Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Lehkou kouzelnickou rukou

San Červenec - 15 - 2017

Analogon 81 [I–2017]. Magická část
(Spolek Analogon, Praha 2017)

Analogon 81 [I–2017]. Magická část

144 stran, Spolek Analogon, Praha 2017, vydání první, brožované

81. číslo Analogonu jest věnováno magickému.

Karel Teige v citátu z roku 1946 na str. 1 definuje záměr umělce velmi výmluvně:

„Obrazná realizace touhy nabývá všemohoucnosti magicky ovládnout zevní realitu, uskutečňující touhu, touží se uskutečnit v pozemském životě, aby člověk, otrok skutečnosti, stal se vládcem skutečnosti.“

Arapd Mézei, o rok později, přichází se svojí hřivnou:

„Surrealisté ukazují, že svět je více rozměrným konstruktem. Jakmile je jazyk považován za soubor znaků, stává se viditelným jako soubor symbolů. Tento způsob chápání jazyka není příliš vzdálený tomu, co existovalo v magických civilizacích, protože vzájemná zaměnitelnost skutečnosti a jazyka, z důvodu vícerozměrné povahy slov, je základním, klíčovým principem veškeré hermetické aktivity.“

Po delší době se čtenářům dostává do rukou obsáhlejší sborník věnovaný magickému umění a magickému v životě.

Pokračování →

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

Pouť k Huse aneb Vandrem ku světlu

San Prosinec - 2 - 2016
M. C. Escher: Relativita

M. C. Escher: Relativita

David Bowie hraje ve filmu Labyrint [1] Jaretha, krále skřítků, do jehož říše, divočiny, zavítá dívka jménem Sára, a samotný pohádkový příběh jest v jádru řadou magických instrukcí k přechodovému rituálu do dospělosti. Jméno krále skřítků lze odvodit od Hareth, tj. „les“, s výslovností Cheret. „J“ a „H“ je přitom zástupné, jak vidíme na příkladu jmen „Josa“ nebo „Hosa“.

Labyrint představuje místo, které sex a smrt obývají společně s troufalou nenuceností. Není to sice úplně stejné, jako když Červená Karkulka vkročí do lesa plného nástrah a zabloudí v něm až ke své Nemesis – vlkovi, obě postavy ale nevinně a ladným způsobem vykročí v soumrak svého dětství a do náručí příšer. Příběh je konstruován tak, že jde o přechod z pohádkového světa do „skutečného,“ avšak jeho „normálnost“ brzo vezme za své, jak je Sára vtahována do víru fantasií jak rozkošných, tak i temných – její pouť labyrintem je víceúrovňová a jednotlivá patra si vzájemně odporují; nelze se v nich chovat analogicky – v každém musí kreativně zápasit o své bytí.

Tento zápas se zcela symbolicky odehrává v nesmírném a snad i nekonečném domě, jak jej vidíme na slavné litografii s názvem Relativita od nizozemského umělce Mauritse Cornelise Eschera, která byla poprvé otištěna v prosinci 1953. Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Vyobrazená architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem. Struktura má mnoho oken, průchodů a schodišť, a každé z nich mohou používat osoby náležející ke zcela rozličným gravitačním polím.

Pokračování →

Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

San Srpen - 8 - 2016
Rozpolcení Džamšidovo

Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Pokračování →

Spřízněné weby