Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

320 stran, Grada, Praha 2010, překlad a předmluva K. Goldmann, cena 349 Kč
ISBN 978-80-247-3231-2

*

Ve známém pražském nakladatelství Grada vznikla poměrně nedávno nová ediční řada nazvaná Iniciace, v níž vyšlo již několik významných knih, vhodně doplňujících vzácnou nabídku seriózních publikací z různých oborů esoteriky. Jednou z těchto významných knih je ta, která je předmětem této recenze. Jejím autorem je v zahraničí známý kanadský odborník., autor knih o magii, tarotu a dalších esoterických oborech. Kniha vyšla také v dalších překladech a je považována za jeden z nejlepších, ne-li vůbec za nejlepší úvod do tzv. henochiánské magie. Autor tento obor praktické evokativní magie charakterizuje jako „složitý“ a podává toto vymezení:

„Henochiánská magie je teurgický systém (nebo též angelická magie), který předala alžbětinskému alchymistovi a vidci Edwardu Kelleymu skupina duchů, jež nazýváme Henochovi andělé.“

Doplňme, že šlo o vize, které v průběhu evokací Kelley získával prostřednictvím křišťálu jako poselství andělů a které přítomný John Dee zapisoval. Komunikace s „anděly“ se odehrávala prostřednictvím specifického jazyka se zvláštním slovníkem a syntaxem a tak se vytvořil historicky specifický obor ceremoniální magie, nazvaný „henochiánský“ podle jména biblické postavy Henocha.

Po více než třech stoletích bylo objeveno knižní vydání Deeových zápisků z komunikace s anděly a tento objev se stal modifikovaným základem magické praxe proslulého řádu Zlatého úsvitu (Golden Dawn). To je stručná historie tohoto oboru magie, resp. teurgie a velká hodnota Tysonovy monografie spočívá v tom, že neskrývá diskurs, který se dodnes o henochiánské magii vede. Její tvrdí kritici ji pokládají za pseudomagii; henochiánský jazyk byl šifrou, kterou používal Dee jako špion, pracující pro anglický dvůr. Další pochybnosti se vynořily kolem „henochiánských andělů“, kteří si za prostředníka svých poselství vybrali morálně pochybného, trestaného zloděje Kelleyho, který předtím pěstoval goetii a k dovršení všeho požadovali, aby si Dee s Kelleym vyměňovali manželky. Spíše by se tedy mělo hovořit o styku s démony než o styku s anděly, máme-li jimi na mysli „světlé“ transcendentní „síly“.

Pokračování →

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho (Talpress, Praha 2004)

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho

462 stran, Talpress, Praha 2004, přeložil Zdeněk Milata, vydání první, vázané, cena 299 Kč
ISBN 80-7197-234-7

*

Vážným zájemcům o magii ho jistě není třeba představovat. Autor v této své knize čtenáře dosti podrobně seznamuje s Therionovým životem od kolébky až ke hrobu. Dočteme se zde o Crowleyho dětství, o jeho horolezeckých výkonech a sexuálních výstřednostech, jakož i o četných dalších podrobnostech z mágova pohnutého a dramatického života. Pouze jedna věc jaksi zůstala stranou: Crowleyho magie.

Pokud jsou Crowleyho magické výkony vůbec zmiňovány, pak autor buď zcela otevřeně tvrdí nebo aspoň mezi řádky naznačuje, že šlo pouze o halucinace vyvolané užíváním drog. Booth tímto způsobem degradoval Crowleyho na excentrického dobrodruha a narkomana. Autor sice zřejmě dost pečlivě vybral z různých archivů různá zajímavá fakta, jenže co je to platné, když celkový obraz, který čtenáři předkládá, zůstal žalostně neúplný: chybí totiž to podstatné. Crowley je zajímavý hlavně tím, že byl magikem. Škrtneme-li jeho magické usilování, stane se Crowley jen okrajovou kuriózní postavou. Takový pohled je však více než zavádějící: je hluboce nepravdivý.

