující seznam hříšných jednání) předpovídání budoucnosti zakazovaly úplně.[1]

Předzvěstný smysl je osvědčován v podáních svých „mluvčí pravdy“, kteří nemohou než říkat pravdu. Jejich příchod z podhoubí společnosti se jeví jako vynořování hlaviček hřibů z mechu po dlouhém a vydatném deštivém období, když mykosféra ožije a zapouští své hyfy do substrátu – takto proroci „loví obrazy“ ve spodních proudech své kultury, aby byli zaháknuti hlasem Božím a stali se Jeho Slovem. Hlas prorokův jest chápán jako hlas Boží. Podobná funkce a úloha přináleží básníkům a jejich obrazivosti. Někdy nelze tento rozdíl ani přesně určit a úplně se smývá, nebo se nositelé Slova začnou označovat jinak. Bardové, vizionáři, mudrci, mágové, proroci, mluvčí pravdy, básníci, fyzici – kde to končí?

Míti hoře znamená trpět, zažívat utrpení, passio, vždyť i skutky svatých nazývají se passionalia. Může ovšem také mít cos společného se slovem „hořet“ (věčným ohněm, v jezeře ohnivém).

Lev Nikolajevič Gumiljov[2] připomíná, že mechanismus mutace společnosti (změna paradigmatu) se pojí s jedním parametrem, jejž nazývá pasionarita: charakteristika chování projevující se schopností lidí dosahovat vrcholného vypětí. Je to atribut, který vzniká působením mutace – pasionárního podnětu – vyvolávající v populaci zvýšenou absorbci energie z okolního prostředí a vedoucí ke vzniku nových systémů, a v populaci pak vede k výskytu jistého množství osob majících zvýšenou schopnost jednání, takové osoby nazývá pasionáty, obdařené impulsem k určitému chování, jehož zaměření je protikladné vůči instinktu osobní a druhové sebezáchovy.

Milan Urza (foto Le Monika)
Milan Urza
(foto Le Monika)

Milan Urza je autorem dvou básnických sbírek (Uprostřed noci, Es-ma 2003; Pukliny, Větrné mlýny 2008), pracuje jako historik umění a nakladatelský redaktor; působí také jako frontman, kytarista a textař skupiny První Hoře, Sinuhet a Kaspar Melichar. Novela Jeremiášův vztek je jeho první knižně publikovanou prózou.

„Zázrak stvoření!“ Výrazově i obrazově expresionistická, a zároveň zlověstně aktuální novela zachycuje život proroka Jeremiáše, který je nadán vědomím málem už od početí.

„Z takové nějaké nicoty jsem se vysoukal i já. Ještě docela před chvílí se ta obrovská Prázdnota na jednom místě zamotala a z toho chuchvalce jsem já přišel na svět… do další prázdnoty… tak tohle je věčnost! Napadlo mě tehdy za tichého praskání pavoučích snovadel. Chuchvalec nicoty, který vítr prohání obrovským mlčícím domem, a za každými dveřmi ho čeká jen další prázdná místnost, z prázdnoty do prázdnoty letí další chuchvalec. … Smrt mě vyflusla.“

Takto obdařený Jeremiáš těžce hledá své místo i ve své vlastní rodině: bojí se ho otec, zpočátku i jeho kojná, porozumění nachází jen u své postižené sestřičky-ryby Ropuchy a u Hlavonožky, beznohého kriplíka, který odmítá jezdit na kriplkárce, a tak se naučil chodit po rukách.

Záhy dospívá k prvotnímu poznání:

„V mojí malé hlavě se začala urovnávat jedna věc: že totiž lidí je na tomto světě hodně, nejspíš mnohem víc než jen těch několik, co jsem mohl zatím poznat. A přesto jsou si všichni nějakým podivným způsobem podobní, až příliš podobní. Lidí je mnoho, a přesto jsou všichni stejní! Ale proč? To jsem ještě pochopit nedokázal. Snad proto, že chtějí být stejní. Takový nesmysl, pomyslel jsem si nanejvýš rozhořčeně, takový obludný nesmysl!“

Kterak se pak ale může mezi povedenými projevovat láska?

Jen ti nepovedení se můžou navzájem milovat jediným způsobem lásky. Lásky, která netouží po stejnosti.

„Jen ti nepovedení se můžou navzájem milovat jediným způsobem lásky. Lásky, která netouží po stejnosti.“

Za všechno vděčí „nemoci“ své sestřičky; kdyby byla stejná jako ostatní, nikdy by mu nemohla takhle posloužit. „Blahoslavení nepovedení!“

Vždyť „jistě nestvoříš nic, co by bylo bez významu, Otče,“ vysvětluje Jeremiáš sám sobě, ale vzápětí se dotazuje: „Jaký význam (ale) má život mé ubohé sestřičky, jaký význam má život třínohého psa s hřbetem krvavým od ran?“

To se těžko chápe a „člověk si vynalezl chlast, aby se mohl vysmívat svým banalitám.“ Ty tu také zaznívají, třebaže z úst doktora: „Vina a odplata spolu nijak nesouvisí. Člověk je prostě oběť a žádná modlitba nebo pokání mu nepomůže. … Žijeme ve světě bez boha (proč malé písmeno?) Ale co máme místo něj? Zatracený utrpení, který nemůžeme na nikoho svalit, ani na sebe? Utrpení, který není vlastně ani trest… utrpení, který teda nemá vůbec žádnej smysl?“

Utrpení, jež dostane smysl, se stane údělem. Musí najít krásu, protože „člověk ve skutečnosti žil jenom ve chvílích krásy… a krásy se bojí jako moru. Jinak by přece musel být nesmrtelný.“

A Jeremiáš ten úděl má: „Zrzavý prorok, to je mi věru úděl!“

„To je bída!“ je nám zvolati se starými Rusy, kteří páchali sebevraždy nad nesmyslností života. „Není nic,“ tak pravil Nietzsche. Vyjadřuje zděšení nad tím, že „Bůh je mrtev“ a „my jsme ho zabili“, a ptá se, jak budeme bez něho žít. Nihilismus jako program lidské rasy.

