Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Timothy d’Arch Smith: Alembic (1992)

Právě jsem dočetl Alembic (1992), kuriósní novelu Timothyho d’Arch Smithe, jehož dřívější práce se řadily k literatuře faktu, mezi jinými studie o básnících Uranské skupiny [efebofilní a víceméně tajná skupina básníků publikujících v letech 1858 (kdy William Johnson Cory publikoval své dílo Ionica) až 1930], dále napsal bibliografii Montague Summerse a The Books of the Beast, jednu z mnoha knih o Aleisteru Crowleym. Alembic reflektuje některé z těchto libůstek a mísí je s dalšími, především alchymií a rockovou hudbou, čehož výsledkem jest do šířky se rozbíhající, čárkami a uvozovkami prostoupená próza, a dovedu si představit, že by ji řada čtenářů shledala jako odpudivou. Z popisu na záložce:

Alembic je znepokojující novelou o šílenství a alchymii, gnozeologii a rock’n'rollu, magii a perverzi. Thomas Graves, mladý antikvář pracující pro ALEMBIC, britský vládní úřad zabývající se možnostmi soudobého uplatnění tajemství alchymie. Podivný svět alchymie je však tak záhadný jako svět rock’n'rollu, v němž se pohybuje Thomasův přítel Nicholas Spark, vedoucí osobnost skupiny Celestial Praylin podobné Led Zeppelin. Jak se pohybuje napříč těmito světy, barvitě líčenými d’Arch Smithovou libozvučnou prózou – někdy elegantní, jindy komickou – cítí Thomas Graves, že jeho smysl pro realitu je soustavně ohrožen; přitažlivost, již pociťuje k čtrnáctileté dceři jednoho ze svých kolegů, komplikuje jeho další existenci. Dramatický obrat událostí nastane ve chvíli, kdy se jeho obavy a touhy projeví naplno, a naznačí se tím, že svět je šílený zrovna tak, jak si to o sobě myslí i Thomas. Alembic sám o sobě je alembik, nádoba umožňující hmotu rozložit a transformovat ji do nové pročištěné substance. Příběh se odehrává počátkem 80. let dvacátého století, a končí počátkem jednadvacátého století, kdy je alchymie strůjcem nového světa temnoty a perfektnosti, destrukce a věčného života, čímž novela velké originality a churavého obsahu končí. 

Pokračování →

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930
(Plus, Praha 2012)

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930

Sebrané spisy svazek III, 322 stran, Plus, Praha 2012, vydání první, vázané, cena 299 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0115-1

*

Ve čtvrtém svazku spisů Howarda Phillipse Lovecrafta, 2. dílu s podnázvem Volání Cthulhu a podtitulem Příběhy a novely z let 1927-1930, dočítáme závěr rozsáhlé novely Případ Charlese Dextera Warda.

Krátká povídka Barva z kosmu byla napsána v březnu 1927, poprvé vyšla v Amazing Stories (září 1927), a třebaže patří k nejznámějším povídkám HPL, při svém vydání příliš pozornosti nepřitáhla a na sci-fi časopisy nadobro zanevřel, ačkoliv – jak případně poznamenává editor českého vydání – svým dalším dílem pokračoval ve sbližování žánrů hororu a science fiction.

Západně od Arkhamu se nacházela „spálená pláň“ vypadající jako „obrovská skvrna vyleptaná kyselinou“ probouzející za „podivných dnů … podivnou tíseň“. Všechno to začalo, když spadl povětroň, v jehož mase se zdála být uzavřená „velká barevná bublina“, přičemž samotného výrazu „barva“ použili badatelé jen jako příměru. V době sklizně pak byly „stromy obsypány neobvykle velkými, nádherně vybarvenými plody … když ale začal sklízet, čekalo ho těžké zklamání. Ovoce vypadalo skvostně, ale nebylo k jídlu“, pro „odpornou nahořklou příchuť“ zanechávající „nepříjemný, svíravý pocit na jazyku“. Půda byla otrávena meteoritem. Všude vládla nepopsatelná „barva.“ „Až na zelenou trávu a listoví nezůstalo nikde nic přirozeně zbarvené, všude převažovaly palčivé odstíny jakési chorobné základní barvy, jež nemá nikde na Zemi obdoby,“ později se však „chorobné změny objevily (i) na trávě a na listí … zeleň dál ztrácela barvu a byla stále křehčí a lámavější.“ Plíživé mutace prosakovaly v celém stvoření Božím a ona posvátná všední normalita tento prokletý kout nadobro opustila, neboť „ta barva… spaluje… vysaje ze všeho život… vypálí tě to… nemůžeš tomu uniknout,“ svěřoval Nahum před smrtí Ammimu, o nějž se pak „otřel lepkavý mlžný cár.“