Zajímavé je, že Booth na několika místech své knihy napadá Johna Symondse, autora nejslavnějšího Crowleyho životopisu The Great Beast, jehož obviňuje z neobjektivního přístupu a ze zaujatosti vůči Crowleymu, potažmo i z dalších věcí. Symondsova kniha je přitom obecně uznávána za nejlepší a „kanonizovaný“ Crowleyho životopis. Symonds, který na rozdíl od Bootha magii rozumí, věnoval samozřejmě patřičnou pozornost i okultní stránce věci, takže jeho prezentace Crowleyho života je jak fundovanější, tak i – v důsledku své komplexnosti – pravdivější. V čem by měla spočívat Symondsova zaujatost, jsem rovněž nepochopil. Patrně se jedná o nějaké zahraniční spory, do nichž našinec nevidí. Mohu pouze konstatovat, že pokud jde o Crowleyho životopis, měli u nás vydat knihu Symondsovu namísto díla Boothova. Nakladatel prostě, podle mého názoru, šlápnul vedle.

Pokračování →

Svatým Městem, Nebeským Jeruzalémem, není nic jiného než 32 æthyrů aneb 32 Bran Moudrosti. Ona obrovská hloubka nevědomí je koridorem vedoucím ke Kolébce Korunovaného a vítězícího Dítěte a na této cestě přicházíme do kontaktu se Svatým Andělem Strážcem a mluvíme s Ním v samotě duše. Každý pohyb zde ve světle je zaznamenáván tam dole, v temnotách. Abych se dopustil paradoxu, řeknu, že jsou to ‚temnoty nejjasnější‘.

Mávnutí nahoře, bouře dole. Mávnutí dole, bouře nahoře.

Podobné zakoušel i Otokar Březina, který to vypsal v eseji Tajemné v umění ¹:

„Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraků: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených.“

•

Pokračování →

Užití precese rovnodennosti jakožto delimitujících faktorů aeonů jeví výhodu přizpůsobení původnímu symbolismu rituálu Zlatého úsvitu. V každém případě je třeba mít na paměti, že formule starého aeonu je jenom zvláštním případkem nového. Zatímco novější design má širší a obecnější použití, staré vzorce budou pořád ještě uplatňovány za omezených původních podmínek a mohou nabídnout příhodnější „páku“ pro jisté, nyní už rutinní druhy prací. Analogicky lze vnímat nahrazení staroaeonské formule novější jako obdobu nahrazení Newtonovy klasické mechaniky relativistickou fyzikou Einsteina.

*

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

Aby historicky situoval své zjevení Knihy Zákona, navrhnul Crowley vývoj aeonů, neboli periody odlišných duchovních ekonomií či „formulí.“ Nehledě na gnostické pojmenování „eon,“ byla Crowleyho základní idea téměř jistě ovlivněna tehdejší křesťanskou naukou o udílení dobra a zla a zvěstování úmyslu božského zjevení fundamentalistickým hnutím Plymouthských bratří, k nimž náleželi Crowleyho rodiče. Nauka o udílení dobra a zla se od té doby stala velmi populární zvláště mezi americkými evangelíky. Jistě jak Crowleyho aeony a nauka o udílení dobra a zla zakladatele Plymouthských bratří Johna Nelsona Darbyho sdílely základní intelektuální infrastrukturu se západní historií věků pojmenovaných podle hlavních kovů v té době zpracovávaných, a byly do nich zapojeny i hinduistické jugy, a dokonce různé manvantary a kalpy theosofické meta-historie.

Crowley podává v četných textech nárys těchto tří základních aeonů. V pojednání „Historická koncepce, na níž se zakládá Kniha Zákona“ (pátá část „O přijetí Knihy Zákona“ v jeho Zpovědích, a nedávno vydaný jako apendix ke knize Magick), předkládá následující shrnutí:

Abych zrekapituloval historickou bázi Knihy Zákona, dovolte mi říci, že evoluce (v rozsahu lidské paměti) naznačuje tří zásadní fáze: (1) uctívání Matky, neustále plodící svojí vlastní mocí; (2) uctívání Syna, obrozujícího se mocí své dobrovolné smrti a vzkříšením; (3) uctívání Korunovaného a vítězícího dítěte (aeon vyhlášený Aiwassem a obsažený v jeho Slovu Theléma).¹

Osiris

Tím, že charakterizoval druhý nebo Osiridův aeon jako aeon „Syna,“ se tento výklad odlišuje od něčeho, co Crowley schválil v pojednání Manifesto of the E.G.C. od W. B. Crowa:

