Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Něco, co někde chybí

San Prosinec - 28 - 2014
Jana Richterová: Zahrada. Lovec (Kruh, Heřmanovice 2014)

Jana Richterová: Zahrada. Lovec
(Kruh, Heřmanovice 2014)

Jana Richterová: Zahrada. Lovec

302 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2014, vydání první, brožované
ISBN 978-80-905628-4-4

*

Před čtvrt rokem jsme se poprvé pohroužili do rujné Sféry Zahrady, kterou jsme postřehli jako dělohu, v níž se rodí naše budoucnost.

Dostalo se nám druhého dílu Zahrady s dynamickým názvem Lovec, který evokuje jeho protistranu: kořist. Předznamenáním prologu jest benegesseritská litanie proti strachu: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení.“

Tedy: strach kořisti z Lovce. Lov. Hon. Halali! A trofej.

Mám sám pro sebe jakési nejasné tušení, že to všechno je toliko první úroveň příběhu – ona zjevná stránka, za jejímiž kulisami hrají Hráči v druhém sledu svoji vlastní Hru. Je však ještě třetí pláň, do níž někdy nahlédne některý ze zasvěcených Hráčů, nebo náhodou i někdo další.

Se znalostí Duny, na kterou se primárně odkazuje, dere se tu do vědomí obskurní a enigmatický závěr ze svazku Kapitula: Duna Franka Herberta (Baronet, Praha 1999, str. 459), v němž se poprvé a naposled objeví dvojice Marty a Daniela, dvou Zahradníků par excellence, o nichž máte dojem, že jsou Loutkaři a Sběratelé – nápadně podobní Poutníkům bratrů Strugackých v knize Vlny ztišují vítr. Pohádka o Trojce (Svoboda, Praha 1989; srv. O Velkém Předělu) –, kteří „sbírají persony,“ o sobě pak mluví takto: »Chtěla jsem si z něj vystřelit, kdyby se zeptal, kdo jsme. Na to se ptají vždycky. Řekla bych mu: „A koho jsi čekal? Boha všemohoucího s rozevlátým plnovousem?“«

Pokračování →

Vznešenost neviditelné moci

San Březen - 2 - 2014
Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho (Academia, Praha 2013)

Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho
(Academia, Praha 2013)

Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho

590 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 555 Kč
ISBN 978-80-200-2304-9

*

John Dee (*13. července 1527, Londýn – †1608 nebo 1609, Mortlake) si začal své deníky vést pravděpodobně před rokem 1577, kdy oslavil padesáté narozeniny a byl jako matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, a rádce Alžběty I. na vrcholu své pozoruhodné kariéry. A ta nebyla v žádném případě jednoduchá.

Dee navštěvoval od roku 1535 školu Chelmsfordu, poté od listopadu 1542 do roku 1546 St. John’s College v Cambridge. Zde záhy rozpoznali jeho nadání a stal se zakládajícím členem Trinity College, kde mu důmyslné jevištní efekty během produkce Aristofanovy hry Mír vynesly reputaci mága a tato pověst s ním šla už po celý jeho život. Koncem 40. a začátkem 50. let 16. století cestoval po Evropě, studoval v Louvain (1548) a Bruselu a v Paříži poslouchal přednášky o Euklidovi. Studoval společně s Gemmou Frisiem a stal se blízkým přítelem kartografa Gerarda Mercatora, který se vrátil do Anglie s významným souborem matematických a astronomických přístrojů. V roce 1552 potkal v Londýně Gerolama Cardana: během tohoto vztahu zkoumali možnost perpetua mobile stejně jako ovlivnění drahokamu takovým způsobem, aby nabyl magických vlastností. I proto už za studií v Cambridge čelil obviněním z čarodějných praktik.

Dee se obzvláště zajímal o ty obory, jež podle něj podléhaly moci čísel, a k nim patřila architektura, optika, astronomie a navigace. Právě navigaci se věnoval ve své knize General and Rare Memorials pertayning to the Perfect Arte of Navigation, v němž postuloval mj. i propagandistické cíle Britského impéria (termín poprvé použil právě Dee). Jenže brzo se však mělo všechno změnit. Na přelomu 70. a 80. let 16. století zažil řadu neúspechů, které v budoucnu poznamenaly jeho pověst. Frobisherovi se nepodařilo najít severozápadní cestu a náhle se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten financovat vydání jeho zbývajících tří svazků věnovaných navigaci. A od té doby John Dee už nikdy žádnou jinou knihu nevydal.

