Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Ultima Thule

San Září - 21 - 2010

Henry Wardsworth Longfellow

Ultima Thule

Věnováno G. W. G.

S příznivým větrem v zádech,
křížem krážem mořem zalitým sluncem,
my pluli k Hesperidkám,
k zemi, kde jablka zlatá rostou;
však to, ach! to bylo už dávno.
Kam, ó, kam? Nejsou to bouřemi
sužované Hebridy,
kdež mořští racci pokřikují
a příboj hučí,
a vraky a chaluhy lemují pobřeží?
Jak předaleko nás od té doby proudy mořské,
zahnaly stranou té země snů,
té země bájné, přesto pravdivé,
ztracené Atlantis našeho mládí!
Ultima Thule! Nejzazší ostrove!
Tam v tvém přístavu na chvíli
skasáme naše plachty; na chvíli spočineme
před věčným, nekonečným hledáním.

*

Midgard a Thule

Od pradávna stojí proti sobě dvě síly obývající od úsvitu věků dvě různé pevniny, ostrovy či prostory.

Na straně dobra tak stojí Avalon Morgany le Faye, Cerridwenův Caer Sidi, Země mládí Niamha ze Zlatého rouna nebo tibetská Aharti. Na straně zla pak tibetská Šambala, především však skandinávská Thule.

Polák dr. Antoni Ferdynand Ossendowski, žijící až do bolševické revoluce v Rusku, kdy musel uprchnout z Petrohradu v roce 1918 právě kvůli své národnosti, se v Mongolsku ve stepích kolem Cagan-Luka poprvé setkal s fenoménem říše Aharti.

„Aharti,“ jak píše Ossendowski, „se rozkládá pod všemi zeměmi světa. … Obyvatelé Aharti jsou lidé učení a vládnou vysokým stupněm umění magického. My si vůbec nedovedeme představit rozsahu jejich vědění. … Kolem paláce ‚Vládcova‘ jsou domy mocných ‚goro‘, vládnoucích silami magickými, silami země, nebe, pekla i vody. V jejich rukou je život i smrt národův. Mohou vysadit polovinu naší země do vzduchu, osušit moře, změnit stepi v oceán a hory rozdrolit na písek pouště. Na jejich rozkaz rostou stromy i květiny; starci se stávají mládenci; mrtví vstávají z mrtvých. ‚Goro‘ letí úzkými, podzemními skulinami na vozech nám neznámých, jeskyněmi zalitými tajemnými, úchvatnými paprsky. … V nádherném paláci ze zářícího křišťálu přebývají ti, kteří vládnou všem šlechetným a bohabojným lidem, zůstávajíce sami nepoznáni. ‚Vládce světa‘ čili ‚Veliký Neznámý‘ nebo Brahytma vidí Boha a mluví k Němu tak, jako mluvím já k vám. Brahytma má dva pomocníky: Mahytma, který zná cíl budoucích událostí, a Mahynga, který stanoví příčiny oněch událostí. … Svatí ‚goro‘ zkoumají svět viditelný i neviditelný a jeho síly. Nejučenější z nich se scházejí časem k magické poradě a vysílají posly do takových krajů, jakých nedosáhl nikdy ani rozum ani zrak lidský.“[1]

Nás tu zajímá onen skleněný zámek, než se vrátíme k Vládci světa.

Pokračování →

Zlo je nadprodukce dobra

San Květen - 11 - 2010

»Jenže Bůh není dobrý, a proto nemůže být lepší. A nemůže-li tedy být lepší, nemůže být ani nejlepší, neboť tyto tři věci, dobrý, lepší a nejlepší, jsou Bohu cizí. – On je nade vším.«1

– Mistr Eckhart

„Zlo má náskok. Přitahuje naši pozornost. Ničemové podněcují naši představivost tak, jak to nedokáže žádný hrdina. Kdo si pamatuje, odkud se zjevila dobrá víla? A kdo dokáže zapomenout na Rasputina, Torquemadu, Hitlera nebo Stalina, Jacka Rozparovače či Hanibala Lectera?
Naše nejistota je v těchto záležitostech podtrhována už jen rozpory ve slovech, která používáme k jejich popisu nebo vysvětlování. Slovo ‘sankce’ pochází z latinského sanctio – ‘učiniti posvátným’. A když je něco v zájmu božím, pak je, zdá se, všechno povoleno.“2 Mistr Eckhart například praví, že „kdyby člověk spáchal tisíc smrtelných hříchů, je-li ten člověk, jak má být, neměl by chtít, aby je byl nespáchal.“ 3

»Žijeme uvnitř snu.
Ohni se mnou pojď:
Temnotou budoucí minulosti
kouzelník touží prohlédnout
je pouze jedna cesta mezi dvěma světy
Ohni se mnou pojď!«

– Twin Peaks: Fire Walk With Me

→ Agent Cooper coby novodobý Parsifal

Jiná estetika

„Anglické slovo pro zlo je evil, které společně s německým übel a holandským euvel pochází ze starověkého teutonského slova ubilo. Tato slova většinou označují opak ‘dobra‘. Evil se v dnešní angličtině používá ve spojení se zraněním, poškozením, s nějakou událostí, ale ve spojení s osobami se dnes už téměř nepoužívá, neboť jako přídavné jméno znamená ‘prokletý‘.“

I v moderní řeči se začnou používat archaismy, jakmile situace dospěje tak daleko, že začne přesahovat lidskou představivost. „Nancy Gibbsová, která psala v roce 1994 pro časopis Time o smrti půl milionu lidi v průběhu posledního kmenového masakru v Africe, měla problémy se vyjádřit a uchýlila se ke klasickému popisu misionáře: ‘V pekle nezůstal ani jeden ďábel. Všichni jsou teď ve Rwandě.’ Jedna věc, která se objevuje v Oxfordském slovníku, v heslu o zlu, je zajímavá, a to třídění jeho významu. Zdá se, že existuje ‘silný‘ a ‘slabší‘ význam. Silný označuje něco ‘veskrze prokletého‘ a slabší ‘něco, s čím se nedá souhlasit‘. Kořen slova ubilo znamená ‘nad‘ nebo ‘přes‘ a vede k významům, které slovník popisuje jako ‘přesahovat určité meze‘ nebo ‘jít za vyznačené hranice‘.“

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b