»Svět vstoupil (březen 1904) do Nového aeonu, do věku Korunovaného a vítězícího dítěte. Nadvláda Matky (aeon Isis) a Otce (aeon Osirida) jsou minulostí. Mnoho lidí nenaplnilo zcela tyto formule, a tak jsou pro ně v omezené míře stále ještě platné; Mistři však rozhodli, že nastal čas k udílení svátosti aeonu Horova těm, kdož jsou schopni to pochopit.«

Ambivalentnost Otec-Syn Osiridova aeonu je zajímavá sama o sobě, není však podstatná pro naši diskusi. Pozdější a lépe známé vylíčení, jež se týká Otce, se promítlo do úvodu vydání Knihy Zákona péčí O.T.O. z roku 1938 e.v., v němž čteme následující:

[Kniha Zákona] vysvětluje, že jisté nesmírné „hvězdy“ (nebo agregáty zkušeností) lze popsat jako bohy. Jeden z nich byl právě ustaven do úřadu a dohlíží na osudy této planety po dobu 2000 let. V historii lidstva, pokud to víme přesně, jsou tři takoví bohové: Isis, matka, když vznikl vesmír jako mléko, které z ní vytrysklo; toto období se vyznačuje matriarchátem.

Pak, 500 př. n. l., přichází Osiris, otec, kdy byl vesmír vnímán jako katastrofa, láska, smrt, vzkříšení, jako metoda, která navozuje zkušenost; to koresponduje s patriarchátem.

Nyní je to Horus, dítě, jehož přispěním začneme vnímat události jako souvislý růst podílející se svými prvky na obou těchto metodách, a žádné okolnosti jej nepřeruší. Současná perioda zahrnuje rozpoznání individua coby jednotky společnosti (viz Ortega y Gasset: Vzpoura mas).

A tento výčet, jakkoliv je absurdní co do pojmů empirické historie, je „ortodoxní“ prezentací předmětu thelémského textu. Vzápětí je následován takovými výklady jako je Basic Magick [Základní magie] Jacka Parsonse (publikován v Freedom is a Two-edged Sword), kapitolou Evolution of Magical Formulae [Evoluce magických formulí] v knize Magick of Thelema [Magie Thelémy] Lona DuQuette, a The Angel and the Aeon [Anděl a aeon] v knize Aleister Crowley and the Hidden God (Aleister Crowley a Skrytý bůh) Kennetha Granta. Pokračování →

JHVH

Existuje jednoduchá a základní definice účelu každého magického rituálu. Je jím sjednocení mikrokosmu s makrokosmem. Nejvyšším a nejdokonalejším rituálem je proto invokace Svatého anděla strážce¹ nebo, mysticky řečeno, sjednocení s Bohem.² Všechny ostatní magické rituály jsou zvláštním případem tohoto obecného principu a jedinou omluvou za to, že je vykonáváte, je to, že se občas ukáže, jak je jeden zvláštní záhyb mikrokosmu tak oslaben, že nedokonalost jeho nečistoty by narušila makrokosmos, který je jeho obrazem, eidolon, čili reflexe. Například Bůh je nad sexem, a proto se nedá říct, že by muž nebo žena plně chápali, natožpak reprezentovali Boha. Je tedy povinností mága, aby kultivoval ty ženské vlastnosti, které u něj nejsou rozvinuty a tento úkol musí samozřejmě zakončit bez toho, že by oslabil svoji mužnost. Bude tedy úplně v pořádku, když mág bude vzývat Isis a ztotožní se s ní; když v tom selže, bude vnímat universum, až dosáhne samádhi, ochuzen o představu mateřství. Výsledkem budou metafyzické, a důsledkem toho i etické hranice v tom náboženství, v němž zakotvil. Judaismus a islám jsou nápadnými příklady takového pochybení.

