Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Jakub Deml: Mystické překlady (792 stran, Academia, Praha 2014)

Jakub Deml: Mystické překlady
(792 stran, Academia, Praha 2014)

Jakub Deml: Mystické překlady

792 stran, Academia, Praha 2014, vydání první, vázaná s přebalem, cena 575 Kč
ISBN 978-80-200-2446-6

 

Závěrečné slovo Martina C. Putny ke svazku Mystické překlady představuje rozsáhlou studii (str. 603-632) o dějinách a kulturních kontextech Demlova překládání a je místem, kde by samotné čtení těchto textů mělo počnout.

Dozvíme se tu, že Demlovou poslední veřejně vydanou knihou jest překlad spisu Roberta Bellarmina O vystupování mysli k Bohu (1948). Dochovaly se však v různém stupni rozpracovanosti překlady z děl autorů, jimž se věnoval již dříve – Hildegarda, Bernard z Clairvaux, barokní hagiograf Ribadeneira, Albert Veliký, Gertruda z Helfty.

Deml rozumí pod „mystikou“ výhradně „velkou mystiku“, tedy specifický dar nadpřirozených zážitků, sdělovaný výjimečným osobnostem – v zásadě pouze světcům – cestou výjimečné Boží milosti. „Mystik“, to je Hildegarda či Ruysbroeck, nikdo „menší“. Deml v tom sdílí mentalitu svého symbolistického okolí, pěstujícího kult výjimečných osobností. Překlady tvoří integrální část Demlova díla. Přeložené texty natolik volně prokládal vlastními komentáři, že lze mluvit nejen o „překladech mystiků“, ale i o „mystických překladech“.

Třebaže ho otec v jedenácti letech, roku 1889, poslal na „wechsl“ do německé rodiny ve Wulzeshofenu u Laa v Rakousku, kde se naučil německy a poněmčil se tam, přesto posléze vládne českým jazykem nadmíru výborně. Tato citlivost se projevila např. u výtečně zčeštěného názvu souboru apokalypticko-moralistických vidění Hildegardy z Bingenu Scivias na Cestyvěz.

Většinou jde o texty teoretické, výkladové. Z díla Mistra Eckharta je přeložen „pouhý“ suchý seznam teologických tezí, jak je sestavila dobová církevní autorita, a to s úmyslem jejich odsouzení; že byly teze právě i s nadpisem „zavržené“ takto souhrnně publikovány ve Staré Říši, svědčí o ambivalentním, vpravdě moderním a subjektivním pojetí toho, co je ortodoxie: vždy se halasně hlásit k tomu, co hlásají papežové – a se zjevnou zálibou se zaobírat tím, čím papežové zakazují se zaobírat.

K úplnosti tohoto díla patří dále ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání.

Pokračování →

O připravenosti přijmout dobrý dar

San Květen - 25 - 2012

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (Vyšehrad, Praha 2011)

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi

158 stran, Vyšehrad, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-137-1

*

Tímto dílem dostává se čtenáři do rukou překlad pozoruhodné Knížky pravdy (Daz buechli der warheit) slavného Eckhartova pokračovatele, německého mystika, filosofa, teologa a kazatele Jindřicha Susa (†1366), jehož díla svého času patřila k těm vůbec nejčtenějším. Text je považován za „nejobtížnější z německé mystiky“, vychází u nás poprvé a po mnoha letech tak doplňuje prvore­publiková vydání dvou jiných Susových děl, která vypravil pražský dominikán Silvestr Braito.

Jindřich Suso bývá spolu s Janem Taulerem a Mistrem Eckhartem řazen k hvězdným představitelům „porýnské mystiky“ pozdního středověku. Eckhart byl teolog, důraz kladl na poznání intelektem, a jen občas v jeho kázáních zaznívala mystika, Tauler zase na vůli, kdežto Suso stranil citu. Byl považován především za mystika až žensky něžného, milostného, přetékajícího citem a vládnoucího emocionálně naléhavým obrazným jazykem. Samo jeho jméno, jež se v německém tvaru Seuse tolik blíží slůvku sues – „sladký“.