Je v člověku něco, co obstojí? „Jestliže snad člověk celé své dějiny pokazil, pak jedině pro hudbu, kterou stvořil, bude mu odpuštěno.“ Když Nietzsche pochopí, že „člověk je něco, co musí být překonáno,“ začne hledání „Syna Člověka.“

Jaký však je „důvod onoho nesmírného smutku, kterým je prosycen náš svět? Té marné touhy přizpůsobit se, podobat se, nezklamat“?

Jsou to „celé ty nekonečné zástupy nepovedených“ doufajících, že je „někdy někdo přijme (jako) normální lidské bytosti.“ Normálnost je něco, co se kriplíci naštěstí nikdy nenaučí, jak to zpívá John Lennon:

 

You can shine your shoes and wear a suit
You can comb your hair and look quite cute
You can hide your face behind a smile
One thing you can’t hide
Is when you’re crippled inside

You can wear a mask and paint your face
You can call yourself the human race
You can wear a collar and a tie
One thing you can’t hide
Is when you’re crippled inside

 ____________________________________________________________

Crippled Inside“ je druhou skladbou alba Imagine.
© John Lennon

 

Jeremiáš myslí, „že na světě můžou být ve skutečnosti šťastní jen děti, básníci nebo milenci. Prostě ztracenci s polekanou duší. Protože svět je místo temné až k zalknutí, skutečné údolí slz… ale za jeho věčně zachmuřenou maskou se skrývá tajemství. Nerozluštitelné tajemství, které občas píchne do smutné duše a ta jemná bolest je tak sladká, že už jen pro ten okamžik se vyplatí žít. Pro tu vzácnou chvíli krásy, okouzlení a sytosti.“

Za tohoto poznání vchází prorok do moderní doby, trochu (hodně) ve smutku jako Chaplin, trochu nasrán, neb nemůže „nasrat našeho jedinýho Otce, sic by nás vykázal ze svého království“. Spíše se mu podařilo nasrat svého pozemského otce, který se o něm poprvé zpříma vyjádřil dosti nesmlouvavě: „Ten malej had. Ten malej, hnesnej, zrzavej satanáš.“

Zlomem přichází po „posledním bezstarostném létě dětství,“ po němž musí do školy a bylo to poprvé, „kdy nic nezmohl ani pověstný Jeremiášův vztek.“ Pak ho odvezlo do města, kde ně něj „čekala tvrdá a nelítostná skutečnost“ a „kde měl strávit mnoho let v přítmí vězení plného ryčících a nenávistných lidských bastardů, kterému se tak mírumilovně říká škola.“

Výkřikem zoufalství je oběšení černé kočky, která jen kvůli němu a za něj musela trpět, když se předtím nalízala z kaluže jeho tělesnosti. Všiml si totiž už dříve, že se začala nějak podivuhodně měnit v člověka, v něho samotného, až se nakonec stala kočičím prorokem a uviděla, „jak nešťastný je svět lidí a takový úděl není možné unést… protože to znamená samotu, strašlivou, nekonečnou samotu,“ kterou kočičí Bůh neráčil dopustit na obyčejné zvířecí smrtelníky… A tak se i kočka stala spasitelem svého rodu, za což paradoxně vděčí právě Jeremiášovi. A samota nakonec zbyla i jemu – to když mu jeho jediný kamarád Hlavonožka najednou umřel. Tak skončilo jeho dětství a zůstal už úplně sám, bez lidí – jen s Bohem. „A to je věru zábavnej společník na tomhle smutným světě.“

*

Knihu příhodně „nestejnými“ kolážemi ilustroval Pavel R. Vejrážka. Čtenáři vřele doporučím i ukázku z autorské interpretace textu.

*

A ten hlas, kterýž jsem byl slyšel s nebe, opět mluvil se mnou, a řekl: Jdi, a vezmi tu knížku otevřenou z ruky anděla, stojícího na moři a na zemi.

I šel jsem k andělu, a řekl jsem jemu: Dej mi tu knížku. I řekl mi: Vezmi, a požři ji, a učiniť hořkost v břiše tvém, ale v ústech tvých budeť sladká jako med.

I vzal jsem tu knížku z ruky anděla, a požřel jsem ji. I byla v ústech mých sladká jako med, ale když jsem ji požřel, hořko mi bylo v břiše mém.

– Zj 10,8-10

*

Pozřel jsem a vypil ji a hořko bylo v srdci mém a sladko v mysli mé. Nebo naopak?

*

 

© San
© okultura vMMxv


[1] Věštění a prorokování v archaických kulturách. Herrmann & synové, Praha 2006.
[2] Od Rusi k Rusku. Dauphin, Praha 2012.

Uložit