Abychom uvedli i jiný příklad, pak asketický život, jejž magie tak často vyžaduje, se snaží dokázat bídu přírody, plochost, nedostatek vznešenosti. Příroda je nekonečně marnotratná – ani ne jedno z milionu semen dozraje v plod. Kdo to nechápe, nechť invokuje Jupitera.³

Nebezpečím ceremoniální magie – tím nejsubtilnějším a vrcholným nebezpečím – je tohle: že mág bude přirozeně inklinovat k tomu vzývat onu část bytosti, která k němu nejhlasitěji promlouvá, takže jeho vrozený exces v tomto směru bude ještě více přeháněn. Ať ještě před započetím Díla svoji bytost pečlivě zmapuje a uspořádá svá vzývání tak, aby znovu nabyl rovnováhy.⁴ Mělo by se tak stát ještě v předběžných fázích během přípravy zbraní a vybavení chrámu.

Tuto otázku o povaze rituálu bychom mohli zvážit poněkud zvláštním způsobem; předpokládejme, že o sobě ví, že nedostatečně vnímá cenu života a smrti, stejně jako někteří jednotlivci a některé rasy, což je pro přírodu příznačné. Třeba tíhne k postřehování „první ušlechtilé pravdy“, jak ji vyslovil Buddha, a tou je pravda o strastnosti bytí.⁵

Sir John Everett Millais: Ferdinand sváděný Arielem

Příroda, zdá se, je tragédie.⁶ Možná dokonce zakusil onu velkou extázi, jíž se říká strastnost. Pak by měl přemýšlet o tom, jestli pro ni neexistuje nějaké božstvo, jež tento cyklus vyjadřuje a nadto je jeho přirozeností radost. To, co potřebuje, najde u Dionýsa. Pokračování →

Autoři: Aleister Crowley & Kenneth Grant, kterak doprovodil SAN

*

Kniha Zákona předpokládá vědomý a „božskou prozřetelností“ nasměrovaný běh duchovní evoluce. Předpokládá existenci tělesa zasvěcených, kteří se zaslíbili hlídce pro blaho lidstva a svoji moudrost sdělují kousek po kousku člověku v míře odpovídající jeho schopnostem ji přijmout. Zasvěcenec si je dobře vědom toho, že jeho instrukce může být zlovolně desinterpretována nepoctivci a hlupci; a není všemohoucí, musí si nechat líbit překroucení svých výzev a pouček. To vše je součástí hry. Liber I vel Magi říká mágovi (tamtéž definovanému jako zasvěcenec pověřený úkolem sdělit lidstvu novou pravdu), co může očekávat…

*

A .˙. A .˙.
Publikace v třídě A.

*

AL, III:1
Slovní hříčka se znělou a neznělou souhláskou s-t a z-d má hluboký kabalistický smysl podobně jako hadí s-s-s a včelí b-z-z. První značí nestvořené (nebeské) a druhé stvořené (pozemské). Stojí za to si všimnout samotné funkce a pohybu jazyka při artikulaci těchto protikladných souhlásek. Samotné slovo „reward“ nedává představu o tom, zda-li je míněno jako odměna za projev moci a vůle nebo jako odplata za nemoc a zvůli. Jde o Pána s dvojitou holí, která může být jednomu zlověstnou symbolikou hrozící baštonády a druhému královským žezlem. „Re“ znamená „znovu“ nebo „opět“ (lat.) a „ward“ jako sloveso „hlídat“, „chránit“, „hájit“, „krýt se“. Vzhledem k tomu, že Horus je bůh v podobě sokola, stojí za to vzít v úvahu i samotné sloveso „reward“, jež v lovecké hantýrce znamená „dát psům nebo sokolům vnitřnosti nebo droby skolené zvěře“. – San.