Badatelé, kteří filosofické aspekty výše jmenovaných autorů vyzdvihují, činí tak na základě přiřazení Eckharta, a potažmo jeho velkých následovníků, k určité myšlenkové tradici, „albertovské škole“, zvané tak podle svého zakladatele Alberta Velikého. Tato škola, jejímž reálným těžištěm bylo dominikánské řádové učiliště (studium generale) v Kolíně nad Rýnem, se vyznačuje výraznějším otiskem novoplatónských (proklovských) prvků („Jedno v nás“) a arabsko-aristotelských („averroistických“) koncepcí „božské­ho“ intelektu. V rámci této školy, považované za vlastní matku „německé mystiky“, pak lze konstruovat filosoficko-teologickou linii jdoucí od Alberta Velikého přes Ulricha ze Štrasburku, Die­tricha z Freibergu, Eckharta a Bertholda z Moosburgu až k Janu Taulerovi a Jindřichu Susovi.

Pokračování →

Opus alchymicum I

San Duben - 26 - 2010

→ Počátky alchymie ve starověku a středověká subkultura

Alchymie se pokouší osvětlit symbolickou strukturu opus alchymicum a činíc tak, vrhá světlo také na strukturu individuačního procesu – procesu rozvoje, který formuje individuum nebo lidskou osobnost. Carl Gustav Jung formuloval tento problém v díle Psychologie a alchymie takto:

„Jsem toho názoru, že alchymistické očekávání, že z hmoty lze zhotovit filosofické zlato nebo všelék nebo zázračný Kámen, je sice na jedné straně iluzí (jejíž příčinou je projekce), ale na straně druhé odpovídá psychickým skutečnostem, jimž v psychologii nevědomí připadá velký význam. Alchymista totiž, jak dokazují texty a jejich symbolika, projektoval proces individuace do chemických procesů proměny. Vědecký termín „individuace“ nemá nikterak znamenat, že se jedná o nějakou beze zbytku známou a vyjasněnou záležitost. Označuje pouze dosud velmi nejasnou a další zkoumání vyžadující oblast procesů centrace, které vytvářejí osobnost. Jde o životní procesy, jež pro svůj numinózní charakter odnepaměti dávaly nejvýznamnější podnět k tvorbě symbolů. A tyto procesy jsou tajuplné, pokud lidskému rozumu zadávají hádanku, o jejíž řešení se bude ještě dlouho a možná marně snažit.“
C. G. Jung: Představy spásy v alchymii (Psychologie a alchymie). Výbor z díla VI., str. 289. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2000.

Dolování zlata a jasu v hermetickém osvícení v jeskyni plné monster

Kolem roku 1520 neznámý německý umělec, zvaný mistr Petrarcha, vytvořil dva z nejstarších známých obrázků alchymistů v díle.

Tento obrázek ukazuje scénu z dolu se dvěma dělníky, kteří zvedají zlaté valounky z bohaté žíly, kterou právě otevřeli (v pozadí). Ten, co drží otevřenou knihu, inženýr a dělníci fungují jako části většího celku prosyceného hermetickými významy a narážkami: v alchymické jeskyni čte starý mistr v knize a přijímá kámen filosofů z rukou filosofova syna; dílo zlatodějů je ohrožováno okřídleným drakem zvedajícího se proti skupině stojící uprostřed nakresleného magického kruhu, zatímco hledají vedení v hermetickém pojednání. V době, kdy byly tyto dva obrázky vytvořeny, byla alchymie v Evropě na svém vrcholu po téměř dvousetletém období vzestupu.

Umění alchymie je staré jako lidstvo samo. Při svém hledání transmutace kovů pokračovali evropští alchymisté nebo ‚zlatodějové‘ ve vznešené tradici mající kořeny v civilizacích tak odlehlých jako je řecká a egyptská.

Pokračování →

Spřízněné weby