Pokračování →

Otevírání bran démonických světů

Milan Nakonečný Únor - 28 - 2011

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

320 stran, Grada, Praha 2010, překlad a předmluva K. Goldmann, cena 349 Kč
ISBN 978-80-247-3231-2

*

Ve známém pražském nakladatelství Grada vznikla poměrně nedávno nová ediční řada nazvaná Iniciace, v níž vyšlo již několik významných knih, vhodně doplňujících vzácnou nabídku seriózních publikací z různých oborů esoteriky. Jednou z těchto významných knih je ta, která je předmětem této recenze. Jejím autorem je v zahraničí známý kanadský odborník, autor knih o magii, tarotu a dalších esoterických oborech. Kniha vyšla také v dalších překladech a je považována za jeden z nejlepších, ne-li vůbec za nejlepší úvod do tzv. henochiánské magie. Autor tento obor praktické evokativní magie charakterizuje jako „složitý“ a podává toto vymezení:

„Henochiánská magie je teurgický systém (nebo též angelická magie), který předala alžbětinskému alchymistovi a vidci Edwardu Kelleymu skupina duchů, jež nazýváme Henochovi andělé.“

Doplňme, že šlo o vize, které v průběhu evokací Kelley získával prostřednictvím křišťálu jako poselství andělů a které přítomný John Dee zapisoval. Komunikace s „anděly“ se odehrávala prostřednictvím specifického jazyka se zvláštním slovníkem a syntaxem a tak se vytvořil historicky specifický obor ceremoniální magie, nazvaný „henochiánský“ podle jména biblické postavy Henocha.

Po více než třech stoletích bylo objeveno knižní vydání Deeových zápisků z komunikace s anděly a tento objev se stal modifikovaným základem magické praxe proslulého řádu Zlatého úsvitu (Golden Dawn). To je stručná historie tohoto oboru magie, resp. teurgie a velká hodnota Tysonovy monografie spočívá v tom, že neskrývá diskurs, který se dodnes o henochiánské magii vede. Její tvrdí kritici ji pokládají za pseudomagii; henochiánský jazyk byl šifrou, kterou používal Dee jako špion, pracující pro anglický dvůr. Další pochybnosti se vynořily kolem „henochiánských andělů“, kteří si za prostředníka svých poselství vybrali morálně pochybného, trestaného zloděje Kelleyho, který předtím pěstoval goetii a k dovršení všeho požadovali, aby si Dee s Kelleym vyměňovali manželky. Spíše by se tedy mělo hovořit o styku s démony než o styku s anděly, máme-li jimi na mysli „světlé“ transcendentní „síly“.

Pokračování →

Prozaický život Aleistera Crowleyho

Josef Veselý Prosinec - 31 - 2010

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho (Talpress, Praha 2004)

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho

462 stran, Talpress, Praha 2004, přeložil Zdeněk Milata, vydání první, vázané, cena 299 Kč
ISBN 80-7197-234-7

*

Vážným zájemcům o magii ho jistě není třeba představovat. Autor v této své knize čtenáře dosti podrobně seznamuje s Therionovým životem od kolébky až ke hrobu. Dočteme se zde o Crowleyho dětství, o jeho horolezeckých výkonech a sexuálních výstřednostech, jakož i o četných dalších podrobnostech z mágova pohnutého a dramatického života. Pouze jedna věc jaksi zůstala stranou: Crowleyho magie.

Pokud jsou Crowleyho magické výkony vůbec zmiňovány, pak autor buď zcela otevřeně tvrdí nebo aspoň mezi řádky naznačuje, že šlo pouze o halucinace vyvolané užíváním drog. Booth tímto způsobem degradoval Crowleyho na excentrického dobrodruha a narkomana. Autor sice zřejmě dost pečlivě vybral z různých archivů různá zajímavá fakta, jenže co je to platné, když celkový obraz, který čtenáři předkládá, zůstal žalostně neúplný: chybí totiž to podstatné. Crowley je zajímavý hlavně tím, že byl magikem. Škrtneme-li jeho magické usilování, stane se Crowley jen okrajovou kuriózní postavou. Takový pohled je však více než zavádějící: je hluboce nepravdivý.