Abrahadabra znamená doslova „slovo Velikého zřece“. Jeho číslo je 418 a je připisováno Ra-Hoor-Khuitovi. V prvním verši písmeno Jod (tj. „i“) v „Khuit“ chybí, neboť čistá vize přichází jenom tehdy, když kněz leží a spí, což znamená, že kněžka má navrch (v magickém spánku), protože Khu-t samotný je sběrnicí obrazů invokovaných Velikým zřecem. Set nebo „Had“ je srdce, nebo esence, slova Abrahadabra. Jde o 146. verš Knihy jakožto celku. 146 je číslem BBA QMA, „První brány“ a podle řecké kabaly také slova Panagia, což je epiteton panny. Je to rovněž číslo SVP (Srovnej „sup“ s odkazem na Maat! – San.), „zničit“, „přivodit konec“, z egyptského seft, „přiložit meč (k)“. Nezapomeňme, že tyto poznámky se nesou v duchu III. kapitoly Ra-Hoor-Khuita, v níž vystupuje jako „bůh války a pomsty“. (K. Grant, ibid.)
Všimni, že Ra-Hoor = Reš-Alef-He-Vau-Vau-Reš = 418. Crowley dodává, že „reward“ znamená „znovu střežit“; slovo Abrahadabra se pak považuje za hradbu před pevností Boží. Proč je zde jeho jméno vyslovováno Khut? Viděli jsme, že „st“ je běžným, chvályzasluhujícím označením Boha. Ra je Slunce, Hoor válečníkem Martem; kdo je Khu? Ten je magickým egem hvězdy. Bez Jodu nebo ioty, v podobě Khu-t, se dostáváme k lidskému pojetí; vložení tohoto písmene vede k transmutaci v Božství. Proto když je Ra Hoor Khut odměněn nebo opětovně chráněn magickým slovem Aeonu, stává se Bohem. Tak je tomu i v následujícím verši.

Úplný výklad slova Abrahadabra a čísla 418 viz dodatek „Gematrie“ umístěný za komentáři. – San.

AL, III:2
„Division hither homeward“; co do výkladu vůbec nejobtížnější věta! Takové zvláštní sečlánkování má dozajista nějaký hluboký význam. „Homeward“ musí znamenat „směrem k domu“ mluvčího. „Spelling“ je zaklínání, ale i hláskování a je pro Ra-Hoor-Khuita charakteristické, že vyžaduje nikoliv slova, ale činy (viz The Paris Working). „All is not aught“ jest zrušením všech předešlých zákonů při korunovaci krále. Vytrhne minulost jako býlí. Tato věta je mimořádně blízko tomu, aby byla chápána jako šifra nebo hieroglyf velkého klíče k této Knize. „All“ (Al) vše není nic (La). Al je La: chce se tím totiž říci, že fáze universa X a O jsou totožné. – A.C.

Stéla zjevení

AL, III:10
Stéla zjevení viz ilustrace vpravo. – San.
Chrám: byl založen jako osmiúhelník; jeho délka je dvojnásobkem jeho šířky; vchody jsou na všech čtyřech stranách chrámu; obrovská zrcadla pokrývají šest z osmi zdí (zrcadla nejsou na východě a na západě nebo ve východní polovině jižní a severní strany). Je tam oltář; a dva obelisky; nad oltářem lampa; a další vybavení. Qibla je směr, k němuž se muslim při modlitbě obrací (původně jím byl Jeruzalém), a (od r. 2 hidžry) jím je Mekka (přesněji řečeno Ka’ba). – A.C.

Polosloup (cippus) nebo stéla je jedním z významů slova CIVN (156), a to je číslo Šarlatové ženy. Je to ovšem i Sion, jehož základ se odvozuje od egyptského slova senn, „nalézt“, „postavit“ „založit“, „vztyčit“, jako když se mluví o pamětním kamenu nebo stéle. Sen-hru je název čtrnáctého epiphi, vyvrcholení čtrnáctého dne ze čtrnáctidenního jasného období, který se rovná letnímu slunovratu, kdy se „oko“ otevře dokořán a završí se rok. Stéla je tedy stručným zápisem hvězdných kal. Jde o Kámen CTHLH, nebo Cthulhu, jenž se nazývá IXAXAAR (333), z něhož září Hvězda Šestky (nebo sexu), Šedesátikámen. Ve starověku byla mystéria sexu zahalena do pozemsky erotického symbolismu, který utajoval pohlavní styk s kosmickými bytostmi, pohlavní styk zásadně mimozemský a nepozemský. (K. Grant, ibid.)

AL, III:12-15
Ve starém komentáři Aleistera Crowleyho stojí: „To, co jsem dříve chápal úplně špatně, je nyní strašlivě jasné. Patnáctý verš, závěr naprosto nemožný, došel svého ospravedlnění.“ Nový komentář: „To se naplnilo 1. května 1906, čteme-li tyto verše v souvislosti s 43. veršem. Tragédie byla rovněž součástí mého zasvěcení, jak se o tom píše v Temple of Solomon the King. Je to ještě tak plné hořkosti, že se nemohu přimět k tomu, abych o tom psal.“ – A.C.