Pokračování →

Liber Stellae Rubeae

svb figvra LXVI

Publikace v třídě A.

Imprimatur:
N. Fra. A .^.. A .^..

Tajný rituál Apepův, srdce IAO-OAI, předaný V.V.V.V.V., by jej užil v jisté záležitosti Liber Legis a zaznamenal pod číslicí LXVI.

1. Apep prohlašuje Asara bohem.

2. Vznešené panny nechť ho s jásotem vzývají, synu Noci!

3. Tuto jest kniha nejtajnějšího uctívání rubínové hvězdy. Nikomu se nedostane do rukou vyjma těch, kteří jsou nestoudní slovem i skutkem.

4. Nikdo toto dílo nepochopí — je příliš delikátní pro syny lidské.

5. Jestliže bude kvůli tobě prolita krev rubínové hvězdy; jestliže jsi měl po celý lunární měsíc účast na vzývání svým Jod a Pé, pak můžeš přijímat tuto nejsvětější svátost.

6. Jeden poučí druhého bez ohledu na to, co si o tom myslí lidé.

7. Ve středu černého kamene vztyčíš pořádný oltář.

8. V hlavě oltáře bude zlato a dvě poctivé podobizny Mistra.

9. Uprostřed pak pohár čerstvě nalitého vína.

10. V patě pak hvězdný rubín.

11. Oltář bude nepokrytý.

12. Nejprve rituál Planoucí hvězdy.

13. Pak rituál pečeti.

Pokračování →

Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie (Pavel Mervart, Praha 2011)

Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie

632 stran, Pavel Mervart, Praha 2011, vydání první, vázané, cena 449 Kč
ISBN 978-80-87378-06-9

*

Daniil Andrejev (1906-1959) byl synem Leonida Andrejeva, významného ruského spisovatele, jeho kmotrem byl Maxim Gorkij. Jeho otec žil ve Finsku, po dobu Ruské revoluce se vrátil do Ruska, nicméně po jejím skončení odešel zpět do Finska, svého syna nechal v péči sestry své manželky (jeho manželka zemřela při porodu) v Rusku. Na rozdíl od většiny tehdejší ruské inteligence byl Daniil Andrejev vychováván v dobrosrdečné atmosféře patriarchální pravoslavné rodiny a sám zůstal pravoslavným křesťanem až do poslední chvíle.

Začal psát už v dětství, a to jak poezii, tak prózu. Ukončil střední školu, nicméně na vysokou školu nebyl přijat pro svůj neproletářský původ. Začal proto navštěvovat Vyšší literární kurzy a živil se jako grafik a výtvarný umělec skromnou prací písmomalíře tabulek pro muzea, ve zbývajícím čase stále psal.

V roce 1942 byl mobilizován do Rudé Armády a jako voják zabezpečovacích jednotek prošel s prvními oddíly bojové armády Ledovou trasou, v průběhu bitvy u Leningradu, přes Ladožské jezero do obklíčeného města.

Po druhé světové válce se vrátil do civilního života, ale v srpnu 1947 byl odsouzen k 25 letům vězení za údajnou protisovětskou propagandu a přípravu vraždy Stalina. Ve věznici roku 1954 utrpěl rozsáhlý srdeční záchvat, první předzvěst srdečního onemocnění, které nakonec vedlo k jeho smrti 30. března 1959 v Moskvě.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920

H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1

222 stran, Plus, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 269 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0051-2

*

Konečně! Aneb: dočkali jsme se, zdá se – abychom nepředbíhali –, souborného vydávání spisů Howarda Phillipse Lovecrafta. V prvním svazku s názvem Hrobka, a podtitulem Příběhy a vize z let 1917-1920, nalezneme 21 povídek, řazených – jak se dozvíme z ediční poznámky – chronologicky podle vzniku jednotlivých prací, nikoliv datumu jejich prvního vydání.