Zajímavé je, že Booth na několika místech své knihy napadá Johna Symondse, autora nejslavnějšího Crowleyho životopisu The Great Beast, jehož obviňuje z neobjektivního přístupu a ze zaujatosti vůči Crowleymu, potažmo i z dalších věcí. Symondsova kniha je přitom obecně uznávána za nejlepší a „kanonizovaný“ Crowleyho životopis. Symonds, který na rozdíl od Bootha magii rozumí, věnoval samozřejmě patřičnou pozornost i okultní stránce věci, takže jeho prezentace Crowleyho života je jak fundovanější, tak i – v důsledku své komplexnosti – pravdivější. V čem by měla spočívat Symondsova zaujatost, jsem rovněž nepochopil. Patrně se jedná o nějaké zahraniční spory, do nichž našinec nevidí. Mohu pouze konstatovat, že pokud jde o Crowleyho životopis, měli u nás vydat knihu Symondsovu namísto díla Boothova. Nakladatel prostě, podle mého názoru, šlápnul vedle.

Pokračování →

Svatým Městem, Nebeským Jeruzalémem, není nic jiného než 32 æthyrů aneb 32 Bran Moudrosti. Ona obrovská hloubka nevědomí je koridorem vedoucím ke Kolébce Korunovaného a vítězícího Dítěte a na této cestě přicházíme do kontaktu se Svatým Andělem Strážcem a mluvíme s Ním v samotě duše. Každý pohyb zde ve světle je zaznamenáván tam dole, v temnotách. Abych se dopustil paradoxu, řeknu, že jsou to ‚temnoty nejjasnější‘.

Mávnutí nahoře, bouře dole. Mávnutí dole, bouře nahoře.

Podobné zakoušel i Otokar Březina, který to vypsal v eseji Tajemné v umění 1:

„Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraků: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených.“

Pokračování →

Tři aeony a ty příští…

Dionysos Thriambos Květen - 24 - 2010

Užití precese rovnodennosti jakožto delimitujících faktorů aeonů jeví výhodu přizpůsobení původnímu symbolismu rituálu Zlatého úsvitu. V každém případě je třeba mít na paměti, že formule starého aeonu je jenom zvláštním případkem nového. Zatímco novější design má širší a obecnější použití, staré vzorce budou pořád ještě uplatňovány za omezených původních podmínek a mohou nabídnout příhodnější „páku“ pro jisté, nyní už rutinní druhy prací. Analogicky lze vnímat nahrazení staroaeonské formule novější jako obdobu nahrazení Newtonovy klasické mechaniky relativistickou fyzikou Einsteina.

*

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

Aby historicky situoval své zjevení Knihy Zákona, navrhnul Crowley vývoj aeonů, neboli periody odlišných duchovních ekonomií či „formulí.“ Nehledě na gnostické pojmenování „eon,“ byla Crowleyho základní idea téměř jistě ovlivněna tehdejší křesťanskou naukou o udílení dobra a zla a zvěstování úmyslu božského zjevení fundamentalistickým hnutím Plymouthských bratří, k nimž náleželi Crowleyho rodiče. Nauka o udílení dobra a zla se od té doby stala velmi populární zvláště mezi americkými evangelíky. Jistě jak Crowleyho aeony a nauka o udílení dobra a zla zakladatele Plymouthských bratří Johna Nelsona Darbyho sdílely základní intelektuální infrastrukturu se západní historií věků pojmenovaných podle hlavních kovů v té době zpracovávaných, a byly do nich zapojeny i hinduistické jugy, a dokonce různé manvantary a kalpy theosofické meta-historie.