Popis této události viz Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1992, str. 42. – San.

„Dobytek, malý i velký“ se vztahuje k dvojité lunaci lidské samice, kterou Egypťané symbolizovali jako červenou krávu zasvěcenou Hathor. Je-li „kráva“ obětována po tomto „dítěti“, pak se magická vůle vtělí do masa a krve a zkonkretizuje se. Následuje další příkaz: „Ale ne teď“. Tato tři slova tvoří verš 13, 13 jest číslem ženského lunárního cyklu. Tato implikace je zřejmá. Patřičná doba, správný nebo „rituální“ čas bude Bestii a Šarlatové ženě, Rudé krávě, oznámen. Dostane se jim však varování, že „z toho budete smutní“, protože rituál přinese nejenom naplnění slibů, ale budou muset podstoupit i prokletí, což je třeba očekávat v souvislosti s rituálem Zóny lila. (K. Grant, ibid.) Pokračování →

4. leden – 4. březen 1946 e. v.

ÚVOD

Atu XI: Chtíč (Babalon na Bestii)

Tato kniha obsahuje záznamy o magickém experimentu, který se vztahuje k invokaci elementála, odtud se bohyně nebo síla nazývá BABALON a všechno, co z toho vzešlo. Dodatek obsahuje i některé podrobnosti o této metodě, jež jsou zveřejněny vůbec poprvé. Obsah bude srozumitelným všem, kdož jsou připraveni to pochopit a trocha studia a úsilí by to měla umožnit i těm, kteří touží porozumět. Zbytek to bude bezpochyby vykládat v souladu se svými zálibami.

Poznámka k filosofii v pozadí. Současný věk je pod vlivem síly magickou terminologií nazývané Horus. Tato síla se vztahuje k ohni, Marsu a slunci, což znamená moc, násilí a energii. Vztahuje se též k dítěti, jež jest neviňátkem (tj. nediferencované). Jeho zjevení si lze povšimnout při zániku starých institucí a idejí, objevem a rozvolněním nových energií a trendem silových vlád, válkami, homosexualitou, infantilismem a schizofrenií.

Tato síla je naprosto slepá, je závislá na mužích a ženách, jejichž prostřednictvím se manifestuje a kteří ji vedou.

Obvykle dnes takové vedení končí katastrofou.

Katastrofický trend má své kořeny v nedostatečném pochopení naší vlastní povahy. Skryté chtíče, obavy a nenávist povstávající ze zhroucení sexuální touhy, která se skrývá v přirozenosti všech lidí západní civilizace, se vydaly směrem k sebevraždě a vraždění.

Tuto bezvýchodnou situaci zachránilo vtělení jiného druhu síly, která se nazývá BABALON. Podstata této síly se vztahuje k lásce, porozumění a dionýské svobodě, a je nutným protějškem či souvisí úzce s manifestací Hóra.

Naznačuje se, že ona síla je v současné době inkarnována v nějaké žijící ženě následkem popsané magické operace. Co je ovšem monohem podstatnější, jest náznak, že tato síla je vtělena do všech mužů a žen a je jenom třeba ji invokovat, aby se duch osvobodil od pozůstatků starého aeonu, a namířit tuto slepou Hórovu sílu do konstruktivních kanálů porozumění a lásky. Metody takové invokace jsou popsány v textu.

Pozadí týkající se tohoto materiálu lze dohledat v Knize Zákona a v Komentářích k ní, a v dalších spisech Aleistera Crowleyho; rovněž v četných magických, antropologických, psychologických a filosofických textech. Všechny jsou nezbytné k pochopení a využití tohoto materiálu.

Ještě jedna věc. Mělo by se pamatovat na to, že veškerá lidská činnost poté, co jsou nasyceny základní životní potřeby, pocházejí z potřeby milovat nebo být milován. Je proto zcela doslova pravdivé, že v porozumění (tj. v tom, co zahrnuje všechny kategorie lásky) se skrývá veškerá moc. Uchopení tohoto principu bipolarity by měl všechno vyjasnit.

Tímto hrubým a rudimentárním filosofickým pojednáním tedy končím a předkládám Knihu Babalon:

* Pokračování →