Beletristické dílo HPL existuje v několika kanonizovaných seznamech, z nichž lze spolehlivě vycházet. Sám Lovecraft si vedl soupis své tvorby a jeho přítel a pozdější vydavatel August Derleth jej otiskl v úvodu sbírky Dagon and Other Macabre Tales (1965). Kompletní soupis jeho díla sestavil lovecraftovský znalec S. T. Joshi a otiskl jej v An H. P. Lovecraft Encylopedia (2001).

Z tohoto soupisu také editoři českého souborného vydání vycházeli při ediční přípravě.

Z hlediska překladů se nakladatelství Plus opíralo o průkopnický ediční počin, který by tu rozhodně neměl být opomenut, a sice Spisy H. P. Lovecrafta vycházející v nakladatelství Zlatý kůň v 11 svazcích v letech 1990-96. Z hlediska myšlenkové a citační návaznosti je záslužné, že tyto překlady byly použity i pro přítomné vydání, přestože všechny byly nově přehlédnuty.

Čtenáři se tak dostane možnosti „s napětím sledovat tvůrčí cestu tohoto originálního autora se všemi odbočkami, pozastaveními a zákrutami dle toho, co právě Lovecrafta zaujalo, inspirovalo, mnohdy trýznilo, anebo čím se cítil osloven.“

Pokračování →

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

Donald Tyson: Zasvěcení do henochiánské magie

320 stran, Grada, Praha 2010, překlad a předmluva K. Goldmann, cena 349 Kč
ISBN 978-80-247-3231-2

*

Ve známém pražském nakladatelství Grada vznikla poměrně nedávno nová ediční řada nazvaná Iniciace, v níž vyšlo již několik významných knih, vhodně doplňujících vzácnou nabídku seriózních publikací z různých oborů esoteriky. Jednou z těchto významných knih je ta, která je předmětem této recenze. Jejím autorem je v zahraničí známý kanadský odborník., autor knih o magii, tarotu a dalších esoterických oborech. Kniha vyšla také v dalších překladech a je považována za jeden z nejlepších, ne-li vůbec za nejlepší úvod do tzv. henochiánské magie. Autor tento obor praktické evokativní magie charakterizuje jako „složitý“ a podává toto vymezení:

„Henochiánská magie je teurgický systém (nebo též angelická magie), který předala alžbětinskému alchymistovi a vidci Edwardu Kelleymu skupina duchů, jež nazýváme Henochovi andělé.“

Doplňme, že šlo o vize, které v průběhu evokací Kelley získával prostřednictvím křišťálu jako poselství andělů a které přítomný John Dee zapisoval. Komunikace s „anděly“ se odehrávala prostřednictvím specifického jazyka se zvláštním slovníkem a syntaxem a tak se vytvořil historicky specifický obor ceremoniální magie, nazvaný „henochiánský“ podle jména biblické postavy Henocha.

Po více než třech stoletích bylo objeveno knižní vydání Deeových zápisků z komunikace s anděly a tento objev se stal modifikovaným základem magické praxe proslulého řádu Zlatého úsvitu (Golden Dawn). To je stručná historie tohoto oboru magie, resp. teurgie a velká hodnota Tysonovy monografie spočívá v tom, že neskrývá diskurs, který se dodnes o henochiánské magii vede. Její tvrdí kritici ji pokládají za pseudomagii; henochiánský jazyk byl šifrou, kterou používal Dee jako špion, pracující pro anglický dvůr. Další pochybnosti se vynořily kolem „henochiánských andělů“, kteří si za prostředníka svých poselství vybrali morálně pochybného, trestaného zloděje Kelleyho, který předtím pěstoval goetii a k dovršení všeho požadovali, aby si Dee s Kelleym vyměňovali manželky. Spíše by se tedy mělo hovořit o styku s démony než o styku s anděly, máme-li jimi na mysli „světlé“ transcendentní „síly“.

Pokračování →