Crowley podává v četných textech nárys těchto tří základních aeonů. V pojednání „Historická koncepce, na níž se zakládá Kniha Zákona“ (pátá část „O přijetí Knihy Zákona“ v jeho Zpovědích, a nedávno vydaný jako apendix ke knize Magick), předkládá následující shrnutí:

Abych zrekapituloval historickou bázi Knihy Zákona, dovolte mi říci, že evoluce (v rozsahu lidské paměti) naznačuje tří zásadní fáze: (1) uctívání Matky, neustále plodící svojí vlastní mocí; (2) uctívání Syna, obrozujícího se mocí své dobrovolné smrti a vzkříšením; (3) uctívání Korunovaného a vítězícího dítěte (aeon vyhlášený Aiwassem a obsažený v jeho Slovu Theléma).1

Osiris

Tím, že charakterizoval druhý nebo Osiridův aeon jako aeon „Syna,“ se tento výklad odlišuje od něčeho, co Crowley schválil v pojednání Manifesto of the E.G.C. od W. B. Crowa:

»Svět vstoupil (březen 1904) do Nového aeonu, do věku Korunovaného a vítězícího dítěte. Nadvláda Matky (aeon Isis) a Otce (aeon Osirida) jsou minulostí. Mnoho lidí nenaplnilo zcela tyto formule, a tak jsou pro ně v omezené míře stále ještě platné; Mistři však rozhodli, že nastal čas k udílení svátosti aeonu Horova těm, kdož jsou schopni to pochopit.«

Ambivalentnost Otec-Syn Osiridova aeonu je zajímavá sama o sobě, není však podstatná pro naši diskusi. Pozdější a lépe známé vylíčení, jež se týká Otce, se promítlo do úvodu vydání Knihy Zákona péčí O.T.O. z roku 1938 e.v., v němž čteme následující:

[Kniha Zákona] vysvětluje, že jisté nesmírné „hvězdy“ (nebo agregáty zkušeností) lze popsat jako bohy. Jeden z nich byl právě ustaven do úřadu a dohlíží na osudy této planety po dobu 2000 let. V historii lidstva, pokud to víme přesně, jsou tři takoví bohové: Isis, matka, když vznikl vesmír jako mléko, které z ní vytrysklo; toto období se vyznačuje matriarchátem.

Pak, 500 př. n. l., přichází Osiris, otec, kdy byl vesmír vnímán jako katastrofa, láska, smrt, vzkříšení, jako metoda, která navozuje zkušenost; to koresponduje s patriarchátem.

Nyní je to Horus, dítě, jehož přispěním začneme vnímat události jako souvislý růst podílející se svými prvky na obou těchto metodách, a žádné okolnosti jej nepřeruší. Současná perioda zahrnuje rozpoznání individua coby jednotky společnosti (viz Ortega y Gasset: Vzpoura mas).

A tento výčet, jakkoliv je absurdní co do pojmů empirické historie, je „ortodoxní“ prezentací předmětu thelémského textu. Vzápětí je následován takovými výklady jako je Basic Magick [Základní magie] Jacka Parsonse (publikován v Freedom is a Two-edged Sword), kapitolou Evolution of Magical Formulae [Evoluce magických formulí] v knize Magick of Thelema [Magie Thelémy] Lona DuQuette, a The Angel and the Aeon [Anděl a aeon] v knize Aleister Crowley and the Hidden God (Aleister Crowley a Skrytý bůh) Kennetha Granta. Pokračování →

Základy rituálu

Aleister Crowley Květen - 24 - 2010

JHVH

Existuje jednoduchá a základní definice účelu každého magického rituálu. Je jím sjednocení mikrokosmu s makrokosmem. Nejvyšším a nejdokonalejším rituálem je proto invokace Svatého anděla strážce1 nebo, mysticky řečeno, sjednocení s Bohem.2 Všechny ostatní magické rituály jsou zvláštním případem tohoto obecného principu a jedinou omluvou za to, že je vykonáváte, je to, že se občas ukáže, jak je jeden zvláštní záhyb mikrokosmu tak oslaben, že nedokonalost jeho nečistoty by narušila makrokosmos, který je jeho obrazem, eidolon, čili reflexe. Například Bůh je nad sexem, a proto se nedá říct, že by muž nebo žena plně chápali, natožpak reprezentovali Boha. Je tedy povinností mága, aby kultivoval ty ženské vlastnosti, které u něj nejsou rozvinuty a tento úkol musí samozřejmě zakončit bez toho, že by oslabil svoji mužnost. Bude tedy úplně v pořádku, když mág bude vzývat Isis a ztotožní se s ní; když v tom selže, bude vnímat universum, až dosáhne samádhi, ochuzen o představu mateřství. Výsledkem budou metafyzické, a důsledkem toho i etické hranice v tom náboženství, v němž zakotvil. Judaismus a islám jsou nápadnými příklady takového pochybení.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b